ZA ORLEM TATRANSKÝM!
Ne Ikaros, spíš Prometheus k nebi’s vzletěl,
Svobody paprsk urvat svému lidu zpět
z nebeských sluncí tajemných a zdrojů světel,
neb dole lid tvůj rabem plazil se a klet,
pláč jeho tklivý slyšel jsi, lkal tvoje ve sny
a hnal tě dál a výš v ten kráter žárů děsný.
Tam před tebou jen vábně jeho naděj kvetla,
vítěznou rukou pro něj paprsky jsi rval;
jak zářila v tom nadšení tvá postať světlá,
zplozenci božstva jak ses, heros, podobal;
tys nebezpečím pohrdal, jež jiné děsí,
lid svobodný už zřel’s a slyšel jeho plesy.
V tom bohů hněv tě zasáh’, bílou holubici,
když Svobody’s mu ratolest už, vítěz, nes’,
na prahu rodném sražen k zemi zmírající,
žár krve tvé jak obět kouřil do nebes;
však paprsk bohům urvaný jsi pevně třímal,
na němž den Svobody se v červáncích nám vznímal!
Tu v smrti dřímáš nyní, na tvé bledé skráni
jak diadém skví ještě nebes světla jas
a na křídlech tvých jeho hvězdné mihotání,
jež, nesmrtelné, nezhasí ni hrob, ni čas;
v úžasu stojí národ nad tebou a v snění
hloub cítí, epochou že svaté okamžení!
– – – – – –
12
Spí bohatýr! spár smrti co tu posléz zmůže?
z tmy mohyly on lidu bude zářit dál;
on páskou je, jež bratry vine k sobě úže,
a jeho hrob jim lásky amulet se stal;
je svatou obětí, jíž národ svobodný je,
a národem zas jeho pamět věky žije!
Ó snivé Tatry, zchystejte mu klín svůj měkký!
vy, rodné lesy, ztlumte bouřlivý svůj dech!
ať, blahý, sní tu o slávě své země věky
a sláva její obrážej se v jeho snech!
Ó Bradlo, budiž pozdraveno! tvoje skála
dnes – jeho mohylou – se srdcem Vlasti stala!
13