Řeky naše.

Karel Alois Vinařický

Řeky naše.
Labe, z našich řek největší, splavné jest a rybnaté; Vltava se chlubíc ječí, že má perly bohaté, Votava zrn zlatých nese, v ní též perla svítívá; drahý kámen v Izeře se tajným ohněm zářívá. K Vltavě Otava tichá, Lužnice i Sázava, ke Mži Radbuza pospíchá, Lítavka i Bradlava. S Vltavou Mži Labe pije, Ohru s Bílou polyká, k severu se dále lije, až se tůni mořské vzdá. 10 Všecky potoky a řeky do moře vytékají, a tekouce po vše věky přec ho nepřelévají. Zákon věčný drží váhu; páru z vod vyvozuje, v tekutou ji mění vláhu, deštěm zemi svlažuje. Prameny se oživují; v střídě obnovených let žilami podzemních slují tlačí propast vodu zpět. Meze moři vyměřilo rámě Stvořitelovo, by se nikdy nepřelilo, leda – na jeho slovo! 11