Houby.
Pověst.
Z podlesí šla chudá žena
V tváři celá utrápena;
Kráčela po pěšině,
Až pak byla v lesině.
Náhle potká neznámého
Pána, vzhledu ctihodného.
„Co tě trápí?“ pán se ptá;
„Rada má ti pomoc dá.“
„„Co mne trápí?““ chudá žena
Řekla pořád zamračena,
„„Co jiného? chudoba,
Lidská bída, nehoda!““
Neznámý pán zajde v křoví;
Zmizí před očima vdovy:
Ale za nedlouhý čas
Navrátil se k ženě zas.
„Zde, to schovej do zástěry!“
Pán dí, „na večer pak šerý
Doma ohledej můj dar,
Hleď, by nepřišel ti v mar!“
17
To řka, zmizel muž ten v křoví;
Kdo to byl, ti konec poví.
Vdova sednouc opodál,
Dívá se, co pán jí dal.
Dívá se a spatříc – houby,
Touží, zvolá z duše hloubí:
„Ach, on se mi posmíval:
Houby, smetí v klín mi dal!“
Zahodíc je, zajde v houšti. –
Za ní po té samé poušti
Drvoštěp se po práci
Domů právě navrací.
Spatří houby pohozené,
Sbírá sem tam rozházené
A dí: „Ejhle Boží dar;
Škoda, ležel by tu v mar!“
Domů přišed, houby vaří,
Z nádoby se voda paří,
V tom se dvéře na jednou
U chaloupky otevrou.
Cizí člověk venku stojí,
A zpět zase jít se strojí:
Zahlédnuv jej drvoštěp
Zvolá: „Nemám sice chléb:
18
Než pojď blíže, dobrý hosti;
Budem oba míti dosti,
Co mi dnes Bůh nadělil;“
Řka, na mísu houby slil.
Houby tvrdé v mísu třesknou:
Na dně ale se zalesknou,
K večeři host přisedne;
Dřevař v mísu pohlédne,
A naříká: „Ach nehoda!
Tvrdé houby, čírá voda!
Nevím, hosti, co ti dám;
Krom hub ničeho nemám!“
„„Neběduj, viz, co máš v míse!
Hle v ní ryzí zlato stkví se!““
„Zlato?“ ptá se drvoštěp;
Zlato„Zlato není, tuším, chléb.“chléb.
„ZlatemZlatem můžeš-li syt býti,
Rač, můj hosti, si ho vzíti!“
Po něm zvolá cizí host:
„„Šťasten, kdo má na svém dost!““
Pán i host byl sám Syn Boží,
Jenž to drahé v míse zboží
Opět v houby proměnil,
A jich sám též okusil.
19