„BÝT ČI NEBÝT?!“

„BÝT ČI NEBÝT?!“
Krásný sen a nesplněný jak když navždy uniká; ráj na chvilku otevřený před námi se zamyká! Stvořit slovanskou svou říši, jako byla Otců kdys, slávu svou, jež k nebi výší, národní má každý rys! Jako jiné světa říše, přátelská jak Francie, Německo jak v chlubné pýše, Česká zem ať „naší“ je! Česká klesla, českou vstala, jaké jinak vzkříšení?! Což nám mysl zaváhala? jsme snad národ míňcenný?! Hnětem stále její tvary, minulo pár hezkých let, však svou říši, jaké čáry, národ vyhníst nedoved’. „Být či nebýt?!“ Hamlet nový dumá posud nad lebkou; vytvoří svůj osud, kdo ví, hrobem zas či kolébkou?! 25 Vzpomene své minulosti, rakouských i šibenic? A svých reků tlících kostí, škleb jich lebek co chce říc’?! Bude sílu mít v tvář tváří navléc’ lidu nové jho? mučeníků zdusit záři, zříc’ se státu českého?! „Být či nebýt?!“ pro nás není hamletovskou otázkou, hrdost Otců v nás se pění: Zem svou chcem jen slovanskou! „Být či nebýt?!“ jaká bída, kde má mužné slovo hřmít; a tož národ odpovídá: Chceme být! ej, chceme být! 26