Zvěř.

Karel Alois Vinařický

Zvěř.
Tlupa korotví se plaší za mým krokem s osení; zajíc každého se straší větérka zašustění. Nejsem lovec: proč se bojí zajíc hocha? proč je plach? a snad v cizím zelí strojí svědomí též jemu strach? – V oboře se daněk míhá, jelen též parohatý, za parna se chladě líhá v bažině vepř zubatý. Kuny, lišky, tchoře stíhá v revíru svém myslivec, i na škodnou v noci číhá a ji chytá v pasť a klec. 23 Tak když občan odpočívá, a po denní práci spí, v noci četník za něj bdívá, zloděje až vyslídí. Vyhubena zvěř je dravá dávno v naších lesinách; zřídka šelma se toulává po hraničných houštinách. Vlk neb medvěd zabloudí-li do Šumavských pralesin, hned po malé kratochvíli střelen bývá pouště syn. A pro upamatování srst se jeho vycpává; na odiv se k ohledání do museum dostává. 24