HLAS KRVE VOLÁ!

HLAS KRVE VOLÁ!
Hlas krve volá! neodoláš, darmo! Za srdce chyť ťětě, do cév vstřikl jed, na šíj tvou těžce lehnul jako jarmo, sluch zastři, slyšíš, nelze neslyšet! Tam na Severu, tam, kde naděj kvetla Evropě, která stála v plamenech, když válka krutá, obrovská jak metla, ji šlehala a zarážela dech; tam v rozvalinách hydra krvelačná se usadila, děti země dávící, čeládka sovětů ta zlobná, mračná, zaťala pařát lidu do srdcí. Do srdcí, do cév, do těla i všeho a zem je krve širý oceán, a do hřbitova mění příšerného ten Slovanstva kdys žírný, rodný lán. A chrapot zmírajících marně děsí Evropy požívačné klid a hod, Rus svatá umírá, kdo vzpomene si? – a nevzpomene ani vlastní rod! Má Evropa dnes jinou starost v hlavě, neb v Haagu losují teď kramáři, jak pod křížem kdys o šat Krista, právě o mapu Evropy se nesváří. 45 Co Mučenice mře tam na Severu, jež dala všecko v světa zápase; uchází život v krve proudů steru – kultura? lidskost? zvedne ruka se?... Strach běží městy, letí vesnicemi, Hlad cení zuby, rve se o kořist; klid hřbitova se rozprostírá zemí, své mrtvé vyvrhuje do všech míst. Mátuška Rus se stala širou stepí; je pust, kde jaký svatý monastýr, ční věže vyloupené, starci slepí, vrah zased’ v Kremlu, kde vlád’ bohatýr. Jak upír hrůza všechen život dusí, v národa srdce vetknula svůj spár. Kde je tvá sláva, Mátuško má, Rusi? mrak těžký zatmívá tvé Slunce, zmar! Bestií hejno jak se vrhlo na tě a vytí jeho naplňuje zem; zní k nebi výkřik, v oblacích se tratě, neb Evropy kraj širý mlčí něm. Vyslyší nebe hlasy utracených? vyslyší hlasy živých zoufalé? mohyla roste z pěstí pozdvižených a zaklínají kosti vysmahlé. 46 Hlas krve volá! do mozku se vdírá a srdce naše dere na kusy; Slovanstva kmen, Mátuška Rus, zmírá a smrti křeč jde do všech haluzí. Vzdor vzteklé láje do nebe se zvedá, Evropo, děs-li tebou otřese?! Mátuška Rus dlaň bratrskou, ach, hledá. Hlas krve volá – Slovan, ozve se?!... 47