Zvěstuji vám pověst veleslavnou
o velikých půtkách, lítých bojích.
Jak když reci mečem v útok mávnou,
valte se, ó, šiky veršů mojich!
Kníže Jota vpadl na území
Ce a Es a Zet, kde samovládce
Ypsilon byl pánem uznán všemi,
a ta panství zabíral si krátce.
Oj, ten rozruch v Ypsilona říši!
Moudří rádci pozváni hned k trónu,
hledán v knihách, které žraly myši,
pádný důvod v prospěch Ypsilonu.
K Jotovi pak poslové se brali
se vzkazem: „Již vzdej se! Nám jen patří
panství tato, důkaz dokonalý
uložen je, kníže, v knihách Bratří!“
Se smíchem však Jota přijal zprávu:
„Staré škváry! Páchnoucí jen hroby!
Spojím kraj ten s kraji všechněch Slávů,
zabírám jej právem nové doby!“
Na to k válce Ypsilon se strojí,
postavil svým vojům v čelo Janka,
Jotovo co vedl vojsko k boji
mladistvý a chytrý vůdce Hanka.
A boj strh’ se zuřivý a lítý
jako proti Tatařínu kdysi,
jenže místo mlatů pádných v štíty
dopadaly na lbi – pravopisy.
S druhem druh se v smělé seči utká,
druhu druh čest, klid i jméno trhá,
i sám Jungmann, jehož děsí půtka,
do řady se za Jotisty vrhá.
Hněvkovský se za Ypsilon bije,
prapor vojů Jotových zved’ Chmela,
Ziegler v řady Jotistů zmar sije –
stále větší šarvátka a mela!
Ajta, Janek jako orel letě,
Hanky nechá, jinam šine oči
a již cválá ku vítězství metě,
na Jungmanna směle zaútočí.
Ale ten se statečně mu brání,
rána sterá na Janka již padá,
a tu couvá rychle do ústraní,
kde je jisto, jeho Milost rada.
Nerozhodnut boj byl napoprvé.
Na bojišti zříti jenom spoustu
roztrhaných kněh a místo krve
zem se černá kolem od inkoustu.
Zachmuřen dlí ve svých věrných kruhu
vojevůdce Janek v hlavním stanu,
bobek pochval přátel svých a druhů
přikládá si na šrámy a ránu.
Víc však pálí než ta rána, bozi,
půl že z věrných nezbývá mu ani,
k Jotovi jak přeběhli již mnozí.
Věru, jiných bude třeba zbraní!
Zemský správce po své síni chodě,
na list myslil, jejž měl na svém stolku,
Vídeň ptá se, zda snad o svobodě
nesní Češi, tajných není spolků.
Co jen napsat? Člověk nikdy neví...
A vtom list mu sluha přines nový:
Ví-li, jaké v Čechách vzplály hněvy
k zkáze vlasti, ba i říše – kdo ví?
Ti a ti – kéž přísný trest je zdrtí! –
tropí plno nesvárů a hřmotu,
ypsilon již odsoudili k smrti,
po c, po s, po z píší jotu! –
Ve smích propuk’ vážný zemský správce,
smích jím třásl dlouho, smích vždy větší,
a pak sed’ a napsal Vídni krátce:
„Spěte klidně – není nebezpečí!“