Praha.
Praha, české vlasti hlava,
mistryně všech umění,
královská stolice práva
zemského i řízení,
ctihodná ta Čechův matka,
vše, co krásno, pěstuje,
na všech místech se památka
slávy její zjevuje.
Na sedmi pahorcích leží,
jako Řím založená,
prostředkem Vltava běží
široce rozvedená.
Z lůna řeky, jako ráje
rozkošného obnovy,
vynikají miloháje –
spanilé tři ostrovy.
79
Dvojí stranu řeka dělí;
města mosty spojují,
skála ten, druh řetěz smělý,
oba ledům vzdorují.
Chrámy, věže, domy slavné,
pětsetletý Karlův most, –
budovy ty starodávné
obdivuje každý host,
nechť se na ně s hůry dívá
od hrádku Rudolfova,
anebo-li ze protiva
ode hřbetu Žižkova.
Skála Vyšehradská pne se
vysoko nad Vltavou,
ač jen holé jmeno nesenese,
slyne slávou bývalou.
Petřínský vrch korunuje
zoubkované hradby lem,
bílá hradba ukazuje
krále Karla diadém.
80
S ním se hora Sion pojí,
pěstitelka umění,
nížeji se v úval krojí;
na dně pramen temení,
Libuše kde prorokyně
věštívala vídění,
povolavší vévodkyně
starších lidu k radění.
Na Hradčanském vrchu sedí
s královským to trůnem hrad,
a na celé město hledí
Chotkův přívětivý sad.
Svatovítský dóm tam pne se
jako loď Noémova,
s bání k oblakům se nese
smělá krytba chrámová.
Ve svatyni té ostatky
ctíme svatých vlastenců.
Čech upřimný slaví svátky
Božích blahoslavenců.
81
Hroby svatých, hroby králů,
hrdin, a věd ctitelů
píší neminoucí chválu
vlasti zvelebitelů. –
Tam putujte, mojí milí,
jednou až dorostete,
za krále a za vlast chvíli
zbožně se pomodlete.