Přemysl Otakar II.
Král Otakar a císař Rudolf
ku opětné se válce strojí;
král český země na obranu,
německý císař ku výboji.
Král se svojí se chotí loučí:
„Tys přec ty Němce dobře znala,
když jsi mne před jich přátelením
jak dobrý duch můj varovala!
Falešný lid! Ač v nové vlasti
se kvetoucímu těží zdaru,
přec za obih a pohostinství
k jejímu tajně čelí zmaru.
[32]
I mezi českými se pány
duch zmáhá nespokojenosti,
že více prý než domorodců
si vstěhovalých vážím hostí.
Však při sám Bůh! až přijdu zpátky,
do posledního volím dechu,
co zameškáno, nahraditi
a žít jen ku blahu svých Čechů.“
Pak chvátá ku Anežce tetě,
Klarisek zbožné abatyši,
by požehnala zbraním jeho
a vymodlila spásu říši.
Anežka zrakem láskosmavým
jej pod klášterním vítá krovem,
a vyslechnuvši, co ho tíží,
jej něhyplným těší slovem:
„Zdar zbraním tvým a požehnání!
Chci modliti se k nebes Pánu,
by našich otců knížecího
ti seslal světce na obranu.
33
Až pak se z ruchu války vrátíš
a hledat budeš klid a těchu,
již nehledej jich u cizinců,
brž na prsou svých věrných Čechů!“ –
Král odchází, a divné dumy
to bohatýrské srdce kruší;
červ nedůvěry k vlastním lidem
se zahlodal mu v tesknou duši.
*
Již vojsko táhne ulicemi,
a v čele král na bujném koni;
lid s jásotem ho doprovází,
a z věží všech mu „s Bohem“ zvoní.
A ve slavnostní romon zvonů,
a v lidu jásot jarobujný
chorálem píseň duší zbožných
zní: „Hospodine, pomiluj ny!“ –
34
Na řady lesklých ozbrojenců
královna s pavlanu se dívá,
a králi jedoucímu kolem
na rozloučenou něžně kývá.
Jen Anežka v klášterní cele
dlí na modlitbách zadumána;
ten lidu jásot, hlahol zvonů
jí zní jak pohřbu zpěv a hrana. –
Když před branou se vojsko řadí,
klopotným posel přistal chvatem:
„Ó králi! Nesu věst ti vážnou
o nepřátelství započatém:
Jižjiž Němci jako příval bouře
se sunou přes vrchy a doly,
s vojem pak českým prý se utkat
zamýšlí na Moravském Poli.“ –
Král odmlčel se s okamžení,
bolestné taje mysli hnutí,
však jižjiž v jeho nitru mužném
uzrálo pevné rozhodnutí.
35
„Nuž buď si!“ dí; „teď aspoň víme,
kde nepřítel nás očekává.
Bůh s námi! Na Moravském Poli
nám vzkvete vítězství a sláva!“
*
Dvě vojska na Moravském Poli
jak mraky zhoubné sobě čelí;
král Otakar českému vojsku
a německému Rudolf velí.
V předvečer bitvy ještě jednou
král mužným zdraví vojsko slovem,
voláním všude vítám plesným,
až pod stanu se octnul krovem.
Zde zočil a juž zvědav třímá
neznámým poslem došlé psaní;
co as v něm čet’, že drahnou chvíli
trá v dumách, čelo štítě dlaní?
36
V ráz vzchopil se, a náčelníky
obeslav tajnou na poradu:
„Kýs přítel,“ vece, „zde mi píše,
že jeden z vás mi snuje zradu.
I varuje mne, abych zítra
se rozhodnému vyhnul boji,
že s vojem svým nás opustiti
se jeden z českých pánů strojí.
Což pravda-li, a mou snad krví
lze odvrátiti hnusnou zradu,
zde prsa má! Já rád svůj život
na oltář vlasti v oběť kladu.“
Na chvíli němé ustrnutí
zavládlo v kruhu českých pánů;
pak hněvu vzruch a lomoz zbraně
v královském rozléhá se stanu.
„Ten podlý nárok nesmí lpěti
ni mžik na naší cti a zbroji;
již povel, králi, svou ať krví
zlou skvrnu spláchnem v čestném boji!“
37
A v rukojemství, kdo zde byli,
ves hrdlo své i statky sází,
ach! nikdo tuším neznamená,
Milota z Dědic že tu schází.
„Nuž,“ zvolal král, „v čem jste mi slavně
se hrdým zapřisáhli čelem,
to bohdá skutky dokážete
v nejbližší srážce s nepřítelem!
Jakmile zítra na východě
ukáže ranní den své líce,
svedeme bitvu; polním heslem
nám Praha buď a Budějovice!“
*
V klášterní cele na modlitbách
dlí abatyše Přemyslovna;
tušení zlá jí mysl bouří
a starost hryže nevýslovná.
38
Pokleknouc před obrazem Krista
svůj žaluje mu tesk a boly;
neklidná její mysl bloudí
k synovci na Moravském Poli.
Tu, poslyš! zvuky umíráčku
jejího dopadají sluchu,
a po klášterní dlouhé chodbě
šum nezvyklého duní ruchu.
Uděšen vejde zvoník v celu:
„Ach odpusť, tvůj li poklid ruším,
však přináším ti, jasná kněžno,
zvěst přepodivnou lidským uším.
Sám od sebe se umíráček
tklivými rozhlaholil steny;
i vejdu v chrám – hle! provaz zvonce
tkví klidně v skobu zavěšený.
A umíráček v krovu vížky
lká stejnozvukým dále ruchem,
člověk by myslil, že je zvonek
neviditelným řízen duchem.
39
To znamená, velebná kněžno,
skon smrtelníka velikého;
Bůh milostiv buď jeho duši
a zbav nás hříšné všeho zlého!“
Strnulým zrakem abatyše
naslouchá přepodivné zvěsti;
na mysli váží osud králův
a vrátkost válečného štěstí.
Pak zvoníkovi rukou kyne –
a jižjiž zvonu hlasné znění
klášterní panny mimořádně
do chrámu volá na modlení.
Zde všem, ač nevyřknuto jméno,
stejný se povzdech s prsou dere,
když klenbou velebného chrámu
zavznělo slavné miserere.
A po modlení otevřevši
památní knihu abatyše,
jaká se v den svatého Rufa
věc divná sběhla, do ní píše.
*
40
Než jasná nad Moravským Polem
ranního slunce koule vzplála,
obojí vojska pohotově
ku rozhodnému boji stála.
Zabouřil útok českých pluků;
hoj! jak si vedou rázně, směle;
a boj kde plane nejživěji,
hrdinský král jich mává v čele.
Však vede boj se o věc velkou:
o český trůn a o korunu.
Co drahé juž vytrysklo krve!
Co bohatýrských kleslo junů!
Německý císař soptí vztekem,
že, ač mu trojnásobné síly,
přec vítězství ne k jeho zbraním,
brž k praporům se českým chýlí.
„Teď čas, vítězství dovršiti,
jež zahájeno krví mnohou!“
I velí král: „Nech dostaví se
Milota z Dědic se zálohou!“
41
Tu náhle přiklopotá posel:
„Osudnou, králi, nesu zprávu:
Milota z Dědic se svým vojem
zpět obrátil se na Moravu!
Že bitva ztracena, král zajat,
ten zrádce ve svém vojště hlásá;
a všemu vojsku královskému
jen v útěku že kyne spása.“
Užasnul král a hrozným bolem
uchvácen k druhům smutně pravil:
„Teď víme, proč se do porady
Milota z Dědic nedostavil.
Však buďsi! Nevděk ten a zradu
poroučím klidně Hospodinu;
já za svým losem půjdu dále,
buď zvítězím neb čestně zhynu!“
A s heslem: „Praha, Budějovice“
do válečné se vrhá vřavy;
nejoddanějších četa druhů
se k ochraně mu po bok staví.
42
Však marně! V rozhodné té chvíli,
kdo ochranným mu byli štítem,
druh za druhem se kácí k zemi
v nerovném vraždění a lítém.
Král posléz, zoufale se bráně,
– ó přenesmírné Čechům hoře! –
obklopen zevšad nepřáteli,
ku zemi klesá, stržen s oře.
A jako kelci dravých šelem,
že srovnati to těžkou s věrou,
král nesčetnými rozklán hroty
dokonal smrtí desaterou. –
Když do Čech na peruti chmurné
přilétla zvěst ta Hiobova,
královský písař v paměť věčnou
ta do kroniky vepsal slova:
„V nešťastný den svatého Rufa
královský Čechů trůn se kácel,
když na Moravském Poli zradou
Otakar Velký dokrvácel.“
43