BARD NÁRODA!
Struny popraskaly, nástroj výpad’ z ruky;
smrtelný je pěvec, nesmrtelné zvuky;
naslouchá jim národ, srdce se mu chvěje,
neb z těch zpěvů zní mu vlastní epopeje!
V nich žil celé věky, třeba pokořený,
jimi život dýchal, ve jhu zapřažený;
v kruhu rodiny a v tlumu svojich dětí
slýchával v nich novou dobu přicházeti.
Do soumraku z nich mu ráno prosvítalo,
na nich nadějí se srdce, zachytalo;
do rukou zas jeho správa se mu vrátí,
a kde Otci vládli, bude panovati!
Až zavolal Osud k velké, slavné chvíli,
tu ty zpěvy Barda slavněj’ hlaholily;
zněly jako bouře stepí do Sibíře,
k břehům Francie až přes Evropy šíře.
Na Sever i na Jih, přelétly hor témě
ve válečné ryky, do zákopů země,
rozjiskřily zraky, zocelily paže:
„Za dědictví Otců“ jako zákon káže!
Tak.jsme Svobodu svou s plesem pozdravili,
u Tebe jsme vděčně krok svůj zastavili;
Na Tvé drahé skráně vavříny pak kladli,
a Tys viděl národ Svobodou svou zmládlý! –
67
Proč teď odešel’s nám, Barde nesmrtelný?
v hoři u Tvé rakve stojí národ věrný:
struny popraskaly, nástroj pad’ Ti z ruky,
však Tvých zpěvů, Barde, nesmrtné jsou zvuky!
Věčně budou zníti celém po národě
jako za poroby dále ve Svobodě;
z hrobové i dálky hlas Tvůj se nám vrací
do všech pokolení, do všech generací.
Ten Tvůj odkaz z dubna, proklamace vroucí,
z věčna odráží se, echa nehynoucí,
a my zvedáme dnes v bolestné své muce
u Tvé rakve znovu k přísaze své ruce:
„Zůstaneme pevně, kde stanuli Otci,
neustoupit o píď násilí ni moci:
lásku k Vlasti v srdci, Tvoje věno,
na rtech povždy Tvoje nesmrtelné jméno!“
68