Růže stolistá (1840)

Báseň a pravda, František Ladislav Čelakovský

Diplomatická verze Ediční verze
RŮŽE STOLISTÁ.
BÁSEŇ A PRAVDA.
OD F. L. ČELAKOVSKÉHO.
V PRAZE. TISK A PAPÍR SYNŮ BOHUMILA HÁSE. 1840.
[1] ODDÍL PRVNÍ.
BÁSNÍK. Na nejsněžnější lilie Dva lístky z růže tu, tam anemonky, A mezi ně vlož konvalinek zvonky; Sem hyacinty, jasné zde pomněnky, A pak – a pak – AMOR. Nu tak! nu tak! Snad nechceš, pěvče zmámený, Malovať kvítím obraz své milenky?
[3]
I.
Luzným smáním, vnadou stkvostnou Luzným smáním, vnadou stkvostnou
 Mnohá se kře kouzlila; Jedna nevinou milostnou Zrak jen k sobě zvábila. Či to poupě? srdce ptá se, Či to růže rozvitá? Z půle dříme ve své kráse, Z půle život prosvitá. Co jsem viděl, myslil, cítil, Tvůj kdy půvab mě roznítil, Má stolistko! ze snění V písně nech se promění. [5]
II.
V růžích bdím i sním – kdy v borce V růžích bdím i sním – kdy v borce
 Tvář mi jitro celuje; Zlatotkané den praporce Nad hlavou kdy vztyčuje. V růžích bdím i sním – kdy strou se Lehké mhly po jezeru; Hájem, křovím kdy ženou se Světla pršky k večeru. Leč ze šírého kdy hvězdna Boží slávy plane bezdna: Řine z odkrytých se deskdesk, Immortelky! váš mi lesk. [6]
III.
Panna co jest? Nejoutlejší Panna co jest? Nejoutlejší
 Květ v pozemském oudělu; Od člověka nejdivnější K jasnému skok andělu. Ambra vonná, sladká manna, Svit nebeské od zoře; Nejpyšnější tvor jest panna V nejhlubší své pokoře. Chybil-li jsem, ty panenský, Milý pěvče, můj Chmelenský! Z bohatého citu sámsám, Co jest panna, objev nám. [7]
IV.
Slávy věnce do zpěvného Slávy věnce do zpěvného
 Mne nevábí zápasu, Cit blahý jen srdce mého Vydává se v ohlasu. Zdali mily tyto zvuky, Zda je hana nemine – Nedbám: z jedné-li jen ruky Pochvala jim pokyne. Původe té sladké tísně, Ty buď předmětem mé písně, Ty buď, sličná Marie, Musa má i Gracie! [8]
V.
Nepřebrané plynou vůně, Nepřebrané plynou vůně,
 Sladkosti a lahody, Vlasti milá! na tvém lůně Z kvítků blahé úrody. Kdož v koruně tvé planoucí Sečte drahé kamení? A kdo z tvých rukou kanoucí Jasné perly ocení? Ó má vlasti! z neskonalé Hojnosti své – tuto ale Daruj jednu růžičku, Tuto dej mi perličku! [9]
VI.
Jedva slunce z své obcházky Jedva slunce z své obcházky
 Po třetí se vrátilo, Obapol již věčné lásky Srdce sliby směnilo. Vůkol kadí láska planá, Pravá mece plameny; Pláčem, prosbou vyčekaná Dáreček jest bez ceny. Ne ta ruka, poznenáhla, Ale která rychle sáhla Pro drahost do plápolu, Vyňala ji bez bolu. [10]
VII.
Lásko věčná! která světy Lásko věčná! která světy
 V nestvořenost rozsíváš, Která též i outlé květy V krásy roucho odíváš! Tys to vděkuplné dítě Z pokladů svých vyňala, Každý půvab na usvítě V bytnost jeho vkládala. Z tvých to rukou – díka tobě! – Tento v utěšené době Krásný tvor se vyvinul, Dary tvými oplynul. [11]
VIII.
Z tvého dechu, Lásko věčná! Z tvého dechu, Lásko věčná!
 Znik a žití nabyla I dušinka ta srdečná, Čistá, tichá, spanilá. Ó dej, ať vždy city spasné V ňádrech těchto domují, Ať jen stále Hóry jasné Čelo její věncují. Nechať této duše vnadné Cesty minouc raděj padne Každá péče, tesknota V toky mého života. [12]
IX.
V spanilosti plyne vnadné V spanilosti plyne vnadné
 Celá její postava, Žádným článkem tu nevládne Potvořivá ouprava. Rozmilostí oko dyše, Ladnost v každém pohnutí, Ples jsou kroky – ano spíše Zefyrečků vanutí. V podivení duch se táže, Co zde více srdce váže: Či ta luzná lepota, Či velebná prostota. [13]
X.
Kdykoliv se mysl vine Kdykoliv se mysl vine
 K její sličné podobě, Vždycky v jiné se a v jiné Objevuje způsobě. Hned hrá v oku jejím milost, Hned se líbě veselí; Tu v myšlénkách zahloubilost, Tu se s Musou přátelí. Leč myslím-li, jak se září Klečíc božskou přede tváří V jeden rozplynulá cit – Země víc můj není byt. [14]
XI.
Krásný dnů panenských dive, Krásný dnů panenských dive,
 Líbá studu záplavo, Vy na lících růže živé, Tichá tvůrce oslavo! Kolikráte k vaší chvále Citové se chystali! Srdce vřelo – ale v mále Ústa v písni ustaly. Nechať sám ji – tyto tváře Božská nevinnosti záře Ruměncem kdy pokrývá – Anděl studu dozpívá. [15]
XII.
Oči, oči – přežádoucí Oči, oči – přežádoucí
 Srdce mého vůdkyně, Ó vy v jasnotě planoucí Lampy této svatyně! Rcete, v prvním světa máji Již-li jste se při sobě Usmívaly v blahém ráji V něžných kvítků podobě? Či jste na obloze dlely, Leskem milostným se stkvěly Druhdy mezi hvězdami, Vašimi tam sestrami? [16]
XIII.
Z vás co rozkoš se usmívá, Z vás co rozkoš se usmívá,
 Ústa! z vás co Amor sám Šepce, dyše, mluví, zpívá, A své dává vnady vám! Luzní rtové! čím se děje, V ohnivém že nadchnutí Zpěv můj vázne, slabne, chvěje, V jedno splývá vzdychnutí? Divy mezi květinami – Zvučné růže! již vy samy Úst mojích se dotkněte, Zlých vazeb je sprostěte. [17]
XIV.
Tak mě kouzlem ondy jala Tak mě kouzlem ondy jala
 Tam v besídce růžové, Že se téměř různem dala Paměť má i smyslové. Slova stíhám, řeči matu, Posléz – a co dávno znám – Opět milém u záchvatu, Či mě miluje, se ptám. Nevím, růže zavzdychnuly, Čili rtové pošepnuli, Pnouce k mým se ústům blíž, Třikrát slaďounké: Ty víš! [18]
XV.
Odkud souhlas ten lahodný Odkud souhlas ten lahodný
 Bytnost moji provanul? Odkud zánět blahoplodný V hloubi duše zaplanul? Z hudby-li se té hubinky Částka v srdce vloudila? Čili jiskra té dušinky Z oka v oko zbloudila? Ó vylož mi to tajemství – Chovaje k ní příbuzenství Ty to víš, mé Marie Přemilostný Genie! [19]
XVI.
Sladce z Hesperidek kraje Sladce z Hesperidek kraje
 Píseň lásky kouzlí sluch; I nad pěvcem u Dunaje Sladce můj plesává duch. Znám však jedny – jedny básně, Nebe v nich se rozplývá, Čtou se mile, divokrásně, Srdce touhy pozbývá. Básně ty s Milostenkami Láska, ano Musy samy Sestersky jsou skládaly, V modré oči zapsaly. [20]
XVII.
Tak je sladká, tak je milá, Tak je sladká, tak je milá,
 Jak by růží dychala, Krásná – jako by se byla V rajské rose koupala. Jako z jitra sedmikrásky, Rovně tak se usmívá, Kvítka lněná, kvítka lásky Hravým očkem rozsívá. Tuším, sám že Amor tvořil Oudy spanilé a složil Z nejvonnějších bylinek, Z nejpěknějších květinek. [21]
XVIII.
Po nové se hájem, polem Po nové se hájem, polem
 Život rozvil přírodě; A jak v nás, tak hrálo kolem V míru vše a ve shodě. Máj byl. Zlatem stromů vršky Svit večerní oblíval, A s břehů k nám květné pršky Libý větřík zachvíval. Po vlnách jak loďka jemně, Tak při Ní se srdce ve mně Tokem slasti houpalo, Nade časem splývalo. [22]
XIX.
S ní milá mi chůzka bývá S ní milá mi chůzka bývá
 Podlé luk tou olšinou, Zpěv slavíčků kde rozlívá Líbeznou se tišinou. S dálných jezů hluk jen proudní V sluch sem jedva zbluzuje, Aneb klekot čápa, oudní Žádané kdy zvěstuje. Však ty tam vod kojné šumy, Ptactva hvizd a zpěv a dumy, Kdy držím ji v náručí, Tlukot srdce přehlučí. [23]
XX.
„Sám jsi svědčil, jak zaclání „Sám jsi svědčil, jak zaclání
 Slovo lásce, pěvče můj! Již budoucně o vyznání Mých citů nenastupuj. Mezi blahem, bázní, touhou V střídání neskončeném Přej své dívce lhůtu dlouhou Na tom místě zvýšeném. Znej věrnosti známky jisté, A mé stihnuv ohně čisté Srdcem, duchem, pamětí, Tou je měj pod pečetí.“ [24]
XXI.
To dořekši ruče vila To dořekši ruče vila
 Kol mne rámě labutí, Rajskou slasť má duše čila Z dvou rubínů přilnutí. Vím již, nektaru lahodně Chutnají jak prameny; Vím, étherní bezeškodně Jak se pijí plameny. Ale div-li, v píli nové Zmámení že padli rtové Sněžných ňáder na vnady Hledajíce ochlady. [25]
XXII.
Na pahorku tam přede mnou Na pahorku tam přede mnou
 Pod dubem kdy stanula, V záři večerní tajemnou Lepotou kdy planula; Laskavý pak k této pýři Z oka blesk kdy zasvítil: Jaký obraz tu, malíři, Zrak tvůj byl by pochytil! To však ňáder ostkvívané, Spěšným chodem rozehrané Vytknouť lehké vlnění – S to není tvé umění. [26]
XXIII.
Tudy půjde – v tomto místě Tudy půjde – v tomto místě
 Houštinou se obtočím; Do sadu dnes přijde jistě – Ztad jí v náruč vyskočím. Hle, klobouček tam se hmitá, Vise na kři růžovém! Oč že číhá na mne skryta V altánečku korovém. Mám tě, mám tě, drahý ptáčku! Takto jen na schovávačku V nevystižném ouschraní Hrají zamilovaní. [27]
XXIV.
Nejen líbé, leč i zpěvné Nejen líbé, leč i zpěvné
 Sny blaží mě ve spaní: Divno-liž, že v lehkokrevné Pouštím se i lítání? Jaký let! do květných vírů Kdy stržen se potopím, A zas houpavých zefyrů Na křídlech se povzchopím! Štěstí! sny ty stále přej mi, A bdícímu zachovej mi Zpěvodárnou zhejřilost, Lásky sladkou podpilost! [28]
XXV.
I to sobě vážím mnoho, I to sobě vážím mnoho,
 Tak žití že anděl přál, Až i města do jednoho Byt náš zemský uchystal. Ale více, osudové, Za to já velebím vás, Dítkami že svými zove Holubičí národ nás. Bůh mi svědek! byť by zcela Vtipem, vděkem, krásou těla Rovnala se bohyni, Nekochal bych Němkyni. [29]
XXVI.
Dobrou noc – a než se víček Dobrou noc – a než se víček
 Dotkne jitro růžové, Vkouzlete se ve tvůj sníček Sami lásky bůžkové. Blíž se tulte líchotivě, Tropte žerty, svévole: A však oukladně a lstivě Křídlaté-li pachole Kdesi číhajíc ve houští Šíp po tvém srdéčku pouští, Tu volej mě na pomoc, Má milenko, dobrou noc! [30]
XXVII.
Málo stesků já si všímám Málo stesků já si všímám
 Na zlé boje Milkovy; Ano jeho rád přijímám Žezla moc i okovy. Bolnou sice vpouští ranou – Ale slast a lahodu; Milým podrobenstvím planou Nahražuje svobodu. A co věc jest podivnější, A co div neslýchanější: Upiat zlatým řetězem Zůstávám předc vítězem. [31]
XXVIII.
Znám ji – srdci ku příkoře Znám ji – srdci ku příkoře
 Z řeči vazbou ztížené, Ze slzy té, z lásky, hoře, Z prosby, čáky smíšené; Znám ji – ne z těch jindy vroucích, V počtu jak sbor hvězdiček, Ale z těchto na rtech mroucích Chvějících se hubiček; Znám ji z ruky potisknutí, Z posledního povzdychnutí Nesvobodnou svobodu, Trapnou dobu rozchodu. [32]
XXIX.
Žehnám vás, vy stráně známé, Žehnám vás, vy stráně známé,
 Břehy tiché Otavy, Tebe, dětství mého chráme, Vás zlatých dnů zábavy! S bohem buď, ty sídlo skrovné, Kde mi tvář se zastkvěla V milostnosti nevýslovné Vtěleného anděla! K tobě tyto city vřelé, Naděje své, tužby, žele Odesílám k posledu V jednom ještě pohledu. [33]
XXX.
Včera ještě – ó jak míle! Včera ještě – ó jak míle!
 V pokojíku přehezkém Trávili jsme blahé chvíle S lehkým bázně příměskem. Dnes ty tam ta místa jasná Vidíš aspoň před sebou, An zde tma a touha strastná Obklopuje mysl mou. Let jenž seděl tři tisíce V holých pouštích, a snad více, Slov nejzbavenější běs Vhostil se mi v duši dnes. [34]
XXXI.
Po dnech rozkoše, má drahá, Po dnech rozkoše, má drahá,
 Jakou mně jsi štědřila, Jest milá mi jindy Praha Pusta, chladna, nemila. Mé podobno není bdění Smrti ani životu; V bouři srdce trá mé snění, Trá i městském ve hřmotu. A mocí-li Milka zlého Duše někdy z hlubokého Omraku se vzchycuje, Hned k svým rájům putuje. [35]
XXXII.
Všudy líčko tvoje svítá Všudy líčko tvoje svítá
 Na mé mysli zkouzlené; Uchu zní a oko čítá Všudy jmě tvé slavené. Tam tvá očka na mne hrají Z hustotkaných větviček, Zde tvá ústa ke mně plají Se kře vabných růžiček. Tvé pak, kudy kráčím, ve dne Po záhoncích jméno medné Skládám mezi kvítkami, V noci mezi hvězdami. [36]
XXXIII.
Za ty myrty nevadnoucí, Za ty myrty nevadnoucí,
 Za ty růže, lilie, V rajském srdci tvém květoucí, Má milostná Marie! Z nichžto přelíbezná vane Vůně, slast a čerstvota, Z nichž i jasná záře plane Do tmy mého života: – Za tu hojnost blahých květů Z říše netělesných světů Jakouž tobě v záměnu Lze mi dáti odměnu? [37]
XXXIV.
Z oněch věkosnubných věnců, Z oněch věkosnubných věnců,
 Jimiž Musy líbezné Svých okrašlují milenců Druhdy skráně vítězné, V této lásky plné době, Zpěvnou dráhu vyvoliv, Přál i já bych jeden sobě – Sobě? ne, ó nikoliv! Drahá! jen když vina tvými Kadeřemi se hustými Tvé by čelo ozdobil, Mně radost by působil. [38]
XXXV.
Hled na hustých stromů řady Hled na hustých stromů řady
 Hlubší city budívá, Mním-li, pod večer že tady Dvé milenců chodívá. Světějšího u lesíčka Kaple vidu nabyla, Tam, co tuším, dvě srdýčka Že se někdy loučila. Aniž sám jsem čárné moci Letní znal měsíčné noci, Než jsem bděl ji s mou milou Holubinkou spanilou. [39]
XXXVI.
Nikdý růže nejbohatší Nikdý růže nejbohatší
 V tolikých se nestkvěla Listech, má co přenejsladší Ke mně jich odprávěla. Milé tahy dívčí ruky, Jenž se na mne smějete, V živé se proměňte zvuky, Do nebe mě vztrhnete! Kam ta žádost? – V oku čtená Tajnost, a zde poodstřená, Z úst-li by se proudila, Svých by kouzel pozbyla. [40]
XXXVII.
Mračné doby, smutné chvíle, Mračné doby, smutné chvíle,
 Vás mnoho si nevšímám; Ba i chmúry vaše míle Z rukou lásky přijímám: Mysle si, že vždy nebývá Samo nebe bez mraků, Krásněji že vycházívá Z černých slunce oblaků. Tak i přivitý do věnce K jasné růži a pomněnce Mnohý kvítek temnější Činí pohled líbější. [41]
XXXVIII.
Jak jen milé ve ozdobách Jak jen milé ve ozdobách
 Pokáže se podletí, Na sta kvítků v malých dobách Jedna včelka obletí. Mých však k jedinému květu Myšlének a toužení Roj se honí v bystrém letu Z rána až do zasnění. Ó, kde tolikeré sklady Sladkosti a jemné vnady Nabraly se v nevinném Kvítku jednom jediném! [42]
XXXIX.
Sám se z města druhdy loudím Sám se z města druhdy loudím
 V pole s první dennicí, Po lesích a pouštích bloudím Na rameně s ručnicí. Přes vrchole zrak můj stíhá Spád kořisti pernaté, Aneb pílím, kam ubíhá Zvěř do skrýše skalnaté. Zvěř ubíhá – ach, a maní Bezcestím se žene za ní Lovec Milkem raněný, Osudem zlým honěný. [43]
XL.
Zas vidím vás na doběrku, Zas vidím vás na doběrku,
 Luk a hájů okrasy! Zbaven sad již jarých šperků Podzimními nečasy. Po dřevech jen plápolají Barvy žluté, růžové: Či někdejších květin hrají Ve větvích to duchové? Dnové krásní slasti čisté, Dnové květní, tak i vy jste Zmizli, a jen v záletí Stkvíte se mé paměti! [44] (S prstenem.)
XLI.
Což nad lásku lze mi dáti? Což nad lásku lze mi dáti?
 Dárek lásce ku podobě; Což si nad to ještě přáti? Buď k památce milé tobě! Dárek lásce ku podobě, Sladké dítě, v kruhu věčném Buď k památce milé tobě, V tvém-li dárce srdci vděčném. Sladké dítě! v kruhu věčném Což nad lásku lze mi dáti? V tvém-li dárce srdci vděčném, Což si nad to ještě přáti? [45]
XLII.
Ono v světě nejluznější, Ono v světě nejluznější,
 Nejmilejší srdéčko, Ó že pro mne nejpěknější Schystalo kdy místečko! Či k blahosti, či mně k želu Běh ten časů dospívá? Nač mi sudba při andělu Mračnou propasť odkrývá? Čemu, štěstí, sněným vínem A chutných ovocí stínem Ústa šálíš zháralé? Znám tvé muky, Tantale! [46]
XLIII.
Sproštěn buď i ty žaláře, Sproštěn buď i ty žaláře,
 Medohlasý ptáčku můj! Vítej v hájích ranní záře, Svoboda tě oblažuj. Sám ve poutech – přál bych, celý By ve zvůli plynul svět; S bohem, ptáčku, u veselí V blažší kraj nachyl svůj let. Tam k opomněnkovanému Putuj břehu Otavskému, Tam jí pozdravení vzdej, Jinde krásu její pěj. [47]
XLIV.
Mhly podzimní brání zraku Mhly podzimní brání zraku
 Tváři nebes vítati; Nelze duši v truchlém mraku Pstře a jasně zkvítati. Ó by oči mé na líce Růžné její patřily, A čarovné ony svíce Smutné temno spudily! Zře ty zoře a lazury Věčně neptal bych se, chmúry V mále-li či ve mnoze Strou se tam po obloze. [48]
XLV.
I tvá, hudbo! mému sluchu I tvá, hudbo! mému sluchu
 Žádoucí kdys potrava V sobě zhříženému duchu Příkří se co otrava. Proudem tvým nech plesně plová, Kdo dobyl se z tíhoty: Vítej, harfo eolovaEolova, Družko tiché samoty! Neskončené, neurčité Zvuky tvé, s mou láskou slité, Srdce mé, kdy zabolí, Kojným šeptem chlácholí. [49]
XLVI.
Ušla šípu, v stínech hustých Ušla šípu, v stínech hustých
 Laň nalezši ochrany; Druhý den po hvozdech pustých Bloudí Oldřich s dvořany. Až tu šumným nad potokem Stan milostné Boženy; Plachým zří po lovcích okem – Tváře její zarděny. Kníže vece: Pověz cestu, Dcero česká, odtud k městu! Srdce ale: Milko má, V ráj tvůj kudy sem? se ptá. [50]
XLVII.
Nad horami jedva pučí Nad horami jedva pučí
 Den z ranní se záplavy, Bystrým cválem temně zvučí Ouval české doubravy. An vraný kůň hravou pílí K nivám zlatým uletá, S peřím čepky závoj bílý Míle vzduchem třepetá. „Aj to při tvém oučastnictví Slavné mých dědův dědictví!“ Tak, ji k srdci popřižav, Dí k Judytě Břetislav. [51]
XLVIII.
Místa v komnatě své hezké Místa v komnatě své hezké
 Popřej těmto obrazům, Těmto milým staročeské Vroucí lásky důkazům. Druhdy při zvuku bokálů Jak tvé oči zářily, Našich knížat, našich králů Slávu když jsme slavili! Buď – jak z dálky v šeru luny Znívají kdys sladké struny – I jejich rozvroucnění K drahému ti pomnění! [52]
XLIX.
Jindy mě za dlouhé chvíle Jindy mě za dlouhé chvíle
 Sváděná do okliček Míle baví hravá píle Medoberných včeliček. Stíhaje vás mezi kvítím V skrýši tam kalíškové, Blaženost jarých dnů cítím S vámi, outlí tvůrkové! Cítím ji, co k sobě loudí, V smutku sladí, v plesu troudí Všecky moje myšlénky Andělské dvě pomněnky. [53]
L.
Ač na mysli mé se míhá Ač na mysli mé se míhá
 Dlouhý jen o tobě sen, Krátký předc valem ubíhá Každý mi při tobě den. Vzdechy, slova, zpěv, hubička, Vše mžikem to uplývá: Báseň, div-li, že kratičká Z mé vždy lásky vyspívá? Snad, osud až ukrotíme, V poupěti co ještě dříme, Zkvětlé, drahá, naději Delší písně zapěji. [54]
ODDÍL DRUHÝ.
Překrásné jsou v tom parku lásky Besídky, chrámky i procházky, Slavík kde stále klokotá: Leč, žel! i sem se touha plichtí, A sama láska zase dychtí Jen dál do polí života.
[55]
LI.
Srdcem chladným, umem suchým Srdcem chladným, umem suchým
 Za pravdou se sháněje, Uslyšíš jen šumem hluchým Zníti vždy své kročeje. Viz ty divné tvorstva svitky! I v tichém snu dokola Vše do nejvnitřnější nitky Bdí a vře a plápolá. Všude pravdy pramen stkvoucí Rozlitý jen láskou vroucí A tvým žezlem, básnění! V podobu se promění. [57]
LII.
Čí pronikne ducha síla Čí pronikne ducha síla
 Tebe, matko přírodo, Vznik a skon kde tvého díla, Zzákoněná svobodo! Stále stavíš, stále boříš Pod tajnými příkrovy; Věčně světíš, věčně tvoříš, A vždy práce hotovy. Co mi šepce Musa sladce, Povím krátce k té pohádce: Předně hmota jest a duch, Mrtvá tíže, živý ruch. [58]
LIII.
Hmota sama na dvě poly Hmota sama na dvě poly
 Nesmírné se prostřela, Ze směsičné hrozné zmoly Do světů kdy vyvřela. Čásť ta jedna tvrdost slove, Zpurná její pravice; Lehčím křídlem vůkol plove Měkkost – její levice. Obě ony trou se, koří, K sobě lnou, a zas se moří Přepodivným přeludem, Božské moci popudem. [59]
LIV.
Přímé čáry, hrany, hroty, Přímé čáry, hrany, hroty,
 K točnám liché míření Jsou soběcké tvrdé hmoty Neomylná znamení. Ta kde svémocněji vládne, Tvářnost pouště béře svět; Z ní nevzniknou plody žádné, Holý krystal její květ. V říši dlouhé bez okrsku Nelze ducha ni paprsku Laskavě se vtěliti, K úkaznosti čeliti. [60]
LV.
Leč i hmota prostě měkká Leč i hmota prostě měkká
 V mrtvu věčném šamotá, Neplodné i jí se leká Blahá jiskra života. Z kruhů ve kruhy se točí Duté její obvody, Odpor čijíc rozdivočí Se na lůně přírody. Tak bezmezným klame ruchem, Jak by valným žila duchem, An předc nikde ze středu Nehýbe se ku předu. [61]
LVI.
Čím pak hmota odstupuje Čím pak hmota odstupuje
 Dále do svých stežejí, Maří, dusí, žže a truje Střední život mstivěji. By pak více nepojala V náruč světy stará noc, Jednu druhou upoutala K bezškodenství vyšší moc. A hle, jedy v soli chutné! Hle vzduch – plyny duchormutné! I ta k tvému pohledu Rozlitá rtuť na ledu! [62]
LVII.
Přej, když nízký zisk dotýká Přej, když nízký zisk dotýká
 Hor samých se kořenů, A své srdce v háv oblíká Z rud drahých a kamenů. Ty, stkvělejší syn jsa říše, Zbořeništěm těchto skal Pracuj snažně jen do výše K čelu hory dál a dál. Kol tebe se zdravý houpá Vzduch, an oko tvé se koupá V stříbrojasném ve moku Jezer tam a potoků. [63]
LVIII.
Ajhle, jak se s výšin, z hloubí Ajhle, jak se s výšin, z hloubí
 Suje látka dvojliká, Již se pojí, stýká, snoubí, Měkkost tvrdost proniká. A dle míry, jak tu která Paní jest neb posluhou, A dle stupňů, jak se vzpěrá Mocí jedna nad druhou: Duch po témž se zjímá, plaje, Tisícerem tkanin hraje; Rostův ouže, volněji Tvary se vyvíjejí. [64]
LIX.
V trávě, mechu, v palmy vzchytu V trávě, mechu, v palmy vzchytu
 První zřejmě zdoruje, Druhá v houby nízkém bytu Převahu svou osnuje. Chceš-li zříti jadrnější Vespolek jich ujatost, Viz tu štíhlou a čilejší Pňů a stebel kulatost. Leč i takto jevíc snahy Obě zhostiti se váhy Z tvrda listím ševelí, Z měkka v jehly vystřelí. [65]
LX.
A již tvar jaký se zračí A již tvar jaký se zračí
 V lupenech a ve kmenu, Týž se opět v květu značí, V ovoci a semenu. Nežli v původní se stránky Rozptýlí ta dvojice, Jaké péče, jaké schránky Pro milé své dědice! Takto druh, co druh, památku Bytí svého beze zmatku Horlí ze své postati K dalným věkům poslati. [66]
LXI.
Zemi v roucho smaragdové Zemi v roucho smaragdové
 Oděl časů rozměrce: Pojďme, drahá! zírat nové Luk a zahrad koberce. Tam v oblouky slávy pnou se Hvozdy, háje, křoviny; Zde v oltáře vonné dmou se Něžné dítky Flořiny. Kdo se béřeš v tyto chrámy, Zbožně patř na divy s námi Čistým okem člověčím, A ne smyslem zvířecím. [67]
LXII.
Stoje, vděčný smyslolude! Stoje, vděčný smyslolude!
 Nad tvé krásy pramenem, Myslím: Růže! jakž to bude S ovocem a semenem? Tvé nesmírné rozvinutí Jim přineslo úbytek; Svět nad tvými kouzly šutí, Ceně hmotný užitek. „V sobě chovám zisk a chloubu, Má jak máti; v každém roubu Sazeném, kdy káže čas, Žiji dál a květu zas.“ [68]
LXIII.
Světa duše-li se šíří Světa duše-li se šíří
 Po rostlinné osnově Tichým letem: valným víří Proudem v zvířat budově. Tam jeden vždy život stojí, Ač převabně rozkvítá; Zde druží se dvojí, trojí – A se divně proplítá. Tam od zvuku k melodiím, Zde z akkordu k harmoniím Až do plné lahody Neskončené přechody! [69]
LXIV.
Nejprv k hýbání se nese Nejprv k hýbání se nese
 Každé víceživotí, Mocnou přírodou-li kde se V jedno tělo sjednotí. Práva toho proč ve věnci Živočichů nedělí Polypi a bezečlenci K pohybům nedospělí? Míru hnutí, krmu, čití Rozdíl hmoty, číslo žití Klade každém při tvoře V boží velké oboře. [70]
LXV.
Jak díš? duch že hmotu těla Jak díš? duch že hmotu těla
 Po své moci uvězil? Nevěřím ti, mistře, zcela; Druh jen druha obmezil. Mním, tvé vidy že z osobna Nevanou k nerodčatům; Ještěť lvíčata podobna V prvních dnech jsou jehňatům. Ale z váhy větší, menší – Vyšlé oudy tužší, tenší Káží duchu širokost, Krotkost nebo divokost. [71]
LXVI.
Člověk – nejvyvinutější Člověk – nejvyvinutější
 Dvojné hmoty výprava! Člověk – nejproniknutější Mnohožitím soustava! K rozjímáním se odkrývá Nevyvážná studnice Nad obihem, jejž prochvívá Volná ducha letice. Ani bohem, ani molem, Jak ho křtí ve šprýmu holém, Stkvělook ten nebuď zván, Ale tvorstva všeho pán. [72]
LXVII.
Čára ta a kruh prvotní Čára ta a kruh prvotní
 Čím jest více seslaben, Tím i tvora byt životní Výše bývá postaven. Předc i nejvyšším prodívá Hrot se někde z obliny: Jsou kly, rohy, drápy, hříva, Šupiny a bodliny. Člověče, hle, jen při tobě Sličná forma v blahé době Zevnitřně se rozvíjí Pěknou vlny linií. [73]
LXVIII.
Tak zde psán týž zákon stojí Tak zde psán týž zákon stojí
 Nad mým i tvým pobytem: Z měkkosti se k tvrdu strojí Hmota s prvním úsvitem. V rovnováze o poledne Tvar a síly trvají; A když světlo denní bledne, S drsnou tíží klesají. Po posledním dnů těch kroku K tomu bez konce že roku V jiných světech dospěji, Věřím v sladké naději. [74]
LXIX.
Kamž ta cesta se prostírá? Kamž ta cesta se prostírá?
 Jsou to mamu působy? Má i v sobě duše zírá Tyž, leč vyšší, obdoby. Obraznost si orlím pérem Kruhem prostor odmyká, Anto rozum rovným směrem Všude k jádru proniká. K stáří on, a ona k mládi Vlnavé vinou se rádi; Pravý život zazvučí, Kdy padou si v náručí. [75]
LXX.
Darmo! slova nepostihnou Darmo! slova nepostihnou
 Tušení a průsvity, Ješto bleskem kdys se mihnou Přes ty šeré závity. Děsí nesměrnost a mýlí Jednoty mě tu i tam: Kdož pochybnost mi rozptýlí O tom: odkud, proč a kam? Toť ten uzel, že neznámo, Z diamantů Pán jak tamo Přede přízi paprsků Do všech světa okrsků. [76]
LXXI.
Ty-li tajnost tu odkryl bys, Ty-li tajnost tu odkryl bys,
 Jak svět tvořil Hospodin: Ne ten prachu tvor, a byl bys Jeho Slovo, jeho Syn. Skrýš ta však tě nerozpáčej, Abrž, kudy přál tvorec, Jasným pod nebem roztáčej Zdravých smyslů praporec. Čas a prostora čím stále Zkrášlují se k boží chvále, To-li z částky pochytíš, Dost svou touhu nasytíš. [77]
LXXII.
Tvorčí jiskra až se vznítí Tvorčí jiskra až se vznítí
 Sama, nikdý nečekej; Ni po rajském zrak tvůj kvítí Bez oučelu netěkej. Více ohni, nežli ledu V outlých ňádrech místo přej, A co dobré, z toho středu Zúrodněné dál podej. Za ctnost odplaty nežádej, Za kořist celou pokládej, Tvůj-li šlechtí zemský byt Mravní shoda, krasocit. [78]
LXXIII.
Ty-li pěješ srdce svého Ty-li pěješ srdce svého
 Neb svých bratří hosanna! Příklad z obloholetného Vezmi sobě skřivana. Výše se a výše nesa Před zřitelem rozvinuj Let svůj, a naň zvuky třesa Za sebou mu pokynuj. V houští ale po slavíku Sebe-li umíš, básníku, Skrýti a v se stoupiti, Více budeš kouzliti. [79]
LXXIV.
S bohem, slunce! noc měsíčná S bohem, slunce! noc měsíčná
 Vábí zpěvné na lovy; Tajemná a čarolícná Noc to, jak sny věštcovy! Ticho živné jen přerýval Slavík toužným nadšením, A k úsvitu se rozlíval Hlas křepelčin osením. Ach! již chleba syn se budí V kalném městě, a se trudí Ukojiť svých péčí hlad: Vítej, slunce! – já jdu spat. [80]
LXXV.
Tamo růže kde nevadlé Tamo růže kde nevadlé
 Se u věčném jitru rdí, A na vod živých zrcadle Děl božích se záře stkví; K hvězdám duch kde nešen bývá Na perutech orličích; Kde v akkordech se rozplývá Více nežli slavičích: Host i já v té nejsa říši Z tvých zdrojů plnívám číši V bujarosti mladické, Krásné žití básnické! [81]
LXXVI.
Kdy tichá vlažička šustí Kdy tichá vlažička šustí
 Mezi listí zmlazené; Klasové kdy vedou hustí Šepty víním zbuzené; Vlna za vlnou kdy šplouná Dmoucím se po jezeru; Ve stromech kdy vítr šoumá O podzimním večeru: V hod tu srdci milovnému Plésati ke taktu tvému, Plná ladu, neshody, Divná hudbo přírody! [82]
LXXVII.
Snů mých sídlo nad prameny Snů mých sídlo nad prameny
 Pod skalami v ořeší, Nade mnou kde duby, kleny Tkají stinné přístřeší! Ticho šíře kdy ukládá Do vzdušných se vrcholí, Bázliv sám se den prokrádá Přes hory a oudolí. Slavné ticho! – bližším, bližším Šumem nad hlavou již slyším Tvé to, čase, plynutí V sladkém duše zasnutí! [83]
LXXVIII.
Ztráviv den ve trýzni stálé Ztráviv den ve trýzni stálé
 Spěchám s klidným večerem Ku potoku, jenž po skále Stkví se luny pod šerem. Zrak ovlhlý tu se hříží Do vln šumných pobludu, Mysl teskná v tom se zhlíží Zrcadle mých osudů. Divný úkaz! proudy chladné Tam metají jiskry ladné, A zde plynou z plamene Slzy s touhou smíšené. [84]
LXXIX.
Již ve vísce mezi bory Již ve vísce mezi bory
 Svatvečer se odzvonil, A přes obrůžené hory Letní den se překlonil. Jak zlatý štít bohatýra Luna plá ve blankytu: Vlij, ó duše všehomíra, Lad i mého do citu. Ztiš ty vlny v pláni hladkou, Dej, by přítomnost tvou sladkou Srdce moje poznalo, V souzvuku tvém plésalo. [85]
LXXX.
Ať si jak chce moře zmítá Ať si jak chce moře zmítá
 Člunek mého života, Ať ho stíhá bouře lítá, Živlů vztek a mrákota: Směle Bohem uloženou Podnikaje výpravu Spěchám duší nezhroženou K blaženému přístavu. Zjasňujíce černé noci Ve tříhvězdí tajné moci Nade mnou se vznášejí, Víra, láska s nadějí. [86]
LXXXI.
Truchlosladký cit ovládá Truchlosladký cit ovládá
 Veskrze mou útrobu, Kdykoliv zřím, že se skládá Děva sličná do hrobu. Jednu znal jsem! – slzy hojné Tekly pro ni přes líce; Dávno spaní spí pokojné U svaté tam Trojice! Blaze tobě! An v té marné Herně tratí vše, co stárne, Panny shaslé za sto let Ještě se zpomíná květ. [87]
LXXXII.
Ó mladosti, ó mladosti! Ó mladosti, ó mladosti!
 Blahotvorná bohyně! Ze všech nejmilejší hosti Na života bystřině! Anto půvab ze tvých rájů Mou milenku obletá, Každou dobou na sta májů Na mé mysli rozkvetá. Slavte ale samy tebe Růžové rty, sličná Hebe! Za jarou tu úrodu Danou mému národu. [88]
LXXXIII.
S námi štěstí nech zahrálo S námi štěstí nech zahrálo
 Na pány neb posluhy, K činům předc každému přálo Dosti volné okruhy. Nepaměti do propasti Klesne pustý darmochléb: Blah, kdo pěstoval své vlasti Jednu růži, jeden štěp! Komu los však méně stkvoucí Padl, aspoň pro budoucí Poutníky a poutnice Urovnávej silnice. [89]
LXXXIV.
LEONOVI HRAB. z THUNU a HOHENŠTEJNA.
K rodu Tvému úctou veden, A jak srdcem veleno, Kladu z růže lístek jeden Tvé libostné pod jmeno. Vděčněji by mohla pláti Všecka v kráse zářivé, Na týž lístek dovol psáti Ještě slovo pravdivé: „Vlast že miluješ, to víme, Proto slušně Tebe ctíme; Že pak sám jsi její čest, Podnět naší lásky jest.“ [90]
LXXXV.
DO PAMÁTNÍKU J. V.
Jménem tvým by věky dlouhé Hřměly i rod všeliký, Neleží v tvé snaze pouhé, Dar to božstva veliký! Aniž to, by hlučnou troubou Zněla pověsť o tobě, Že jsi kmene svého chloubou, Skutky tvé mu k ozdobě. V tom však vlastní vůle dílu Každému dal tvorce sílu, Býti ke cti rodině, Ke blahu své dědině. [91]
LXXXVI.
Bez trojí mi nelze tužby Bez trojí mi nelze tužby
 Žíti zemi na celé: Bez tvé blahotvorné družby, Tajemníče duše mé! Pak tebou, má dívko hezká, Vznícených bez plápolů; Ani bez tvých, mluvo česká, Čarodějných hlaholů. S vámi rozkoš nejčistější Chutnám, bez vás nejsmutnější Všude nosím okovy, Tři ve srdci hřbitovy. [92]
LXXXVII.
Potem, krví svatá země! Potem, krví svatá země!
 Matko mužů velikých! Div hle! ještě žije plémě Tvé po bouřích tolikých! Měst tvých oučel býval slávy Domknouti se výšiny; A co ves – to bystré hlavy, A co hrad – to hrdiny. Nuž, té pozasuté sopky Svou pochodní tajné kobky Nám, Palacký! osvěcuj, Dávní lásku rozněcuj. [93]
LXXXVIII.
Žel té růže, bez slavíka Žel té růže, bez slavíka
 V sadě která odkvetla, Žel i krásy, bez básníka Jenž od země odlétla! I nechválím předků časy K pravé kráse nečilých, Ztřeštěnými za mamlasy Po blyskotkách zbloudilých. Jich nebeské: „Všecka sláva, Všecka krása – polní tráva!“ Syny, málo chybělo, K čertu že neodpělo. [94]
LXXXIX.
Tebe rozum, čisté lidství Tebe rozum, čisté lidství
 Hájí, pravdo, na věky, I kde zištnost a pokrytství Roubí hnusné záseky. Sám tvůj pohled – jak Medusy Hadochvějné čupřiny – Sype blesk a mraky hrůzy Na bezectné zlosyny. Oblij září svou nebeskou Opět každou duši českou, Nech tě ctí za bohyni V své domácí svatyni! [95]
XC.
„Jakéž kouzlo tě vodívá „Jakéž kouzlo tě vodívá
 Drsnou cestou života, Tvou že mysl nepokrývá Nikdý smutku mrákota?“ Střídmost, bratře, která sladce S mým se bytem přátelí; Pak nekvapná, stálá práce – Ty mou duši veselí. Těma chráněn, pod nos luskám Všem padouchům, klada k truskám Nádhernost palácovou I radost bublinkovou. [96]
XCI.
Um svůj těmi bav caparty, Um svůj těmi bav caparty,
 Měr kdo vyšších netuší; Hřička v koule, šachy, karty Nejméň muži přísluší. Vtipnou hru nehrá-liž dosti Čas s tebou – ten mocný pán? Čacký pán! jemuž k radosti Bývá, byl-li obehrán. Vyhráv ale sám, jak smeti Vyklízí ty staré děti Nevědoucí, proč zde jsou, Ani proč se světa jdou. [97]
XCII.
Ne horoucnost povalečná Ne horoucnost povalečná
 Zjedná duchu potravu: Práce tichá a společná Získá vlasti oslavu. Jedno-libyJedno-li by zrnko zdravé Každý v půdu položil, Brzo by, můj Krasoslave! Dvůr se pustý ostožil. Kdo však marnou chloubou práší, Koše plev na trh vynáší, Vítr času odvěje Jej i jeho naděje. [98]
XCIII.
Bujný oř jest mluva naše Bujný oř jest mluva naše
 Ušlechtilé úrody, Bezmezím se toulá plaše, Jak syn drahé svobody. Hlavu pyšně na vzduch sází, Z očí šlehá blesk a blesk, Z nozder dým a jiskry hází, Pleť po něm – hedbávný lesk. A kdy letí, jeho hříva S proudem větrů hravě splývá; Kdy však zvolna harcuje, Řeckým taktem tancuje. [99]
XCIV.
Pak-li na něm jede v okol Pak-li na něm jede v okol
 Mistr svého umění, Vede si co jasný sokol, Milé na ně vzezření! Leč běda, kdy hrdotupě Jej kdo tiskne k rozmachu: Náš ho bystřák ku potupě Brzo složí do prachu. Tak i do soustavné káry Po německu jeho žáry Věčně věkův nevpravíš: Marně, brachu, svéhlavíš! – [100]
XCV.
Sází-liž kdo hned ze země Sází-liž kdo hned ze země
 V zlato drahé kameny? Jistě teprv, až jsou jemně Zbroušeny a zhlazeny! Klenotníče! tak ty předně Sličně stav je do řady; Mistře! vylož nám ouhledně Umu svého poklady. Jazyk tak cti jako vědu, Přidej z něho soli, medu, Chceš-li, by nám chutnala, Užitek stý vydala. [101]
XCVI.
Zda povděčnost, aneb zlost-li Zda povděčnost, aneb zlost-li
 Hnula by se v srdci tvém, KdybyKdybys viděl – aby rostly! – Kdes na skřipci vědeckém Rozpínati oudy zdravé? – Zlý by věru byl to lík! Nemá obr krásy pravé Rovně jako trpaslík. A jak tělo pěkné, čisté, Má i jazyk meze jisté: Na to, Ammerlingu můj, S pany bratry pamatuj! [102]
XCVII.
Milý! osvětou netrap si Milý! osvětou netrap si
 Rozum a jim svědomí! Tenť má světla plné kapsy, Onoho až v nose čpí. Lépe se to po tmě modlí, Nech to zboží křesací; Činíť velké nepohodlí Velká illuminací. Každý rád si v stínu hoví; Každý rybář tobě poví: Čím jsou vody kalnější, Tím jsou lovy valnější. [103]
XCVIII.
Vrah starý ten pásma lichot Vrah starý ten pásma lichot
 Nech jen dále osnuje; Z končin světa jih a východ Velikou mzdu hotuje. Odonud hle! hvězda svítí, Hvězda lásky vítaná; Tam se i pochodně vznítí K svatbě již uchystaná. Odtud, z naší slávy sídla, Potrou mračna bleskokřídlá Lidožerné modly chrám; Odtud vzejde slunce nám. [104]
XCIX.
„Nad řekami Babylona –“ „Nad řekami Babylona –“
 Pěj ten zpěv mi, družko má! Spadne s duše mračná clona, V důvěře se rozplesá. Nad řekami Babylona V hoři naše plémě dlí; Jak prorocká harfa ona, Tak i naše temně zní. Bídná dcero Babylona! Ajhle, pomoc ze Siona Již se blíží, mocný tvou Odmění ti odměnou. [105]
C.
K druhu, družce, k rodu, vlasti K druhu, družce, k rodu, vlasti
 Stálost již mi odměnou; Při vší jiné práci, slasti Rád blažím se proměnou. Vždy ni tebe zříti v zlatě Nechci, zpěvu bohyně! Vítej stále v jiném šatě, Druhdy třeba v ličině. Snů mých vděčná strojce – nuže! Řku i tobě: s bohem, růže! Touha vede do jiných Záhonův mě květinných. E: av; 2002 [106]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Haase, Bohumil
(Tisk a papír Synů Bohumila Háse.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [106]