MONOLIT.

Xaver Dvořák

MONOLIT.
Monolite, pyšný monolite, jak mě drtí hrouda tvojí síly, když se zvednou pohledy mé skryté, cítíš, obdivem jak zrovna šílí? Jak se hroutím ve prach, Goliáši, malý David s prakem z ovčí kůže, majestát tvůj jak se v oblak vznáší, strachem z tebe člověk zajít může. Záříš tady, symbol velemoci, za dne chodí slunce, než den povad’, sem se závistivě dívat, v noci přijdou se zas hvězdy obdivovat. Ba, ten měsíc, pyramidou zmámen, že je někde v zemi faraónů, zasedne si svrchu na tvůj kámen, do královských vhlížet do salonů. Což až hvězda pěticípá s výše zasvítí jak hvězda tříkrálová přes moře až šířku v dálné říše, do země až lidu Jehovova! Ne tři králi! celé karavany seběhnou se, velbloudí tvář němá, jak v zem zaslíbenou, rozbít stany, celý národ od Jerusalema! 27