Bohuslav, kníže Polanů,
když válčil proti Svatopluku,
jeden prý z jeho hejtmanů
Želislav, ztratil levou ruku.
Děl kníže mu: „Když nepřítel
jak divý tur se rozběh’ na mě,
meč pádný, jímž mne síci chtěl,
tvé zachytilo křepké rámě.
Tím rána šťastně zmařena
ku zhoubné namířené sotě;
Tys při tom pozbyl ramena,
já zdráv jsem zůstal při životě.
Nu rciž, jak se ti odměním
za čin tak mužný, obětavý?“
A Želislav, tím vzpomněním
blahostně vzrušen, skromně praví:
„Já, pane, ztratil ruku jen,
kde mnozí zdraví poztráceli;
já jednal, jak jsem povinen,
a žiju, kdežto jiní mřeli.“
„Tys těla svého lepý tvar
mně v oběť dal u věku jarém;
nuž dovol, bych tvé ruky zmar
podobným aspoň zvážil darem.
Zlatým tě srdcem dařil Bůh,
a myslí mužnou, nebojatou;
já, abych s část svůj splatil dluh,
dám levici ti v odvet – zlatou.“
„Vděk, pane, dar ten přijímám,“
Želislav, dojat, vece živě;
„však jednu na tě prosbu mám.“
a kníže přikýv’ milostivě. –
„Nuž svol, bych rabské osoby,
kde válečným to nelze mlatem,
směl vyvazovat z poroby
té darované ruky zlatem.“
A Želislav z těch jal se dob
své dumy řídit na zajaté;
svobodným stal se mnohý rob
štědrostí oné ruky zlaté.
On domů svážel z dálných cest
žeň svoboděnců přebohatou,
že v šíř i dál pochvalná věst
šla o hejtmanu s rukou zlatou.
Té milé službě léta žil;
kde mohl, vykupoval jaté,
a na jich výkup udrobil
již hodný kus té ruky zlaté.
Tím v rozkoš, jakou z díla měl,
se časem hoře mísit jalo,
když na té zlaté ruce zřel,
jak rok co rok jí ubývalo.
Již napočet’ jich tisíce,
jimž navrácena volnost smavá;
tu došla mu však levice,
a zbyla zas jen ruka pravá.
I bylo žel mu slyšeti,
jak kde kdo snáší jařma muky,
že nemohl mu přispěti,
když nebylo té zlaté ruky.
Však při šlechetném návyce
setrval věčně, světem chodě,
a máchem zbylé pravice
dál klestil cesty ku svobodě.
Když začla mu však chaběti
i pěsť, jíž dosud divy plodil,
tu z vezdejšího zajetí
jej samého Bůh vysvobodil.