V ZÁŘI SVOBODY!
Pýchou se srdce dme:
má země, lid můj, svaté dědictví mé,
svobodni jsme!
sami si znovu navždy vévodíme.
Jak ze sna procitlí!
sen těžký, jehož nemohli jsme střásti,
smrtelně mdlí,
hrobový kámen na nás zdál se klásti.
Tři sta let potupy,
pout kruhy na otcovské líše vláčet –
v paměti lpí,
jak otroci v jhu musili jsme kráčet. –
Zas svobodni, ó zvěst!
jak vztekle posud pnou se naše svaly,
svírá se pěst;
dost rabství! svatý boj jsme dokonali. –
Teď hlavu vznést jen výš!
my sami z krve mučedníků, reků
stvořili říš
svobodnou, před věky jak byla věků.
Vavříny věnčeni,
z Evropy areny my jdeme v plese;
zdar tomu dni,
v červáncích slávy jenž nám vzněcuje se!
7
Dnes tomu deset let,
však v srdci dosud závrať opojení,
žár stejný, vznět,
jak v první den, i nenávist se pění.
Svým národem chcem být!
a doma být chcem v dědičné jak zemi!
o své se přít
jak kdysi Otci, slavní trofejemi!
Ó země, Praho ty!
zas budete kvést z velikánů síly
a z cizoty
se probírat výš k vznešenému cíli.
Sem nach a diadém!
ať zhalíme Vás slávy do purpuru,
ať z hrdel všem
hymn vítězných zpěv letí do azuru!
Váš úděl budoucnost!
a věčná, slavná, jak chcem v srdci prostém;
dost jha už, dost!
my cítíme, jak svobodou svou rostem.
My z deseti dnes let
stvoříme pro Vás slavná tisícletí,
a dnes kde děd,
vlást budou slavněj’ pravnuků rod, děti!...
8
Pýchou se srdce dme,
sen? skutečnost? ples nadšení mne jíme:
Svobodni jsme,
má země, lid můj, svaté dědictví mé!
9