Starý svědek.

Karel Alois Vinařický

Starý svědek.
Luna svítí; vidím pusté zbytky tvrze, staré zdi; křoví po nich roste husté, noční pták nad nimi bdí. Nyje, vyje smutné dumy o obřích a ritířích; poslouchají němé rumy, poslouchá ho lesík tich. Střídalo se obrů plémě v panství dávno zaniklém, pod nímž krvácela země vražedlným odbojem. Síla obrů – Bohu vzdorná, lidu zhoubná – zuřila; věž okrouhlá – lidomorna mnohou oběť ztrávila. 76 Násilník, kořisti chtivý, zdvíhal válku svévolnou, meč napřahal zlostně mstivý na chudinu nevolnou. Během věků se ritíři vystřídali – dobří – zlí, až pak zuřiví kacíři pobořili pyšných zdí. Pýcha pomstu vyvolává, pohrdači zákonem hubí, ruší lidská práva; kronika to svědčí všem. Nad rumem tím svědek volá bašta, pnoucí se nad ním: „Jako s hůry, tak i z dola pych je skutkem neblahým.“ 77