28!

28! „Praha neprotestuje?!“
Pražské děti, naše děti, každý jasanový prut; všecko na ulici letí, oči jiskří, dme se hruď! Pražské děti, naše pýcha, každý jako růže květ; nad pověsti, co kdo slýchá, radost na ně pohledět! Stará pověst vždycky nová s rekruty se obnoví; švarní v lásce, sladká slova, ale v boji jako lvi. Jejich prapor prostřílený, z předu jizvy jejich ran; život nemá pro ně ceny bez vítězství, raděj sklán. Však stát proti bratřím, hola, nebe, země, kdo to chce? raděj šibenic smrt holá, či zbraň vrahům do srdce! Pražské děti Slované jsou jako jejich Otcové, Slovanům zas pomoc nesou, kdo smí říci zrádcové?! 88 Kdo smí říci zbabělci jim, kdo z nich prchnul v zázemí? na hrdlo těm šlapte zmijím, na věky ať oněmí! Hrdinové od Zborova, hrdinové na Marně, hrdinové všude znova, hrdinové bez bázně! Evropou šla pověst jejich, pod vavřínem domů jdou; sláva jde jich ve šlépějích, nesmrtelnost jejich mzdou! A ty’s, Praho, vítala je od radosti zardělá? samý prapor s tebe vlaje, taký den si nezřela! A dnes, Praho, Matko, kde jsi? jak bys oněměla v ráz; to už ani Matkou nejsi, a přec neosiřela’s! Pražské děti, tvoje děti, kdosi bídný na ně plil a ty mlčíš, lhostejné ti, že tvé děti zhanobil? 89 Vzbuď se ze své ztrnulosti, vstaň, svůj ukaž Majestát, vzkřikni královské své: Dosti! Mé jsou děti, já jich Máť! Pražské děti, naše děti, každý jasanový prut – co ty mlčíš jako v kletí, je to bázeň nebo stud?! Pražské děti, naše pýcha, každý jako růže květ – důstojnost tvá, ta je lichá, na tvé slovo čeká svět! 90