Řeky naše.

Karel Alois Vinařický

Labe, z našich řek největší, splavné jest a rybnaté; Vltava se chlubíc ječí, že má perly bohaté, Votava zrn zlatých nese, v ní též perla svítívá; drahý kámen v Izeře se tajným ohněm zářívá. K Vltavě Otava tichá, Lužnice i Sázava, ke Mži Radbuza pospíchá, Lítavka i Bradlava. S Vltavou Mži Labe pije, Ohru s Bílou polyká, k severu se dále lije, až se tůni mořské vzdá. Všecky potoky a řeky do moře vytékají, a tekouce po vše věky přec ho nepřelévají. Zákon věčný drží váhu; páru z vod vyvozuje, v tekutou ji mění vláhu, deštěm zemi svlažuje. Prameny se oživují; v střídě obnovených let žilami podzemních slují tlačí propast vodu zpět. Meze moři vyměřilo rámě Stvořitelovo, by se nikdy nepřelilo, leda – na jeho slovo!

Patří do shluku

pozůstávat, ženstvo, vnadit, faust, podniknutí, skvělost, vězet, jevit, sličnost, faustus

141. báseň z celkových 230

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. STUDÁNKA V HORÁCH. (František Táborský)
  2. Hero a Leander. (Simeon Karel Macháček)
  3. Obraz ve vlnách. (Josef Wenzig)
  4. Koupání. (Šebestián Hněvkovský)
  5. Oda IV. z knihy I. (Šebestián Hněvkovský)
  6. IX. Marje, co jsme učinili? Vodě (František Karel Drahoňovský)
  7. Podvyšehradská hlubina. (Šebestián Hněvkovský)
  8. Rada starým mládencům (František Hajniš)
  9. Na Mělnícké víno. (Šebestián Hněvkovský)
  10. Loučení labutí. (Šebestián Hněvkovský)