ČEKÁME!
Jsme my to od Soči, my od Zborova,
a kde jsme válečném kdy na poli
nechali „na štítech“ vždy mrtvoly
a čela vítězná a vavřínová?!
Jsme my to pod prapory rozbitými,
v krvavých uniformách legií,
Na něžto vzpomínka nás opíjí,
jak jsme je objímali náručími?!
Byli jsme hrdi, svět znal naši slávu,
my o ni nežebrali, nikdy ne;
ta byla dobyta a nezhyne,
na věky zdobíc drahé Vlasti hlavu!
Co vy tam tedy z jihu ve svévoli
chtěli jste potřísnit náš skvělý štít?!
ty „štěnice, láj“ vám nelze odpustit,
urážka vaše ta nás nepřebolí!
Jen čtyři Slované tam v Bazovici
a svolali jste všecku milici
a třásli jste se jako v zimnici –
a byli čtyři jen tam v Bazovici!
Čtrnácte ran jste dali do jednoho
a ještě jste jich neubili přec;
terč svázali jste prve v kozelce,
ej, na statečnost (oho!) to je mnoho!
86
My Slované se bijem čelem v čelo,
rytíři, neznajíce úkladů;
jak vy, my nemíříme ze zadu,
aby se vám pak lehce poběželo!
Však za sebe my chcem, my odpovíme:
jste jenom plané gesto a jen řeč,
my smělá hruď a čin a břitký meč,
a nad vámi – až pak se pochlubíme!...
Nuž, na starou se hrdost rozpomeňte,
Vy stolce plyšové a lavice,
v nich „láje slovanská a štěnice“,
čekáme! rozkřikneš se, parlamente!
87