Praha.

Praha.
Praha, české vlasti hlava, mistryně všech umění, královská stolice práva zemského i řízení, ctihodná ta Čechův matka, vše, co krásno, pěstuje, na všech místech se památka slávy její zjevuje. Na sedmi pahorcích leží, jako Řím založená, prostředkem Vltava běží široce rozvedená. Z lůna řeky, jako ráje rozkošného obnovy, vynikají miloháje – spanilé tři ostrovy. 79 Dvojí stranu řeka dělí; města mosty spojují, skála ten, druh řetěz smělý, oba ledům vzdorují. Chrámy, věže, domy slavné, pětsetletý Karlův most, – budovy ty starodávné obdivuje každý host, nechť se na ně s hůry dívá od hrádku Rudolfova, anebo-li ze protiva ode hřbetu Žižkova. Skála Vyšehradská pne se vysoko nad Vltavou, ač jen holé jmeno nesenese, slyne slávou bývalou. Petřínský vrch korunuje zoubkované hradby lem, bílá hradba ukazuje krále Karla diadém. 80 S ním se hora Sion pojí, pěstitelka umění, nížeji se v úval krojí; na dně pramen temení, Libuše kde prorokyně věštívala vídění, povolavší vévodkyně starších lidu k radění. Na Hradčanském vrchu sedí s královským to trůnem hrad, a na celé město hledí Chotkův přívětivý sad. Svatovítský dóm tam pne se jako loď Noémova, s bání k oblakům se nese smělá krytba chrámová. Ve svatyni té ostatky ctíme svatých vlastenců. Čech upřimný slaví svátky Božích blahoslavenců. 81 Hroby svatých, hroby králů, hrdin, a věd ctitelů píší neminoucí chválu vlasti zvelebitelů. – Tam putujte, mojí milí, jednou až dorostete, za krále a za vlast chvíli zbožně se pomodlete.