POD SVÍCNEM SVOBODY
BÁSNĚ
PRAHA
MDCCCCXXXIV
[5]
V ZÁŘI SVOBODY!
Pýchou se srdce dme:
má země, lid můj, svaté dědictví mé,
svobodni jsme!
sami si znovu navždy vévodíme.
Jak ze sna procitlí!
sen těžký, jehož nemohli jsme střásti,
smrtelně mdlí,
hrobový kámen na nás zdál se klásti.
Tři sta let potupy,
pout kruhy na otcovské líše vláčet –
v paměti lpí,
jak otroci v jhu musili jsme kráčet. –
Zas svobodni, ó zvěst!
jak vztekle posud pnou se naše svaly,
svírá se pěst;
dost rabství! svatý boj jsme dokonali. –
Teď hlavu vznést jen výš!
my sami z krve mučedníků, reků
stvořili říš
svobodnou, před věky jak byla věků.
Vavříny věnčeni,
z Evropy areny my jdeme v plese;
zdar tomu dni,
v červáncích slávy jenž nám vzněcuje se!
7
Dnes tomu deset let,
však v srdci dosud závrať opojení,
žár stejný, vznět,
jak v první den, i nenávist se pění.
Svým národem chcem být!
a doma být chcem v dědičné jak zemi!
o své se přít
jak kdysi Otci, slavní trofejemi!
Ó země, Praho ty!
zas budete kvést z velikánů síly
a z cizoty
se probírat výš k vznešenému cíli.
Sem nach a diadém!
ať zhalíme Vás slávy do purpuru,
ať z hrdel všem
hymn vítězných zpěv letí do azuru!
Váš úděl budoucnost!
a věčná, slavná, jak chcem v srdci prostém;
dost jha už, dost!
my cítíme, jak svobodou svou rostem.
My z deseti dnes let
stvoříme pro Vás slavná tisícletí,
a dnes kde děd,
vlást budou slavněj’ pravnuků rod, děti!...
8
Pýchou se srdce dme,
sen? skutečnost? ples nadšení mne jíme:
Svobodni jsme,
má země, lid můj, svaté dědictví mé!
9
BUĎME TVRDÍ!
Rostli jsme jak doubky na skal srázech,
třásl námi po věk vichřic děs;
stáli na své půdě v bouřích, mrazech,
stojíme tam pevně ještě dnes.
Bývali jsme doubky, teď jsme duby,
mráz a bouře ať si přijdou zas,
to je údělem již naší sudby,
stojíme však, neohnete nás!
Naše půda jako ocel ta je,
v ní tkví pevně naše kořeny;
krví našich Otců prolnuta je
a z ní ženou do nás plameny.
Vzali jste nám všechna lidská práva,
rab jsme byli všecko, co je Čech;
už jste zapomněli? tak se stává,
však to žije v našich pamětech.
A žít bude do všech pokolení,
s matky mlékem pít se nenávist,
která Svobodu svou nad vše cení,
a kde pánem, neustoupí z míst.
Neuhasitelná vaše žízeň
po bývalé kdysi nadmoci,
vetřít v prodajných se duší přízeň,
před národem ta je bez moci.
10
Na půl cesty už vám vyšli lstiví
zaprodanci; málo? chcete víc?
dusné ticho zasmušile civí
z národa vám svobodného vstříc!
Bdí! a na své k smrti žárlivý je,
ztratit právo je mu ztratit čest,
sláva mlatů českých mrtva, žije
mlatu tvrdší dosud česká pěst!
11
ZA ORLEM TATRANSKÝM!
Ne Ikaros, spíš Prometheus k nebi’s vzletěl,
Svobody paprsk urvat svému lidu zpět
z nebeských sluncí tajemných a zdrojů světel,
neb dole lid tvůj rabem plazil se a klet,
pláč jeho tklivý slyšel jsi, lkal tvoje ve sny
a hnal tě dál a výš v ten kráter žárů děsný.
Tam před tebou jen vábně jeho naděj kvetla,
vítěznou rukou pro něj paprsky jsi rval;
jak zářila v tom nadšení tvá postať světlá,
zplozenci božstva jak ses, heros, podobal;
tys nebezpečím pohrdal, jež jiné děsí,
lid svobodný už zřel’s a slyšel jeho plesy.
V tom bohů hněv tě zasáh’, bílou holubici,
když Svobody’s mu ratolest už, vítěz, nes’,
na prahu rodném sražen k zemi zmírající,
žár krve tvé jak obět kouřil do nebes;
však paprsk bohům urvaný jsi pevně třímal,
na němž den Svobody se v červáncích nám vznímal!
Tu v smrti dřímáš nyní, na tvé bledé skráni
jak diadém skví ještě nebes světla jas
a na křídlech tvých jeho hvězdné mihotání,
jež, nesmrtelné, nezhasí ni hrob, ni čas;
v úžasu stojí národ nad tebou a v snění
hloub cítí, epochou že svaté okamžení!
– – – – – –
12
Spí bohatýr! spár smrti co tu posléz zmůže?
z tmy mohyly on lidu bude zářit dál;
on páskou je, jež bratry vine k sobě úže,
a jeho hrob jim lásky amulet se stal;
je svatou obětí, jíž národ svobodný je,
a národem zas jeho pamět věky žije!
Ó snivé Tatry, zchystejte mu klín svůj měkký!
vy, rodné lesy, ztlumte bouřlivý svůj dech!
ať, blahý, sní tu o slávě své země věky
a sláva její obrážej se v jeho snech!
Ó Bradlo, budiž pozdraveno! tvoje skála
dnes – jeho mohylou – se srdcem Vlasti stala!
13
ČESKÝM MATKÁM!
Vzdejte čest! zde věčný život pramení,
národa ztad nesmrtelnost proudí;
ohnivé v nás rozžíhá se nadšení,
vzpomínka když na vás v hruď se loudí.
Ve vás se nám České jaro rodilo
po stoletích v bolesti a zdlouha,
v Samostatnosti nám naší rozvilo,
matek pod srdcem, v němž plála touha.
Odtud Mistr Jan pil lásky ohnivost,
kterou zapaloval České duše,
v klíně tom nám rek Jan na heroa rost’,
slavná epopej se hnula v tuše.
Z ukolébavek jich sladkých zrozeni,
vstali naši slavní „buditelé“,
vzešli mstitelé nám s meči v plameni,
Legie a Osvoboditelé!
Z toho zdroje vroucně pili jsme i my
rodovou svou žárlivost a pýchu,
pod svou střechou býti „pány vlastními“,
na poli mít Evropy „svou líchu“.
Vzdejte čest! zde věčný život pramení,
národu ztad nesmrtelnost řine;
Matky České, z vás nám vzešlo spasení,
s vámi národ věčně nezahyne!
14
POD HVĚZDNATÝM PRAPOREM!
Krajanům z Ameriky.
Vítejte!
Přes dálky oceánu, přes hřebeny vln
jak za betlemskou hvězdou spějem v touze;
hlas domoviny volá dnes tak kouzla pln,
oživla láska, dřímající pouze,
rozpjala křídla, čarovná a milá,
neb stará Vlast nám srdce roztesknila. –
Vítejte!
Vybledlé obrazy zas v paměti nám vyvstaly,
hrob otevřel se, minulost je živa;
ohnivě oči zaplály a ruce do dáli
se vzpjaly vášnivě, zkad Ona kývá,
kde srdce půl jsme nechali, jež prahne
a přes oceánu dál teď nás táhne. –
Vítejte!
Blíž k tobě, k tobě blíž ať letí naše loď,
nad námi betlemská ta hvězda svítí;
tam v dálce vábí fata morgana: ó pojď!
dál! přes vír peřejí a vlnobití
ať loď se kymácí, řve kolem bouře,
jen z Ithaky své dým co shlédnem kouře! –
Vítejte!
Za námi moře! mosaikou krajů vpřed
vlak supí, nedočkavá touha před ním;
ej, před námi už věnec Českých hor se zved’,
15
zrak chtěl by pohledem jej objat jedním;
toť Ona! Nerudou jak v snění zřena,
zem růžemi ta kolem ověnčená! –
Vítejte!
Vesnice, města, na skalinách bory, kleč,
potoky, řeky, stříbro roztavené,
však nade všecko. Bože, domoviny řeč
skutečnost celou do pohádky klene;
hlas, zadrhnutý v hrdle dojmu křečí,
očima mluví, slz svou sladkou řečí. –
Vítejte!
Ach, Wilsonovo! Div! to Praha, srdce Čech!
Rodička země! Ztrnul krok, ret němý!
Zástupem tisíchlavým jeden dlouhý vzdech!
„V prach, děti, s námi, objat Otců zemi!
v shledání touženého okamžení
polibek vtisknout svého zasvěcení!“ –
Vítejte!
Dav proti davu stojíme, my v ústret vám!
to dávno je, nám co jste s Bohem dali!
ty drahé obličeje, mnohý ještě znám,
jsme srdce půl, jež jste tu zanechali!
Sem, srdce na srdce, jež láska mučí,
ó bratři, padejme si do náručí:
Vítejte nám!!
16
TISÍC LET!
Na vlnách věků tys náš drahocenný květ,
jak maják sláva tvá nám věčně září;
tvá postať z tisícletí udivuje svět:
na trůnu kníže, Světec na oltáři!
Základy říše národu jsi svému klad’,
sen obrovitý v duši tvojí zkvétal;
Graal svatý bylo srdce tvé, kam rád
Duch božský v zanícení shůry slétal.
Českého Monsalvatu tys byl čistý rek,
poslaný Bohem k spáse svého lidu;
v tvé ruce meč hnal nepřátele na útěk,
však Kníže pokoje tys byl a klidu.
A žil jsi láskou ke své zemi, k Vlasti Čech,
ji zvýšit k hvězdám, tys jí do základu
krev vlastní vycedil, rek, v poslední až dech,
mstít pohrdaje nenávist a zradu.
A tebou stála naše Vlast, dnes tisíc let,
ať doby těžké valily se přes ni;
pád Bílé Hory zahubit ji nedoved’,
přes nenávist, jež zotročit ji běsní.
Duch tvůj byl vezdy s námi a v tvém hymnu žil,
v němž národ nadějí se opojoval;
tě tušil v blízku, v báji Blaníku tě skryl
a přítomností tvou se posiloval.
17
Dar Svobody z tvých rukou svatých čekal vzít
a v hrdinnosti tvojich bojovníků –
a vzal! když pod praporem tvým jim bylo hřmít
v Evropy pláních do nepřátel šiků.
Dnes národ tebe, svaté Kníže, vzpomíná,
kolena sklání k tvému piedestalu;
v svatozář vavřín vítězný ti připíná,
Ochránce svatých našich ideálů!
Václave Svatý, Vojevodo, Kníže náš,
dnes přijmi hold všech Českých srdcí vroucích;
zahynout nedej! Dál buď naše svatá stráž
a veď nás bezpečně dál do budoucích –
tisíc let!
18
CHORÁLU SVATOVÁCLAVSKÉMU!
Náš svatý chorále, hlas země z tebe zní,
té rodné země, naší matky,
hlas zbožné důvěry a lásky, nadšení,
tak srdci líbezný a sladký.
Když v ryku válečném tvá píseň zazněla,
hlas její do nepřátel hřímal
jak hlahol polnice msty Boží anděla,
že děs je na útěku jímal.
Však v dobách poroby byl’s lidu modlitbou,
již pěl jak Israel kdys k loutnám,
jež nebi žalovala hořkou touhu svou
a lkala „nedej zahynout nám!“
V Svobody jitru vítězný byl’s země ples,
jenž do jásotu srdce vznímal,
od Šumavy až do Tater se mocně nes’
a navždy stigma rabství snímal.
Dnes modlitbou jsi díků našich zas
a dětskou prosbou v zpěvu libém;
jsi lásky vyznáním své Vlasti v každý čas
a věrností jí svatým slibem!
Nuž, svatý chorále, zni naší zemí dál,
v pochodu let a věků v sledu:
„Ať pevně národ na svém stojí, tam, kde stál
vždy Otců našich rod i Dědů!“
19
SMRT VLADIMÍRA CORTONA.
Pulj 17. 10. v 6 ráno.
Třesk’ výstřel!...
krev věrná vylila se na zem
a zakouřila k nebi,
hlas volající k Bohu o mstu;
mlh ranních stín ji milosrdně přistřel!
Však přece
ozvěna zalehla v zem rodnou,
jež Matkou klesla pod kříž;
byl syn to a kost z její kostí,
krev její krve – zbarvila mu plece!
Už věky
tak trpí; není konce, Bože!
v kolika synech mřela,
nad mučeníky syny slz proud
už dávno zaplavil by její řeky!
Tak posud!...
Hle od Severu zved’ se přízrak,
přes Tatry sem se nahnul,
vztáh’ k Dolorose dlaň jak příslib:
pro věrnost slovanskou jí v každý Osud!
20
S BOGOM, JUNÁCI!
K převozu jugosl. hrdinů do vlasti 8. 11. 29.
Zatoužili po rodné jste zemi,
posestrinská náruč nezkonejší,
láskou její stlané lůže zdejší,
ni rov, skrytý celý pod růžemi!
Zabolelo srdce, zavolalo,
proniklo to Matky rodné hrudí;
však ji po vás stesk i stejně trudí,
káže: „Uhni, řeko! ustup, skálo!
Ó mé děti, moji bohatýři,
vraťte se mi srdci vytoužení,
bez vás štěstí moje celé není,
snad se potom bolest moje smíří!
Schystala jsem lůže do vavřínu,
neb se na svých štítech navracíte,
trofeje své, rány, v rubáš skryté,
spěšte spočinouti na mém klínu!
Jako Dolorosa, pod kříž vkuta,
stenem nezakvílím v bolu zmatku,
jak se sluší na junáků Matku,
hrda na své syny, nepohnuta!
A tu cestu ve mohylu tmavou,
vítězi jak, jenž se z boje vrací,
pro památku všechněch generací
vystelem vám bohatýrů slávou!“ –
21
„S Bogom!
bratrský ty drahý, český kraji,
jenž si choval nás jak svoje vlastní,
ve kterém jsme cestou zdřímli šťastni,
navždy srdce pamět zachovají!“ –
„S Bogom!
Česká země, vaší posestrina,
jak by vás k svým ňadrům netulila?
odcházíte, jak by netesknila?
jedna krev nás, snubní prsten, spíná.
S Bogom, junáci!“
22
POD PRAPOR NÁRODNÍ!
„Pod prapor Švehlův!“?
Venkov.
Neznáme praporu jiného
i barvy neznáme milé,
prapor leč národa našeho,
ten barvy červenobílé!
Červenobílé a modré, hoj!
ten Československo značí,
pod nímžto Otcové hnali v boj,
jenž se nám nad hlavou stáčí.
Pod nímžto bily se Legie,
provždy se budou bít naši;
pod nímž jsme ožili k Svobodě,
pod nímž jen život nám raší.
Na nějž jsme přísahu skládali
– zraky se vzpomínkou kalí!
Jirásek předčítal formuli,
my prsty pozdvihovali.
A vy dnes máte těch praporů,
zelený, rudý a jiné;
jeden je druhému ke vzdoru,
zatím co národ nám hyne.
23
Pryč s všemi vašimi vlajkami!
nohou je zašlapem v bláto;
zavlaj ty, národní, nad námi,
vyzdvižen v sluneční zlato!
Nemáme stranických ambicí,
národu za to jen žijem;
za prapor národní vlající
na život, na smrt se bijem!
24
„BÝT ČI NEBÝT?!“
Krásný sen a nesplněný
jak když navždy uniká;
ráj na chvilku otevřený
před námi se zamyká!
Stvořit slovanskou svou říši,
jako byla Otců kdys,
slávu svou, jež k nebi výší,
národní má každý rys!
Jako jiné světa říše,
přátelská jak Francie,
Německo jak v chlubné pýše,
Česká zem ať „naší“ je!
Česká klesla, českou vstala,
jaké jinak vzkříšení?!
Což nám mysl zaváhala?
jsme snad národ míňcenný?!
Hnětem stále její tvary,
minulo pár hezkých let,
však svou říši, jaké čáry,
národ vyhníst nedoved’.
„Být či nebýt?!“ Hamlet nový
dumá posud nad lebkou;
vytvoří svůj osud, kdo ví,
hrobem zas či kolébkou?!
25
Vzpomene své minulosti,
rakouských i šibenic?
A svých reků tlících kostí,
škleb jich lebek co chce říc’?!
Bude sílu mít v tvář tváří
navléc’ lidu nové jho?
mučeníků zdusit záři,
zříc’ se státu českého?!
„Být či nebýt?!“ pro nás není
hamletovskou otázkou,
hrdost Otců v nás se pění:
Zem svou chcem jen slovanskou!
„Být či nebýt?!“ jaká bída,
kde má mužné slovo hřmít;
a tož národ odpovídá:
Chceme být! ej, chceme být!
26
MONOLIT.
Monolite, pyšný monolite,
jak mě drtí hrouda tvojí síly,
když se zvednou pohledy mé skryté,
cítíš, obdivem jak zrovna šílí?
Jak se hroutím ve prach, Goliáši,
malý David s prakem z ovčí kůže,
majestát tvůj jak se v oblak vznáší,
strachem z tebe člověk zajít může.
Záříš tady, symbol velemoci,
za dne chodí slunce, než den povad’,
sem se závistivě dívat, v noci
přijdou se zas hvězdy obdivovat.
Ba, ten měsíc, pyramidou zmámen,
že je někde v zemi faraónů,
zasedne si svrchu na tvůj kámen,
do královských vhlížet do salonů.
Což až hvězda pěticípá s výše
zasvítí jak hvězda tříkrálová
přes moře až šířku v dálné říše,
do země až lidu Jehovova!
Ne tři králi! celé karavany
seběhnou se, velbloudí tvář němá,
jak v zem zaslíbenou, rozbít stany,
celý národ od Jerusalema!
27
ZEMĚ POMNÍKŮ.
Huhu, pomníky a monolity,
kam zrak udivený jenom sahá,
epitafy na nich zlatem ryty;
krok tvůj teskně zaráží se, váhá.
Země mrtvých? srdce s chvěním ptá se,
rozkládá se tady svatým polem?
nežli krok tvůj na cestu dál dá se,
zahloubáš se, zchvácen těžkým bolem.
Odpočívá tu as národ celý,
rekovný kdys, oči se ti kalí,
když ho kruté války zkrvácely,
parlamenty vlastní pochovaly.
Tiše odpočívá po svém boji,
cypřiš nad ním šumí jako v snění;
myšlenky se truchle hlavou rojí:
daleko je tady do vzkříšení!
A přec, i tu život mezi hroby
v nádherných těch pomníků, ach, zemi:
menšinové školy každé doby
chodí tady žebrat ulicemi.
28
DRAHÉ POLSCE V SLAVNÝ DEN!
Buď zdráva, naše drahá Polsko, sestro,
v tom velikém dni svého obrození;
jdou duší vzpomínky tvé bolně, pestro,
co prožila’s v svém velkém utrpení.
Však blahý cit tě prochvít musí celou,
že’s obrozena žhavou krví synů;
ó, jak tě milovali, silou smělou
tě sňali s kříže, chovali v svém klínu.
A vdechli nový život do tvých údů,
nalili krev svou do tvé mrtvé hrudi
a vylíbali červánky ti studu,
jež vzpomínka pout rabských v tobě budí.
Jsi svobodna! Věř lásce svojich dětí,
jež hradbu živou kolem tebe staví,
jdeš v smavé jitro, slavných do staletí,
v epopej, které nikdo nezastaví.
A v slávě tvé nám bratrsky je milo,
v tvou dráhu rozchvěni ti sypem růže;
zde ruka věrná! Kdyby třeba bylo,
na ni tvá láska spolehnouti může.
Buď zdráva, Polsko, naše sestro drahá,
v dni slavném prudce pohnuti jsme v hloubi
a v budoucnost až do věčnosti sahá
slib věrnosti, jímž Čech se s tebou snoubí.
29
VÍTĚZŮM!
Vítězství k požívačnosti nás zve,
jsou pouta v kusy, z tmy jas denní;
jako by vína nalil do krve,
k hlavě nám vstoupá rozjaření.
Zapomenuto všecko! vypadly
z ruk meče: Sem číš! chce se žíti;
se skrání visí vavřín uvadlý,
co na tom, kam se národ řítí!
Stráže se stáhly, holé hranice,
na hradbách věže hlídek prázdné;
opilým zpěvem hlučí ulice,
kde zněly pochody dřív rázné.
A není, kdo by vzkřik’: Hej, do zbraní!
nepřítel v tmách se lstivě plouží;
kdo stará se, zem-li si podmaní,
nad námi poroba že krouží?
Sudetenland že hoří, tam a tam
podkopy zrádné že se kladou?
ó zoufalosti, cítit sám a sám,
že o Svobodu jde nám mladou!
Klid bezstarostný! běda vítězům,
čas není ještě v slávy zdání
jen rozkošem se vzdát, neb národům
už není druhé zmrtvýchvstání!
30
Hej, vzchop se, vítězi! svou mdlobu střes!
proč váhá odvaha tvá smělá?
okamžik je tu, národe, ó věz:
„když naše zem, buď naší celá!“
31
DOBILO SRDCE JUNÁCKÉ!
Ta zpráva k srdci jde, ta zvěst nás hroutí,
pod čelem dumavým, že zmizel duch,
jenž srdcem vroucím, Vlasti, na tvé pouti
tě provázel, tvých utrpení druh:
dobilo srdce junácké!
Dvé láskám žil, jež sluly „Čech“ a „Slovan“,
v dvě jména ta svůj zavřel všechen svět,
jak dože s mořem s nimi zasnubován,
tož Všeslovanství zříc’ se nedoved’:
dobilo srdce junácké!
V tom žil duch jeho, tvořil svoje díla
a do Evropy jako prapor vlál,
v jih, sever, slovanská kde srdce bila,
jak výzvy hranice on v dálky plál:
dobilo srdce junácké!
Sen nevysněn! a dlaň se nedopnula,
jež vztáhla se až přes šíř Evropy,
však myšlenka ta jak by duhou žhnula
a jednou Slovanstvo jí pochopí:
dobilo srdce junácké!
Nuž, spat jdi po junácku pod mohylu
a usmívej se v nesmrtelných snech,
neb přijde čas, jenž vzbudí tvůrčí sílu,
přerodit Evropy svět v Slovanech:
dobilo srdce junácké!
32
Ta zmládne jako v příští Spasitele,
Svobodu navždy smění za jarmo;
tvou na mohylu vděčně vavřín vstele
jak Věštci Slovanstva! – Ne nadarmo
dobilo srdce junácké!
33
SLOVÁKŮM!
Hlas Svobody k vám zavál z Čech
a ruka česká sňala kruh,
jenž tížil rod váš, po let stech,
i vinul v náruč druha druh!
Na srdci srdce jeden tluk,
jak jitřní velkonoční zvon,
stisk jeden miliony ruk,
dvé hymn se slilo v jeden tón!
Je dávno, co ten zašel den,
že zapomněli jste ho už?
že svazek bratří roztržen,
že stojí proti muži muž?
Hle, hroby, obětní ten stůl,
kde žertva stlívá obou dvou;
žeh její sotva dohasnul,
mře ještě v nebi záplavou!
Kain, Abel, rodných bratří dvé,
co u nás chce ten truchlý děj ?
ó svárů chvíle tesklivé,
čím skončit má ta epopej?!
Pro „ohryzanou kůrku“ jen
bratrská ruka zdvihá kyj?
nic necení, že svoboden
je národ, volná od jha šíj ?
34
Ó Slováku, to tvůj je dík
za naši krev tvých na nivách?
chceš vítězný rýt v památník,
že’s proti bratru ruku vztáh’?!
Jdi tedy, jdi nás zaprodat
pro sobeckou svou nenávist,
dej rabství na pospas svou brať
řeč jejich potupně zas hníst!
My tobě neklnem ni pak
a v očích nezajiskří hněv,
ni zrada, stud jen zkalí zrak,
že naše tělo jsi a krev!
35
HLUČÍN!
Hlučínská, hoj, půda,
země panenská je;
vzácná je tam ruda:
naši toho kraje!
Kovkopové cizí
už tam načli práci;
však se, nad kov ryzí,
naše řeč tam ztrácí.
Kulturverband sítě
své tu rozestírá,
a kde české dítě,
na tu hlízu zmírá. –
Eh, co po Hlučíně,
co nám po Sudetu?
starosti dnes jiné
vyvstaly nám, hle, tu!
Srdce naše jaly,
na hlavy se snesly;
ministrů, Bůh dá-li,
podělit se křesly.
Zasednout, se přeme,
kdo práv křesel v klínu;
než se dohodneme,
bude – po Hlučínu!
36
V HRADNÍM NÁDVOŘÍ!
Svatý Jiří, svatý Jiří,
drakobijče bez bázně,
postať tvoje silou hýří,
u nohou ti hydra řve.
Marně chrlí plamy s jedy
pod komoně kopyty,
ještě zranit naposledy:
marno, vítěz budeš ty!
Kopí tvoje namířené
sjede v jedovatý chřtán,
nad krajem se duha sklene
a mír nad blažený lán.
Výkřik plesu: „Vykoupení!“
se rtů vzletí národa;
jako sladké rozednění
vzejde nad ním Svoboda! –
Však v tom kopí napřažení
jak by náhle zaklet ztuh’;
a já viděl v hořkém snění
symbol, to je český duch!
Sta let míří, kopí v dlani,
Mstitel jak by nad ní stál,
a věk nepohne se ani,
co v něm hydra řádí dál!
37
Kdy hněv svatý rozpálí tě,
život vžene do ramen,
proklát chřtán jí kopím lítě,
navždy od ní svoboden?!
38
ZA MISTREM JANEM!
Jak ohnivý sloup šel jsi stoletími,
zář červánků plál’s ve tmy našich běd;
když stali jsme se pochybovačnými,
vzpomínkou tvojí duch se znovu zved’
tou cestou z poroby v zem zaslíbení,
přes moře útrap k břehům vykoupení!
My došli posléz přec – však obstojíme?
založit vlastní stát – jsme silni dost?
nezhasne jiskra, jíž se roznítíme?
to ticho u nás – není lhostejnost?
Když snesem tobě posměch blasfemický,
není to hnití, ten klid idylický?!
Nejsme snad přec jen lípa vyšeptalá?
koruna její klamnou zelení?
v poslední léto jež se rozehrála,
by zhroutila se příští jesení?
ty všecky kompromisy parlamentu
nejsou-li opovědi testamentu?!
Neb naše vítězství dnes žalně chudne,
z vavřínů skvělých pochybný už cár;
my klopýtáme na své cestě bludné,
je „věcí našich správa“ marný dar:
jsou slabé ruce, kam ji Osud vkládá,
v klín nepřátel, hle, sváží se a padá!
39
Zášť jich už hranici tvou rozdmýchala
pamflety svými Kostnický jak sbor;
dej, Mistře, by v nás požárem se stala,
zas nítíc Otců hrdost v nás a vzdor;
jak slunce Josuovo tmy nám zjasni,
mystickou žertvou plaň a neuhasni!
40
JIHOSLOVANSKÝM HOSTŮM!
Ej, slovanská ožívá Praha dnes,
je veselo u srdce, bratři!
ne hosti jen, doma jste, každý věz,
co naše, vám po lásce patří.
Ó, jak se teď ruce nám stiskly v ráz
a v očích jak plameny blesklo!
Ta hodina spojila vroucně nás,
nám po které dávno se stesklo.
Jsme rodní přec, z Mateře jedné plod,
a různo jsme chodili dlouho;
je slavný den dneska, jak Boží hod,
neb splněna’s, vysněná touho!
Druh o druha opřeni, půjdem teď
v ty Evropy budoucí děje,
a je-li to Osud náš, v boji zeď
a jediný prapor nám věje. –
My na srdce tisknem vás vroucně tak
a v budoucnost snové nám letí,
svou slávu zříme růst’ do oblak...
Nuž, zdrávi nám, Slavie děti!
41
DÁL!
Jedno srdce, jedna duše,
třeba cesta různá;
na stráži, hej, v boje tuše
stůjme, mysl mužná!
Nebezpečí čím víc hrozí,
soků kruh se úží,
naše heslo „bohpomozi“
a víc buďme muži!
Paměť Otců v mysli synů
pýchou v nás ať vzplane,
ať nás najde dnešek činů
v zápas odhodlané!
Nesmlouvavé o svá práva,
věčná jsou a svatá;
zbabělec se pouze vzdává
a ne mysl vzňatá.
A v nás mysl jasně hoří,
nic jí nemůž změnit;
viděli jsme svoji zoři,
dál teď v slávy zenit!
42
SVOBODNÉ INDII!
„Ať žije republika!“
Jak polnice hlas širým světem letí
a burcuje, co ještě v okovech,
Jih, Sever, Východ, Západ, ze sna kletí,
do srdcí milionů požár šleh’!
„Ať žije republika!“ spravedlivý
hlas milionů do Evropy hřmí;
rab zvedá hlavu, pomsta v oku civí,
kruh o kruh pouta svá když rozbíjí.
Pod jménem kultury již klamali jste,
pod svatým heslem civilisace,
Evropy otrokáři, lidství čisté
dnes na soud světa postavit vás chce.
Jho jhem jste směňovali dlouho dosti,
vy „světlonoši“ temna, pokrytci;
je kultury štít vaší sobeckosti
rozražen u noh vašich, kupčíci!
Lahore, Madras, Bengál, Kolonie,
váš sundávají s šíje obojek;
hlas utlačených v tvář vám směle bije,
burácí do Evropy, bouře jek.
Ty, pyšná jak jsi, otroky máš posud
tu v srdci svém jak ránu uprostřed;
kdo nezná Lužice, dnes, krutý osud?
kdo z národů hlas na obranu zved’?
43
Vlá vyzývavě přes vše díly světa
se stěžně svého prapor Indie;
ruch Svobody, všech utlačených meta,
jde přes oceán, horstva, přezní je.
Vše strhuje v svůj proud a s sebou chvátí,
poslední výspy nadvlád zhrouceny;
na líchách přeoraných vidíš zráti
osudy nové sladké proměny!
Svět ohněm Božím zanícen, ej, hoří,
v něm taví se kruh pout už navždycky;
ó světy valné, vítejte svou Zoři,
zmiz provždy poroby stín tragický!
Buď volna, země, a rod roven rodu,
Indie maják do světů ať skví
novému věku posléz ku příchodu,
s nímž rovnost jde, všech volnost, bratrství!
44
HLAS KRVE VOLÁ!
Hlas krve volá! neodoláš, darmo!
Za srdce chyť ťětě, do cév vstřikl jed,
na šíj tvou těžce lehnul jako jarmo,
sluch zastři, slyšíš, nelze neslyšet!
Tam na Severu, tam, kde naděj kvetla
Evropě, která stála v plamenech,
když válka krutá, obrovská jak metla,
ji šlehala a zarážela dech;
tam v rozvalinách hydra krvelačná
se usadila, děti země dávící,
čeládka sovětů ta zlobná, mračná,
zaťala pařát lidu do srdcí.
Do srdcí, do cév, do těla i všeho
a zem je krve širý oceán,
a do hřbitova mění příšerného
ten Slovanstva kdys žírný, rodný lán.
A chrapot zmírajících marně děsí
Evropy požívačné klid a hod,
Rus svatá umírá, kdo vzpomene si? –
a nevzpomene ani vlastní rod!
Má Evropa dnes jinou starost v hlavě,
neb v Haagu losují teď kramáři,
jak pod křížem kdys o šat Krista, právě
o mapu Evropy se nesváří.
45
Co Mučenice mře tam na Severu,
jež dala všecko v světa zápase;
uchází život v krve proudů steru –
kultura? lidskost? zvedne ruka se?...
Strach běží městy, letí vesnicemi,
Hlad cení zuby, rve se o kořist;
klid hřbitova se rozprostírá zemí,
své mrtvé vyvrhuje do všech míst.
Mátuška Rus se stala širou stepí;
je pust, kde jaký svatý monastýr,
ční věže vyloupené, starci slepí,
vrah zased’ v Kremlu, kde vlád’ bohatýr.
Jak upír hrůza všechen život dusí,
v národa srdce vetknula svůj spár.
Kde je tvá sláva, Mátuško má, Rusi?
mrak těžký zatmívá tvé Slunce, zmar!
Bestií hejno jak se vrhlo na tě
a vytí jeho naplňuje zem;
zní k nebi výkřik, v oblacích se tratě,
neb Evropy kraj širý mlčí něm.
Vyslyší nebe hlasy utracených?
vyslyší hlasy živých zoufalé?
mohyla roste z pěstí pozdvižených
a zaklínají kosti vysmahlé.
46
Hlas krve volá! do mozku se vdírá
a srdce naše dere na kusy;
Slovanstva kmen, Mátuška Rus, zmírá
a smrti křeč jde do všech haluzí.
Vzdor vzteklé láje do nebe se zvedá,
Evropo, děs-li tebou otřese?!
Mátuška Rus dlaň bratrskou, ach, hledá.
Hlas krve volá – Slovan, ozve se?!...
47
NÁM BUĎTE POZDRAVENI!
Hostům z Lužice!
Ó bratři naši nejmilovanější,
pro vaše utrpení dlouhých let,
pro bolest stále osamocenější,
pro útisk, ve prach jenž vás zhnět’;
pro bičování vašich apoštolů,
pro mučeníků vašich okovy,
pro kněze, kteří s láskou v hořkém bolu
vám lámou řeči pokrm duchový!
Nám s vámi bije srdce do souzvuku,
neb dětmi jsme přec jedné rodiny;
v dlaň bratrskou sem vaši drahou ruku
a v náruč, okoušet slast hodiny!
Však ze slz vašich dobrých žen a matek,
z křivd, jež vám loupí Otců dědictví,
a z pláče rdoušených vám neviňátek
vám spása roste – Slávů z bratrství!
Je Betlem blízko, Hvězda jeho svítí
a Krále vede, kmeny Slovanů;
Slovanská Evropa dnes s vámi cítí
a sejme ve vás svoji pohanu.
Jak chvěje nám to srdcem v této chvíli,
žal, radost, naděj kojící;
vše city naše do slz se nám slily,
neb ve vás objímáme – Lužici!
48
VÍTEJ, HVIEZDOSLAVE!
„Vyzdvihněte se, brány věčné,
a vejdeť král slávy.“
Žalm 23, 7.
Vyzdvihněte se, brány Pantheonu,
ať vejde v triumfu král slávy,
jak vítěz vchází za hlaholu zvonů,
ať vejde, vavřín kol své hlavy
a v rukou lýru, v plese milionů!
Jej vítá Praha, vyzdvihuje brány
svatyně, kde své nebe hostí,
těch, jichžto skráně slávou obetkány,
neb bohů rod šli minulostí,
šik reků, pláčem lidu vyvolaný.
I Ty’s z jich rodu z bratrského kmene,
tvůj hlas zní u nás jak tvou Vlastí
a stejně písně tvoje drahocenné
vznímaly touhu, pouta střásti,
v tmách zřely Jitro, jak se nad nás klene.
Jsme svoji dnes! a vítězné tvé věštby
jsou naplněny, zrak náš patří
hrob otevřený, puklou pečeť kletby;
tvé Slovensko se s Čechy bratří
jak zvlněný klas také tvojí setby.
49
Vyzdvihněte se, brány, v květech růží,
Slovenska Věštec vchází vámi;
v řad Nesmrtelných našich, hle, se druží,
zástava Lásky mezi námi,
jež srdce k srdci svatou páskou ztuží!
Vítej, Hviezdoslave!
50
„KDO NA MOJE MÍSTO?“!
Proč’s jen rozbil skřipky svoje?
hoho, předčasně jsi zmlk’;
Na Sudetsku, slyšíš? boje,
však tam řádí ještě vlk!
Naši tam jsou vyděděnci,
schnoucí jsou tam haluzí;
jazyka, ba, vykleštěnci,
vlastním v domě podruzi;
barabizny jejich školy,
učebná síň páchne – stáj;
zříceniny ze stodoly
školou pro tu českou – láj!
paláce co zatím hostí
Němců odnož v přepychu;
naší bídy není dosti,
dál nám pít’ žluč z kalichu.
Dřív nás tiskli Francsefové,
dávali nás v područí;
a teď – kdo ?... vem skřipky nové,
barde, Petře Bezruči!
Projdi Hlučín, po Sudetsku,
hraničářů sejdi kruh;
zahraj, jak jsi hrával v Slezsku,
až by vládcům přešel sluch.
51
Až by struny popraskaly,
jedna jen by zůstala,
která srdce láme žaly,
od hněvu ta zoufalá!
52
AŽ JAK PÁN BŮH DÁ!
Parlament jde domů,
zase bude klid;
do toho co komu,
co měl vyřídit!
A co nevyřídil,
to má čekat dál,
že by chválu sklidil,
snad se ostýchal.
Aspoň zbyla práce
pro něj na podzim;
beztak na zahálce
co je lidí, vím.
Na podzim se sejde,
sedět bude zas,
a když doba přejde,
půjde domů včas!
Jaká práce v zimě?
za neht leze to;
z jara, řekněm přímě,
vysedí se to! –
Veselá to země
tyhle Čechy přec,
světu ukážeme:
co je poslanec!
53
A jak řídit umí
osud národa;
po staročesku my:
„Až jak Pán Bůh dá!“
54
JAN KOCHANOWSKI!
Ctím vaši pýchu, vaši radost sdílím,
neb Čech je bratr váš a s vámi Slovan;
byl národ váš nám vždycky nad vše milým,
ať umučen, ať oživ, oslavován!
Kdo Velký vám, i pro nás Velkým sluje,
byl pěvec slavný? nám zpěv jeho sládne;
i do nás sláva jeho vyzařuje
a k lásce nenajde v nás srdce chladné!
Dnes, kdy se věštce svého nad kolébkou
ve svaté úctě ukláníte k zemi,
cítíte, jak čí’s láska rukou hebkou
dlaň tiskne vám? to Čech je přede všemi!
A sladký pocit rozlévá se samý
ze hrudi v hruď nám, v srdce tempu rovném,
i vzpomínáme: „KOCHANOWSKI!“ s vámi,
jenž rozzpíval Vlast zpěvu ve čarovném!
Nám zdá se v chvíli této přetajemné,
jak s nebe k nám se jeho zpěv zas nese
a vyjasňuje, co v nás bylo temné,
v refrénu vroucím: „Bratři, milujme se!“
55
TAKOVÁ MEZINÁRODNOST!
Jako blesk to sjelo
v srdce hloub;
zardělo se čelo,
národ ztrnul v sloup.
Slovo jako dýka
vražedné,
jak tě ve prach smýká,
s Bohem, drahý sne!
Bylo komedií,
bylo lží,
která lid jen zpijí,
na tom nádraží.
S Osvoboditelem,
to byl klam,
však jsme po snu smělém,
kde jsme byli, tam!
Národ, jak jsme byli,
bez vlasti,
státu, jejž jsme snili,
pouhou součástí.
Každý národ světa
má svou zem,
jenom naše je ta,
jež je Švýcarskem!
56
Každý vlastní střechu
dědičnou,
jen ty nemáš, Čechu,
kam skrýt hlavu svou!
S cizím sdílet lože,
s cizím stůl...
Proč’s nám nechal, Bože,
mošnu jen a hůl?!
57
MATKA – VLAST!
Co jí platno navrácení práv
a co slouti paní země,
k čemu královského nachu háv,
v šanc-li dáte její plémě?!
Trudno vládnouti je národu,
jenž se vzdává nepříteli,
když se zříká vlastní na škodu,
co mu vrátil osud skvělý!
K čemu cezena krev legií,
nač jsme osvobozovali,
dědictví-li rozdáváte jí,
korunu svou půlit má-li?!
Rodné děti rvete od prsu,
podvrhujete jí cizí;
není konce tomu zápasu,
osvobození sen mizí.
Zas ta mučenictví jako dřív,
útisk horší než-li prve;
cizáci to byli, jaký div,
ale vy jste z vlastní krve!
Že vy do nepřátel její řad
stavíte se na pohanu,
trhat chcete zem jak Kristův šat,
kde stát máte na obranu! –
58
Kalvárii před sebou zří, ba,
znovu tryskat krev z ran pěti,
zoufale zní její modlitba,
neb žít – můž’ jen láskou dětí!
59
HURÁ-VLASTENECTVÍ?!
To je křiku celém po národě,
sotva jeden pozved’ hlavu hrdě,
jen se cítil v Čechách Čechem Čech,
to je bouře v českých žurnálech!
Ejhle, to je shonu, to je spěchu,
na tu ránu Němcům pro útěchu,
přiložiti družně, bez klamu
náplast z oleje a balsámu.
Je prý „hurá-vlastenectví“
chtíti reklamovat v Čechách češství! –
s takým zanícením ovšem dnes
národ pouta svá by ještě nes’!
Hájit však i práva pídi, věru,
to je čin a znak je charakteru;
v národech všech byl bys úctou jist,
jenom v Čechách Čech jsi „šovinist“! –
Sebevědomí vám schází ryzí;
před Němci hned jako pára mizí,
jako jarní sněhy po kraji,
dovedete být jen lokaji!
Ať se líbí zvát’ nás šovinisty,
kéž je cit váš jako jejich čistý,
však on v pravé chvíli z rudy slov
vyčistí se jako v ohni kov.
60
Jen dej, Bože, šovinismu více,
na němž srdce chrabré vzněcujíce,
ať nám vzejdou – ne snad maffií
ale reci nových legií!
61
NEVĚŘÍM!
Nevěřím v „zvané“ Osvoboditele,
nevěřím v legendy a maffie,
bez ukřižovaného Spasitele,
ej, jaké vykoupení pašije!
Ba, jaké je to slavné zmrtvýchvstání?
ne, nesluší těm skráním glorie;
chci vidět okovy neb hřebů vklání,
ne chytrost pouhé diplomacie!
Vzít Svobodu chci z rukou umučených,
jež vyvedly můj národ z otroctví,
od bojovníků, slávou prozářených,
svět jejichž ohromuje rekovství.
Tak uveden být do národů řady,
že umlká zlá všecka nenávist;
zřít úcty úžas kolem sebe všady,
a řádem mučenictví práv být jist!
Když nemusí hrát národ o svá práva
ať v Haagu, Paříži či Genevě;
ne, když se přízně teprv dožebrává,
však jehož Majestát je na jevě!
Jen v Osvoboditelů věřím smyčky,
ať prostých, řadových jen vojínů,
a rekům legií se kořím vždycky,
rty tisknu na krev jejich vavřínů!
62
LVÍ DEGENERACE.
Je dobrácký ten Český lev,
prý „slušný tvor“ se hádá;
však v žilách nebouří mu krev,
spíš šumí limonáda.
Zkrotl už tuze řadou let,
domácích nerozliší;
a s každým kamarád je hned,
zamlasknout, hned se ztiší.
Hlavu mu trochu potřepat,
na ráz se psovsky tulí,
a šišlot německý má rád,
to div se nerozpůlí!
Kdo jen chce, přítel, nepřítel,
se na něm volně sveze;
tuhle i Snowden na něm sjel,
dobráctví nezná meze.
Ví se to v celé Evropě,
když zařve, strašný není,
to jen tak ve lví podobě
na časy „zuby cení“.
Kdysi, eh, celé pluky zmoh’
a chován je i v poutu;
dnes, svoboden ač, kdyby moh’,
hned vlez’ by do chomoutu.
63
Jak před chalupu výměnkář,
hle, sed’ si k parlamentu;
nad hospodářstvím stáhnul tvář:
„ať vše jde k sakramentu!“
64
NÁRODNÍMU STUDENTSTVU!
Planoucí tváře,
nadšení v duši,
„Národa naděje“,
tak Vám to sluší!
Na přední stráže,
sokolí zraky;
s ostražitostí
udatnost taky.
Mateřskou na řeč
citliví, hrdí;
na naše právo
žárliví, tvrdí!
Na bratry z hranic
nezapomenout,
v ochranu nad ně
mužně štít klenout!
Slovany všechny
v ňadru svém chovat,
jařmeni jsou-li,
vysvobozovat!
Železná falanx
stát nerozborně;
nepřítel každý,
kdo nejde svorně!
65
Veliké činy,
ne velká gesta,
k Národa slávě
to je ta cesta! –
Nuž vpřed a výše,
zenit kde blyští
„Budoucnost naše,
Slávů je příští“!
66
BARD NÁRODA!
Struny popraskaly, nástroj výpad’ z ruky;
smrtelný je pěvec, nesmrtelné zvuky;
naslouchá jim národ, srdce se mu chvěje,
neb z těch zpěvů zní mu vlastní epopeje!
V nich žil celé věky, třeba pokořený,
jimi život dýchal, ve jhu zapřažený;
v kruhu rodiny a v tlumu svojich dětí
slýchával v nich novou dobu přicházeti.
Do soumraku z nich mu ráno prosvítalo,
na nich nadějí se srdce, zachytalo;
do rukou zas jeho správa se mu vrátí,
a kde Otci vládli, bude panovati!
Až zavolal Osud k velké, slavné chvíli,
tu ty zpěvy Barda slavněj’ hlaholily;
zněly jako bouře stepí do Sibíře,
k břehům Francie až přes Evropy šíře.
Na Sever i na Jih, přelétly hor témě
ve válečné ryky, do zákopů země,
rozjiskřily zraky, zocelily paže:
„Za dědictví Otců“ jako zákon káže!
Tak.jsme Svobodu svou s plesem pozdravili,
u Tebe jsme vděčně krok svůj zastavili;
Na Tvé drahé skráně vavříny pak kladli,
a Tys viděl národ Svobodou svou zmládlý! –
67
Proč teď odešel’s nám, Barde nesmrtelný?
v hoři u Tvé rakve stojí národ věrný:
struny popraskaly, nástroj pad’ Ti z ruky,
však Tvých zpěvů, Barde, nesmrtné jsou zvuky!
Věčně budou zníti celém po národě
jako za poroby dále ve Svobodě;
z hrobové i dálky hlas Tvůj se nám vrací
do všech pokolení, do všech generací.
Ten Tvůj odkaz z dubna, proklamace vroucí,
z věčna odráží se, echa nehynoucí,
a my zvedáme dnes v bolestné své muce
u Tvé rakve znovu k přísaze své ruce:
„Zůstaneme pevně, kde stanuli Otci,
neustoupit o píď násilí ni moci:
lásku k Vlasti v srdci, Tvoje věno,
na rtech povždy Tvoje nesmrtelné jméno!“
68
ZA LUŽICI!
Už všecko, všecko našlo Svobodu,
všecko už rozbilo pout kruhy,
i kolonie dálných národů
už vypověděly být sluhy.
Jen ještě Vy, Vy v srdci Evropy,
Vy, krevní bratři milovaní,
pod knutou, hlídáni dál pochopy,
na vlastním do jha zapřaháni!
Slovanský ostrov v moři prokletém,
jež se všech stran vás uzavírá,
přes vlny vln, jež vztekle v jeku svém
v břeh bijí vám, zrak váš se vzpírá.
Přes vlny vln až sem a proniká
v hruď bratrskou nám výčitkou tu:
jak možno být vám klidni, lká
vy svobodni, my ještě v poutu?!
Vy otrokářům těm v své zemi, aj,
vše dali jste a bez výhrady,
již šlapou nás, jak bídnou rabů láj;
což necítíte ostnu zrady?! –
Však už nám barví líce studu nach
a srdce zabouřilo prudce,
i přes moře, ať řve si v hlubinách,
k Vám vztahujeme věrné ruce.
69
Bratrské ruce jako přísahy,
že stojíme Vám po bok věrni,
dokud Vám, noc jak Osud neblahý
se v slavné jitro nerozední!
70
MATKO!
Jedno jméno za tisíce,
jedno jméno celý svět;
matko, neuzřím tě více,
v srdci však tkvíš v konec let.
Jedno tvoje pousmání,
život rozkvete hned máj;
když nám dětství zrak tvůj clání,
svět je pohádka a ráj.
Tvoje slovo písní zvoní,
kouzlem opřádá jak sen;
vzpomínkou se hlava skloní
a zrak hned je orosen.
Cítím na své tvoji ruku
a hned v duši mi je snáz;
smíříš život do souzvuku,
stín-li vstoupíš mezi nás.
Ať nás třeba i hrob dělí,
prostřed nás se klade noc,
obraz tvůj se ve sny vtělí,
očaruje tvoje moc.
Matko! jméno okouzlené,
dražší než-li celý svět;
hle, ty ruce napřažené,
miliony, v každé květ!
71
APOSTROFA SVATOVÁCLAVSKÁ.
Ty, Kníže svatý, víš?!
let tomu deset již,
co v jménu tvém tu přisahali;
let deset tomu než,
však slova nejsou věčné skály,
drobí se, zdrobila se lež.
Ty, Kníže svatý, věz,
let tomu deset dnes,
to bylo lidu flirtování
se svatou Svobodou;
dnes před jinou se modlou sklání,
dnes jinam tíhne touhou svou.
Ty, Kníže svatý náš,
ten lid svůj sotva znáš;
ten žár byl malovaný plamen
a na ohništi zhas’,
modlitba pozdvižených ramen
byl dutý, farisejský hlas.
Neb, Kníže svatý, hleď,
let sotva deset teď,
z toho, co v plnosti jsme vzali
za stohy obětí,
za deset těch my promrhali
víc za celé než století.
72
Ty, Kníže svatý, ej,
ať pravdou není, dej,
že vlečeni pouta otrokova,
svou vůlí prodáni;
my, v boji vítězové, znova
že doma jsme jen půlpáni!
Ty, Kníže svatý, chceš
tu strmět hradby věž?!
tož k prosbám nakloň svého ucha
a svému národu
dřív vypros svobodného ducha,
ó Kníže! a pak Svobodu.
73
„BUĎ ZDRÁVA, MATKO!“
„Bandé Mataram!“
Buď pozdrav tobě první, Drahocenná,
ty Doloroso svého národa,
neb přišla hodina, kdy bezejmenná
tvá bolest končí se a Svoboda
ti vdechne nové jaro, zvěnčí čelo,
pod trnovím jež dosud krvácelo!
S pranýře potupného, hle, tví syni
tě vedou v plese, vrácena ti čest,
jsi opět vládkyní v svém domě nyní
a ratolesti strou ti do tvých cest;
v ztracený Majestát tě oblékají:
vstup na trůn jen a vládni svému kraji!
Tvou slávu vidět, tvoje obrození
je sladko dětem; slyšíš hřmít ten ples:
Buď zdráva, Matko!? jak se mocně pění
i vlny Gangu posvátného dnes!
Jest jeden rytmus národa a země,
i hory hradbou tobě zvedly témě!
Je navždy konec zpupné cizovládě
a právu zadost učiněno je;
vše svobodné je s tebou ve souladě:
mír tobě buď a sladkost pokoje!
Neb světa duch, jenž do vesmíru vane,
chce v lidstvu, mír a rovnost ať se stane!
74
Nuž, Indie, své zvedni čelo v pýše,
o syny své se opři důvěrně;
snuj dále epopej své staré říše,
v hrdinné lásce Svých kveť nádherně;
hle, z Čech i svobodných, kde žít nám sladko,
v ples dětí tvých zní hlas: „Buď zdráva, Matko!“
75
VITORAZSKO, VITORAZSKO!
Jako matka dítě k srdci vine
ztracené a nalezené,
laskáme tě, věrnější než jiné,
zdeptáno, jež zapomene.
Ty ne! přes vše boje, přes útlaky
na Máť svou jsi vzpomínalo;
v porobě své veždy toužné zraky
přes hranice upíralo.
Tvůj čas přišel, pouta zazvonila
rozlomena u nohou ti;
zakypěla v tobě rodná síla,
k Matce své se přivinouti.
Také obejmutí na věky je,
věčnost je to přivinutí;
ach, jak se to jinak s Matkou žije,
všecko žene do květů ti!
Jak jsi vzrostlo, dřív jen slabé děcko,
zesílilo k nepoznání;
deset let jen a jsi naše všecko,
je to jako zmrtvýchvstání!
A my na tě vzpomínáme dneska,
s láskou vzpomínáme družně...
kéž ta naše drahá odnož česká
všude zápasí tak mužně!
76
NERUDOVY RŮŽE!
Na vyhlídce
S břežanských lesů patřím ku Zbraslavi
úvalem roklin, porostlin a skal;
čarovný pohled! Krok se pozastaví,
jak by se do srdce Čech zadíval.
Také tak věncem horstva objímána,
po nichž to šumí rozevlátý hvozd;
sluneční úsměv políbí ji z rána,
v hor prsten zasazenou jako skvost.
Tak tiše oddechuje, něžná, snivá,
pod blankytem jak křídlem anděla;
miluje mír a práci, kterou tklivá
by píseň rodná doprovázela.
Však marně hledáš růže Nerudovy,
jež by ji kol dokola věnčily;
vyhnaly posud jenom do trnoví,
snad jsme se z lásky záhy vyžili!
Pryč s nenávistí z našich českých hrudí,
pryč proti bratřím se msty odvetou;
pryč se sobectvím, které v srdcích studí...
Víc lásky! – a ty růže pokvetou!
77
NA NÁMĚSTÍ KRÁLE JIŘÍHO.
Poděbrady
Heros naší slavné epopeje,
jak tě chová v mysli český lid,
tyčíš se tu na svém broni, skvěje,
hotov, za právo se vlasti bít!
Hrdost královská ti s čela svítí:
„neustoupit nikdy a vždy vpřed!“
Kletby ať se na tě zevšad řítí,
nesklopí tvůj smělý, orlí hled.
Jedna vůle ti jen světější je,
jeden znáš jen nad svůj majestát,
národa to, pro nějž srdce bije,
z jehož moci králem ty jsi vlád’.
Rozhlížíš se svého s piedestalu,
před tebou se vlní český kraj;
o čem sníval’s ve svém ideálu,
naplněno zříš dnes: Český ráj!
O co ty jsi vroucně usiloval:
„národ český k moci, slávě vznést,“
jak by před zraky ti vyčaroval:
„národ svobodný a volný jest!“
Všecko má, co chtěl’s mu pro věk dáti,
jedno schází jen z tvé závěti:
hrdost! jež z tvé tváře vyšlehá ti,
nepřešla ta s Otců na děti!
78
Už se české šíje ohýbají,
slevují už se svých svatých práv,
„slušnými jen lidmi“ zvát se mají,
co jim koruna zas padá s hlav.
A saň, již jsi potíral tak rázně,
královský rek, celý život svůj,
už svou hlavu zvedá bez vší bázně,
nikdo nestoupá jí v cestu: „Stůj!“ –
Pane Jiří, zbožněný náš králi,
co jsi ty chtěl, v boje odhodlán,
dej: ať národ tvůj dnes z mrtvých vstalý
ve své vlasti zas je vlastní pán!
Je to symbol, že z té svaté půdy
staroslavných tvojich Poděbrad
trysknou prameny, jež v naše údy
nesou svěžest – je to symbol snad?!
Nuž, sem číše, perlami ať pění:
„Zdrávy buďte, svaté prameny,
opojte náš národ do nadšení,
za své právo stát, vzdor plamenný“
79
HYMNA OSVOBODITELSKÁ.
Dost panáků už jsme si nastavěli,
hle, je to jako v zemi pomníků;
jak čiré „Campo Santo“ je kraj celý,
jež volá: „Krok svůj zastav, poutníku!“
Dech hnití jak by všudy vanul tady,
jak práchnivěl by život, hnát a kost;
ni tuchy na bujarý život mladý,
bez budoucnosti, pouhá minulost!
Tak nahlodal nás byzantismus zrádný,
bez samostatnosti tu co je duch;
vše je tu hotovo, vzruch činů žádný,
a stane-li se co – tož, jak dá Bůh!
Vztek srdcem burácí, třást chtěl bych spáči:
Sen setřeste už, doba sluh je pryč;
zem tvá je, lide, kudy noha kráčí,
víc sebevědomí, svou hlavu vztyč!
Ne jeden Osvoboditel tvůj, věz to,
těch, kdo dal život v sázku, bylo víc;
v tvář smrti jižto pohrdání gesto
učinit znali v stínu šibenic!
Proč, lide, chceš se jenom plazit stále,
jed loyálnosti střebe síly tvé;
svou svobodu zříš v synů ideále,
jenž vzpruhou být má, k činnosti tě zve!
80
Dost model už, kde bigotní bys kadil
a odříkával denně chvalořeč;
je čas, bys pluh svůj do líchy už vsadil,
táh’ brázdu, třeba-li, též tasil meč!
Své Vlasti práva hájil, řeč i půdu,
ne stále ukrajoval z bochníku,
bys odkazoval dětem svým pak v studu
jho nové v službách cizopasníků!
Pryč s panáky! Chce naše doba muže,
ať naše Vlast je celá pevný Hrad
a každý Osvoboditelem může
své Vlasti z nás se hrdě nazývat!
81
„U JEŽÍŠKA“.
Ty střecho milá, přívětivá,
ty dome český, útulný,
kam krok můj rád se obracívá,
když hlavou jdou mi teskné sny!
Ty podobizny se stěn kolem
jak tvořily by svatoháj,
že srdce radostí i bolem
se sevře, žiji krásnou báj.
V těch hlavách rodily se plány,
z těch očí šlehal jeden žár,
svůj národ vzkřísit udolaný
a do cév nalít žití var.
Zde básník, umělec i státník
v šik jediný se pojili,
již psali jména ve památník:
hle, před tebou teď ožili!
Rekové myšlenky a činu,
pochodně žhoucí do temnot;
pro lásku k vlasti, svoji vinu,
hle, svatý mučeníků rod!
A slyšíš jejich vroucí hlasy
a chvílí bolestný i vzdech;
jich nad hlavami svaté jasy
jak Vlasti na apoštolech.
82
Zde rostlo naše probouzení,
hlas výzev do národa hřměl;
zde s cesty svého ponížení
k své svobodě se navracel.
Zde předzvěstí jsme kojili se
a o nadějích šeptali:
zda jitro přijde, rozední se
a svobodu nám hlásá-li!
Vše přišlo, v bouři oslav přešlo
a vlažnosti duch Vlastí vlá;
jak zchátrali jsme! jak vše sešlo!
v nás sotva jiskra mihotá!
To není žár těch velikánů,
již ke mně se stěn shlížejí;
tak pohřbíváme zvolna v Pánu
za jednou druhou naději.
A z řad těch, Baare, shlížíš i ty:
ó sny, jež jsme tu snovali!
a zase budí se ty city:
ne, my se ještě nevzdali!...
Tož sem krok můj se obracívá,
tu křísit pochroumané sny.
Buď zdráva, střecho přívětivá,
ty dome český, útulný!
83
PO KRVAVÉM HODU.
Už nachlemtala slovanské se krve
a mručí, olizujíc rudý dráp;
v tlamě jí sládne; Gortana co prve
načla krev, hlad ji dráždí: vraždi, zab!
Tož Jugoslavce! Milé tak ty děti,
jež shlukly se kol sladké Mateře;
jí na obranu životy své světí,
neb s jejím jménem na rtech, blah, kdo mře!
Vlčice líhni! ne nadarmo v středu
se Hakeldama pne tvém na foru,
krvavé Kolosseum, v dějin sledu
hrát úlohu chceš imperatorů?!
Soud tvůj je lež a ortel tvůj je vražda,
za noci vynášíš svůj rozsudek,
neb miluje tmu potměšilost každá,
však den ti stigma vrahů v čelo vetk’!
Od zadu útočíš své na oběti,
nesneseš nevinnosti pohledu;
zákeřné usmrcovat, mravem je ti;
zákeřně zhyneš sama k posledu!
Neb spravedlivá msta je ve Všemíru
a pospíchá již, aby přišla v čas;
moře tě pohřbí v divokém svém víru,
chřtán sopek tvých tě zhltne v ráz...
84
Hle, něžná těla svatých mučeníků,
jak jitřenky skví v krve červánku!
Bolestí šílená Máť beze vzlyku
jim pěje kolébavku do spánku.
Marušič! Bidovec! Miloš! Valentič!
Duch světa píše ve svou epopej.
Tvůj, Italie, mrzký čin kam vkleje,
své básně Dante v kterých pekel rej?I
85
ČEKÁME!
Jsme my to od Soči, my od Zborova,
a kde jsme válečném kdy na poli
nechali „na štítech“ vždy mrtvoly
a čela vítězná a vavřínová?!
Jsme my to pod prapory rozbitými,
v krvavých uniformách legií,
Na něžto vzpomínka nás opíjí,
jak jsme je objímali náručími?!
Byli jsme hrdi, svět znal naši slávu,
my o ni nežebrali, nikdy ne;
ta byla dobyta a nezhyne,
na věky zdobíc drahé Vlasti hlavu!
Co vy tam tedy z jihu ve svévoli
chtěli jste potřísnit náš skvělý štít?!
ty „štěnice, láj“ vám nelze odpustit,
urážka vaše ta nás nepřebolí!
Jen čtyři Slované tam v Bazovici
a svolali jste všecku milici
a třásli jste se jako v zimnici –
a byli čtyři jen tam v Bazovici!
Čtrnácte ran jste dali do jednoho
a ještě jste jich neubili přec;
terč svázali jste prve v kozelce,
ej, na statečnost (oho!) to je mnoho!
86
My Slované se bijem čelem v čelo,
rytíři, neznajíce úkladů;
jak vy, my nemíříme ze zadu,
aby se vám pak lehce poběželo!
Však za sebe my chcem, my odpovíme:
jste jenom plané gesto a jen řeč,
my smělá hruď a čin a břitký meč,
a nad vámi – až pak se pochlubíme!...
Nuž, na starou se hrdost rozpomeňte,
Vy stolce plyšové a lavice,
v nich „láje slovanská a štěnice“,
čekáme! rozkřikneš se, parlamente!
87
28!
„Praha neprotestuje?!“
Pražské děti, naše děti,
každý jasanový prut;
všecko na ulici letí,
oči jiskří, dme se hruď!
Pražské děti, naše pýcha,
každý jako růže květ;
nad pověsti, co kdo slýchá,
radost na ně pohledět!
Stará pověst vždycky nová
s rekruty se obnoví;
švarní v lásce, sladká slova,
ale v boji jako lvi.
Jejich prapor prostřílený,
z předu jizvy jejich ran;
život nemá pro ně ceny
bez vítězství, raděj sklán.
Však stát proti bratřím, hola,
nebe, země, kdo to chce?
raděj šibenic smrt holá,
či zbraň vrahům do srdce!
Pražské děti Slované jsou
jako jejich Otcové,
Slovanům zas pomoc nesou,
kdo smí říci zrádcové?!
88
Kdo smí říci zbabělci jim,
kdo z nich prchnul v zázemí?
na hrdlo těm šlapte zmijím,
na věky ať oněmí!
Hrdinové od Zborova,
hrdinové na Marně,
hrdinové všude znova,
hrdinové bez bázně!
Evropou šla pověst jejich,
pod vavřínem domů jdou;
sláva jde jich ve šlépějích,
nesmrtelnost jejich mzdou!
A ty’s, Praho, vítala je
od radosti zardělá?
samý prapor s tebe vlaje,
taký den si nezřela!
A dnes, Praho, Matko, kde jsi?
jak bys oněměla v ráz;
to už ani Matkou nejsi,
a přec neosiřela’s!
Pražské děti, tvoje děti,
kdosi bídný na ně plil
a ty mlčíš, lhostejné ti,
že tvé děti zhanobil?
89
Vzbuď se ze své ztrnulosti,
vstaň, svůj ukaž Majestát,
vzkřikni královské své: Dosti!
Mé jsou děti, já jich Máť!
Pražské děti, naše děti,
každý jasanový prut –
co ty mlčíš jako v kletí,
je to bázeň nebo stud?!
Pražské děti, naše pýcha,
každý jako růže květ –
důstojnost tvá, ta je lichá,
na tvé slovo čeká svět!
90
ČEŠTÍ PSI.
„Osmadvacátníci“
Už je nám to oddekretováno:
slavný senát – slyšeli jste?
Z našeho přec těla byli, ano?
v legiích je vítali jste!
Odhodili uniformy jarmo,
šli svou domovinu bránit;
či jste jen tak pro zábavu, darmo,
psali jména jich v desk granit?
Krví psali do Čech epopeje
svoje jména drahocenná
a dnes dovolíte pohanět je –
čeládka jsme zatracená!
To už není národ, to je cháska,
zchátrali jsme v očích světa;
kde už není ani ke svým láska,
bez zastání! to je sketa.
„Vogelfrei“ jsme dobrodruhům dáni,
až to srdce k smrti bolí;
tady dovoleno, račte, páni,
plivnout ve tvář komukoli!
Čeští psi, ó bratři, s vámi pes jsem,
pošlapáno, draho co mi,
a já vyji se vztekem a děsem
lidu svého do svědomí!
91
ODPOVĚĎ.
„Die richtige Demarche“
Bohemia
Je zlobný jen váš humor šibeniční
a vaše nenávist nám k duhu jde;
náš národ, ať jste třeba nebetyční,
k vám do Kanossy nikdy nepůjde!
Však vztek a vaše přízeň podezřelá
jen z našeho se vždycky konejší,
a když by srdce naše volit směla,
je vaše nenávist nám milejší.
Neb vaše přízeň, ta se těžce platí,
vždy ztratili jsme svého práva část;
smích Geronův se vždycky slyšet zdá ti,
vždy bědnější a chudší byla Vlast!
Ne! My si půjdem cestou svojí vlastní,
vy boykotujte si jen, chcete-li;
ať osamělí třebas, ale šťastní
a vám jsme nikdy nezáviděli.
My cítíme, jak vaším vztekem rostem,
jak upřímněji k zemi Otců lnem;
nám zalíbilo se v tom žití prostém
a nešilháme nikam po cizém!
92
Vy míchejte jen dále svoje plyny
a vyvražďujte válkou cely svět;
ať hlásá země pustá vaše činy,
však odveta ta přijde naposled!
Vy mějte si své panství nad vesmírem
a letouny se dotýkejte hvězd –
je s námi Bůh, jenž vládne svatým mírem
a věků v budoucnost skví naše čest!
93
NAŠIM SOKOLŮM!
Sokolové, sokolíci,
ještě že vás máme;
však stíráme slzy s lící,
aniž zčervenáme.
Ve vlastním nás poličkují
a my nastavíme;
českými psy pojmenují,
my se pochlubíme.
Už i na vás dorážejí:
radost, jak jste vzlétli,
zakroužili vzteklém reji;
však se ve vás spletli.
Naše vojsko, hradba země,
milice jste pravá;
jak to zahořelo ve mně:
no, už národ vstává!
Rád já slyším vaše skřeky,
to jde srdce ze dna;
do vás lijem svoje vzteky,
s vámi falanx jedna!
„Nepozvolte“! v Bazovici
krev ta ještě svěží;
do nebe ta volající,
smiřitelna stěží!
94
Do pařátů bídnou zmiji
sevřete ji lítě;
rozklovněte hlavici jí
na ráz, na ráz hbitě!
„Zadost“! vynuťte si smělí,
netlumte své hněvy;
Sokol duch je, národ celý,
běda, jestli sleví!
95
COŽ JE MOŽNO?
Což je možno s vámi smlouvat se?
jaké konference?
není-li, ej, stát náš národní?!
návrh váš, co ten chce?!
Řekli jsme vám to už nastokrát:
tahle zem je naší!
zdá se, že vám staré Rakousko
posud v mysli straší.
Nebudem se s vámi dělit, ne!
jednou provždy díme;
o svou zemi, Otců dědictví,
my se nedělíme!
A kam země naše zasahá,
naše řeč ať zvučí;
znásilňovat jak vy nebudem,
zákon náš vám ručí.
Kdyby vy jste dali národům,
každému co patří,
dávno bychom žili v Evropě
v pokoji jak bratři!
Však ta historie krvavá
vaše dost vám poví,
kolik už jste mohyl vztyčili
na hrob Slovanovi!
96
Chtěli byste psát též epitaf,
Čechoslovákovi?
na kom chcete stavět naděje
nežli na zrádcovi!
Však tu s námi stojí věrných dost
Spartanů jak šiky,
u soutěsky umřít hotovi
vaší politiky!
Ba, zem celá naráz změní se
na pomezí Chodů,
odrazit váš útok loupežný
naši na Svobodu!
Bez vás naše země byla by
jako pohled ráje,
před ním anděl s mečem plamenným,
národ, jenž hřmí: Má je!
97
STRÁŽNÉ OHNĚ.
Ohně se zažíhají na horách,
signály strážné planou;
ó, probuďte se, kdo jste ještě v snách,
než nepřítel vtrh’ branou!
Ó pozor, Slované, ať sever, jih,
jsou vlci před branami;
dychtivost svítí z očí vražedných,
krvavý jazyk z tlamy.
Hle, Záhřeb, Praha, Poznaň hranice
už rázem zapálili;
nuž, Slované, teď zbraně do líce
a hlavně miřte k cíli!
Teď nebo nikdy! v boji sbratřme se,
druh k druhu a bok k boku;
ovoce věrná láska přinese,
vítězství do útoku.
Dost dlouho rozptýleni byli jsme,
oběti pro úklady;
své vlastní šiky oslabili jsme,
své zavinili pády.
Tam dole milá Jugoslavie,
zde Polsko pobratimí
a naše sladká Čech’slovakie
sestersky mezi nimi.
98
Dnes jeden svatý požár chvátí nás,
svornosti výzva drahá:
jak meteoru úžasného jas,
hle, Záhřeb, Poznaň, Praha!
A nebe posvěť tento věrný kruh,
jenž spíná naše dlaně;
konečně splatili jsme starý dluh:
náš boj je bojem Páně!
Kde půlnoc byla, dnes je rozdnění,
jitřenkou tmy se dělí;
Slovanstva veškerého sbratření
dnes v skutečnost se vtělí. –
Ohně se zažíhají na horách,
signály strážné planou;
rod vlčí ocas mezi nohy vtáh’
a vyje nad zklamanou!
99
ČESKÉMU LVU!
Když lev, pak lev a nikdy pes,
je za tebou už, co jsi snes’;
však v slávě těchto chvílí
zjev, co je v tobě síly!
Nuž, ať si jenom dovolí
brát z tvého kdo a cokoli,
co’s zdědil z časů prve
či dobyl proudy krve!
Ať z lovců smělých každý zví,
než zpychne, že je v zemi lví,
ať zděsí jej tvé stopy,
dřív, než se k lupu vzchopí!
Zem naplň svojí slávou zas;
stín noci tvojí zbled’ a zhas’,
den tvůj už vstal a hoří
a ozářil tě svojí zoří!
100
PRO RODNÝ JAZYK...!
Pro rodný jazyk! Vlasti má,
v tvém národě, v tvé zemi!
jak hořce v srdci je mi:
smiluj se, Bože, nad nima!
Pro národní svou kulturu
do boje, do zápasu,
volání slyšíš hlasů;
křivda to volá k azuru.
V nebe! jak křivda krvavá
od země o mstu křičí,
saň zdeptat, jež se tyčí,
v tom zápase, jenž nastává.
Dej sílu, Bože, napřími
šíj naši, zocel paže,
ať Vlast, jak zákon káže,
opřem i těly mrtvými!
Na píď té země nevzdat se,
svatého práva řeči,
pokořit, kdo se zpěčí,
zvítězit provždy v zápase. –
Pak až boj svatý pomine,
dej míru se tu sklenout
a v štěstí zapomenout
i strastí všech – jen křivdy ne!
101
MY A VY!
Nebudem, nebudem
v svém domě sluhy;
nebudem v státě svém
po vás ten druhý!
Stát svůj jsme zřídili
z těl svých a krve;
vy jste z nás robili
otroky prve!
Dnes už jsme svobodni
a ve svém domě;
panství vám přešly dni,
veďte si skromně!
Cizího u stolu
jste u nás hosti,
známe se k úkolu
pohostinnosti.
Nejdem však za tu mez,
vědomi práva;
hanbou je, každý věz,
kdo se ho vzdává!
Dědictví po otcích,
placeno syny
po stech a tisících:
daň domoviny!
102
My se ho nevzdáme
pro sebe, děti;
příštím je předáme
až přes staletí!
Kde my jsme, budou zas
Čechové tady:
kvetoucí národ z nás
a věčně mladý!
103
TRIBUN LIDU.
Obrázek v „Nár. Politice“:
Dr. Zahradník mluví k lidu 28. X. 1918“
Ten prostý obrázek mne chytil
a zas jsem svatou chvíli cítil,
když národ oči svoje mnul,
že bylo jitro, procitnul.
A vše, co bylo věkem za ním,
zmizelo, jakoby pouhým zdáním:
pryč útisk, rabství jho, chřest pout;
směl z prachu skráň zas pozvednout.
Vzruch hnal se zemí, městy, Prahou,
pod sochou Václavovou drahou
vzkřik’, hlasem tribuna tu hřměl:
Čas Svobody nám nadešel!
Můj lide, zas jsi tady doma
a rabské tvoje idioma
je sladkou řečí Otců zas;
chcíp’ orel; slyš, to lví je hlas!
Tvé věci tobě navráceny;
je spravuj, krutě vyzkoušený,
a k vítězstvím je voď;
vem kormidlo a řiď svou loď!
104
Svůj vavřín, zřít jejž krví kvésti,
spoj s olivou ratolestí
a heslo Otců pamatuj:
„Vždy Slovanský a vždycky Svůj!“ –
Ten prostý obrázek mě chytil,
však byla bolest, co jsem cítil;
let dvanáct a líc barví stud:
„Nic! Curtius a servitut!“
105
VÍTĚZI ČI PŘEMOŽENÍ?!
Já posud věřil, že jsme suverénní
a sníval o tom, že jsme vítězi;
já musil věřit lidu na nadšení,
na jeho jásot, chloubu bez mezí!
Já nemoh’ věřit, že to vše jen maska,
již národ šaškem by si nasadil;
neb že to karnevalu pouhá cháska,
jež osladit chce sobě trpkost chvil.
Neb vítěz, protivníkům nabízí se
a žebrák, nastavuje k smíru dlaň,
jak národu by hrozila z nich krise,
až studem před sebou nám hoří skráň.
Ať diktují si: ministerská křesla,
či nejsmělejší autonomie,
parobů čeleď co by sotva snesla,
ó, žalno, vláda pro diskusi je!
Kde Stresemann náš udeřil by pěstí
od vzteku v hanebný ten smluvní stůl
a vymrskal je smíru ratolestí,
však pro čest Otců boji neuhnul!
Tož vítězi či přec jen přemožení,
co věřit? Kdo dá na to odpověď? –
Národe, vrať se října do nadšení:
jak s „orlem“ s jeho rodem zúčtuj teď!
106
VYZNEJ A NEZAPŘI!
Jen pohleď za sebe, jen pohleď zpět
v ty dálky minulosti;
tvůj národ slávou skvěl se, viz, a kvet’,
proč zapřít chceš ho v přítomnosti?
Ať cestou křížovou šel jeho krok,
ať slézal Bílé hory kruté;
ať zlobný Osud protknul jeho bok,
zůstalo žití nedotknuté.
Jak dobré símě v zemi do svých jar,
on čekal svého do vzkříšení,
jež vlilo do něho zas nový žár
a k nové slávě posvěcení.
Jen přilni k němu náruživě teď,
jsi přece tělo z jeho těla;
dej zrádcům mužnou, českou, odpověď,
jež by je v hanbu porážela.
Ne, svého národa ty nezradíš,
„byť byl’s i z rodu cikánského“,
ty nevbiješ ho na potupný kříž,
neb vlastní kost jsi z kostí jeho!
A ve vzkříšeném k nové slávě jdeš,
neb každý z nás je jeho síla;
ne, nelze, ty přec nezapomeneš,
že česká máť tě porodila!
107
Nuž, jdi a vyznej, že jsi český syn
a český jazyk že tvou řečí;
neb „jít a nezapřít“ je hrdý čin,
a velkost národa jenž svědčí!
108
ZMIJE.
„Sorgen und Wünsche der Deutschen
in der Tschechoslowakei.“
G. Peters. Tagblatt
Uhranula tebe, lide můj!
první vznět kde tvůj je?
Dvojklaný ten jazyk její, pfuj,
už tě olizuje.
Ztrnule se díváš na ten rej,
jak tě v kruh svůj sevře;
slyšíš sykot její zevšad, ej,
a v tobě to nevře!
Cítíš, nenávistí její hled
jak plá víc a více,
na potupu smrtonosný jed
jak ti stříká v líce.
Ať si s tebou provádí svou hru,
ty se nehneš líně;
abys zdeptal v ráz tu potvoru,
ty ji chováš v klíně!
Otrávila národa už půl,
otráví i druhou,
a kde sotva na trůn zasednul,
bude zas jen sluhou.
109
Hnedle s tebou i zem pozře už,
co jen bude slizkou;
na Polabí zhltla kdys tvou druž,
i tvá smrt je blízkou. –
Roztrhej tu její bídnou léč,
zruš ty její klamy;
neb tvůj národ nezachrání, leč
Pán Bůh – a my sami!
110
MÁTUŠKA, SVATÁ RUS...
Mátuška, Svatá Rus, je na mučidle,
slyšíte zmučené ten křik?
Slovanů srdce neozve se sstydlé?
promešká tento okamžik?!
To carské jho jak ještě sladké bylo,
co sovětů jak mučí kruh;
to je ta svatá země? co z ní zbylo,
je popraviště, mrtvol puch.
To Kristus v ni se vtělil bičovaný
a na Golgotu vleče kříž;
je nový hrob už pro něj vykopaný
a slunce pro mrak nevidíš!
Mstitelů není ve Slovanském rodě,
by zakřičeli jeden hlas;
jen nepřátelé vyčkávají v shodě
poslední její na zápas!
Náš Osvoboditel, ta naše Spása,
nadějí našich Budoucnost!
jen nepřátel, slyš, jízlivost jak jásá:
snu Slovanského zřícen most! –
Zbaběle Slovan jak by ještě čekal
na vzkříšení snad marný div;
Evropy vzduchem, zdá se, jak by těkal
smích Geronův a v tvář nám pliv’!
111
HRANIČÁRŮM K ŠTĚDRÉMU DNI!
Jak výspa v příboji jste moře
a bičováni bouřemi;
i nad námi kdy vzešla zoře,
nad vámi Osud dál se tmí!
Stráž Vlasti, hlídky pohotové
a nastavovat věrnou hruď,
váš los je, naši heroové,
spíš mučeníci, Bůh to suď!
Na pospas časté sveřeposti
jste kalených střel stálý cíl;
žijete v zapomenutosti,
za něž se život nasadil.
A v svatý večer u rodiny
až zasednete v milý kruh,
vy vzpomenete domoviny,
jež chladná, nesplácí vám dluh!
Do dlaní dáte mdlou tu hlavu
při pohledu své na děti
a slzy pořinou vám v splavu:
Kdo váží vaší oběti?!
A přec té půdy nezradíte,
neb hluboký, ach, je ten cit;
svou hlídku zítra vyměníte,
národu věrni, v srdci klid! – –
112
Jak na vás nevzpomenout, bratři,
až zasedneme v drahých kruh;
nejdražší vzpomínka vám patří,
nezapomenem, to ví Bůh!
Od svých my darů nejpřednější
vám poslati chcem vděčně půl,
ať srdce vám se ukonejší,
že národ nezapomenul!
A v svatou noc až hvězdy vzplanou,
hlas zvonů zazní půlnoční,
nad vaší hlavou ustaranou
to zní náš pozdrav vánoční!
113
PERNÍKOVÁ CHALOUPKA.
Perníková chaloupka – jen je-li? –
voní na hony jak med;
přilétají – aha! – samí čmeli,
hlásí se k ní drze hned.
Obletují kolem, opojeni,
každý by jen ždibec rád,
jsou tam dobří lidé usazeni,
bzučí: nešlo by to snad?
Proč by nešlo? smlouvají ti čile,
však to není z našeho;
máme svoje lány, řeční mile,
berte, – co nám do toho!
Promluvila nejprv rodu hlava,
mluvily i dcery vhod;
promluvil i Honza, jak se stává,
krátce, a ten celý rod!
Hola! Čmeli brali, odnášeli,
jeden méně, druhý víc,
z chaloupky až sladké, věříte-li,
nezbylo tu skoro nic. –
114
Ach, ty státe český, země sladká,
rozdavače znáš-li, ej?
ať už pohádka či nepohádka,
na svůj perník pozor dej!
115
OBSAH:
V záři Svobody7 – 9
Buďme tvrdí!10 – 11
Za orlem tatranským!12 – 13
Českým matkám!14
Pod hvězdnatým praporem!15 – 16
Tisíc let!17 – 18
Chorálu svatováclavskému!19
Smrt Vladimíra Cortona20
S Bogom, junáci!21 – 22
Pod prapor národní!23 – 24
„Být či nebýt?!“25 – 26
Monolit27
Země pomníků28
Drahé Polsce v slavný den!29
Vítězům!30 – 31
Dobilo srdce junácké!32 – 33
Slovákům!34 – 35
Hlučín!36
V hradním nádvoří!37 – 38
Za Mistrem Janem!39 – 40
Jihoslovanským hostům!41
Dál!42
Svobodné Indii!43 – 44
Hlas krve volá!45 – 47
[116]
Nám buďte pozdraveni!48
Vítej, Hviezdoslave!49 – 50
„Kdo na moje místo?“!51 – 52
Až jak Pán Bůh dá!53 – 54
Jan Kochanowski!55
Taková mezinárodnost!56 – 57
Matka – Vlast!58 – 59
Hurá-vlastenectví?!60 – 61
Nevěřím!62
Lví degenerace63 – 64
Národnímu studentstvu!65 – 66
Bard národa!67 – 68
Za Lužici!69 – 70
Matko!71
Apostrofa svatováclavská72 – 73
„Buď zdráva, matko!“74 – 75
Vitorazsko, Vitorazsko!76
Nerudovy růže!77
Na náměstí krále Jiřího78 – 79
Hymna osvoboditelská80 – 81
„U Ježíška“82 – 83
Po krvavém hodu84 – 85
Čekáme!86 – 87
28!88 – 90
[117]
Čeští psi91
Odpověď92 – 93
Našim Sokolům94 – 95
Což je možno?96 – 97
Strážné ohně98 – 99
Českému lvu!100
Pro rodný jazyk...!101
My a vy!102 – 103
Tribun lidu104 – 105
Vítězi či přemožení?!106
Vyznej a nezapři!107 – 108
Zmije109 – 110
Mátuška, svatá Rus111
Hraničářům k Štědrému dni!112 – 113
Perníková chaloupka114 – 115
[118]
Pod svícnem Svobody
Básně
Xavera Dvořáka
Upravil a frontispicem do dřeva řezaným
vyzdobil
Mistr František Kobliha
Vytiskla písmem Bodoni na papíře ofsetu
a vydala svým nákladem
knihtiskárna Emila Šprongla v Pelhřimově
1934
E: tb; 2004
[119]