Heros naší slavné epopeje,
jak tě chová v mysli český lid,
tyčíš se tu na svém broni, skvěje,
hotov, za právo se vlasti bít!
Hrdost královská ti s čela svítí:
„neustoupit nikdy a vždy vpřed!“
Kletby ať se na tě zevšad řítí,
nesklopí tvůj smělý, orlí hled.
Jedna vůle ti jen světější je,
jeden znáš jen nad svůj majestát,
národa to, pro nějž srdce bije,
z jehož moci králem ty jsi vlád’.
Rozhlížíš se svého s piedestalu,
před tebou se vlní český kraj;
o čem sníval’s ve svém ideálu,
naplněno zříš dnes: Český ráj!
O co ty jsi vroucně usiloval:
„národ český k moci, slávě vznést,“
jak by před zraky ti vyčaroval:
„národ svobodný a volný jest!“
Všecko má, co chtěl’s mu pro věk dáti,
jedno schází jen z tvé závěti:
hrdost! jež z tvé tváře vyšlehá ti,
nepřešla ta s Otců na děti!
Už se české šíje ohýbají,
slevují už se svých svatých práv,
„slušnými jen lidmi“ zvát se mají,
co jim koruna zas padá s hlav.
A saň, již jsi potíral tak rázně,
královský rek, celý život svůj,
už svou hlavu zvedá bez vší bázně,
nikdo nestoupá jí v cestu: „Stůj!“ –
Pane Jiří, zbožněný náš králi,
co jsi ty chtěl, v boje odhodlán,
dej: ať národ tvůj dnes z mrtvých vstalý
ve své vlasti zas je vlastní pán!
Je to symbol, že z té svaté půdy
staroslavných tvojich Poděbrad
trysknou prameny, jež v naše údy
nesou svěžest – je to symbol snad?!
Nuž, sem číše, perlami ať pění:
„Zdrávy buďte, svaté prameny,
opojte náš národ do nadšení,
za své právo stát, vzdor plamenný“