Král Václav v Kunratický hrad
z neklidné uchýlil se Prahy,
by mohl po svém hodovat
a život vésti bez ostrahy.
„Teď v Praze člověk není jist
ni svobodou, ni živobytím;
tam chvěl jsem se jak vichrem list,
zde zas se celým mužem cítím.
Tam dusný vane sváru dech,
a v kramolích se město zmítá;
tam rvou se na střet: s Němcem Čech,
a s katolíkem táborita.
Však nech se jenom dále rvou!
My na ně zatím klidně zříme;
až do mdloby se poperou,
pak my se na ně oboříme.“
Tak hovořil král rozjařen
k svým milcům, již tu noc s ním bděli,
a, ač už svítal mladý den,
s ním ještě pilně popíjeli.
Tu slyš! hlas křepký na dvoře
a dusot ozývá se koní;
již stanul rytíř nahoře,
a před králem se dvorně klaní:
„Mě králová sem vyslala,
zda Jeho Milost král se vrátí?
Že vzpoura lidu povstala,
a věcí horších jest se báti.“ –
„My zůstanem! Co tropí lid,
nech konšelé si sami spraví!
A by zas nastal řád a klid,
jejich mně za to ručí hlavy.“
Tak zkrátka odbyl posla král,
a, hněvem zachmuřené čelo,
popíjel s milci svými dál,
ač teskno již a neveselo.
Však v čelo krále trudu stín
se nesmí nechat ukládati!
I přines’ kostky dvořenín,
a Václav jal se s milci hráti. –
A zas jak s větrem o závod
sem rytíř cválá z Pražské strany:
již vrazil v sál, přerušil hod,
a počal – na smrt udýchaný:
„Jsem, králi, posel věstí zlých!
Lid sbíhá se a bouří všade;
nejhorší páše zboj a pych,
a běda, kdo mu odpor klade!
Již s Novoměstské radnice
konšely oknem dolů sházel,
a venku na hrot sudlice
je schytav, chechtem doprovázel.
Pak na královský táhli hrad,
– jich vůdce jest Jan ze Želiva –
a, chraniž Bůh! té chvíle snad
královna není více živa.“ –
„Již ustaň!“ přerušil jej král;
jak zběsilý se s křesla vzchopil,
a dýku v ruce, naň se hnal,
že málem v jeho hruď ji ztopil.
Jen rychlý dvořenína hmat
překazil děsný výbuch hněvu:
však za to Václav jal se lát,
tož hlasem, podobnějším řevu:
„Ha, při sám Bůh! že udolám
jak lítou zvěř tu mrzkou láji;
dost síly ještě v paži mám
a dosti přátel po všem kraji.
Zlomím té lidovlády moc,
a nevázanost zkrotím luzy,
i kdybych třeba na pomoc
měl svolati všech pekel hrůzy!
A pomstu svoji nasytím
budoucím věkům na výstrahu;
já vyhladím, jak Nero Řím,
jich klaté hnízdo – celou Prahu!
A pak – a pak“ – zmlk’ náhle král
a ruku matnou k srdci nesl;
bolestným řevem se zachvěl sál,
a Václav bezduch k zemi klesl. –
A rytíř cvalem k Praze jel,
skon krále věstit nenadálý;
jak Prahu král však ztrestat chtěl,
šetrně rouškou mlku halí. –
Král pohřben jest. A nevidět,
by nastala v čem lidu změna;
ten bloudil ještě mnoho let,
však Praha – byla zachráněna.