ČEKÁME!

ČEKÁME!
Jsme my to od Soči, my od Zborova, a kde jsme válečném kdy na poli nechali „na štítech“ vždy mrtvoly a čela vítězná a vavřínová?! Jsme my to pod prapory rozbitými, v krvavých uniformách legií, Na něžto vzpomínka nás opíjí, jak jsme je objímali náručími?! Byli jsme hrdi, svět znal naši slávu, my o ni nežebrali, nikdy ne; ta byla dobyta a nezhyne, na věky zdobíc drahé Vlasti hlavu! Co vy tam tedy z jihu ve svévoli chtěli jste potřísnit náš skvělý štít?! ty „štěnice, láj“ vám nelze odpustit, urážka vaše ta nás nepřebolí! Jen čtyři Slované tam v Bazovici a svolali jste všecku milici a třásli jste se jako v zimnici – a byli čtyři jen tam v Bazovici! Čtrnácte ran jste dali do jednoho a ještě jste jich neubili přec; terč svázali jste prve v kozelce, ej, na statečnost (oho!) to je mnoho! 86 My Slované se bijem čelem v čelo, rytíři, neznajíce úkladů; jak vy, my nemíříme ze zadu, aby se vám pak lehce poběželo! Však za sebe my chcem, my odpovíme: jste jenom plané gesto a jen řeč, my smělá hruď a čin a břitký meč, a nad vámi – až pak se pochlubíme!... Nuž, na starou se hrdost rozpomeňte, Vy stolce plyšové a lavice, v nich „láje slovanská a štěnice“, čekáme! rozkřikneš se, parlamente! 87