BARD NÁRODA!

BARD NÁRODA!
Struny popraskaly, nástroj výpad’ z ruky; smrtelný je pěvec, nesmrtelné zvuky; naslouchá jim národ, srdce se mu chvěje, neb z těch zpěvů zní mu vlastní epopeje! V nich žil celé věky, třeba pokořený, jimi život dýchal, ve jhu zapřažený; v kruhu rodiny a v tlumu svojich dětí slýchával v nich novou dobu přicházeti. Do soumraku z nich mu ráno prosvítalo, na nich nadějí se srdce, zachytalo; do rukou zas jeho správa se mu vrátí, a kde Otci vládli, bude panovati! Až zavolal Osud k velké, slavné chvíli, tu ty zpěvy Barda slavněj’ hlaholily; zněly jako bouře stepí do Sibíře, k břehům Francie až přes Evropy šíře. Na Sever i na Jih, přelétly hor témě ve válečné ryky, do zákopů země, rozjiskřily zraky, zocelily paže: „Za dědictví Otců“ jako zákon káže! Tak.jsme Svobodu svou s plesem pozdravili, u Tebe jsme vděčně krok svůj zastavili; Na Tvé drahé skráně vavříny pak kladli, a Tys viděl národ Svobodou svou zmládlý! – 67 Proč teď odešel’s nám, Barde nesmrtelný? v hoři u Tvé rakve stojí národ věrný: struny popraskaly, nástroj pad’ Ti z ruky, však Tvých zpěvů, Barde, nesmrtné jsou zvuky! Věčně budou zníti celém po národě jako za poroby dále ve Svobodě; z hrobové i dálky hlas Tvůj se nám vrací do všech pokolení, do všech generací. Ten Tvůj odkaz z dubna, proklamace vroucí, z věčna odráží se, echa nehynoucí, a my zvedáme dnes v bolestné své muce u Tvé rakve znovu k přísaze své ruce: „Zůstaneme pevně, kde stanuli Otci, neustoupit o píď násilí ni moci: lásku k Vlasti v srdci, Tvoje věno, na rtech povždy Tvoje nesmrtelné jméno!“ 68