Padesátka z mé tobolky.
V Praze 1837.
[1]
Úvod.
„Padesátka z mé tobolky“ od Fr. L. Čelakovského je vzácná rarita literární. Bude tedy zajisté se souhlasem uvítáno rozhodnutí pana bibliotékáře dra A. Dolenského, vydati jedinečný snad již výtisk v původní podobě. Po jeho přání podávám o sbírce Čelakovského stručný úvod.
V dubnu 1837 Čelakovský odevzdal Palackému pro Časopis Českého musea sbírku padesáti epigramů s názvem „Padesátka z mé tobolky“. Liberální redaktor přijal ji pro svůj časopis, ač nemohl neviděti zjevných pichlavých ostnů v několika číslech proti určitým zjevům literárním. Chápalť roztrpčenost básníkovu z ničemného udavačství politického rázu (pro jízlivou kritiku ruského cara), jež připravilo Čelakovského o redaktorství „Pražských novin“ i jejich přílohy „České Včely“ a uvrhlo jej i jeho rodinu v nevýslovnou několikaletou bídu. Bezpochyby byl Palacký – jako většina českých spisovatelů – přesvědčen, že různé invektivy na V. Hanku, jejž Čelakovský pokládal za svého nepřítele, schopného i podlého udavačství, nejsou nezaslouženy.
[3]
O epigramech Čelakovského se záhy rozšířila pověst v české obci literární, pověst ovšem náležitě zveličená. Pospíšilovou knihtiskárnou byl básník, jak sděluje nejdůvěrnější přítel Čelakovského, Jos. Kras. Chmelenský, v listu z konce května 1837, u městského úřadu hanebně denuncován jako spisovatel vládě nebezpečný. Autor „Padesátky“ se proto rozhodl, že dá sazbu vytištěných již epigramů – bylo to sedm listů formátu Časopisu musejního – rozmetati. Pro nejdůvěrnější přátele dal si poříditi otisky. Jeden z těchto nečetných exemplářů dostal se podle přípisu do knihovny Ign. Hanuše, důvěrného přítele básníkova po jeho návratu z Vratislavě do Prahy 1849. Z něho je toto vydání otištěno.
Pro své sebrané básně, jež vyšly nákladem Matice České 1847 s názvem „Spisů básnických knihy šestery“, Čelakovský odevzdal asi celou „Padesátku“, aby byla znovu otištěna. Některá čísla však byla výborem matičním škrtnuta (jsou to podle „Padesátky“ čísla 1., 12., 25., 27., 29., 32., 44., 45. a 47.). Všecka nejsou osobního rázu. Básník se proto nehoršil; není prý jich škoda.
Ze snahy uveřejniti poměrně značnou sbírku epigramů a z duševního rozpoložení, za něhož básník jen nesnadno tvořil, lze si vysvětliti, že do „Padesátky“ bylo zahrnuto dost epigramů slabých. Čelakovský i v mladších svých letech při výběru prováděl přísnější autokritiku.
[4]
Epigramy vypuštěné byly pojaty až do „Sebraných spisů“ Fr. L. Čelakovského v Kobrově „Národní bibliotece“ (ve II. svazku) patrně z otisku Musejníka 1837 až na jediný „Indifferentismus“ (č. 32.). „Padesátku z mé tobolky“ jsem hleděl zrekonstruovati ve svém kritickém vydání spisů Čelakovského ve sbírce „Spisovatelé čeští XIX. století“. Po původním otisku „Padesátky“ jsem tehdy marně pátral. S originálem je mé znění skoro úplně shodné. Ve vydání dra Dolenského podává se věrně nejen starší pravopis, nýbrž i podobné písmo. Jen formát bylo nutno přizpůsobiti knihovně „Veraikon“.
J. Jakubec.
[5]
1. Ut supra.
Co kdo mi půjčil, tuto jemu vracím,
A věřitelům s ourokem
Zde touto bankovkou*) své dluhy splácím.
2. Na básníka z nové školy.
Tvé, **, písně erotické
Tak něžné jsou a aetherické,
Tak plné šera měsíčného
A vzdychání laskavičkého:
Že nevím, tiskař – na mou víru!
Jak zachytil je na papíru.
———
*) Etymologické poznamenání. Někteří myslí, že slovo bankovka od cizího banco, bank pochází. Já však, aspoň v některých případnostech, raději od našeho baňčiti slovo to bych odvozoval.
[7]
3. Nadšení zamilovaného.
Kroutí očima a vztekle sebou zmítá,
Na svou bezejmennou Klen-li básně čítá:
Nevím, kdo ta kráska, ale hádám, ona
Atropa že slove jeho bella donna.
4. Při zprávě o smrti Černilově.
Bohu díky, že ty nohy sklesly,
A že donašeče Černila
Také jednou k černým již donesli!
5. Staří a my.
Mužův hrdinských půtky, hněvy,
A v říších krutých válek zjevy
Bohův posel, ať psal neb zpíval,
Za starodávna velebíval:
Však novější
Jsou moudřejší –
8
Hle, v jedné tváři rekové
I svých činův oslavcové!
Co v žurnálcích se rvou a mlátí
Nesmrtelnosti kandidáti.
6. Jistým novomanželům.
(Když jsem byl požádán psáti jim ku poctě svatební báseň.)
Milostný párku v přepodivné kráse!
Jazyk můj ztíží tvoje ctnosti vypoví;
Vás chválí lépe staročeské přísloví,
Jenž dí, že obé dobré, hus i prase.
7. Líčené tváře.
O tvářích líčených tolik již bylo psáno,
Že nevím, zdali ličidel
Anebo více černidel
Na věc tu odjakživa vymazáno.
9
8. Německé knihopisectví.
Jak plesá srdce podivem
Nad tím literním stavivem,
Jakého Němci nakopili.
Bůh jen jich práci k cíli veď,
V krajích duchův by dostavili,
Kterou tak šťastně založili,
Věž babelskou a čínskou zeď.
9. Šafaříkovy Slovanské starožitnosti.
Z rubínův, topazův a diamantův,
Rumem zařícených,
V kalu pohozených,
Tvá umělecká ruka sestavila,
A v ryzí zlato upravila
Tu korunu. Hle, již ji v jednom líci král
Ten nejstarší, a hned nejmladší,
Ten nejchudší a nejbohatší
Z rukou tvých, Šafaříku! vděčně vzal.
10
10. Útěcha.
Až i to, co Shakespeare psal a Göthe,
V sebe přijme hostitelská Lethe,
Koj se, Baviuse, nadějí tou nevinnou!
Potom zase z ní tvé spisy vyplynou.
11. Druhá útěcha.
Nermutiž se, Baviuse, proto,
Míň že máš než jiní čitatelův:
Štěstí – pouhé štěstí! – V náhradu ty o to
Máš tím více nasledovatelův.
12. Na jistého Janka.
Tak špatný Janku jsi, tak chatrný tvůj krám,
Že nehodíš se mi ani na epigram.
11
13. Rada spisovateli.
Tvůj spis-li hlupec kárá, mlč,
A chceš-li, nebráním se smáti;
Však moudrý-li tě kárá, opět mlč,
A hleď budoucně lépe psáti.*)
14. Návěští z novin o přijímání ztrávníkův.
Studenti berou se u mne Matouše Rádla
Na ztravu, do bytu a též do prádla.
Pod těmiže výmínkami:
I mladí spisovatelé se přijímají,
Mýdlo-li jen sobě sami obstarají.
———
*) „Lépe nápotom psáti jest nejlepší odpověď na všecky kritiky.“ Tento recept dává Lord Byron. Ano, kdyby jen lépe psáti také tak snadná věc byla, jako jest odpovídati! –
12
15. Odpor fysikům.
V oboru světa že do čista
Prázdného není nikde místa,
Učí fysiků skum a um:
Leč, Ráčku, přečtené tu kdysi
Mne přesvědčily tvoje spisy
O hrozném, šírém „vacuum“.
16. Zlomek z rozprávky, vedené na besedě kafíčkujících paniček.
Jedna z nich, již nevím která:
K jiným-li přirovná se česká řeč,
Že chudší jest, vyznat’ musíte sám.
Na to já:
S maličkým rozdílem. Jak já ho znám,
Jest jazyk český hojný, sladký,
Ohebný, hladký:
Připouštím, krásná paní, ale –
Jak Vy ho znáte, chudý neskonale.
13
17. Dobrá naděje.
Až jen Brit a Francouz o nás budou psáti,
Až i k nám je všezvědavost zavede,
Snad nás lépe také budou znáti
Tu i onde naši sousedé.*)
18. Venkovští cestopisci o Čechách.
Aj, aj! již pánové ti bystří,
Ženouce k nám se klopotem,
Haní, tupí svým štěkotem,
I v čem nám sami byli mistři.
Tak často českým za plotem
———
*) Jistotně! – dobré aspoň činí se počátky. Tak u př. ať o jiném pomlčíme, poněvadž v Anglii a ve Francouzích všímají sobě Rukopisu kralodvorského, také v knihkupeckém katalogu ve Vídni nedávno tištěném četli jsme o něm tato přepamátná slova: Rukopi’s kralodworsky, d. i. die königinhofer Handschrift verfasst von Rukopi. – Potud jsme znali jenom pěstouna dítěte toho, nyní víme i kdo otcem jest.
14
Mnohý teprv tu zvěř lovívá,
Kterou z tevtonských hájův přinášívá.
19. V čem jsme si s Dobrovským podobni.
Epigramy já po kusích
Skládám druhdy i na fidibusích:
Dobrovský zas slovník psával –
Slyšte – slyšte! kopa máku!
Na kornoutkách od tabáku.*)
20. Chmelenskému.
Rozkošných Věncův, Kytek vonných
Že dáváš dívkám na tisíce,
Nedivno sice mi; však více
Divím se, že tvá líbá, laskavá
Ženuška proto není žehravá.
———
*) Chovají prý se jako vzácnost v českém Museum. Kýž by se tam i mé poepigramované fidibusy dostaly!
15
21. O Miloslavově milé úsudek.
Můj chceš znáti o tvé milé soud?
Nuže, Miloslave, nastav ucha:
Podlé těla krev a mléko jest,
Krev a kroupy ale podlé ducha.
22. Na jednoho z nemnohých.
„Slovanským jménem nedám dítě křtíti,
Mohloť by mu to někdy k hanbě býti.“ –
Tvá vůle! hnízda svého hanče,
Od krve české odřezanče!
Za jméno křestné, já co viděl,
Neznám, by někdo byl se styděl;
Spíš bývá k necti příjmení,
Otec-li dá se v zlehčení.
To hleď, můj brachu, dítkám lepší dáti,
Sic budou lidé jim se právem smáti.
16
23. Recensované básně.
Nežli Klen své básně světu objevuje,
Doma dříve jeho nejmilejší
Po kuchyňsku mu je recensuje:
„Ach, to sladké, toto solené,
To má všehochuť, a to jest pepřené,
To je květ, ono hřebíčky,
Muškátové to kuličky.“
V samém skutku ale jsou to –
Nechť to třeba jeho kráska slyší –
Bobky zaječí a trousky myší.
24. Dobrá rada zlému překladateli.
Tvá choutka již tě nepobádej
Na římské klassiky a básníky helenské,
A ráděj v češtinu překládej
Orakula a knihy sibyllinské.
17
25. Prosba k bibliothekáři, z ohledu maličičkých knížeček velikého spisovatele.
Strážce knih! kdyby se k tobě dostaly,
Opatruj je jako dobrá matka,
Aby folianti neumačkali
Tato nerozumná nemluvňátka.
26. Mefistofeles básníku v ucho:
Piš jen dál, a byť i vtipu tvého střela
Do paruky slavné hlupci zaletěla;
Nedbej, třeba měl se k žalobě,
A tvé chystal léčky osobě:
Věz, že pro vtip nejsou práva psána,
I když hřešil, bývala milost mu dána.
27. Zdání ruského censora.
(Pravdivá událost.)
Spisovatel jistý v Moskvě, přeloživ román Kenilworth, podal ho censuře. Tamější censor však, který do těch dob Waltera Skotta ani dle jména neznal, nemálo se nad titu-
18
lem pozastavil, a pak na rukopis připsal své zdání asi v tento smysl:
Mysl překladatelova blahorodná
Zajisté jest vší cti a chvály hodna:
Však myslím, ačtě byla bludná jeho věra,
Skotem že předce zváti nesluší Voltaira.*)
28. Žádná vymyšlenost.
Poctivý krejčí jindy svou
Zval zprosta dílnu krejčovnou:
Teď slove – dlouhý loket toho vina –
Männerkleiderverfertigerova officina.
29. Duetto.
Z opery: Učený manžel a neučená choť.
U.
Ajhle, ženo, to je čest!
Sáhni, jak mi srdce klepe.
———
*) V ústech Moskvana, jak známo, neakcentované o vůbec jako a se vyslovuje. Skot pak v ruštině ještě rázněji než u nás znamená dobytek nebo hovado.
19
N.
Šlaka mi to platno jest,
Tím o mák nemám se lépe.
U.
Zde máš listy, na mne básně
Od západu, od východu.
N.
Smějí se ti jednohlasně,
Sobě děláš holou škodu.
U.
Zde můj obraz, zde diplomy!
N.
Kýž do toho bijí hromy!
U.
A což toto – a což toto!
N.
Dost jsi dlouho žebral o to.
U.
Na Kamčatce sloup mi strojí,
Slyš, co tuto o mně stojí.
N.
Sloup nesloup – to všecko málo –
Kýž by to jen jinde stálo!
U.
Já se zblázním samou slávou,
Ajhle, ženo, to je čest!
N.
Šlaka mi to platno jest!
30. Čeština ve spisech vědeckých.
Vy, kdož nyní v pranečeském kroji
Do knih učenost svou vkládáte,
20
Hudcové jste, jenžto po svém stroji
Prsty divotvorně lítáte,
Ale do taktu se neznáte.
31. Obdoba.
Sangerinder – tak se v dánském píší
Operistky nebo zpěvkyně:
Zdaž to hřešno, že my sestry jejich
Jmenujeme herkyně?
32. Indifferentismus.
I německé žurnály čítám rád,
A sice když mi nejvolněji bývá;
Pak jimi nasycen duch každýkrát
K tělesným též jich oučelům užívá.
21
33. Jistému básníkovi.
Jak skromně připodobnils a jak krásně
Ku ptactvu nebeskému svoje básně,
A sebe k ptáčníku:
Máš pravdu, básníku!
Neb Hospodin jak v oné hrozné době
Krmil své ptactvem zvolené,
Tak Musy posílají básně tobě –
Oškubané a pečené.
34. Hlavní doby v českých dějinách.
První od vyjití Bojův aneb Bavorův,
Druhá od vyrojení se Táborův,
Třetí ode staroměstských tamborův,
Čtvrtá od přivezení k nám bramborův.
35. Podařená smutnohra.
Mistrovsky v smutnohře té nové
22
Jsou vytvořeni hrdinové,
By možné bylo život jim dáti,
Komedianty by mohli hráti.
36. Mé přání básníkovi Xovi.
Když nebylo Šimůnka*) doma kdys,
– Povídá starý letopis –
Choť z lyry jeho prý si naštípala draček,
A věnec bobkový svařila do omáček.
Budeš-li ženiti se, také nebe
Tak chytrou chotí, Xe! oblaž tebe.
37. Kdo ví radu pro tu vadu?
Jichž nám vyčítají cizozemci řady,
Chtěl bych zastávati snadno mnohé vady:
Jedné ale nelze, aniž vím zde rady –
Opilství! an vidím, k dovršení zloty
Mnohý Slovan jak se opil do němoty.
———
*) Lomnického.
23
38. Vysvětlení.
A.
Vtipem hýbal, prý, a epigramy psával
Klinkoš nebožtíček, když se holívával.
B.
Já že epigramatické jeho pole
Vidím místem zakydané, místem holé!
39. Na Rufa.
(Nejsvobodnějším jambem.)
Sličná mne jala Fyllis, měsíců šest a víc
S ní jsem prožil, její jsa přízní oblažen,
Dokud tebou mi, Rufe, nebyla ulouzena.
Té ztráty oželev, brzo v osídla jsem padl
V hříčkách milostných zdárně vycvičené Lyky:
Však i tu dary a prosbami nachýlil sobě tys.
Tož s Lesbií se mi dálo, to pak i s Naevií,
A s Thaidou štíhlou i Gallou ohnivou.
Rci, Rufe, nemusím-liž domýšleti se, že ty
Do mého milování jsi pouze zamilován?
24
40. Pátá prosba z úst dlužníkových.
Rád všechněm odpouštím, kdo jsou mi dlužni byli:
O kýž by jiní též mně dluhy odpustili!
41. Duplika na repliku.
Podobu-li kordu má neb šípu,
Rád stavím se v souboj proti vtipu:
Před tebou však, Vácho, skládám braň,
V uctivosti maje vtipy
Končící se ve dva cípy.
42. Historická nedůslednost.
„To krotké, líbezné a drahé pohlaví
V Čechách že stálo kdy o mužův bezhlaví,
Jest nepřirozeno,
A protož smyšleno.“
25
A však zdaliž přirozenější
Jsou nynější
Potýčky, seče, obrany,
Jež mají ovce s berany?
43. O’ Connell.
S lidmi, s anděly i hasačerty
Umí dobře navařiti O’ Connell,
Jenom s Tory
Věčný boj mu, věčné spory:
Rcete, do jakéž pak tvorstva třídy
Patří tito ploditelé jeho bídy?
44. Nomen-omen.
Vesna, Květy, Flora,
Zora, též Aurora,
S pozlátkem i bez pozlátka,
Vše to jasně ohlašuje –
Nedospělá pacholátka.
26
45. Dobrá vůle za skutek.
„Kamž poděla se Božena,
Zdaž na věky nám ztracena?“
Potomstvo snad se bude ptáti.
Hej, fuky to a prázdný chřest;
Ukázkať z opery to jest,
Kterou ten velký muž chtěl psáti.
46. Slovo a slova.
S tím-li srovnávám, co Záboj pěl,
A čím sladce jazyk předka zněl,
Těchto nových pusté klinky-linky,
Přeučené kudrlinky,
Hned mi řeč zní evanjelistova:
„Na počátku bylo slovo!“
U těchto jsou holá slova.
27
47. Slavné připíjení.
By žil dlouho a duchem byl osvícen
Pán jich nový, v tento veleslavný den
Dotud na zdraví mu břichopásci pili,
Až své vlastní světlo v mozcích uhasili.
Něčí k tomu přídavek.
Pánovy dle vůle oslaven
Byl by arci řádně tento den,
Kdyby se světlem to zdraví jen
Bylo také nemusilo ven.
48. Recept.
Výborný prostředek pro líbé usnutí:
„Epimenidovo ze sna procitnutí.“*)
———
*) Des Epimenides Erwachen von Göthe.
28
49. Acta litteraria některých společností.
Nic tu není ze světského krámu,
Žádná Venus, žádná Gracie:
Za to najdeš ale, jak v egypském chrámu
Sfinxy, Apisa a Mumie.
50. Jungmannův slovník.
Všecky naše potoky i řeky
– Věčné buďte jemu za to děky! –
V moře jedno snahou svedl ohromnou.
Směle prozopisci již se potápějte,
Perly a korály z něho vynášejte;
A vy zpěvní Argonautové,
Šťastným větrem po něm dále plujte,
Vlasti zlaté rouno vybojujte.
29
Vysvětlivky.*)
2. Na básníka z nové školy. Snad míněn K. H. Mácha. Máchův „Máj“ Čelakovský hned po jeho uveřejnění odbyl satiricky v dopise Chmelenskému z 13. máje 1836 (Č. K. II, 409**): „Mně se všecko zdá, že Máj letošní mstí se na nás, že tak šibenicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ježto ovoce a tudy i víno – blaho básníků – jak slyším, na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky ty tam!
Z té zkázy vznikne hlad a z hladu pojde mor,
ten všechen vyhubí, co živý bude tvor.
To jsou ty plody hrozného byronismu!“
4. Při zprávě o smrti Černilově. Snad míněn Jan Nejedlý, jenž zemřel 31. pros. 1834. Listy Čelakovského přátelům nejednou obsahují obvinění – bezpochyby neodůvodněná – Jana Nejed-
———
*) Podle „Poznámek“ J. Jakubce k II. svazku „Sebraných spisů F. L. Čelakovského“ ve sbírce „Čeští spisovatelé XIX. století“. – **) Korrespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského. Vydal František Bílý. Díl II. Nákladem České akademie, v Praze 1911.
[30]
lého, že udával své odpůrce literární, Jungmannovce, ze slavisujících snah. Kladeno mu též za vinu udání básně „České lesy“ od Josefa Langra jako prý politicky buřičské. (Srov. Čel. Korresp. II., strany 187 a 188.)
5. Staří a my. Má-li básník na mysli konkretní zjevy, je namířen tento epigram na odpůrce jeho i Chmelenského z Tylových „Květů“ a Kuzmanyho „Hronky“.
9. Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. V. 6. „v jednom líci král“: líce znamená zde asi = osoba; celý výraz obrazem Slovanstva.
10. Útěcha. V. 3. Bavius jest jméno špatného básníka u Martiala. Rovněž v epigramu následujícím (11).
12. Na jistého Janka. Epigram jest bezpochyby namířen proti Janu Nejedlému, jehož Čelakovský byl zaujatým odpůrcem. Podobně útočí v epigramu „Opět na Janka“ (Spisy básnické, č. 50).
Jak? já o tobě epigrammu psáti?
Zbytečně nekormuť svou, Janku, duši;
víť každé dítě, že na mouchu bráti
třepačku třeba, a ne kuši.
20. Chmelenskému. Věncův, Kytek = názvy almanachův Chmelenským vydávaných: „Věnec ze zpěvů vlastenských uvitý a obětovaný dívkám vlastenským“; ročník 1835 a 1836 redigoval Chmelenský, ročníky 1837 až 1839 hudební skladatel Fr. J. Škroup. Věnec přinášel s textem
[31]
písní zároveň melodie a arie z oper, s doprovodem klavírním. Chmelenského „Kytka“, vydávaná v letech 1836 – 1838, měla účel podobný: českou písní vytlačiti německé z měšťanských pokojů a získávati jí zejména české dívky vlasteneckým snahám.
24. Dobrá rada zlému překladateli. Snad básník měl na mysli překlady z řeckých klassiků Jana Vlčka Vlčkovského, jehož nečeský překlad „Hesiodových Nauk domácích, českým hlaholem vydaných“ (1835) odsoudil touto kritikou: „Vysvoboď nás, Pane! od tohoto hejna mazalů ničemných, kterých v naší literatuře nikdy tolik nebylo, jako nyní, a kteří jsou naše zkáza a záhuba“ (List Vinařickému z 12. února 1835; Č. K. II, 365). Pozdější překlad téhož překladatele Homerovy Iliady (vyšel 1842) Čelakovský měl asi na mysli, když přeložil řízný epigram, Ilion že padlo koněm, a Iliada oslem.
25. Prosba k bibliothekáři. Tímto bibliothekářem míněn V. Hanka, který si liboval v miniaturním formátu při vydávání zejména svých básní.
29. Duetto. Epigram, namířený proti Hankovi, byl napsán v době, kdy Čelakovský i celá česká obec literární byli na Hanku rozezleni, majíce ho v podezření, že on byl udavačem Čelakovského u ruského konsulátu ve Vídni pro článek proti ruskému carovi v Pražských novinách (Srovn. list Čelakovského Chmelenskému z 13. května 1836;
[32]
Č. K. II, 410). Epigram Čelakovský zaslal Chmelenskému pro Kytku, ale redaktor jí neuveřejnil (tamže; Č. K. II, 410).
41. Duplika na repliku. „Dva cípy“ = dlouhé uši.
42. Historická nedůslednost. „Ovce s berany“ – snad míněny konfessionelní spory katolíků s evangelíky.
43. O’ Connell. Míněn proslulý politik irský demokratického pokrokového směru, Daniel O’Connell (1775 až 1847), zastance samostatnosti Irska (Rapeal of Union), katolík; Toryové = politická strana aristokratická konservativní.
44. Nomen – omen. Vesna, časopis redigovaný K. Tupým (Boleslavem Jablonským), vycházel od 1837 do 1839; Květy, redakcí J. K. Tyla, od roku 1834 – 1845; Zora, almanach v Pešti vydávaný, 1835, 1836, 1839, 1840; Flora a Aurora značí latinský překlad jmen Květy a Zory. S Květy Čelakovský jako redaktor České Včely míval literární půtky, separatistické snahy Zory a podobných publikací na Slovensku (Hronky, Plodů prešpurských) zamítal pro jazykové zvláštnosti.
45. Dobrá vůle za skutek. Satira na Hankovo domýšlivé vychloubání a literární velikášství. V „Hankových písních“, 2. vyd., 1819, 1. sv., str. 37. nachází se skutečně také příspěvek „Božena (z opery téhož jména)“. V dřívějších letech se Čelakovský dal svésti autoritou Hankovou a v listě
[33]
Bowringovi z 26. května 1828 (Č. K. II, 606) mluví o „die älteste böhmische quasi-Oper“, Mastičkáři.
[34]
Knihovna „Veraikonu“, svazek desátý.
Číslo výtisku
183
Vydala Grafická Edice Veraikon roku 1918 v počtu 211
číslovaných výtisků na Alexandra Similijaponu. Tištěno
typy Ohio v Lidové knihtiskárně J. Skalák a spol. v Praze.
Veškerá práva přetisku vyhrazena.
E: ph + av; 2002
[35]