Druhá kytka básní, bajek, písní a hádanek (1845)

Dárek malým čtenářům, Karel Alois Vinařický

Diplomatická verze Ediční verze
Druhá Kytka

básní, bájek, písní a hádanek. S obrázky a notami.
Dárek malým čtenářům.
Skládal Karel Vinařický.
farář na Kovani u Mladé Boleslavi.
V PRAZE Tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny. 1845.
[1] Dobrým a milým dítkám Ladislavovi, Lidmile, Ludovíce a Marii ČELAKOVSKÝM
na památku, a spolurostoucím krajanům jejich ku poučení a vyražení věnuje
skladatel.
[3] Druhá Kytka. [5]
Slavík.
Vůkol všecko spí: Jediný jen ptáček, Líbezný zpěváček Ve křovině bdí. Bdí a zpívá; Ze hrdélka lije Jemné melodie. Chvíli odpočívá, Pláče pak a naříká, A hned měkkou notu Mění do štěhotu, Až radostným plesem Píseň jeho proniká Křovinou a lesem. Jako z kůru klášterníků Ohlas jemu v podálí Odpovídá od skály. „Zpěvný, lesní poustevníku, Tluč jen ve svém loubí, tluč: Ale také mne nauč Ke cti Boží v noci májové Prozpěvovat žalmy takové!“ [7]
Otče náš!
Dítě klečí, ruce zpíná: Za nim v bílém jasném kroji Anděl stojí. Dítě modlitbu počíná: „Bože, Otče náš, Jenž na nebi obýváš, Budiž pochváleno Svaté Tvoje jméno Ve Tvém království! Jako svatí na nebi S anděly Tě velebí, I má duše Tebe ctí. Poslušna chce býti tvé Vůle přesvaté! Dej, co lidem třeba, Vezdejšího chleba! Odpusť, jestli pochybíme, I my také těm, Kdož nám činí protivenstvíprotivenství, Z lásky k Tobě odpustíme. Pomoz nám v nebezpečenství! Hříchu zlého zbaveni Dejž ať dobrým andělem 8 Do nebe jsme vedeni! Amen, staň se vůle Tvá!“ „„Amen!““ anděl zašeptá, A modlitby slova hned V růžový promění květ. Anděl růže svije u věnec A dovitý růženec Nesa Bohu k oběti Do nebe s ním odletí. 9
Přání malých dítek rodičům.
Synáček Otci.
Podej mi ručinku, Můj milý tatínku, Ať ji vděčně políbím. V té svaté době Slibuji Tobě, Že budu hodným synem tvým. Synáček Matce.
Matinko roztomilá, Ty jsi mi dobrotivá; Vždy o mne péčuješ A mne ošetřuješ: Kdy ale já, a čím Tobě se zavděčím? – Pozor dám na sebesebe, Nezarmoutím Tebe. Dceruška Otci.
Tatínku můj, Na svátek Tvůj, Na to dnešní slunéčko Čekalo mé srdéčko: 10 Ale vázaného Což pak Tobě dám? Malá jsem a svého Ničeho nemám! Ale vím, Co Ti dáti mohu, – Za tebe se pomodlím Pánu Bohu. Dceruška matce.
Matinko má, Milovaná, Se mnou se zaraduj Ve svátek svůj! Malá jsem maličká, Malá má službička: Až budu větší jen, Budu Ti každý den I třeba v noci Ku pomoci. 11
Ferdinand. Roku 1830.
Byla zima tuhá A nehoda druhádruhá, Mnoho sněhu napadlo, Smutné na jaře divadlo! Na horách ledovitých Sluncem a deštěm roztál sníh. Potoky zrůstaly v široké řeky, Kol sebe vydaly divoké jeky, Doly a lučiny zatopily, Roviny v jezera proměnily. Proudem se valil Dunaj k městu; Ledy se stavěly proudům v cestu. Domy jak ostrovy z potopy strměly, Ubozí lidé o pomoc upěli. Těžké je se živlem potýkání! Tu ledu vír, tam proudění vod; Jinde byl mělký k plavbě brod. – V nouzi této mimo nadání Jasný pán se vyskytnul, Jako hvězda zasvitnul. Nedbaje na proud, na vodu, Nedbaje na přívalné ledy 12 Pomoc rozesílal všady, Těšil a poskytoval rady; A lid strachem a bídou bledý V pánu poznal arcivévodu Ferdinanda dobrého, Nyní krále našeho. ——— V noci s 28. unora na první den měsíce března 1830 zatopila řeka Dunaj několik předměstí Vídeňských a celé pole Moravské. Jeho císařská královská Milost, nejjasnější náš zeměpán a král Ferdinand pátý, narodil se dne 19. dubna 1793. Její c. k. Milost panující císařovna a královna Maria Anna narodila se 19. září 1803. V den narození Jejich cís. král. Majestátů zpívá se ve školce Mladoboleslavské následující píseň:
13
Národní píseň Maličkých.
Bože, zachovej nám krále I královnu milostnou! Chraň Je pravicí svou stále Před nehodou žalostnou! Uděl Jim zdraví čerstvého, Dej, co by Jich těšilo! Dej Jim z dobroty své všeho, Co by Je zde blažilo! Žehnej každé počínání K blahu Jejich poddaných! Oslaď Jejich pečování Láskou srdcí oddaných! Dej pokojné, šťastné časy Poddaným i knížatům! Bože, vyslyš naše hlasy! Opatruj Rakouský dům! Bože, zachovej nám krále I královnu milostnou! Chraň Je pravicí svou stále Před nehodou žalostnou! Uděl Jim zdraví čerstvého, Dej, co by Jich těšilo! Dej Jim z dobroty své všeho, Co by Je zde blažilo! 14
Mladý dráteník. Povídka.
Ze Trenčína vyšla vdova A s ní její sirotek. Z ponenáhla přišli oba Na vysoký pahorek. Tam se loučí dobrá máti Se svým milým synáčkem; On musí se světem bráti Chodit za svým chlebíčkem. Matka pláče, synka líbá Na posledy v bílou líc; Ještě pak se k němu shýbá A dí: „Nespatřím tě víc!“ „„Neplač, moje drahá máti!““ Těší vdovu sirotek; „„Bůh mne tobě zase vrátí, Lidé dají chlebíček!““chlebíček! „„LidéLidé dobří na Moravě Hlady mříti nedají, V Čechách také na Vltavě Za práci mzdu podají.““podají. 15 „„S BohemS Bohem, matko, jmenem Páně. Jdu již Tebou požehnán! S Bohem, vy Trenčínské stráně! Uvidím vás, dá to Pán!Pán!““ S dobrou myslí matku líbá V Boží vůli odevzdán; Matka pak se k němu shýbá A dořekne: „Dejž to Pán!“ Sirotek již na Moravě Pilnou rukou pracuje, Potom v Čechách na Vltavě Za mzdu malou dratuje. Na jaře ho čeká máti, Domů spěchá sirotek, Radost jemu cestu krátí; Matce nese výdělek. ——— Trenčín, město v Uhřích, z jehož okolí drátaři do Moravy a do Čech přicházejí. – Vltava, jinak Moldava, řeka Pražská. 16
Houby. Pověst.
Z podlesí šla chudá žena V tváři celá utrápena; Kráčela po pěšině, Až pak byla v lesině. Náhle potká neznámého Pána, vzhledu ctihodného. „Co tě trápí?“ pán se ptá; „Rada má ti pomoc dá.“ „„Co mne trápí?““ chudá žena Řekla pořád zamračena, „„Co jiného? chudoba, Lidská bída, nehoda!““ Neznámý pán zajde v křoví; Zmizí před očima vdovy: Ale za nedlouhý čas Navrátil se k ženě zas. „Zde, to schovej do zástěry!“ Pán dí, „na večer pak šerý Doma ohledej můj dar, Hleď, by nepřišel ti v mar!“ 17 To řka, zmizel muž ten v křoví; Kdo to byl, ti konec poví. Vdova sednouc opodál, Dívá se, co pán jí dal. Dívá se a spatříc – houby, Touží, zvolá z duše hloubí: „Ach, on se mi posmíval: Houby, smetí v klín mi dal!“ Zahodíc je, zajde v houšti. – Za ní po té samé poušti Drvoštěp se po práci Domů právě navrací. Spatří houby pohozené, Sbírá sem tam rozházené A dí: „Ejhle Boží dar; Škoda, ležel by tu v mar!“ Domů přišed, houby vaří, Z nádoby se voda paří, V tom se dvéře na jednou U chaloupky otevrou. Cizí člověk venku stojí, A zpět zase jít se strojí: Zahlédnuv jej drvoštěp Zvolá: „Nemám sice chléb: 18 Než pojď blíže, dobrý hosti; Budem oba míti dosti, Co mi dnes Bůh nadělil;“ Řka, na mísu houby slil. Houby tvrdé v mísu třesknou: Na dně ale se zalesknou, K večeři host přisedne; Dřevař v mísu pohlédne, A naříká: „Ach nehoda! Tvrdé houby, čírá voda! Nevím, hosti, co ti dám; Krom hub ničeho nemám!“ „„Neběduj, viz, co máš v míse! Hle v ní ryzí zlato stkví se!““ „Zlato?“ ptá se drvoštěp; Zlato„Zlato není, tuším, chléb.“chléb. „ZlatemZlatem můžeš-li syt býti, Rač, můj hosti, si ho vzíti!“ Po něm zvolá cizí host: „„Šťasten, kdo má na svém dost!““ Pán i host byl sám Syn Boží, Jenž to drahé v míse zboží Opět v houby proměnil, A jich sám též okusil. 19
Sláva Boží. Píseň.
Bože, kdo se Ti vyrovná? Sláva Tvá jest nevýslovná; Pro ní nemá člověk míry, Kromě oka pouhé víry. Země, lůno tvé tajemné, Na věky-li bude temné? – Dříve dno tvé prokopáme, Nežli Boha vyskoumáme! Skály tvrdé, ani ve dne Okem lidským neprůhledné! Bůh jen hustou vaší mříží Jako křišťálem prohlíží! Hory, nad oblaky čníte: Snad se výší svou pyšníte? Vyšší vás je sláva Páně; Té se klaňte vaše stráně! Pole širé i vy pouště, Nastavte si lesní houště: Boží roucho šírší bude, Obalíc vás ještě zbude. 20 Moře, na hluboké dno tvé Nesahají lodní kotve! Nepřemůžeš málo dosti Moudrost Boží hlubokosti! Nebe noční, modrojasné, Hvězdovité, jak jsi krásné! Krásnější však nejsi zvláště, Nežli kraj Božího pláště! Slunce, před tvým zlatem ve dne Měsícovo stříbro bledne: Shasla by však tvoje záře Před jasností Boží tváře! Blesku, letě z temných mraků Rychleji, než kámen z praku, Nepřeletíš na peruti Božské mysli pouhé hnutí! Hromobití, strašlivé jsi; Živočichy hlas tvůj děsí; Echo tys Božího hněvu Na lehkou zlých lidí plevu! Ohni, živle ty horoucí, Těla pronikáš planoucí: Duší moc tvá se netýká; V ně jen milost Boží stíká. 21 Bože, kdo se Ti vyrovná? Sláva Tvá jest nevýslovná; Pro ní člověk nemá míry, Kromě oka pouhé víry. 22
Včela a Čmel.* Bajka.
Bylo jaro a jasný den, Včelky z oulu letěly ven; S květu na květ sedaly, Plástve medu dělaly. Náhle něco zahlučelo; Nedaleko zabrunčelo; Hluče přiletěl Medojedný Čmel, A do hádky hned se dal, Včeličkám se vysmíval: „Hej, včeličky, jak se máte? Hubené jste! jíteli jed? Kamž pak asi svůj dáváte Pracně udělaný med?“ ——— * Bájku tu vypracoval skladatel panu Janu Svobodovi, prvnímu a vzornímu učiteli školky pro malé dítky v Praze na Hrádku. Vyšla pak poprvé ve výborné knížce téhož pana učitele, nazvané: Školka. V Praze 1839. Cenu této knížky uznali již Němci, Dánové i Poláci a na jazyk svůj ji sobě přetlumočili. Páně Svobodova Školka zasluhuje býti v rukou i v hlavě i v krvi každého učitele. 23 Včelka jedna se zastaví A čmeli takto vypraví: „„Arci že vy čmeli O mnoho jste tlustější, A proto také bujnější, Než my malé včely: Ale páni strejcové Jste vy břichopáskové, Zvyklí sami všecko snísti! To však nedělá vám čest. Lidem přáti, méně jísti, Obyčej to včelek jest.““ Po ní čmel zahovoří; „Blázen, kdo se tak moří! Med i vosk lidem-li dáte, Což pak sami z práce máte?“ Na to dobrá včela Tak odpověděla: „„Radost jistě velkou máme, Když té naší píce Nemocným poskytujíce Ku zdraví jim pomaháme; V kostele též ku chvále Boží Voskové svíce pěkně hoří!““ 24 Tomu čmel se bujně smál A včeličky ptal se dál: „A kdo vám dá v zimě žráti, Když nemůžete ven se bráti?“ Na to praví sobcovi Včelička čmelákovi: „„Kdo jinému také přeje, Toho druzí neopustí; I ať cokoliv se děje, Bůh naň bídy nedopustí!““ Včelkou zahanbený čmel Brunče dále odletěl, – Včely měly medu dosti, Vosku také do hojnosti; Každý oul užitku dal, Hospodář se radoval. ——— Po příhodě této Přišlo druhé léto, Bylo velmi deštivo, Mlhavo a mrazivo. Pracovité včely Málo který den Sotva mohly ven, Málo medu měly. 25 Hospodář to dobře vědělvěděl, Pročež pomoci jim hleděl; Zarmoucené dělničky Potěšoval včeličky: „Málo medu, málo máte, Nyní já vám medu dám; Vy mi ho zas jindy dátedáte, Když ho spotřebuji sám.“ Tak byly včelky opatřeny, Od hladu v zimě ochráněny. Ale co si čmelák asi Počal v ony smutné časy? Hladu velmi mnoho snášel; Nikdo mu jíst nepřinášel; Zhubeněl a oslábnul A konečně zahynul. 26
Veverka a Opice. Bájka.
Veverka vesele hopcovalahopcovala, V lesíku po stromech tancovala; Skákala sem a skákala tam; Vždy ale dobře se koukala, kam. Opice dole ji spozoruje, A také na větev vyskakuje; Hopcuje sem a hopcuje tam, MyslíMyslí, že větvička drží jak trám. „Dej pozor, opičko, neskákej výš: Sic toho, kmotřičko, zlým zakusíš!“ – Opice veverku neposlouchá; Dobrá ji vyletí rada z ucha. Všetečně tančila v lese pořád: Za to se posléze musila kát; Skákala výše a výš nahoru, Konečně skočila bez pozoru. Větvička praskem se zlomila, ach, Opička ležela ve trampotách! Cítila velikou velmi bolest, Proč byla všetečna? hodný to trest. 27
Píseň letní.
Tráva, tráva, tráva zelená! Usychala travička, Spadla na ni rosička; Tráva, tráva, tráva zelená! Hájek, hájek, hájek dubový! V něm obývá slavíček, Umí mnoho písniček; Hájek, hájek, hájek dubový! Louka, louka, louka za vodou! Květou na ni květiny, Libovonné byliny; Louka, louka, louka za vodou! Růže, růže, růže červená! Kdo jí trhátrhá, píchne ho, Do palečku měkkého; Růže, růže, růže červená! Lípa, lípa, lípa košatá! Líbě voní její květ, Z něho včelky berou med; Lípa, lípa, lípa košatá! 28 Žíto, žíto, žíto se bělá! Nový zraje chlebíček: Naklepete srpeček; Žíto, žíto, žíto se bělá! Pšenka, pšenka, pšenka dozrává! Až ji všecku požneme, Obžinky mít budeme; Pšenka, pšenka, pšenka dozrává! Léto, léto, léto radostné! Koho těší v poli klas, Zvučný vydá zpěvu hlas; Léto, léto, léto radostné! 29
Hádanky.
1.
Noh nemáme, předce v roku Noh nemáme, předce v roku
 Množství kroků naděláme. V kole sic chodíme, Ale netančíme, Hudbu si děláme sami. Nejsme páni, a předc námi Vždy se řídí mnoho lidí. Do dvanácti bratrů nás Lidé počítají A se často ptají Na náš pánovitý hlas; Hlas ten velí ku práci se míti, Do školy neb do kostela jíti. Nuže, vtip svůj vynakládej: Kdo jsme, hádej!
2.
Čtyry nohy, čtyry rohy mám: Čtyry nohy, čtyry rohy mám:
 A však nechodím, ni netrkám. Tvrdá jsou má zádazáda, Na ně se mnoho nakládá; 30 Lidé v poledne Potřebují mne. Ačkoliv jen sloužím, Proto se nesoužím; Okolo mne stává Více menších služebníků, Samých čtvernožníků; Toť má sláva. Rozvaž to na mysli: Kdo jsem, se domysli!
3.
Nemám domku: denně předc vycházím; Nemám domku: denně předc vycházím;
 Jak vysoko vystupuji, Tak hluboko sestupuji: Noclehu však nikde nenacházím. Ani koní běh aniže skok Nepřeběhne můj nehlučný krok. Kdo jsem asi? zdažli znamenáš! Častým vídáním mne dobře znáš.
4.
Bydlím po lesích a nejsem myslivec; Bydlím po lesích a nejsem myslivec;
 Mezi skalami a nejsem jezevec. 31 Žádné řeči ti nerozumím: A předc každou dobře mluvím; Vždy mám slovo poslední. Kdo jsem, hádej, kdo to ví?
Hádanky prostonárodní.
5.
Stojí v poli hůlčička, Stojí v poli hůlčička,
 Na té hůlce kulička, A v té duté kuličce Hvězdiček na tisíce.
6.
V kulovatém chlívě V kulovatém chlívě
 Uvázáno hříbě: Zařičíli, ej tu chvíli Slyšeti ho cesty míli.
7.
Přišel k nám žebráček, Přišel k nám žebráček,
 Strhaný měl kabátek; Zatočil se po sednici, Praštil sebou pod lavici, 32 Nyní stojí v koutku, Drží v hrsti kopu proutků.
8.
Já jsem hezký chlapíček, Já jsem hezký chlapíček,
 Červený mám pláštíček, A na hlavě strup, Břicho plné krup. V rukou držím ostrý meč, Hrozím hochům: Jděte préč! Bodám, kdo okolo meze Za ploty všetečně leze. 33
Rýmy.
O pěti smyslech.
Smyslů pět dal člověku Bůh: Hmat, chuť, čich i zrak a sluch.
Hmat.
Ohmatáním a tknutím, Makáním a stisknutím Rozeznáme po tmě také Věci mnohé nejednaké. Kruh okrouhlý, hřeb je hranatý, Válec oblý, míč jest kulatý; Hladké mýdlo, led i sklo: Drsnaté je struhadlo. Tvrdý kámen, měkký chléb, Tuhá mast a řídký lep. Zaječí srst jemná, hebká, Písek sypký, hlína lepká. Ostrou kosou sekáč seče, Břidké bývá ostří meče; Břitvou holívá se muž: Špatně řeže tupý nůž. Trn bode, píchá, pérko čimrá, Pod nosem lehtá, čmýrá, šimrá. 34 V podzimku voda studí, V zimě ubozí chudí! Zebou ruce, nohy jich, Mrzneli a padá sníh. Sklep i v létě bývá studený, Teplejší jest pokoj topený. Oheň pálí, slunce hřeje, Voda horká páru zeje. V létě sucho a vedro bývá, Vítr příjemně chladívá. Mokrou louku, vlhkou zeď Nějak vysušiti hleď!
Chuť.
Jak co chutná, snadno zvíš, Pakli toho okusíš. Nejez, dokud nemáš chuti, Hlad pak tobě jídlo vnutí. Ačkoliv je sladký med, Nemírnému bývá jed. Hořkne v ustech pelyněk, Sladne dryák z bezinek. Ocet vinný chutně kyselý, Pivní bývá zabřesklý; Sůl kuchynská je slaná, Trpká trnka česaná; 35 Pepř je perný, křen čpavý, Kousavý a štiplavý.
Čich.
Člověk nosem čije, Chřípěmi vůni pije, Kterou růže vydychá. Ostřeji pes čenichá; Stopu pána svého větří A ji z daleka vyšetří. Hnije voda netekutá A zapáchá smrdutá. Nelibě páchne plesnivina, Smáhu vypouští spálenina. Mouka ve vlhku tuchne, Mrtvé tělo puchne, Výstrahu dává člověku čuch; Varuje ho jíti dále, Kde ho nenadále Nezdravý zaráží puch. Kdyby člověk neměl čichu, Uhořel by ve snu v tichu: Čich jej budí, z lože pudí; Dejm ho dusí, vstáti musí. 36
Zrak.
Na cestách nás vodí zrak: Slepci stíní smutný mrak. Zrak nám, i kde nebyli sme známi, Ukazuje propasti a jámy. Oko měří věci všeliké: Drobné, hrubé – malé, veliké. Hrob je nízký – hora vysoká, Řeka mělká – studna hluboká, Stezka úzká – cesta široká, Proutky tenké – stromy tlusté, Větve řídké – listí husté. Blízko do vsi – daleko do města, Přímá kratší – křivá delší cesta. Pole činí táhlou rovinu, Tiché pole lehlou hladinu. Skála kolmo strmí, ční U hluboké propasti.
Světlo.
Křesnuli křemenem ocilkou, Tou chvílkou Jiskra vzletí, troudu se zachytí, O tlící troud sirka se zanítí: Dříví doutná dokola, Hoří pak a plápolá. 37 Plamen světlo od sebe dává; Bez měsíce noc je tmavá. Z dálky oheň v noci kmítá, Bledne ale, když den svítá. Nežli slunce z jitra vstává, Záře o něm zprávu dává; Světlo před ním v ranní chvíli Jako rychlý posel pílí. Nebeské oko to světu svítí, Nad zlato jest jeho blesk: Hvězdy jiskřivě se třpytí; Měsíc má ode stříbra lesk.
Stín a tma.
Obloha jasná náhle se zahalízahalí, Mrak-li ji rouchem svým obalí; Zastíní se celé okolí. Oblak řídký méně zaclání, Jestli ho vítr přehání, Těkavý stín pobíhá po poli. Jak mile zajde slunce jasné, Den spěje za ním, světlo hasne; Mrká, tmí se z večera, Noc počíná od šera. Ve tmě a mrákotě tápá zrak, Jak by ho zatopil hustý mrak. 38
Barvy.
Svitneli slunce při dešti, Duha se na nebi vyleští. Bílý světlý papršlek O sklo hranaté rozražený Udělá pěkný obrázek Sedmerem barev osvětlený. V duze tři barvy pouhé jsou: Modrá, žlutá s červenou; K těm-li světlo a tmu přidáme, Barvy bledé i temné máme. Barva jedna do druhé splývá; Žlutá s modrou smíšená Jako tráva se zazelená. Od modré se k červené dívá Purpurová i fialová. Něco žlutého, Něco rudého Pomeranč na sobě chová. Stolistá růže bledě se rdí, Pivoňka z červena k modru se tmí. Starého železa chytá se rez, Modrá je fiala, charpa i bez, Indik modře tmavý, 39 Med i lev jest plavý, Kaštan hnědý, mouřenín snědý, Vrabec šedý, měsíc bledý, Sova pak šedivá, Holubice sivá, Barva oblohy blankytná, Lidské mrtvoly moroutná, Vlasů černá, vraná, bělavá, Plavá, hnědá, rusá, ryšavá. Podlé barvy zveme koně: Vrané, popelavé, broně, Plavé, tigry, myšky, Rysky, hnědé, lišky, Jablečníky a siváky, Višňáky a plesniváky. Krávy známe: červenky, Plavky, šídy, pálenky, Smolky, brnavé a čmoudy, Straky, kropené a čoudy, Perlovka je kropenatá. Hruška bývá pihovitá, Tigr pestrý, strakatý Všelijak flekovatý. 40
Sluch.
Uchem, sluchem Uchem, sluchem
 Rozeznáme hlas i zvuk, Zpěv i hlahol, hřmot i hluk.
Hlasy lidské.
Nemluvně mlčí, ani nemuká, Pěstuje-li ho matčina ruka; Ledva špetne, pipne; Jazýček mu lípne; Churavé pláče a kvílí, Mrní, fňučí chvíli: Veselé však se zasměje, Když kohoutek zapěje; Zdravé rádo se chechtá, Jako hříbě se řechtá. Děcko žvatlá, švitoří; Muž rozpráví, hovoří. Holky si někdy zarepetí, Zaštěbetají, zaklevetí. Člověk mluví, zpěvák zpívá, Starší silnější hlas mívá, Kazatel vážně hlásá; 41 Pachole pléše a jásá. Veselý výská – smutný stýská. Neslušné jest lánílání, Křik a hulákání. Zlostný repce, bublá, Jako medvěd mumlá. Tajná řeč se po tichu šeptá; Opilý blabotá, žve a breptá; NevíNeví, co tlachá a bleptá. Ospalý na houni Chrápe a founí. Koho v boku píchá, Stůně, lká a vzdychá.
Hlaholy zvířat.
Strašné je lvů řvání, Kanců divokých rochání. Voli bučí – krávy mučí. Jelen v říjnu říje, Hladový vlk vyje. Nozdrama kůň bujný frká, Krotký holub vrká, Divoký po lese houká, Kočka vrčí, mňouká. Hříbě vesele řičí, Husa jáje a sičí. 42 Oslíček hyká, kvíčala kviká. Opice kvikoce, pták malý štěboce. Zajíc vříská, ovce bečí, Koza bříská, meká, břečí. Kůzle mekotá, kozel brekotá, Myška piští, prase kručí; Pes na cizí vrčí, kňučí, Zimou v noci vyje a skučí, Silně hafá, štěká, Uvázán se vzteká. Liška blekoce, skolí, Vlašťovice šveholí. Kohout kokrhá, v noci pěje, Krocan hudruje – hrdlička cukruje, A v lese ráda se směje. Slepice po dvoře, kdáče a krakoře, Kvočna kvoká – křepelka ťoká, Tence kuřátko típá, Hádě siptí a sípá. Jeřáb hejhá – houser kejhá, Kachna káchá – kačer knáchá. Bílý čáp klepoce – černý klekoce, Vrána kráká – kavka kváká, Krkavec krká – kobylka cvrká, Kosi hvízdají, – pěnkavy pinkají, Datlík tekotá – straka rapotá, Vrabec švihlá, štilipí, 43 Kanárek v kleci filípí. Slavík tluče, klokotá, Žába škvoře, křehotá, Z louže kuňká, do vody žbluňká. Dedek dudá – žezulice kuká, Vejr v noci huhlá – sova buká. Včela bzučí – čmelák vučí, Komár zvínčí – muška bzí, Brumbál z temna zabručí.
Zvuky hudební.
V síni klenuté a v oudolí Hudba zní, zpěv hlaholí. Houslař hude, strunami drnká, Harfeník temněji na harfu brnká. Basa mocně hučí, Fagot frkavý fučí. Fletna i klarinet líbezně píská, Píšťala malá křiklavě vříská. Polnice troubí, dudy dudají, Huboj kvoká, rohy rochají. Cimbál cinká; Křidélko o struny břinká. Bubnů tluk Dělá hluk. 44
Zvuky povětrné.
V létě-li větérek zaduje, Příjemný chládek fofruje: Foukáli vítr a silněli věje, Stromům se vrchol třese a chvěje, Vichřice prudká hučí a kňučí, Skulinou hvízdá, zdaleka bručí. Rachotem, praskotem tříská hrom, Jediným praskotem rozštěpí strom. Překocený kmen k zemi se kácí, ŠtrašlivěStrašlivě bouře burácí. Povětřím v bitvě olovo fičí, Kalená střela jako had sičí, Dělo hrochá, střelba hřímá, Jen prsou mužných strach nepojímá Několikými ranami pum, Boří se dům a sype se v rum.
Zvuky vodní.
V zimě srší, V létě prší. Dříve nežli se v pršku dává, Rosa, jak slza, s oblohy kápne. Těžká krůpěj do prachu kápne; Z ponenáhla poprchává, 45 Až pak v hustém déšti O sklo voda pleští. Pramen klokotá a vře; Na den mocně se tře, Slabší crká a chrčí, Pískem chřestí, na spádě hrčí. V ohebu na dole potok bublá, Zdá se, že nevrle mumlá. Zdlouha teče řeka větší, Zvlněné peřeje pod jezem ječí. Při ohni voda se vaří, Kypí a paří, V nádobě klochtá. Pradlena ve vodě šplochtá, Prádlo máchajíc, vodou cáká, Z necek mydlina skáká. Z jiskry malé oheň vzniká, U hašení ohně voda se stříká; Oheň praská – voda sičí; Vodě se mocně plamen příčí. 46
Zvuky kovů.
Zvony velké mocně zvučí, Zvuky jejich vůkol hučí; Zvonec tence zní a cinká, Zvůnek ze skla slabě klinká, Hodinky cvakají, Lupají, ťukají; Hodin na věži vážný chod Dělá větší hluk a hřmot. Kováři kují, kladivem buší, Rachotem kladiv zalehnou uši. Kované vozy na dlažbě hřmotí, Drnčení kol se ve prachu krotí. Pilník na železe nelibě skřípá, Sekerou dřevo se seče a štípá, U vozu řetěz chrastí a řinčí; Kordy a palaše v půtce břinčí.
Zvuky hmot.
Ruka o ruku tleskne, Dlaň o líci pleskne. Pěstí se tluče, prstem se klepá, Proutkem se švihá a tepá, Mrská, šlehá a šupá; 47 Sníh pod nohama rupá. Obutá noha deptá, cupá, V tanci silně dupá, Bosá šlape, v blátě cape. Rohama krávy trkají, Křídlama ptáci brkají. Pták zobákem ostrým klube, Husí péří se škube. Chroust ač malá má usta, List i kvítek schroustá. Lusk při luštění lupne, Cukroví pod zubem chrupne.
Síla.
Ohebné svaly v našem těle Krčí se a natahují, Pružně a přeuměle Všelijak se ohybují. Stisknuli dlaní hrozen a smáčknu, Vinnou šťávu z něho vymáčknu. Jindy-li holí mič uhodímuhodím, Do výšky, dálky ho vypudím. Malý vozík utáhnu, Vozem těžkým nepohnu. Síla roste s člověkem; Silnější jest muž věkem. 48
Tíže.
Lehkou knížku unesu, udržím: Pakli ji pustím, spadne, to vím. Líná hmota podložku si žádá: Nemá-li ji, k zemi padá. Každou hmotou tíže vládne; Vyhozen kámen s hůry padne, Větrem i ohněm i vodou prorazí, V pádu ho země jen zarazí. Země pevná, voda tekutá, Povětří též vážiti se dá. Oheň světlo i teplo vydává: V teple a světle se tíž nepoznává.
Síla živlů.
Někdy živel se živlem bojuje: Jindy přátelsky se spojuje. V zem se voda, teplo i vzduch vtírá: Kámen i hlína světlu se zavírá. Po vše časy oheň větru pomáhá: Voda plamen hasí, než se zmáhá. 49 Kapka kapku před sebou tlačí: Hnáti mlýn vody síla stačí. Potok teče, tiše plyne, Dokud rovinou se řine: Přes kamínek vlnka skočí, V hlubině vír se do kola točí. Řeka se přes úskalí Proudem vlní a valí; Lijavec hlínu s kopce hrne, Kamení v řečiště vrhá, Břehy a hráze trhá; Nad silou živlů člověk trne. Vítr je s vodou v sile stejný; Ženeť i lodě, žene i mlejny. Vichřice stromy kácí, Ohrady boří, lesy zvrací. Stlačený vítr má sílu větší, Střelba to z větrnice svědčí. Pára slabá se býti zdá, Stlačena jest ale přesilná; Sto vozů za sebou snadno táhne, Nic její silu nepřesáhne. 50 Paroloď v bouři přímo teče, Plachetní koráb za sebou vleče.
Hnutí.
Cožkoli živo jest, hýbe se samo, Podlé libosti semo i tamo. V noci ležím, procitnuv se hnu, Z lože vstávám, kročím, jdu. Zpátky coufám, chodím ku předu. Někdy si na koni vyjedu. Procházím sese, časem svým K domovu se obracím. Mám-li na spěch, běžím, jechám, Bystře kráčím, chvátám, spěchám. Vyhýbám se, k zemi se shýbám, Hlavou kynu, rukou kývám, Z úcty se klaním, klobouk smekám; Než v lože lehnu, k modlení klekám. Kůň chodívá volným krokem, Kluše tryskem, cválá skokem. Hříbě skáče a se vzpíná, Těkati v poli pak počíná. 51 Kráva bziká, střečkuje, Tele na louce laškuje. V povětří lítá pták, Ve vodě plove, po zemi leze rak. Had se souvá a plazí, Zlostně se kroutí a hází; Hlemejždě se s tíží Po zemi plíží. 52
Kůň v poskoku.
V poskoku podkovaný kopity Hbitě kůň tepe půdu: Někdy klopytna, padá; Cválaje dále klusá. Běh koňstva.
Koně-li ve běhu kopity dupotají: Čemu se dupoty podobají? Dupoty, cupoty na zem a půdu Tepotu cepů se podobají. 53
Písně mlatců.
Dvoucepní.
Klop snop! tep, klep! Mlat, plat! cep, chléb! Spát, hrát! cuch, dluch! Mlat, plat, chléb!
Třícepní.
Takto pán tři mlatce Pobízí do práce: „Vezmi cep, poď na mlat, Dám ti chléb, dám ti plat!“
Čtyřcepní.
Čtyři mlatci takto klepou, Touto notou cepy tepou: „Z bělky dám si mouku mlýti; Buchty, dolky budu míti.“
Pěticepní.
V ruku beru cep, peru na otep, Pozdviženým zas cepem tepu klas. Nikdo se nemať, podlé noty mlať! Tak do otepí bí. 54
Šesticepní.
Biji, peru, klepu, slámu, klasy tepu; Mlat je moje pole, tady ve stodole! Pamatujte si to, mlátíteli žíto; Takto šesti cepy perem do otepí.
Osmicepní.
Chutě, chutě na robotu, Nebojte se, hoši, potu! Podlé noty robotiti Veselé je živobití. Cepy tady kolo mají, Klepajíce dupotají; Nebolejí ruce více, Jako nohy po muzice.
Dvanácticepní.
Na mlatě tepeme, bijeme, pereme; Bylali robota, bude i sobota, A po ní neděle, to bude veseléveselé, To bude muzika i taneček. 55
Šumaři. Veliká opera pro lidi malé.
Osoby jednající:
Kapelní mistr Šumařů.
Dva houslaři. – Basař. – Dva klarinetisté. – Trubiroh. – Dva huboisté.– Dudák. – Pištěc. – Fagotista. – Trubač. – Bubeník. – Cimbalník. – Turecký tambor. – Všickni nástroji svými opatřeni.
Zbor* Šumařů:
My jsme šumaři, chudí hudbaři; Kde my zavadíme, lidi potěšíme, Mladí tancují, děti hopcují. Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Hrejte houslaři, hra se podaří! Houslař:
Prsty ohybujme, šmytec vytahujme Oba pospolu, nahoru dolů.** ——— *Kdykoliv celý zbor šumařů zpívá: „Župy, župy, župy, okolo chalupy,“ každý děládělá, jakoby hrál na nástroj svůj. **Po těchto slovech houslaři dělajídělají, jakoby na housle hráli. 56 Fidli, fidli, fidli, šmytec nenamydli: Ku tanci je čas; strun se ozve hlas. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Zadrhni basou, zahýbej chasou! Basař:
Basa moje hučí, div se nerozpučí, Huk se rozléhá, uši zaléhá.* Buchy, ruchy, buchy, zabrní vám sluchy, Basou zahučím, chasou zatočím. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Zapískejte hned na svůj klarinet! Klarinetista:
Jak pasačka volá na kačátka holá, Klarinety též volají mládež; ——— *Po těchto slovech nápodobní šumař hru na basu. 57 „Kačenky, Lidošky, obujte si nožky, Poďte do kola; muzika volá.volá.“ Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Zatrub nám na roh, hodný budeš hoch! Trubiroh:
Hubu hodně duji, zvuky vyluzuji Z rohu dutého, zakrouceného.* Hudu, hudu, hudu, dokud moci budu; Dokud ducha mám, rohem zarochám. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí! Kapelní mistr:
Hrajte na huboj, na fukací stroj! Huboista:
Kvokám jako kvočna: ej to bude skočna! Huboj mi kvoká do dne do roka.* ——— * Po těch slovech šumař děládělá, jakoby na svůj nástroj hrál. 58 Stroj můj má své zvyky, honí tanečníky Jednou k poskoku, jindy do kroku. Zbor.
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí! Kapelní mistr:
Hej dudáku hej, na dudy dudej! Dudák:
Strakonické dudy, slyšeti je všudy, Kejdy dudají, se ozívají.* Dudy, dudy, dudy, dudáček je chudý, Kobza má meká, bídy se leká. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí! Kapelní mistr:
Pískej piskači, dech-li ti stačí! Pištěc:
Pišťalinka píská, vesele mi výská; Malá muzika uši proniká!* ——— *Po těch slovech šumař dělá, jako by na svůj nástroj brálhrál. 59 Mnoho křiku, výsku, ale málo zisku; Píšťalou křičím, hrdlem slavičím. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí! Kapelní mistr:
Foukni na fagot podlé nových not! Fagotista:
Fagot fuky duje, a hned zahudruje, Někdy zafrká, někdy zabrká.* Fuky, fuky, fuky, fagot dělá hluky, Nastavený brk, působí ten frk. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Trub na polnici v poli znějící! Trubač:
Chasa raduje se, radostí se třese, Jestli v podloubí, trouba zatroubí.* ——— *Po těch slovech dá trubač před ústa polní troubu, a zpívázpívá, jako by na ni troubil. 60 Hadry, hadradinky, kapry nejsou línky, Trouba hlaholí v širokém poli! Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Hochu zabubnuj na bubínek svůj! Bubeník:
Za patami pluku na bubínek tluku, Palička klepá, na kůži tepá.* Tluky, ťuky, tluky, buben dává zvuky, Jeho tlučení řídí kročení. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Turku zabuchej na sud koženej. Turecký tambor:
Jako puma houká, hrubý buben bouká, Ozívá se tluk, rozléhá se hluk.* ——— *Po těch slovech bubeníci dělají, jakoby na buben tloukli. 61 Šumy, šusty, šumyšumy, hrachy nejsou pumy, Dál o jeden dům, nový bude šum. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí! Kapelní mistr:
Slyšte, co praví cimbál cinkavý? Cimbálník:
Poďte blíže, poďte, do cimbálu hoďte, Co by cinkalo a zabřinkalo!* Cinky, pinky, břinky, desetník malinký Neli více dost bude pro radost. Zbor:
Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. Kapelní mistr:
Za dvadcetníky vzdáváme díky! Zbor Šumařů.
Nežli odejdeme, ještě zahudeme Ze svých partesů chase ku plesu! ——— * Po těch slovech šumař dělá, jakoby na svůj nástroj hrál. 62 Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí. ——— Župy, župy, župy, okolo chalupy, Hudba hlaholí v celém okolí! 63
Hra na koníčka.
Z maštalíčka ven budeš vyveden! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Z maštalíčka ven budeš vyveden! V ruce bičík mám, ostruhu ti dám! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, V ruce bičík mám, ostruhu ti dám! Biči, biči, fič, pojedeme pryč! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Biči, biči, fič, pojedeme pryč. Hopsa, hejsa, hop! jen mne nepokop! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Hopsa, hejsa, hop! jen mne nepokop! Cupy, dupy, cup, kopitem zadup! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Cupy, dupy, cup! kopitem zadup! Hato, hato skoč! honem se zatoč! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Hato, hato skoč! honem se zatoč! 64 Ty se upachtíš: zastavíme již! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Ty se upachtíš, zastavíme již! Konec jízdy, huj! tiše tady stůj! Můj koníčku vraný, pěkně osedlaný, Konec jízdy, huj! tiše tady stůj! ——— Poznamenání. Tato hra se provozovati dá od více pacholíčků. Jeden z nich sám všecky tři veršíky prozpěvuje, druzí opakují dva veršíky poslední: „Můj koníčku“ atd. Při prvním veršíku dělají, jakoby koníčka z maštale vyváděli, pak pozdvihují bič, dále pozaprásknou bičíkem, zahopcují a zadupají vždy podlé slov a podlé noty. Posléze se zastaví a koníčka do koutka uvádějí. 65 K odměnám pro dítky hodí se také:
Česká Abeceda, aneb malého čtenáře knížka první. Sepsal Karel Vinařický. V tuhé vazbě za 16 kr. stř.
Obrázky k té abecedě; 32 rytin na 10 osmerečních listech. Černý výtisk za 14 kr.; barvami osvětlený v pouzdře za 24 kr.; na stkvostném papíře, stkvostně malovaný za 40 kr. stř.
Kytka první. Dárek malým čtenářům, za 10 kr. stř.
Kytka druhá. Dárek malým čtenářům, sešitá v obálce za 12 kr. stř.stř., vkusně vázaná za 24 kr. stř.
Modlitby Maličkých, vázané za 5 kr. stř. Druhé vydání.
Rozličné lístky s památkou na sv. křest, po první správě boží a na první přistoupení ke stolu Páně, dohromady deset kusů barevných za 5 kr.; na lesklém křídovém papíře se zlatým písmem, deset kusů za 25 kr. stř.
P. t. ctěným P. P. zákupníkům větší částky zde vyznamenaných spisků slevuje vydavatel pětinu vysazené ceny, a na písemně mu projevenou zákázku odešle zakoupené zboží franko až na poslední místo poštovní jemu jmenované pod addressou pánu zákupníkovi.
79 Vysvětlení několika slov.
Amen znamená tolik, jako staň se! Dejž to Bůh! Čtvernožník, tolik co čtvernohý. Datlík a Dedek, ptáci. Dryak, povidla z bezinek. Dunaj, řeka, teče blíže hlavního města Vídně. Echo, viz ohlas. Hmota, každá věc, která se hmatati dá. Hudba, muzika. Křišťál, kámen průhledný jako sklo. Kůr, shromáždění klášterníků i muzikantů aneb zpěváků. Kvočna, slepice, která vodí kuřata. Melodie, nota, nápěv písně. Ohlas, odražený hlas o stěnu skalní, echo. Paroloď, parou hnaná loď. Polnice, trouba polní, trompeta. Řečiště, oužlabí, kterým řeka teče. Říjen, měsíc Oktober, desátý v roce. Sobec jest, kdo jen sám sobě přeje, a jinému nic dobrého nečiní. Trenčín, město v Uhřích, z jehožto okolů drataří do Moravy a do Čech přicházejí. Trubiroh, kdo na lesní roh, (voldhornu) troubí. Vedro, horko, parno. Vzduch, povětří. Vltava, jinák Moldava, řeka Pražská. Zbor, tolik co kůr. Zeje, vydychuje. Žalmy, nábožné písně. Živlové, oheň, povětří, voda, země.
E: lk; 2002 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Arcibiskupská knihtiskárna
(Tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80

Věnování: Čelakovský, Ladislav; Čelakovská, Lidmila; Čelakovská, Ludovíka; Čelakovská, Marie
(Dobrým a milým dítkám Ladislavovi, Lidmile, Ludovíce a Marii Čelakovským na památku, a spolurostoucím krajanům jejich ku poučení a vyražení věnuje skladatel.)