Řeky naše.
Labe, z našich řek největší,
splavné jest a rybnaté;
Vltava se chlubíc ječí,
že má perly bohaté,
Votava zrn zlatých nese,
v ní též perla svítívá;
drahý kámen v Izeře se
tajným ohněm zářívá.
K Vltavě Otava tichá,
Lužnice i Sázava,
ke Mži Radbuza pospíchá,
Lítavka i Bradlava.
S Vltavou Mži Labe pije,
Ohru s Bílou polyká,
k severu se dále lije,
až se tůni mořské vzdá.
10
Všecky potoky a řeky
do moře vytékají,
a tekouce po vše věky
přec ho nepřelévají.
Zákon věčný drží váhu;
páru z vod vyvozuje,
v tekutou ji mění vláhu,
deštěm zemi svlažuje.
Prameny se oživují;
v střídě obnovených let
žilami podzemních slují
tlačí propast vodu zpět.
Meze moři vyměřilo
rámě Stvořitelovo,
by se nikdy nepřelilo,
leda – na jeho slovo!
11