Povídky veršem (1917)

Otakar Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
OTAKAR ČERVINKA:
POVÍDKY VERŠEM
Rediguje Jaroslav Kvapil
Vydává Nakladatelství J. OTTO v Praze, Karlovo nám. 34, Poboč. Závod ve Vídni I., Gluckg. 3
ÚVOD NAPSAL Dr. FRANTIŠEK TICHÝ
[1] ÚVOD.
Otakar Červinka se narodil 25. září 1846 v Ostředku u Benešova na zámku svého otce JUDra Václava Červinky, jemuž velkostatek ostředecký náležel. O půl roku dříve (21. února) narodil se tu jako syn správce velkostatku Svatopluk Čech, v mužných letech důvěrný přítel Otakara Červinky. Otec básníkův, nadšený účastník roku čtyřicátého osmého, byl duše ideální, pro vše dobré, a hlavně pro dobro národa, upřímně zanícená. Byl spolupracovníkem Havlíčkových Národních novin a vydal také samostatně dvé příležitých politických sešitů, jež rozdával na schůzích lidu, kde řečníval. Choť jeho Alžběta z rodu Vojáčků, majitelů lenního statku Tetína, byla sestrou proslulého klasického filologa Václava Vojáčka, který v mládí svém dramaticky opěval tetínskou světici „Ludmilu“ a svého patrona v epické básni „Václav“. Ze čtyř bratří Otakarových tři osvědčili schopnosti písemnické. Nejmladší, Miloš Červinka [3] (1853-1891), omladinový vězeň, vystoupil básní Bouře v Hurbanově československém almanachu „Nitře“ r. 1877 a vydal samostatné svazeček Básní a epickou báseň Hynek. Jaroslav, rovněž mladší než Otakar, vysoký důstojník v ruských službách, publikoval v prvých ročnících „Lumíra“ a později rusky odborný nějaký spis. Starší bratr Václav, v letech mládí i stáří nejdůvěrnější a nejbližší přítel básníkův, učinil se známým pseudonymem Q. F. Renatus, pod nímž vyšly dva svazky povídek v Ottově Laciné knihovně národní (Márinka, Jarní bouře) a filosofická úvaha Život dle mé obrazotvornosti (Praha 1906, Hejda a Tuček). V překrásném přírodním okolí a ve vynikajícím prostředí duševním i hmotném prožil Otakar Červinka své mládí. R. 1866 maturoval a dal se zapsati na filosofickou fakultu university. Poslouchal dle svých zápisek hlavně Tomka, Dasticha (praktickou filosofii) a Vo- cela (české starožitnosti). Než poměry v rodině Červinků utvářily se tou dobou tak, že Otaka- rovi nezbývalo než opustiti započaté vědecké studium. Tápe nějaký čas bezradně, zamýšlí opustiti vlast a odejíti do ciziny, zprvu na Rus nebo do Polska, později se svým přítelem J. V. Sládkem pomýšlí na cestu do Ameriky. V této neklidné době usilovně pracuje na své velké 4 epické básni Jan z Dubé a v Sládkově alma- nachu „Ruchu“ na r. 1868 po prvé vystupuje na veřejnost. Červinka Čech neopustil. Sládek: psal potom z Ameriky Jaromírovi Čelakov- skému 16. ledna 1869 (viz. Americké obrázky díl II, str. 318): „Kdy nebyl bych přišel sem – byl bych zaniknul jako sta jiných u nás – jako zahynul Langr, Mácha a jiní, jako zahyne Miřiovský a Červinka, nehodí-li vší tou žurnalistikou o zem a neutekou-li pryč, třeba jen s uzlíkem, v němž je jedna košile. Řekni jim to, ať to uváží! Miřiovský, Červinka mají tisíckrát větší talent než já.“ Ale Miřiovský a Červinka sešli se, než se rok s rokem sešel, v Táboře. Červinka šel do Tábora studovat na vyšším hospodářském učilišti. R. 1869 zamýšleli s Miřiovským vydati tu u Landfrase druhý ročník „Ruchu“, ale sešla s toho. Od r. 1870 žil Červinka téměř až do své smrti na zevnějšek jednotvárně v únavném svém povolání. Dvě první léta byl hospodářským úředníkem na velkostatku Dobrovici, poté až do r. 1887 ve Vrutici Kropáčově na Boleslavsku. Dlouho nemohl se smířiti, bouřlivák, navyklý na svobodný rozlet, s těsnými zdmi venkovské kanceláře. R. 1875 (dle zápisek) chce vydati své básně na subskripci ve prospěch bosensko-hercegovských povstalců a donést honorár po- 5 vstalcům osobně! Marně však bil křídly o mříže. R. 1887 nastupuje místo úředníka města Prahy v žižkovské plynárně a setrvává tu až do doby své výslužby. Poslední léta svého života, ztrpčená vleklou chorobou, trávil se svou chotí Marií, rozenou Pešinovou a ovdovělou Pauknerovou, v nejpřísnějším ústraní v Berouně. Zde také (nikoli v Praze, jak všecky časopisecké zprávy hlásily) zemřel 28. dubna 1915 a pochován byl na první májový den tiše na hřbitově olšanském. Takový je vnější rámec života Otakara Červinky, prostý a beznáročný, jak tomu bývá. Vnitřní, duchovní život jeho byl tvárnější, bohatější. Obohacován byl hlavně ze dvou zdrojů: Ze vzácných vztahů přátelských a z dojmů, jaké skýtala na četných cestách básníkových cizí krajina a cizí mrav. Drahocenné klenoty přátelství bylo Červinkovi přáno přijímati z rukou osudu téměř do poslední chvíle. Hluboké přátelství bratra Václava, spisovatele Q. F. Renata, věrně pro- vázelo a významně oplodňovalo celičký život básníkův, od počátku až do konce. Po letech, 16. září 1891, zapsal si Otakar Červinka o tomto přátelství zajímavou charakteristiku: „Bratr můj Václav, jediný můj nejdůvěrnější přítel z let jinošských, zůstal jím posavad. Sblížily nás okolnosti, které jsou tajemstvím pouze 6 nás dvou. Povahy naše, tak příbuzné, takřka vzájemně se doplňují. Ale události rodinné a jiné vrhly na život Václavův stín, který jej od jistých let učinil uzavřenějším. Onen ohlas, který mezi našimi dušemi trval po dlouhá léta, neutuchnul sice naprosto, ale zdá se, jako bychom oba ze vzájemné lásky a šetrnosti se vyhýbali navzájem tento ohlas minulosti v srdcích našich probouzeti.“ Stejného pozoru hodný je vztah k nejstaršímu bratru, jenž se stal lékařem. „Vladimír,“ píše Červinka tamtéž, „budil na Ostředku první puky mé duševní; ta duše vznešeně ideální, spanilá, která lila balsám víry, naděje a lásky v duši mou v dobách kritických, je též vzdálena. Pouze dopisy občas se navštěvujeme, ale dopisy ty jsou pro mne vždy svátkem. Hodlám je časem seřaditi, a co v nich vznešeného, opsati a snad časem i vydati.“ V době kdy se v něm probouzelo nadání básnické, našel Červinka upřímné přátele v J. V. Sládkovi a v Jaromíru Čelakovském. Sládek ve své upřímnosti a skromnosti přeceňoval za- čátky Červinkovy, jak svědčí výše již uvedený úryvek z amerického dopisu Sládkova. Červinka v Zápiskách se zalíbením několikráte uvádí Sládkův obdivný výrok, když po prvé vstoupil při návštěvě ostředecké do „zeleného“ Otakarova pokoje: „Zde tedy byl básněn Jan z Dubé!“ Sládek zůstal v přátelských stycích s Červinkou 7 po celý život, byť v pozdějších letech poněkud ochladly. V „Lumíru“ svém otiskoval pravi-delně Červinkovy práce, zvláště povídky. V mužných letech, která byl básník odsouzen tráviti v malých místech svého povolání, za- padlých a od světa odříznutých, našel vlídného přítele v redaktoru „Osvěty“ Václavu Vlčkovi. Vlček vážil si svého vytrvalého spolupracovníka a byl mu upřímným soudcem a rádcem v práci literární. Ještě více byl jím Svatopluk Čech, s nímž se Červinka sblížil od r. 1887, kdy přesídlil do Prahy, důvěrně. Nejvzácnějším květem, jaký kdy vypučel v přátelském srdci pro Otakara Červinku, byl květ přátelství Marie Červinkové-Riegrové, dcery F. L. Riegra a choti bratra Václava, ředitele panství v Malci, spisovatele Q. F. Renata. Marie Červinková-Riegrová byla duše zázračně bohatá. Vytvořila kromě drobných básní nevýslovně jemnou povídku Letní sen života (Květy 1891, také samostatně) z níž dýše ono věčné kouzlo ženskosti, jež tak řídko vtěluje se v umělecký tvar. Z ostatních jejích literárních prací buďtež uvedeny studie o B. Bolzanovi (Osvěta 1881) a „obrázek z Podkrkonoší“ Riegrova matka (Praha, nákladem J. Otty). Vzácná tato paní věnovala Červinkovi básníku přátelství ryzí a plodné. V dopisech, jichž je svazeček velmi obšírný, 8 probírá nejrůznější náměty a záhady literární, pokud jsou ve vztahu k dílu Červinkovu; pře se s ním (u příležitosti básně Jan Žižka z Kalichu) o vztah a meze historie a poesie, radou a duchaplnými postřehy spolupracuje na Alši Romanovu, mírní bolest nad nezdarem a neúspěchem, povzbuzuje jako sestra a káže jako matka. Předčasnou ztrátu její (zemřela r. 1895) nesl Otakar Červinka těžce. Časté cesty do ciziny měly pro básníka, přikovaného k těžkému povolání a k úzkým po- měrům, význam zvláštní. Taková pouť dala mu vždy duševně vystoupiti o stupeň výše, a každá taková cesta znamená literární zisk. Tak hned první větší jeho výprava r. 1873 na světovou výstavu do Vídně, dále přes Semering do Alp dává básníkovi prvou myšlenku jeho Žižky; cesia na Krkonoše r. 1875 s rodinou F. L. Riegra podněcuje ho k autobiografické povídce veršem Aleš Romanov; z cesty na Helgoland r. 1880 přináší si myšlenku Bajana. Později vábí jej slunečný slovanský jih. R. 1898 s podporou Svatobora poznává slovanské Alpy a Benátky, r. 1902 Švýcary, r. 1905 tyrolské Alpy, Veronu, Mnichov, a v posledních letech pro úlevu těla i duše zajíždí na Bašku. 9 Otakar Červinka prvně vystoupil na poli literárním v almanachu Ruchu, sbírce básní české omladiny, vydaných roku 1868 k upomínce na založení Národního divadla redakcí J. V. Sládka. Z dvaceti a tří spisovatelů, kteří tu vystupují, toliko tři vedle redaktora dobyli si uměleckou prací čestných míst v dějinách českého písemnictví: Sv. Čech, O. Červinka a Lad. Quis. O významu redaktorově a Čechově v literatuře není sporu. Za to lze, a věru jest záhodné poněkud se rozhovořiti o druhé dvojici. Lad. Quis jakožto výborný vydavatel drahého Havlíčka a jako výtečný překladatel způsobil, že se stal známějším i jako básník. Z pěti jeho básnických knížek tři vyšly ve dvojím vydání v předních nakladatelstvích, takže se staly snadně přístupnými. Jinak, zcela jinak u Červinky. Jeho velké epické básně vesměs vyšly u nakladatelů, jichž podniky zapadly, jen jednou, takže dnes jsou nepřístupny a následkem toho dnes nejen čtenářstvu, ale i odborníkům téměř úplně neznámy. Drobné epické a lyrické skladby Červinkovy, jakož i jeho povídky, roztroušeny jsou po dlouhé řadě ročníků různých časopisů. Není mně pochyby, že se Červinkovi křivdilo – a jsem přesvědčen, že jen z této neznalosti – byl-li stavěn do pozadí. A stejně není mně pochyby, že Červinkovi bude přiznáno v kruhu básníků skupiny Čechovy 10 místo přední. Jeho epický svéráz, tak vzácný v každé literatuře, až sám o sobě mu je zajišťuje. Dílo Otakara Červinky obsahuje básně epické, básně lyrické a prosu. Epické skladby lze zařaditi do dvou skupin. V první skupině, rozsahem převažující, jsou básně, jichž předmětem jsou děje z největší doby našich dějin, z doby husitské. Sem patří již básnická prvotina Čer- vinkova, báseň Jan z Dubé (nákladem Th. Mourka r. 1872), refleksivní epos, hymna na svobodu a volnost, vnějškem (je psána zvláštní obměnou Spencerovy stance) i vnitřním ústrojím přiklánějící se k Byronovi; sem patří dále druhá kniha Červinkova, mnohem konkrétnější a epičtější než lyricky mystický Jan z Dubé, odvažující se příliš vznešeně vy- soko, aby bylo možno doletěti až k cíli – Jan Žižka z Kalichu (r. 1875 nákladem Th. Mourka); sem patří posléze povídka Husitská svatba (v Nerudových „Poetických besedách“ r. 1884), v níž se již vyhrazuje epická osobnost Červinkova. V rukopise leží Kronika o čaroději Žitovi (jejímu vydání stál v cestě rozsah 4017 veršů), jež usiluje zobraziti typ českého člověka z konce 14. a počátku 15. století. Konečně spadají sem i menší skladby dosud knižně nevydané. Tábor (Osvěta 1884), Král Zikmund (t. 1891) a rukopisný Žižkův tábor 11 vedle řady drobných básní (Hus, Vánoce r. 1420, U pomníku Žižkova). Již tento suchý výčet přesvědčuje dojista, že Otakar Červinka je z našich předních básníků husitismu; není bez zajímavosti skutečnost, že v Čechách v roce Husově nebylo po této stránce vůbec ani jeho jména vzpomenuto! Druhou skupinu epických básní Červinkových tvoří veršované povídky, námětů po vět- šině ze života současného. Nejobšírnější z vydaných básní Červinkových, Aleš Romanov (nákladem V. B. Čecha r. 1881), český protějšek Pana Tadeáše a Evžena Oněgina, skrývá hojnost podrobností autobiografických, právě tak jako Pohádka života (otisk z Květů 1892, vlastním nákladem ve dvou stech výtiscích, z nichž tři čtvrtiny autorovi zůstaly), kterou Sv. Čech kladl nejvýše z básní Červinkových. K nim druží se patero povídek, sdružených v této knížce, a v rukopise básně Blaník, Víla Zorana, Sv. Vojtěch aj. Lyrické básně Červinkovy rovněž jsou dosud roztroušeny po almanaších a časopisech. Lyrika Červinkova je po výtce refleksivního rázu. Největší prosaické dílo Červinkovo je románová trilogie Z pamětí našich otců. První část její, 1848, Román a skutečnost, vyšla v Libuši r. 1905, druhá část. 12 Rok 1866, jest dosud v rukopise, třetí část, Boj s kapitálem, vyšla v Libuši r. 1900. Z drobných povídek Červinkových vynikají jeho svěží obrázky z venkovského života, bystře odpozorované a střídmým slovem zachycené, jež autor sdružil pod název Blaho- slavení pokojní; jsou opět roztroušeny: Podivín, Starý Pokorný. Ovčák a Roháč vyšly v Květech 1889 a 1890, Čaroděj či upír, Neznaboh a Vyhrál v Lumíru 1888 a 1889. V Lumíru (1895) otištěn také obšírnější „obrázek historický z války třicetileté“ Z pamětí Dona Estébana.
Povídky veršem, jež se čtou v této knížce, otiskují se tu v pořádku, v jakém si je přál dle svých zápisků míti otištěny sám autor. Bajan, vyšlý r. 1880 v Lumíru, je tu otištěn s opravami dle rukopisných přípisků ve výtisku autorově; znění původní se vždy pod čarou uvádí. O Bajanu poznamenal si básník dne 6. ledna 1882, že „jest, co se uměleckého založení týče, dokonalejší všech předešlých básní, ani Alše Romanova, r. 1880 vyšlého a posud z uveřejněných básní nejlepšího díla, nevyjímaje.“ Básník ovšem přeceňuje tímto slovem svůj výkon; Bajan je pod vlivem 13 Byronovýni a epické přesnosti výrazové, jakou vyniká „Aleš Romanov“, ani zdaleka nedosahuje. Regina Isolanová, národní pověst z Poještědí, vyšla v Osvětě r. 1888. O její umělecké ceně platí vice versa totéž, co bylo pověděno o Bajanu. Námluvy, otištěné v Květech 1890, vyšly tu v lednovém čísle bez jakékoli poznámky. V „Čase“ bylo způsobem zbytečně příkrým vytčeno, že Červinkova báseň je parafrasí povídky E. M. Vacana. Emil Mario Vacano, německý spisovatel (1840–1892), je sice osobnost literárně i lidsky zajímavá vůbec a pro nás Čechy zvlášť (překládal Jiráska a M. A. Šimáčka), ale jeho povídky jsou příliš „lehké zboží“ – tak doslova zní nápis jedná jeho knihy – že není divu, nemínil-li snad Červinka úmyslně přiznati, z jakého to pramene prostou a vtipnou fabuli čerpal. Po čase sám „Čas“ vrátil se k věci a upozornil, že ani Vacanova povídka není původní, že není než výtahem z tříaktové francouzské komedie „Le jeu de l’amour et du hasard“ od Marivauxa, známé ostatně později (1906) i z repertoiru Národního divadla. V obsahu příslušného dílu „Květů“ je báseň označena jako povídka veršem „dle povídky E. M. Vacana,“ v Ottově Slovníku naučném pak jako v našem otisku.
14 Vanda byla otištěna po prvé v almanachu „Ruchu“ na rok 1868, v němž Otakar Červinka literárně vystoupil na veřejnost. Námět čerpal básník z novinové zprávy z ovzduší velkého světa vídeňského. Způsob, jakým básník začátečník pojal a zpracoval námět, vytěžený ze skutečného současného života, překvapuje svou samostatností a svědčí o velikém a svérázném nadání epickém. Harfa vyšla původně v Květech r. 1883.
Paní Marie Červinková, choť básníkova, zpřístupnila mi se vzácnou ochotou písemnickou pozůstalost, zápisky i korespondenci básníkovu. Jsem jí zavázán zvláštním díkem. Rovněž cítím povinnost poděkovati panu řediteli Václavu Červinkovi (spisovateli Q. F. Renatovi), básníkovu bratru, za přízeň, s jakou mi vycházel vstříc. Kéž se podaří společné naší snaze oživiti památku ušlechtilé duše básnické i lidské!
V Berouně, v srpnu 1916. Fr. Tichý.
15
BAJAN. POVĚST SEVERNÍ.
18 I.
Helgoland.
Sledním bledlo slunce pruhem nad nezměrným moře kruhem, v mlhách, které obzor kryly, spousty vod se v nebe ryly. Od východu modrošedé valily se na vše strany vlny zelenavě bledé k západu jak v ráje brány. Jak by zkonejšeny svitem slunka sledním, usínaly na obzoru mlhovitém – drahou ohromnou se hnaly k jiným světům, kov jak roztavený – jak by lidstvo tuto lesklou dráhu vyšlapalo v chmurné Lethe pěny v světy krasší na nebeském prahu. Ostrov, s živly v bouři stálé loď jak hrdá, čněl zde v moře. [19] Posud odráží se zoře na té červenavé skále, rozsápané v tisícletém zmaru v různé kupy fantastických tvarů. Na východě pod vysokou skalou, tam, kde oslaben byl moře příval, ostrov, tajemství jak svoje, skrýval před severní bouří, vísku malou. Lovci, odvážliví plavci, bydlili zde od pravěků. Časně z rána v moře jeku létli v zápas jako dravci na vodu, o chléb svůj denní. Na skořápce loďky malé hnán-li bouří koráb k skále, pluli v pomoc bez prodlení. Lid to hrdý svojí prací. Na večer se klidně vrací k chatě, dítkám, ku své ženě, ke krbu, by v kruhu milém okřál v rozhovoru čilém. Vypráví a dýmá spokojeně. Tak jest nyní. Před sta lety? Mocné království to bylo, chovající lodí čety. Nyní z něho málo zbylo 20 po boji za tisícletí. Příval moře více, stále hlodá na červené skále, sám až ostrov v moře sletí, shlcen vody peřejemi – Helgoland – zván svatou zemí. Na nejzazším v sever bodu, do moře kde skála čněla, záplava se posud rděla, barvíc široširou vodu. Podepřen o skálu zpola muž zde stál, v plášť vhalen černý. Nad ním skála čněla holá, před ním obzor bezeměrný. Sledovat se zdál on zrakem, noc jak temno v moře klade, halíc pláně jeho mrakem, smrti stín jak v čelo mladé. * * * Táhlý hvizd; – a v odraz echem heslo znělo v skalách vzdechem. „Tys to, Lerte?“ zněla slova muže, který pozvedna se hleděl přesvědčit se znova v příchozího tváři, hlase. 21 Mladý muž v bojovném hávu, Normanů jenž v boji lítém světem šířil druhdy slávu, ozářen dne sledním svitem sestupoval skalou dolů. Již se sešli. Oči blyskly jak by vzájem dýky stiskly. Příchozí tu hlasem bolu: „Bajane!“ dí ruku podávaje. „Krátká dělila nás, Lerte, doba,“ Bajan dí soudruha objímaje. „Hleď, co divá živlů netkla zloba, zášť a nebezpečí, bratří hana, touha tam, kde vlast má milovaná – bolu vášně rázem zpustošily, že mne nepoznáváš, druhu milý.“ Příchozí byl mladší druha. Jeho štíhlé ve postavě jevila se síla tuhá, překážky jež ničí hravě, jak by byly ku zábavě. Slunce žárem tvář se tměla, vousem tmavým ozdobena. Zpod přílby, jež chrání čela, vyzírala přání smělá, jiskrou zraků ozářena. Přec však v líci ušlechtilé odvážnost se s klidem pojí, 22 zvyk to, rozkazovat v boji, zvyk, jenž zdobí mravy milé. „Ela kde, a kde jest Mila? Mluv, kde sestra má a tvoje?“ Lert tak, plný nepokoje táže se. „Je chrání Víla, matka jejich. Stiš se, bratře. Přisedni! Již čas se blíží, s nocí nad moře se níží!“ Zahleděl se v moře patře. „Vidíš lodě černé tělo nad vodou tam nepohnuté?“ K nim až jásání z ní znělo, v ozvěně až zhaslo duté. „Vidím,“ na to Lert opáčí. „Hle,“ dí Bajan, „světla víří jako zraky v hlavě dračí, jak tam šumí, jak tam hýří.“ „Plavci užívají chvíle,“ na to Lert zas odhovoří, „radují se z cesty cíle. Proto v ples se, v rozkoš noří.“ Bezelunná noc se sklání nad nezměrnou moře plání. Větřík mužům v tváře duje, pověsti jim vypravuje o naději – o zklamání. 23 Ticho jest, jen věčná hudba moře mísí se v to marné lidské hoře, věčnosti jak klidné oddychání. * * * „Čas nám zbývá, Lerte milý,“ Bajan ozval se tou chvílí. „Ty mne neznáš skoro ani. Když nás vlny rozloučily, neskončil jsem pověst svoji.“ „Bajane, ba, seznal jsem tě v boji. Zapomněl’s, jak Sigurd krvelačný sekerou nad hlavou mával mojí, já pak umdlen, svět jsem viděl mračny kouře, v kterém loď se moje vzňala? Mocná páž tu v půl mne obejala – ránu stavil’s, jež mne zanést měla do Valhaly k hodům slavných rekův. Brzy na to sladká řeč mi zněla, kterou nezabudu věčně věkův. Mílu poznal jsem – s ní byla Ela, sladká sestra. – Nač mně znáti více? Jedno popatření v muže líce, poctivé stisk tuhé jeho paže,*) svazek tvoří, jejž nic nerozváže.“ ––– *) Dle básníkovy opravy rukopisné; v Lumíru čte se: „Stisknutí poctivé jeho paže“. 24 „Díky, Lerte!“ Bajan odpověděl. „Dlužníkem jsem tvým. Kdož ví? Snad v krátce Perun povolá mne světovládce. Když jsem dnes do moře hloubi hleděl, stín jsem viděl – podobal se matce – matce, pochované v rodné zemi, daleko tam, za vlnami těmi. Snad mne volá. Neuzřím zem drahou, ach, jež kolébkou mi byla, jež mi touhu věčnou zůstavila – touhu za tou zlatou matkou Prahou. Zemi svatá, zemi milovaná, v které prach mých otců odpočívá, o tobě, ach, často se mi snívá! Požehnána budiž ona strana, na vždy požehnána mezi všemi svatá moje milá, rodná zemi! Vyhnancem jsem. Prestol knížecí mi kdysi souzen byl, kdy víra nová vyháněna z háje Perunova. Ustoupil jsem také s ostatními přes hranice vlasti, ku severu, tam, kde zem se ztrácí v moře šeru. Matka přijala však víru novou, kterou vírou lásky, spásy zovou. Já byl mlád. Však otec odpor kladl knížeti, jenž tehdy Čechy vládl. 25 Domníval se, národa že spása ve víře jen otců obsažena. Odpor zlomen však; kříž všude jásá. Umírajíc klesla matka – žena. Se mnou tedy a s mou sestrou v hoři odebral se s hloučkem věrných druhů v říši Slávů na baltickém moři, bohů věkožízných věrných sluhů. Znal’s tu vísku moře na pobřeží? V středu Svantovíta chrám stál s věží nízkou, dřevěnou, jak druhdy v vlasti, kam jsme zvykli oběti své klásti – chrámek malý – vždyť se nad ním klene modré nebe boží – nezměřené – Dále domek náš tam stával bílý, ponořen jsa zevšad v malém sadě jako labuť bílá na zahradě. Útulek to vyhnanců byl milý. Otec knězem byl a sloužil dále bohům věrně z Vesny po Moranu. Zesnul tiše na vysoké skále, odkud výhled na polední stranu zvěst mu dával, tam že rodná země. Bohové se dotkli mírně, jemně schránky jeho; zdál se dřímat spíše; s modlitbou za vlast svou zesnul tiše. Odrostlého, vše mne k moři vedlo. V pláň tu, kterou oko nepřehlédlo, 26 modrou, neobsáhlou, plnou změny – hrůz i krásy plnou, v bouře pěny. Loď kdy moje byla větrem hnána, když mi v oči tryskla voda slanáslaná, jásal jsem, jak mládec roztoužený. Tu jsem seznal tebe, sestru tvoji – Elu drahou – s Sigurdem jsa v boji; ženou mou se stala; tys byl hostem mým a v domku mojím prostém sestře mé jsi se stal navždy milým. Rád se vracím k blahým oněm chvílím navždy zašlým –“ ,Navždy zašlým?‘ Znova divoce se Lert uchopil slova. ,Nemuč mne již, Bajane, a rci mi, co se stalo s Elou – s mými – ‘ „Utiš se jen; doba již se blíží – Sigurd, víš, ten podlý*) zrádce bohů, který zaprodal se podle*) kříži – drzou stavil na práh vísky nohu – Kromě starců, žen a malých dětí nikdo nebyl, kdo by odpor vznesl. Chrámek Svantovítův v popel klesl, víska padla ohni do objetí – s ní též domek můj a –“ ––– *) V Lumíru: mrzký, mrzce. 27 Mluv, Bajane, domluv, kde jest Míla, kde jest Ela?‘ „Nech mne, Lerte, domluviti zcela. Na popeli vísky milované po druhé jsem vlast svou oplakával. Ani stopy nenašel jsem kolem – Jak též honiti se za sokolem? Nebem modrým beze stopy zmizí – Vše mi přicházelo mrtvé, cizí. Mne jen lákal moře divý nával, povrch jeho měnivý a pestrý. Chvíli váhal jsem, zda tam se vrátit mám do staré rodné vlasti svojí, uložit se navždy ku pokoji? Ne a ne! Dřív pomstou vraha zchvátit, honit lupiče mé ženy, sestry na kraj světa až, a byť se skrýval na dně moře: Za ním, za ním, za ním! Se mnou sáhli druzi moji k zbraním. Každý z nich zde drahého cos míval, co mu lupič drzou unes rukou, každý toužil lačnou pomsty mukou ponořit svou ocel v krvi jeho. Rozloučili jsme se s země koutem, jediným, jenž byl až posud poutem mezi námi – světem – prosti všeho, člověka co k člověčenstvu víže. Hrstku popele mám na památku 28 ze své chaty z oteckého statku. Hrstka popele, tak lehké břímě – hrstka sněhu větrem hnána v zimě, a přec kruší srdce její tíže! Brázdili jsme moře bez ustání. Marné bylo naše namáhání. Bez naděje, skleslý – na rozcestí zde jsem stanul, tu mi přálo štěstí!“ ,Kde je lupič? Mluv již!‘ beze dechu Lert se táže Bajana zas v spěchu. ,Jaké štěstí?‘ „Předně, že mám tebe!“ S úsměvem mu Bajan odpověděl. ,Zemru trýzní, mluv! Ó velké nebe!‘ Bajan s upjatostí v temno hleděl, z kterého teď, jako hvězda z krve tryskla zář, kde loď se zdála prve. Ze skály se vzchopil,*) na níž seděl. „Hodina již naše udeřila,“ k Lertu dí a ukazuje hvězdu. „Hle! Tam Ela má a tvoje Míla – Sigurd! – Čas ke krvavému sjezdu!“ ––– *) Lumír: „Vyskočil ze skály, na níž seděl“. 29 II.
Mila.
Na lodi, v útulku, komůrce bídné krasavic zajatých, stopených v hoře, rozsévá lampa tam světlo své spoře. Ptáče jak pod křídlem matky dlí klidné, dívčinu zříti tak objatu rukou starší již družky, jež s mateřskou péčí úsměvem k pohledu mladší se vděčí. Věrná dvě srdce zde na blízku tlukou. Možno-li zobrazit vtělenou něhu, na křídle motýla lehounký pel? Rozplyne na slunci, lehčeji sněhu, uletí, když jsi ji pochytit chtěl. Dívčiny lepotvar, mladistvá tvář, pod čelem klenutý obočí tah, hluboké oko, jak ukryté v snách, růžená ústa, v nichž Mílek – ten lhář, úskočně, motýl jak v poupěti skryt – uplétá osidla mužskému oku. Potemné kadeře v bujném zřít toku po šíji z úběle volně se skvít. Postava v souladu s ostatním tvarem v pohybu krášlí ten milostný zjev 30 vzácným a kouzelným přírody darem: Lad ducha s tělem v ní, grácie děv. V úběru, bělostné říze to dlouhé, zabrána v vzpomínky dívčina sní. Dospělá, zdá se přec děcko být pouhé, důstojnost s něhou tak snoubena v ní. * * * „O čem sníš, má holubice bílá? O čem sní má posestrima Mila?“ Ozvala se slova druhé ženy hlasem něžným, v kterém obsaženy matky péče s láskou družky věrné. Mila, uprouc na ni oko černé, vyskočivši, k ní se přitulila, jak se k matce vine dcera milá. „Ptáš se mne, nač myslím, milá Elo? Nevím sama. Toužení mne neslo; jako ptáče v nebe zaletělo, do výše té modré létlo smělo, kde jest víra jediné jen veslo: Víra bohem daná, víra čistá v nejsvětější Pannu, matku Krista.“ „Milo! Přijala jsi kříže heslo. Rci, jak věřit můžeš bájím o něm? O bohu, jenž ukřižován kdesi – umřel – vstal pak v nové žití plesy? 31 Člověkem byl – bylo tedy po něm – Mohl mrtvý oživnouti znova? Chápe se mne před Nejvyšším hrůza, rouhavá-li slyším tvoje slova – Ty ctíš boha, jejž ubila luza – Mílo, bojím se, že hněv tě stihne bohů mocných.“ Její oko jihne. Mila hlasem měkkým odhovoří: „Elo, duch můj před bohem se koří, kterého my obě stejně ctíme. My ho ale nikde nevidíme. Ctím v něm dokonalost, pravdu, krásu, vidím jej ve dítka očí jasu, s úsměvem kdy pozdravuje máti, tak jak v hvězdách na nebesích pláti. Není on ten hrůzoplný mstitel, který hříchy lidstva hromem káře: Jest on shovívavý vykupitel, s úsměvem jenž hledí na oltáře, modly lidské, pověry neb víry. On je v nás, kdy snažíme se býti jemu podobni, co svému vzoru – Však až zhasne slunce toho žití navždy pro nás smrti na obzoru, vrátíme se k němu – otci – jednou v život, jehož růže neublednou.“ „Nevím proč, však zdá se, že tvá slova ve mně budí cosi k žití znova – 32 jakés tušení – jak za svítání hlásá slunce pod obzorem plání –“ „Pak již věříš v něho,“ šeptá Mila. „Přijde jednou doba – tak prý učil božský zakladatel míru díla, jehož slepý lid na kříži zmučil – jednu kde mít budou pouze víru všichni národové v světě šíru. Sestoupí snad jednou v srdce lidí, tak že to, co nyní s hrůzou vidí: že můž’ kohos blažit jiná víra – shovívavě on jak zříti budou na každou tu víru, třeba chudou, na poklesky domnělé a hříchy bratří, sester ubohých a bídných. Někdy cítím čas ten v prsou klidných jako anděl křídel šumot tichý.“ – Utichla. A k sobě přituleny dlely v zadumání*) mladé ženy. Lampa rozlévala spoře světlo po útulku, komůrce to skrovné, poupě v náručí kde Panny květlo: Symbol spásy. V tuše bohorovné nadšencem kýms zhruba vytvořený ––– *) Lumír: „v přemýšlení“. 33 samoten čněl se dřevené stěny:*) Dítě božské v loktech Marie Panny. Náhle jásot chasy nevázaný zazněl jako posměch luzy divý v bezbranných žen útulek ten tklivý. III.
Sigurd.
Na lodi dlel Sigurd spokojený. V kajutě, jež přepychem se skvěla, seděl hrdě štěstím opojený, révy šťávou též, jež v číších stmělá, rubínem se v záři ohně rděla. Od večera již se jásot šířil: Na počest, že zítra této chvíle dosáhne on kýženého cíle, zlomí odpor holubice bílé. Proto nyní v předtuše již hýřil v krásách děvy, uloupené zradou. Pokaždé, kdy zvedal k ústům číše. zalétal již napřed v lásky říše, kochaje se v duchu její vnadou. ––– *)L: Visel jedině s dřevěné stěny. 34 Rozhárán až konečně též velí, do kruhu by divých besedníků obě děvy byly přivedeny. Zajásal kruh hodovníků celý, v souhlase mu vzdáno s řevem díků. Vstoupily dvě luzné mladé ženy. Mladší sestra Bajanova, Mila, tulila se jako čarná víla k Ele, kráčející bez pokory, v zraku ženy pohrdání, vzdory. Slovanský se původ jasně liší v Mile, něžné jako holubici, v chování i cudné její líci od Normanky, kněžny moře říší. V oblé tváři andělské té hlavy,*) ovroubené proudem temných vlasů, nad něžnými rty, jichž výraz hravý upomínal ještě dětských časů – očíoči zářily, tak jasné, tmavé, jak by klesnout chtěly k matky hrudi, k její věrné tváři usměvavé. Zjev teď v tvrdých srdcích soucit budí. Hrdě vzpřímena však stála Ela, projdouc síní před Sigurdem nyní. S diademem věnčeného čela ––– *) Lumír: „V tváře oválu andělské hlavy“. 35 valily se proudy zlatých vlasů; rusé brvy modré oko stíní. Temné roucho s bohatými lemy spiato v půli; dýka tkvěla v pasu. Šepot obdivu se nesl síní, Sigurd sám, jat úžasem, jest němý. „Nuže, Sigurde, mluv,*) co tvé přání?“ Hlasem zvučným oslovila mládce. Zdálo se, že v sluhu změněn vládce. A přec neznal jindy ostýchání, trhal růže na cestě své všady bez lítosti, chladně, ku zábavě, sešlapav do prachu jejich vnady s výsměchem – proč váhá nyní právě? Vysoký je, mužný; tělo spiato v nádherný je kment a tkané zlato. Tvář ač mladá stopy žití nese, které rytíř Sigurd posud vede, líce osmahlé a vášní bledé, v kterých soucit nikdy nepohne se. K výsměchu jen oživují časem, nebo v boj kdy káže mocným hlasem. Nyní ale – nač ta něha v oku na Milu upřeném s vroucí touhou? Nezaslzel muž ten mnoho roků ––– *) Lumír: „Nuže mluv, Sigurde...“ 36 při výjevech hrůzy dobou dlouhou – nad sirotou – proč mu vlhnou zraky? Což můž’ slzet něhou dravec taký? Sestupuje svého křesla s výše, nabízí je dívkám, čeká tiše, jak by rozkazy jich očekával. Bez pohnutí ale Ela stála jako by si sama něco přála. Pochopil. Neb kynem kol znak dával, že propouští svoje věrné druhy. Vzdálili se až na jediného, jehož zrytá tvář a pohled tuhý jevily, že normanská krev jeho pronesla jej světa krajem celým prostřed bouře, bojů, nebezpečí, vstříc že kráčel nejdivější seči s úsměvem a s čelem hrdým, smělým, jako mladík kráčí ku veselím. Sivý jeho vlas. Zrak orlí, krutý. Nedaleko meč a krunýř dutý jevily, že Sigurdovi drahy. Přítelem již otce jeho býval, soudruhem mu v boji s jeho vrahy. Na smrt otcovu se také díval. Za mládí si vespol přísahali, že si dobudou vchod do Valhaly. Starý Sigurd věrně dostál slovu, 37 zhynul v boji po divokém lovu. Ingo syna ujal se, s tou péčí, jakou otci věnoval – ba s větší. Vycvičil jej v zbrani, světem vodil. Jenom v jednom dobře nepochodil. Sigurd bohům dávným odcizil se, přijal víru, kterou mečem šířil. V pohanských tak krajích světem hýřil. Ingo nad tím nikdy neztišil se. Věšteckým mu předpovídal slovem, že on zhyne v hesle víry novém. Poutal slib jej zemřelému daný, aneb dávný zvyk? Syn milovaný? Aneb veden dávnou náklonností, vláčel světem svoje staré kosti z boje v boj a bouř, až do únavy, hoden země té co Norman pravý? „Nuže mluv, Sigurde, co tvé přání?“ Ela s úsměvem zas opáčila. ,Prosím, aby zpěvem krásná Mila oslavila naše hodování.’ „Pánem jsi,“ dí na to Mila klidně. „Netřeba ti proseb, rozkaž pouze.“ ,Ne tak, děvo sladká,’ Sigurd vlídně odpovídá v nevýslovné touze. ,Paní budeš mou. A naše víra každý rozdíl svazkem církve stírá. Zapěj onen zpěv tak truchlobolný 38 vzdálené své, neznámé mi vlasti, který ohnivý je muž jak volný, v žíly leje touhu, vášně slasti. Nerozumím sice, zpěv co značí; zaznívá co šepotání ptačí, kdy se v lese širém klade k spaní; pak z něj zaburácí znenadání píseň volnosti, jak krev kdy tryskne.“ Dívka ruku k srdci maní tiskne, zblednouc ustupuje, skoro klesá – „Nepřinutíš, pane, ptáče k zpěvu, když’s mu volnost vzal a zeleň lesa, nepřinutíš k lásce volnou děvu ani prosbou, ani hrozbou hněvu. Volnosti mé písně vyschly všecky – pochoval je v dáli nářek dětský. – Nevěstou mne svojí zoveš, pane? Proto, že jsem přijala tvou víru? Vždyť v té víře přikázání míru zřejmě spasitelem božským psané: „Nečiň jinému, co nechceš sobě!“ jednej dle té víry, smaž svou vinu. Dokaž, že jsi křesťan, též dle činu. Svobodu nám navrať v této době – Mluvíš o lásce – ta volnost žádá. Vrať mi bratra, vrať mi rodnou vísku, odřekni se lupů svojich zisku – V nevoli však každá láska zvadá.“ – 39 Domluvila mírně, ale pevně. Sigurd zbledl; lící mraky táhly, zvěstujíce vášní výbuch náhlý, až se přece opanoval*) zjevně. „Marně, Milo, chceš mne přinutiti, bych tě pustil. Ublížil jsem tobě? Vroucí cit můj utichne jen v hrobě – nevydám tě, pokud ve mně žití. – Proč mi vyčítáš však bratra svého? Nikdy já mu neučinil zlého – neznám ho, snad nikdy neuvidím. Spatřím-li jej kdys: buď na pokoji; bratra tvého žití svaté je mi. – Činím to jen, co na celé zemi právem vítěze je v každém boji. Pouze zvykem nynějším se řídím. Kdybych dnes pad’ v ruce tvého lidu, nevole bych poznal krutou bídu. Činím to, co církev svatá velí: Škodit všude víry nepříteli, rozšiřovat slovem nebo zbraní víry naší svatá přikázání. Nenutím tě k lásce. Vím však jistě, že mi dobrovolně podáš sama, co si vzíti mohu na tom místě. Netrap se již bolu myšlenkama. ––– *) Lumír: „opanoval přece“. 40 Na ostrov zavítal biskup svatý, ve víře by sílil obec zdejší. Zítra touha má se ukonejší, budu slovem jeho s tebou spiatý navždy – nerozlučně – k tvému blahu načež provodím tě ku severu, jako paní nejkrásnější věru, k otcovskému dovedu tě prahu!“ Vešel lodník.,Průvodčí již čeká!’ „Nechť sem vejde!“ Sigurd krátce velí. V tmavý plášť jsa zahalený celý vešel Bajan. „Co jsi za člověka?“ Tak se Sigurd příchozího táže. „Znáš-li vody zdejší? Dejte číši! Posilni se!“ Blahosklonně káže. V témž však okamžiku výkřik trojí; z trojích úst se slova rázem nesla. Mila bez vědomí k zemi klesla. Ela spěchá v pomoc v nepokoji. Příchozí též, jak by citem hnutý ku pomoci spěje, k ní se sklání. – Cítí na rameni z nenadání těžkou ruku dotýkat se skrání. Vzhledna spatří Sigurdův zrak krutý, upřený jak dýku v svoji tváři s takým rázem ďábelského štěstí, jaké protivníku muku věstí. 41 „Kdo jsi? Přiznej se, ty bídný lháři!“ Volá Sigurd; jednou rukou značí zbraň, jež pod pláštěm vpřed poodkrytým zaleskla se jako zuby dračí: brnění hle, tmavé, s pásem litým, na němž pohanský znak Svantovíta jako hvězda o půl noci svítá – kryje mocné příchozího údy. „Bratr té!“ on volá mocným hlasem tase meč jak blesk. Však stejným časem v rukou Inga, Sigurda meč rudý. Bajan stál jak mramorová socha, slední mstitel pobaltických Slávů.*) S úsměvem on zvedl mračnou**) hlavu jako rek, jenž nebezpečí kochá, bez bázně na smrti stoje prahu, v posled pohrdu v líc metá vrahu. „Znáte jméno mé – i mého meče – Bajanův meč daleko je známý – vítězně on vyšel z každé seče jako mstitel utlačených Slávů – – Nemá nyní jednati však s vámi: Učiňte jen zadost mému právu. – Sigurde, ty ženy žádám sobě –“ ––– *) Lumír: „Mstitel poslední Polabských Slávů“ **) L.: „bledou“. 42 ,Dám je, dáš-li za ně svoji hlavu!’ „Nuže, pomsta kyne v krátké době. Sám jsi vynes ortel – nuže. Blesku!“*) Volá Bajan – meče létly v třesku – táhlý hvizd – a lidé prostor plní – z obou stran boj krutý kol se vlní. – Zvoní pukléře a meče svítí; Ingo, Sigurd, jako dravci lítí bijí v Bajana; to Ela zočí, jako lvice k ochraně mu skočí – pozdě; rána dobře namířena – místo Bajana však klesá žena. V tom však Lert jak rozvlněné moře s houfem věrných mečem kolem oře. V obou stranách odvaha a síla. Počtu přesila však zvítězila. Nikdo neživen, neb nechtěl žíti. Sigurdovci v krvi, lvi jak lítí klesli jak skácené bleskem skály; Ingo s úsměvem na chrabré líci. bohatýr jak v smrti vítězící, který v slávě kráčí do Valhaly. ––– *) Jméno meče (v Lumíru s malým písmenem). 43 IV.
Bajan.
Bajan raněn; Mila při něm klečí, posledně on k lidu svému řečí: „Hranici mi nyní složte, bratři v boji. Nejvýše mne na ni vložte: Denden kdy nový v duši svítá, nech uvítám Svantovíta, otcové jak moji! Po bok Elu, meč též věrný, bratři v boji, pás též Svantovíta černý vložte na hranici vzňatou, abych vznes se v oblast svatou, otcové kde moji. S bohem, Lerte, sestro sladká, bratři v boji! Odcházím, kde otec, matka. Uvítám já vlast svou dávnou, pozdravím ji hymnou slavnou otcové jak moji. Daleko tam za vlnama, bratři v boji! sejdu já se opět s váma 44 po života vlnobití v zemi té, kde krasší žití, otcové kde moji. ,Mohu tobě, bratře milý, předříkávat v slední chvíli slovo svaté víry naší pro útěchu?’ „Pro útěchu?“ stíží výdech’ Bajan v echu. – „Pro útěchu víru vaši?“ Zahleděl se v sestry tváři: Čistá nadšenost z ní září, přesvědčení víry pravé. V kněžku víry lásky vroucí změnilo se děvče hravé. Pousmál se Bajan mroucí, za ruku pak sestru pojmul; patrně jej obraz dojmul zašlých – dávno zašlých let. – „Milo, dítě, sestro drahá, zrak můj mroucí v příští sahá, daleko též hledím zpět. Mlhy šedé obzor kryjí, přede mnou i za mnou vlny, 45 jež se v nekonečno ryjí, oceán to světla plný, plný sluncí, plný hvězd. Na něm já se věčnem nesu beze bázně, beze plesu v neznámý kýs velký sjezd. Odkud jdu a kam ten spěch? Ptej se proroků všech časů, ptej se moudrých, ptej se kněh – všichni pozvednou svých hlasů – opustí té bez útěch. – Nehleď k nim, nech knihy stranou. slova ta, jež z úst jim vanou, mizí před pravdou jak sníh, který slunce jarní taví: Pravdy nedozvíš se z nich! Víc ti poví vánek hravý, kadeřící širé moře; víc ti poví orkán dravý, jasný blesk kdy mraky oře; víc ti, poví zvadlé listí, padající v podjeseni, více můžeš, sestro, čísti z hvězd – co v knihách psáno není. Na hoře, jež bílé témě velebně ku nebi zvedá, usíná vše marnost země: Jak je pýcha lidská, bledá! 46 Co můž’ učil prorok všaký, co bych já se nedozvěděl? Že tam bůh jest nad oblaky? Ať mi dí, kdy v tvář mu hleděl? V nás jen, sestro, je to věčné, v nás a kol nás v každém místě. Žití božské, nekonečné v nás jak v červu každém jistě. V nás se jeví ve svědomí konat dobro, pravdu hlásat – v čela hor je píšou hromy – v skřivanu je slyším jásat! Čím se chlubit, sestro, máme? říci smíme, že jej známe? Nač ten směšný pych nás červů, drcených jak v mlýnském žervu? Přijdou doby, kruté doby, kdy ta naše víra stará bude uložena v hroby; nová víra, mladá, jará zavládne na jejím místě. Stará víra v rouše novém zajde však před novým slovem – novou vírou – časem jistě. Ze všech věr však něco zbyde, přetrvá ty všechny tísně na perutích oné písně, kterou jednou všichni lidé 47 zapějou jak chorál hromný, jako příval neoblomný, až se vesmír pootřese: Žijte pravdě – milujte se!“ Klesl zpět; a v malé na to chvíli onen stín se na tváři mu vložil, který jeví, že již dospěl k cíli, pro vezdejší svět že navždy dožil. – V.
Tryzna.
Na dobyté Sigurdově lodi vysoká hranice vyrovnána; těla bojovníků na ni dána, zvyk jak pohanský to s sebou vodí. Nejvýše, jak vůdce, Bajan s Elou. Dokončeno. Loď již zapálena, naposled zde kleká ještě žena, pro bratra stírajíc slzu vřelou – pro bratra a družku. – Dokonáno. Do člunu již odvádí Lert Milu, načež sám přiložil ruku k dílu, k podpalu znamení druhům dáno. 48 Člun se vzdálil ku Lertově lodi, která podál stála zakotvena. Dáno heslo; kotva vytažena. „S bohem navždy! Kéž vás bůh již vodí!“ Budí se to nad vlnami zoře? Rudou září pokryto je moře; širá jeho pláň a každá vlna září rudě, jako krve plná. Sigurdova loď to jasně hoří: Bajane a Elo, věrná družko, smrtelné to poslední jest lůžko reků jako na svobodném moři. Lertova loď, ajhle, v sever letí. Na palubě, osvícené jasem, stojí Lert a Mila ve objetí. Kolem píseň pějí temným hlasem bojovníci za zemřelé druhy, kteří spějí v ohni spánek tuhý. Spi! Kdy k boji zazněl ryk, kdy rohu volal hlas, veselý společník tys býval v každý čas. A protož tuto číši plnou, než pohřben budeš chladnou vlnou, prázdníme na pospas. Spi! 49 NechNechť míjí slaboši bouřlivý moře val; nám bouř jest rozkoší a tys v ní pevně stál! A protož pijem číši plnou, než pohřben budeš chladnou vlnou v hrob, jejžs miloval. Spi! Kde děvy svévolí ku tanci zvalo zas, byl’s, druhu sokolí, vždy prvním v kole z nás, a protož tuto číši plnou, než pohřben budeš chladnou vlnou, prázdníme, na pospas. Spi! Vždyť život nečeká, smrt stojí v zápětí; než naděj člověka, již ona přiletí. A protož pijem číši plnou, než pohřben budeš chladnou vlnou v mrákotné podsvětí. Spi! Byl’s věrným soudruhem, tvá loď jest v přístavu. 50 My jeden po druhém jdem v smrti únavu. Však dokud žijem, číši plnou, než pohřben budeš chladnou vlnou, ti pijem v oslavu! Tiše spi! Hledí tam, kde jako na výsluní Bajan s Elou na hranici trůní, jiskry padají jak hvězdy v moře s lodě ohněm trávené, jež hasne. V srdci milenců plá slast i hoře budoucnosti láskyplné, krásné. Lert ač pohan, Mila, dcerou kříže, přece oba jedna víra víže. Jedna víra obě srdce pojí: víra lásky. Stejně tlukou obě. Nač též dělit, bůh co spojil k sobě? Vždyť po delším nebo kratším boji jedna zem je navždy k sobě spojí. Vynálezek lidský jenom ruší štěstí milujících, věrných duší. Klesá požár. Vítr v plachty duje, s větrem duch je mrtvých obletuje. Dál a dál! Již vzrůstá moře nával; v dáli posud svítá slabá záře přítele jak mileného tváře – jenž jim v posled s bohem navždy dával. 51
REGINA ISOLANOVÁ. NÁRODNÍ POVĚST Z POJEŠTĚDÍ.
[53] I. I.
 Ani šelest. – V tichém ruchu hodina se blíží duchů. Lampa svítí. Matka boží hledí v teskném hoři dolu na Syna, jenž hyne v bolu, na hlavě korunu z hloží. Ticho vůkol o půlnoci. „Sprosť mne viny, v tvé jsem moci,“ kolem kříže ruku vine – „chraň mne, mocný Hospodine!“ Pode křížem leb se šklebí. „Přeludem jest život celý – hledej štěstí pouze v nebi –“ zdá se šumět v tiché celi. „Láska – přelud?“ Šeptá tiše jako ve snu abatyše. „Není lásky na té zemi? Mlčí vše? Svět celý němý?“ Hledej lásku k Spasiteli – [55] viz ten stín! Tvá láska kráčí – Na krvavý stín zrak šine, k zemi pólo klesá v pláči. Ani šelest. V tichém ruchu hodina se blíží duchů blíž a blíž – jak hudba s výší, rajských křídel šelestění... Hudba, zpěv se střídá, mění obklopujíc abatyši... II. II.
 Tichounko, tiše hudba zní blíže, výše a výše nese ji ruch: Mizí již cela... Zproštěna tíže dívkou je zase – v dál nese ji duch. Tichounko, tiše hudba se nese, balsámu plný, vonný je vzduch: Jarní to vůně v zeleném lese, srdce až stůně v nyjícím plese, zpěvem a hudbou je opojen sluch. Loutnu má v ruce z perleti, zlata, zlaté se struny na loutně pnou, na ústech píseň, jako báj svatá čarovné zvuky se z nástroje dmou. 56 Bělostný oděv, jen v havraním vlase růžová pentle se ohnivě skví, nachová růže na zlaceném pase, jak plamen lásky se mění a rdí. Umlkly ptáčat kolkolem sbory, slunko již zachází za obzor, modravý nádech pokrývá hory, nad nimi Ještěd, to král je hor. Vše kolem utichlo, dříme i les, nápěv jen dívčin se tišinou nes: „Čárné noci, jižní noci! Vlnky modré loďkou hrají, teplý vánek líbá růži, růže hlavinku svou kloní, slavíka zpěv nocí zvoní. Moje duše, sníš o ráji? Nevím – touha ňadra úží– Po hladině zvonku znění svaté nese pozdravení: Ave Maria! Čarné noci, jižní noci! Vlnky modré loďkou hrají, vánek líbá dívku – růži, která v loďce s milým plyne. Pěvec dívku k srdci vine: 57 Moje duše, sníš o ráji? – Nevím – touha ňadra úží – Po hladině zvonku znění svaté nese pozdravení: Ave Maria!“ Utichly struny, a spanilá děva na skále hory samotná dlí, večerní plání jí tváře oblévá, za sluncem zraky zapadlým zří. „Čarovné zraky, ach, tmavé vy zraky! Z jakých to propastí plamen je v nich? Spoután v nich blesk, který protíná mraky, dřímá v nich láska – či hleděl v ně hřích?“ Šepce tak jinoch na kraji lesa, pohlíží okouzlen na dívčin zjev, srdce mu zmírá a slastí zas plesá, zdá se mu nejkrasší z veškerých děv. „Možno, by svět hostil takovou krásu, lahodu tváře, ten ztepilý vzrůst? Životem splatil bych dotknutí vlasů, jediný polibek růžových úst! Odkud té písně jsou kouzelné tóny? Za nimi kráčel bych, kam by mne vedly...“ Z prsou se vyrvaly vzdechy a stonystony. – Vzhlédla naň děva: Při jeho zjevu 58 tváře se zarděly, hned na to zbledly: „Rci, kdo jsi, smělče,“ táže se v hněvu. „Sama mi, dívko, rci, kdo ty jsi asi? Zvábil mě čarovný zvuk tvého pění – pěly to tvoje či labutí hlasy? Sním snad? Či sen můj se v nicotu změní?“ V dívčině tváři pýcha se znáhla obrací v úsměv záliby tajné; růžovým prstem do zlatých strun sáhla: „Vskutku jsem královnou – říše bájné; říše ta bez konce v blankytném vzduchu; Melusinou jsem, královnou duchů.“ Na juna sličného pohlíží s výše – z postavy lahoda s velebou dýše. „Jsi-li ty královnou,“ jinoch jí na to, „nemohu déle již prodleti tady, nemám já korunu, nemám ni zlato, nemám též panství ni nádherné hrady: Prostá jen chýše celé mé jmění, toho mi dosti – nežádám více!“ Dívce se zarděly spanilé líce – poupě tak v růži slunce svit mění –: „Za lásku královny chatu bys nedal, kdyby se sklonila v milosti k tobě?“ 59 „Lásku bych za lásku v každé dal době. Dívčinu, pějící labuť jsem hledal: Našel jsem královnu, v hrdosti, pýše. Všechno za poklady koupíš si spíše – lásky mé za ně však nekoupíš sobě...“ III. III.
 Jarní plání plno touhy, plno lásky táhlo krajem, pomíjelo, sen jak pouhý, že zem kdysi byla rájem. Denně na temeni hory zaznívalo čarné pění, zapadalo šeptem v bory, jak mře všecko v zapomnění: Co v nás včera vášní plálo, dneska se nám snem jen zdálo: Po nás – v pohádku, se mění. Marně dívka ždala v touze jinocha, jenž milost její darovanou odmít pouze. Lásky ale čaroději zdařilo se okamžitě zavít srdce v různé sítě. Mužnost spanilého mládce, 60 obrážená jeho zory, pokořila dívčí vzdory: Srdce ucítilo vládce. IV. IV.
 Velký měsíc, plný, jasný nad lesy se vznesl tiše, stříbrem otkal kraj ten krásný, hory, les jak bájné říše. Mlčí noc. Jen z lesu hloubi časem povzdechem to znělo, jako by tam z temna doubí cosi k hvězdám jasným spělo. Mlčí kraj. Noc letní, snivá, teplá, vlahá spřádá dumy. Moře hvězd po nebi splývá, tiše větřík časem šumí, vzdaluje se a zas blíží. Měsíc v potoku se shlíží, který bublá blízko chaty. Vrba, kloníc nad potokem peň svůj vetchý, hrbolatý, zdá se plynout stříbra tokem, na ní mech – to háv je zlatý. Aj, kdo nad potokem sedí, snivě v jeho tůni hledí? 61 Jinoch se to v dumy hrouží, sám bůh ví, kam myslí touží. Zří snad rusalek tam sbory v duchu tančit, v svůdném reji. slyší slastné rozhovory, jak si hrají, jak se smějí? Slyší, jak ho k sobě vábí štíhlé děvy v mlhy říze, jemnější jež nad hedvábí z luny svitu tkané příze? Děva s hory čarolící s loutnou zvučnou, zlatostrunnou tká své rysy touhy runou v jeho srdce milující. Již ji v duchu vidí zase, slyší zpěv, strun svůdné znění, hra si v rozpuštěném vlase: Vzbudí se – a už jí není. – Opět sní. A ejhle – ona! Na hlavě se cosi třpytí kolem čela jako spona: Koruna to zlatem svítí. Muška svatojanská plane na koruně čarné víly; roucho splývá stříbrotkané – nevěsty to závoj bílý – 62 přepásané zlatým pasem, jejžto zdobí drahokamy, jenž se divným svítí jasem, jak šupiny hadí samy. Blíží se; však beze ruchu, královna to jistě duchů: Jak je čarokrásná nyní, jaký výraz touhy v oku, které temné řasy stíní: Takto v bezedném se toku obrážejí hvězdné výše. Sklání se – on sotva dýše: Vidí přelud? Obává se, že zas prchne ve své říše. Neviděl jí v také kráse, nadzemský to zjev je věru – či to sen je v luny šeru? „Přicházím si pro tě sama,“ stříbrem hlas mu zvoní v duši. Srdce jeho bouřně buší... „Přicházím si pro tě, hochu: Nechci tobě býti kněžnou, chci jen tvojí lásky trochu, chci ti ženou býti něžnou –“ Ucítil, jak ruku sněžnou vine jemu kolem šíje... 63 Činí stejně v rozechvění, srdce bouřlivě mu bije: „Tys to! Přeludem to není?“ S jásotem tak zvolal vroucím, celoval ji na rty smavé, oči líbal, vlasy tmavé v plání lásky přehoroucím: „Rci, že má jsi, navždy, jistě!“ ,Stála bych zde na tom místě?’ „Po tobě jsem zmíral touhou!“ ,Bez tebe svět pouští pouhou. Často sama, v tmavé noci slýchala jsem šelestění – Kdo to? Nikoho zde není. Věděla jsem: V tvé jsem moci – U mého jsi lůžka stávalstával, ve snu se mnou v ráji hrával, šeptal slova taje plnáplná, jako šumí o břeh vlna...’ V. V.
 Kde se rodíš, báji zlatá, nevystihlá lásko svatá? Za mořem-li, za horami, v nebi jasném nad hvězdami? Žár tvůj v rozkoši hned hasne; 64 touhou ale, vzpomínkami, protivenstvím, tajným hořem vzplaneš svitem hvězdy jasné, zářící nad věčným mořem. Denně vídali se znova, luny svit kdy stříbřil břehy. Mladá srdce nával něhy spojil v pouta démantová. „Nuže, spěšme do mé říše,“ zašeptala jednou tiše. ,Do tvé říše?’ děl jak ve snu. „Tam vše věčným jarem dýše, prožijeme lásky vesnu, celý život jako v báji, jako prarodiče v ráji. Odvedu tě. Oř můj čeká, větrem vzletí do daleka.“ – ,Ach, tys přece Melusina?’ Dí on, na srdce ji vina. Kráčejí tak v šepotání tam, kde oř již nemá stání, na bělouše jinoch sedá, dívku v náruči své zvedá. Věrny komoň dal se v cvaly lunojasnou nocí v dáli. 65 ,S bohem, rodné hory, lesy, žírné nivy, drahá máti! Čekají mne věčné plesy – nevím, zda se syn tvůj vrátí...’ VI. VI.
 Širý kraj se v dole jeví. „Hle, již říši mou lze zříti!“ Mládci tuhne žilobití, sní či bdí? On dobře neví. „Tvoje říše – v Dubu Českém?“ „Čekal jsi ji nad nebeskem? Bláhový! To žert byl pouze, pravda ale mojí touze. Celý kraj ten, kam zříš hledem, patří mně: Ty se mnou vládni! V okénku, hle, kaple hradní světlo plane v jase bledém. Kněz tam na nás nyní čeká. Po oddavkách v okamihu odletíme dále, k jihu, v lásky říši. Co tě leká? K jihu, v jara věčné plání. Proč jsi zastavil však koně? Spěš! Vždyť budem dole v honě – 66 Uzda padá z tvojich dlaní! Ty mě děsíš svojím zrakem, zlověstným je přistřen mrakem: Proč tam hledíš, v ony strany?“ Stanul kůň, a skoro rázem sestoupili oba na zem. „Tys Regina z Isolani?“ – ,Ano, jsem, co při tom zlého?’ – „Snad se lekneš jména mého. Že jsem sedlák, myslíš asi: Adam z Vartenberka slovu. Byly kdysi také časy – nepovstanou nikdy z rovů – kdy kraj, jenž zde na dohledu, patřil nám – tož mému dědu.“ – ,Aj, tím lépe!’ V udivení Regina dí z Isolani. ,Žádné překážky víc není, sám když patříš mezi pány.’ – „Děd můj pozvedl své zbraně pro vlasť, víru proti králi. Vyhnancem sám umřel v dáli, vyhnancem i já jsem také!“ ,Císař smyje viny všaké: milost neodepře tobě za to, co děd spáchal v zlobě!’ 67 „Lid můj po svém Boha vzýval. až tvůj otec, krví rudý chtě prý vyplenit ty bludy, v kostel svůj je kázal štváti fenami, jež vedli kati: Sám se na to v smíchu díval, jak je psi a kati rvali!“ Umlknul. A oba stáli proti sobě jako cizí – srdce dvě, tak čistá, ryzí – stvořená jak právě k sobě. Ticho kolem, jako v hrobě – ticho kolem, jenom v dáli sova houká v lesů klíně, v močále kdes na dolině žáby sobě skřehotaly. Přes měsíc se mračna hnaly z temné tuče*) odervány, která zticha nad obzorem nad lesy se nesla horem. Bouř zní časem jako hrany. Oba stáli proti sobě. „Nevím, co můj otec činil, zdali právem jsi jej vinil – ––– *) Deštěm obtížené mraky; Červinka tvrdí ve svých Zápiskách o tomto v češtině velmi vzácném slově, že mu bylo v mládí běžné. 68 věčný sen sní dávno v hrobě. Zdali za otce já mohu? Chybil-li, to zanech Bohu – on ví, co je pravdou, hříchem.“ ,Dobře díš: však ona chátra, již tvůj otec psy dal štváti, ctí mě jako svého bratra.’ Nyní dívčin hlas zněl smíchem šíleným, jenž hrůzou chvátí. ,Mohla bys mě milovati – českých bratří vyznavače?’ Chvatně jako plaché ptáče uděšené dravcem, vrahem, mluví dívka přerývaně: „Břitký hrot viz této zbraně. Stop ji třeba v srdci drahém, nech mi potom zvoní hranu – miluji tě, nepřestanu!“ On jak socha stojí, hledí, němá ústa slova nedí. Kde jest, dívko, tvoje pýcha? Na kolena nyní padla, mluvíc k němu vroucně, zticha: „Moc, jež v srdcích našich vládla, vládne posud! Co nás dělí? Víra naše stejně čistá, 69 v jednoho věříme Krista!“ Bolně se jí rtové chvěli. „Což mám pro ten život celý – pro věčnost tě ztratiť zase? Není možná – smilování;“ děla v něhyplném žase: „Odřekni se víry svojí – kněz nás ještě dneska spojí.“ Adam smutně hleděl na ni: Nikdy v té ji nezřel kráse; zrak se kloní znenadání k zvyklé její břitké zbrani, jež jí tkvěla v zlatém pase. Náhle prones v odhodlání: „Za veškery světa slasti, neopustím svojí vlasti – nezradím svých otců víry!“ – „Otců víry,“ vzdech kraj širý. Jako vymrštěna střelou dívka vzhůru vyskočila, jak by dřímající síla vzkypěla v ní krví vřelou hrdých pánů z Isolani: „Muži drahý, milovaný, poslední to slovo tvoje?“ 70 Čarokrásná je v svém bolu! sám že Adam unesený nepomněl, co tyto změny mohou přinášeti spolu. Zahleděl se v vytržení na tu čarodějnou vílu – Ona ruší jeho snění: „Odřekni se svojí víry – pro mou lásku,“ děla temně. ,Ani za korunu země lásku tvou, ba svět ten širý –’ Nedokončil – blesklo cosi... Jako strom, jejž bouře kosí, klesl jinoch ušlechtilý s utajeným vzdechem k zemi; zbarvily se roucha lemy vřelou krví v stejné chvíli: Běda! Břitká dýka tkvěla v prsou ubohému hochu. Stála proměněna v sochu. Náhle klesla podle těla, vzala v náruč hlavu bledou, celovala ústa, líce, kadeřavé měkké vlasy... Kam tě myšlenky tvé vedou? Neprobudíš, dívko, více ku životu mrtvé krásy! 71 Marně voláš zašlé časy, navždy odešel tvůj druh. K nebi zeje v prsou rána, pusta jesti sličná schrána, v které spanilý dlel duch. „Odpusť, odpusť,“ volá ona. nevýslovný bol ji kruší: „Nezvedne se tmavá clona, která kryje taje smrti, nepřivolám jeho duši? Šílenství mě, Bože, zdrtí...“ Marně odpovědi ždála. Posléz němá, děsná vstala: „Konala jsem tvoji vůli, Pane věčný nad nebesy? Bdím? Či žiju v děsném snění?“ Jasný blesk v tom mračna půlí. Nářek dívky zoufající mísil se ve bouře znění; sterou ozvěnou zní v lesy: „Zhynul – zhynul, již ho není!“ Zašuměly širé hory jako ve snu rozhovory, ozvěnou zní hlaholení: „Zhynul – zhynul – již ho není!“ V potůčku, slyš, vlna vlně šplouná, šepce tajeplně: „Již ho není – není – není...“ 72 Jako přelud v záři blesků, jejžto Litice zlé honí, zříti dívku na komoni k Dubu hledat temnou stezku... VII. VII.
 V hradní kapli lampa září, ticho vládne kolem svaté. Venku bouře hospodaří: Kvílí divě Melusina, okny záře blesků siná padajíc mře na oltáři. Kněz, hle, čeká – marně asi: Jedenáctou s věže hlásí hodiny: Kde zasnoubení? Žádné známky po nich není. V sále velkém pro snoubence hostina a snubní věnce. Venku bouř se více vzteká. Ku knězi děl stařík vrátný: „Předtucha mě divá leká. Sen jsem měl dnes tuze špatný,“ mluví stařík povídavý – „vidění krvavé hlavy, s kterou hraběnka, má paní – 73 zbav mne, Bože, všech mých hříchů, hrála sobě tady v smíchu!“ Dupot zazněl znenadání – dupot koňský po nádvoří. Otevrou se kvapem dvéře: Regina se jimi béře; v očích divý svit jí hoří: jako blesky v mračnu září, planou oči z siných tváří; vlasy, tmavé nad noc černou, visí divě rozpoutány – má sic loutnu, družku věrnou, struny jsou však přetrhány. U pasu jí chybí dýka – v bílém šatě skvrny rudé – „Kde je ženich?“ – Dívka vzlyká: ,Bože,’ šepce. ,Co to bude?’ „Potkali, jste zákeřníka?“ kněz dí dále s hrůzou, živě. – ,Ne!’ lká dívka zoufanlivě, ,nevím, kde je ženich asi –’ Starý kněz zří na ni přísně: krve pruh, jí oděv třísně, domněnky v něm budil žasy: „Nevíš, paní z Isolani?“ Opáčil kněz svoje slova. 74 ,Nevím,’ dívka praví znova. Zmateně zří na vše strany. Hle, tam nad krbem tu sochu: Kohout, zkován rukou mistra; nohu zdviženu má trochu, hlava jeho hřebenatá trčí pyšně povypiata, z ní se blyští očka bystrá, chvost má černý, křídla zlatá. Sto let jistě, ne-li déle, kohout, symbol mysli smělé, z krbu po síni se díval. Českým bratrům také býval víry symbolem vždy bdělé. Dívka hledíc po komnatě, „Přísahám,“ dí, „svatosvatě – O té vraždě nevím jistě! Nech ten kohout na svém místě, na své stráži odstaleté třikrát zapěje nám hlasem, vím-li o té vraždě kleté!“ Zablesklo se stejným časem: Na krb Regina zří náhle, couvá, bledne, sotva dýše: Zdá se jí, žeť kohout živý – Bohpomozi! Jsou to divy? Rostou křídla, černý chvost. 75 Z jaké bohopusté říše příšerný to povstal host? Z očí jeho planou žáry třepe křídlem, hrabe spáry; Třikrát zakokrhal táhle – Udeřil blesk. Do základu otřásly se stěny hradu. Děsně vzkřikla dívka mladá, padla, jako mrtvý padá. VIII. VIII.
 Tak se před jeptiškou neslo uplynulé mládí celé: Jitřní hvězdou vzešlo skvělé, padající hvězdou kleslo. Viděla pak v duchu sebe, jak se stala řeholnicí, aby usmířila nebe rovna Máří kajicnici. Rozdala své statky hojné na úmysly bohabojné, ostříhala bujné vlasy, v klášter pohřbila své krásy. Přísnou kázní, trýzní těla, na vše zapomenout chtěla: Marně! Jako stín se vleče 76 za tělesem v slunce svitu, tak zří často v noční tiši dýku v prsa mládce vrytu, ránu, z níž krev proudem teče. Zvolena jest abatyší pro svůj rod i pro své ctnosti. Darmo se však modlí, postí: O půlnoci zase slyší vzdechy jakés, šepotání; Adamův to hlas je milý, plný lásky i v té chvíli děsné – v samém umírání. Stálá trýzeň duše, těla, podlomila její síly: černý druhdy vlas se bělá, tělo víc a víc se chýlí. Před časem již zraje k hrobu: cítí blížiti se dobu, na pravdě kde stane boží. Smrti poslové se množí kvapem, jako v bitvě děsné porážka kdy dokonána: Pod ranami vojín klesne, cítí – sotva dočká rána. 77 IX. IX.
 Ani šelest. V tichém ruchu hodina již přišla duchů. Lampa svítí. Matka boží hledí vážně v smutku dolů na Syna, jenž hyne v bolu, na hlavě korunu z hloží. Ticho vůkol o půlnoci. „Sprosť mne viny, v tvé jsem moci!“ Kolem kříže ruku vine: „Chraň mne, mocný Hospodine!“ v pláči volá abatyše. „Hospodine, Hospodine!“ ozvěna zní kolem tiše. Mrákota se nad ubohou v smrtném spánku rozevírá... Mizí cela. Pláň, hle, širá – kráčí po ní bosou nohou. Vidí do širého kraje; osení kol bujné zraje; za ním, rovny mračen pruhu černají se širé bory; na obzoru v polokruhu nebetyčné strmí hory; nejzáz – horské říše král – šerý Ještěd vážně stál. 78 Zde u cesty, zde to bylo: zde kles, raněn její rukou. Dřevo spásy místo krylo. Ha, co vidí? Novou mukou srdce proniknuto krutě – Ó, co vidí? Co to leží pode křížem nepohnutě? Tělo mrtvé, mladé, svěží! V prsou vetknuta je dýka, z rány rubínem krev teče! Poznává již nebožtíka; klesá, blíž se k němu vleče: „Bože, v lásce neobsáhlé, odpuštění, smilování,“ volá v vroucím celování. Tu však jinoch povstal náhle: Vymknul se jí ze objetí, načež jako tajnou mocí pozvedal se v lůno noci, hle, již v oblak siný letí – mizí... Ona za ním touží: „Odpusť!“ Zoufale v noc volá. Tajnou mocí ode země pozvedá se náhle zdola, hruď se touhou, bázní ouží – již již letí – v mrak se hrouží – 79 pod ní mizí hory témě... Beztvárné vše kol ní plyne: Mlhy, mračna, jako v bouři zdola vinou se a kouří. Hle, tu světlo zdáli kyne. Znenáhla zří: v jasné výši, v skvělé záři nad oblaky trůní soudce světa říší; ona cloní před ním zraky. Z jeho vlídně přísné tváře plyne ona světla záře. Kolem trůnu archandělé, cherubové v záři skvělé. Na temeni hory svaté anděl držel váhy zlaté, misky byly démantové: Na nich vážil ctnost neb hříchy: pravdu, jak ji lidstvo zove – pravdy věčné pablesk lichý. Pode trůnem věčné slávy zříti nesčíslné davy: milionů miliony mizí – jdou – a mizí zase podle trůnu, v tmě neb v jase, jako víří hudby tony. 80 Zdá se bídné kajícnici, že ty miliony zraků, že zář nesčíslných lící jsou jak tuče bouřných mraků všechny na ni obráceny: mizí síla hříšné ženy – „Zavržena pro vše časy –“ zdá se jí, že slyší hlasy s výše zníti v hromů zvuku; vzpíná vzhůru k soudci ruku: ruka rudá – zkrvavená; ke trůnu se plazí žena: „Odpustil jsi Magdaleně pro velikou lásku její, odpusť mně též, bídné ženě.“ Cítila, že shůry lejí paprsky se víc a více, cítila, že svaté líce k zpovědi ji vybízejí – beze slova – pravdou pouhou. Přede trůnem Pravdy svaté pojal cherub váhy zlaté, na nichž váží ctnost neb hříchy: v jednu misku démantovou hodil zlatý vínek lichý, který lidé slávou zovou; 81 V druhou ruka srdce kladla, jehož lásky plamen tichý: Hle! Hned miska dolů spadla. Hlas tu zazněl s trůnu spásy, který přečká svět i časy, hlas tak jasný, lásky plný, jako svaté hudby vlny. „Jenom láska spasí tebe!“ Nepozvedla líce vzhůru: „Nehodná jsem lásky nebe, andělských nehodna kůrů...“ Náhle čela skloněného dotknula se jemně ruka; jí ze srdce ztrýzněného jak by někdo snímal muka... Známá ruka – Zvedla líce: v miláčkovo patří líce, oblité však jasem s výší, proměněné světla říší. „Vstaniž! dost jsi přetrpěla!“ Zář se víc a více skvěla. ,Smím-liž –’ šepce ona – ,výše? V nevystihlé světa říše? Odpustils mi?’ 82 „Duše drahá,“ dí jí Adam, „v říši blaha zde vše rmuty světa mizí; zde jen láska čistá, ryzí, beze stínu výš nás nese: Věz, že k světlu duše žádná bez lásky se nepovznese!“ Povznášel ji výš a výše, jako pravé štěstí dýše v rytmu hudby slavně, tiše tam, kde Pravda světovládná. „Odpouštějí se ti hříchy,“ dí jí Soudce všehomíra, všemocný, však mírný, tichý: „Spasila tě láska, víra...“ X. X.
 Do okénka cely padlo jitra plání, tam, kde v zadumání abatyše sní: Paprsek ten skvělý rozlil svoji záři po ubledlé tváři, jak by snil též s ní. 83 Ruce kolem kříže pod obrazem Panny, paní z Isolani klečí skloněna: skrze cely mříže jarní větřík v chvění věje políbení – lásky ozvěna. Za polibkem jara, z chladnoucího těla duše odletěla, navždy smířena: Na rtech úsměv hárá, odpuštění v čele, jež jí vtiskla vřele láska plamenná. Tak ji našly sestry na úsvitě z rána, jak by před ní brána ráje dokořán: květů dárek pestrý oknem poslal vánek – tichý míru spánek světů Pán... 84
NÁMLUVY. POVÍDKA VERŠEM DLE MOTIVŮ FRANCOUZSKÝCH A NĚMECKÝCH.
[85] V temné věky minulosti pohřížil se básník jednou: Viděl doby plné bojů, požárů a bídy děsné: Svět se mu zdál velkým rovem, kolem něho tma jak v smrti, země velkou černou rakví, nebe víkem jejím hrozným. Těžkou hlavu v ruce sklonil zadumav se jako ve snu. Náhle smích on zaslech’ zvučný, jak mu šumí kolem hlavy, rolniček zvuk zazněl hravý, jako spřežení když pádí masopustní na veselí: Šotek kolem něho tančil, kotrmelce metal divné, šibřinky a kudrlinky, do ucha mu při tom šeptal. Co mu šotek vypravoval, věrně vypravuji také. [87] 1. 1.
 „Jaký jonák stal se z tebe,“ pravil pán na Makotřasích při snídaní svému synu: „Osmahlý a plný síly, při tom rovný jako jedle – život v táboře ti slouží –“ „Ba jsem přímý –“ Zdeněk praví, při čemž řady bílých zubů pod kníry se zablyštěly, oko tmavé zajiskřilo, tváře se mu rozesmály. Načež vypravoval dále o bitvách a o příhodách v táboře tam Valdštýnově. „Nyní, Zdeňku, oženíš se. Stár jsem; rád bych tebe viděl ženatého, dřív než umru.“ „Ale, otče,“ Zdeněk praví, „dosti na to času ještě.“ „Málo času, milý synu. Mám pro tebe švarnou děvu. slečnu Bertu Petrovickou –“ 88 „Ale, otče –“ opět smíchem Zdeněk otci odpovídá. „Jaké ale? Či snad láska v srdci tvém se uchytila? Znám to... Těžké bývá velmi odříci se vyvolené – vojínovi dvojnásobně. Je-li tvoje vyvolená slečna jakás urozená, ovšem musíš dostát slovu.“ „Nejsem, otče, zamilován.“ „Nuž tím lépe. Ujednáno. Vezmeš sobě slečnu Bertu.“ „Ale, otče,“ – Zdeněk v smíchu otci svému odporuje, „vždyť ji dříve musím znáti!“ „Znám ji sám; strýc její u mne, častým hostem tady bývá. Zábavy a pitky, lovy úplně nás pobratřily. Do Berty jsem zamilován –“ „Nuže, otče, proč sám nechceš o ni –“ 89 „Mlčíš, šibale ty? Tak snadno mi nevyklouzneš!“ „Dobře tedy. Půjdu zítra představit se slečně Bertě. Podmínku však jednu kladu: Přestrojím se za zbrojnoše Sršně, jenž mne doprovázel na výpravách všude věrně. Odevzdám té slečně psaní na zámku tam petrovickém, ale zároveň se vyptám u komorné slečny Berty na paniny ctnosti, vady, abych, jako Vávra, v pytli zajíce snad nekupoval. Zalíbí-li se mi Berta, ožením se dle tvé vůle. Jinak ale navrátím se, milý otče, do tábora.“ 2. 2.
 Jede Zdeněk záhy z rána přestrojený za zbrojnoše, jede k zámku Petrovicům. Skřivan pěje svoji píseň, kukačka naň smavě volá 90 s jiným ptactvem z vonných lesů. Vzduch je plný šumu jara, bzukotu a tepla, vůně. Před ním zámek petrovický; přijel širé na nádvoří, sesed s koně, ohlásil se jako zbrojnoš pana Zdeňka. Dlouho musel Zdeněk ždáti, nežli předvolán byl slečnou. Do nádherné vkročil síně, kde naň čeká slečna Berta s komornou svou, věrnou Lisou. Slečna oblečena v brokát, v zlatě, v stříbře, s dlouhou vlečkou. na krku má perle, zlato, ve vlasech má zlatou jehlu chrysoprasem okrášlenou, v náušnicích se jí lesknou brilanty, jak malé hvězdky. Střevíčky má atlasové, vysokých jsou na špalíčkách, mašle na nich, jako květy. Pozorně čte psaní slečna. Trochu drobná, trochu malá, trochu hrdá, upejpavá, ale sličná přec je slečna. 91 „Bude-li to muset býti – nuže, vezmu sobě slečnu –“ dumá Zdeněk zamyšlený. Podle ní je věrná Lisa, komorná a přítelkyně, dívčina to plná ohně, vysoká a štíhlá v boku, v tmavých očích žárů jiskry, nad očima tmavé brvy obočím jsou překlenuty tmavým, havraní jak peří. Černých vlasů bujné proudy růžovou jsou spiaty stužkou, tváře jasné, zdravé barvy: Broskve zralé k nakousnutí, v důlkách jich se šotek skrývá, který kolem úst též hraje korálových, usměvavých, za nimiž dvě řady bílé labutí či perlí drobných – s čím je srovnat věru nevím – stále téměř vstříc se lesknou. „Doveď, Liso, toho muže, zbrojnoše to pana Zdeňka, do sklepa, tam vína nalej, samotoku mělnického, vyčastuj ho, jak se sluší. 92 Zatím napíši já psaní, bílé psaní panu Zdeňku.“ Zbrojnoš zří na slečnu Bertu; pěkná je, však trochu drobná, trochu bledá, trochu malá a jak hrdá, upejpavá! To je Lisa jiná děva; vysoká a štíhlá, plná, červená a usměvavá. Věru, kdyby směl si volit mezi komornou a paní: Lisu vzal by bez váhání. Poklonil se zbrojnoš slečně, následoval hezkou Lisu, která do sklepa ho vedla po schodech po příkrých, tmavých. Jaký div, že zaklopýtal na těch schodech přes ostruhy, že se Lisy chytit musil, aby nespad střemhlav dolů. Lisa zasmála se tomu; zvonivě ten smích se rozleh’ po chodbě a po sklepení. „Toho vinna tma a schody, nezvyklynezvyklý jsem také chůzi,“ omlouval se zbrojnoš dvorně. 93 „Věřím vám – však již jsme dole,“ Lisa dí: „Nuž posaďte se, hned vám naleju zde vína, samotoku mělnického.“ Veliké to byly sklepy, jaké bohatýři naši v starých časech na svých hradech mívali a posud mají. Posud přicházíme na ně v starých hradech, zříceninách. Ohromné tam stály sudy, plny moku révy vinné z doby ještě otce Žižky, ba snad byli pamětníci spásy vlasti, otce Karla. Zbrojnoš posadil se za sud, dnem jenž trčel, jak stůl, vzhůru, na stoličku used’ nízkou. Do sklepení svit jen padal světlíkem sem ze nádvoří. „Není třeba ani světla,“ Lisa děla, nesouc víno v staré zaprášené lahvi, plné pavučin a smetí, nalévajíc plnou číši. „Zapálím si k tomu lulku, lépe se to při ní pije.“ 94 „Zapalte!“ dí Lisa v smíchu. „Na zdraví!“ dí zbrojnoš na to, pozvedaje plnou sklenku – „K tomu hubinku mi dejte!“ šeptem ždá, jí hladě ruku. Zasmála se sličná Lisa, zvonivým se smála smíchem, odraženým od sklepení, jak kdy perličkami hází číše, vínem přetékajíc. „Jděte, jděte, milý pane! Nechte toho, pijte raděj. Pijte, a mně vypravujte, jakýť váš pán – ten pan Zdeněk.“ „Proč pak o něm, panno Liso? Co vám jest do pana Zdeňka?“ „Inu, mám svou paní ráda. Chci jen vědět, jaký muž to, zdali zlý anebo dobrý – zda se dobře vdá neb špatně moje paní, slečna Berta: Její štěstí, moje štěstí.“ Falešný si vzpomněl zbrojnoš, sám že komornou chtěl zvídat, 95 jaká paní její, Berta. „Dosti na to ještě času – po vůli jí zatím budu,“ pomyslil si, načež pravil: „Pán můj Zdeněk? To je kopa! Dobře ho znám deset roků: Jedno lože s ním jsem sdílel, válečné vše slasti, strasti v táboře i na pochodě. Denně musil jsem ho vodit od pitky a kamarádů, ukládat na lože k spaní. Svárlivý je, hraje v kostky, kleje při tom, opíjí se, vyhazuje zlato oknem; zároveň však lakotivý, nikomu nic nedopřeje, pohádá se každou chvíli, div, že hned se nesepere. Bázlivý je ale v boji, při ráně se střelné skrývá. Pravý je to nemotora, za ženskými jako blázen: Při tom suchý jako bidlo – Jeť on pravé motovidlo.“ „Co to díte?“ zvučným smíchem Lisa jemu odpovídá. „Toť se nehodí k mé paní?“ 96 „Ani za mák, slečno Liso, vystříhejte ji před Zdeňkem, spasení-li je vám milé: Chce-li nešťastnou kdy býti, aby si jen Zdeňka vzala!“ „Děkuji vám za výstrahu, věrně vyřídím to slečně; ale nyní pijte přece,“ dí mu, znova nalévajíc. „Na zdraví!“ Dí zbrojnoš na to, plnou pozvedaje sklenku – „k tomu hubinku mi dejte!“ Šeptem ždá, jí hladě ruku. „To to!“ Se smíchem dí Lisa, „jenom se mi opovažte, vy jste také pěkné kvítko!“ „Já? Jsem pravý opak Zdeňka: Srdnatý a podnikavý, otužilý, věrný, stálý, ve všech bitvách pod Valdštýnem slavně jsem se vyznamenal.“ „Aj, aj,“ vece sličná Lisa, za boky se popadajíc. – – „Mladý, hezký, plný síly, dvornosti a oněch ctností, 97 vojína jež vždycky zdobí, jak ve válce, tak i v míru –“ „Aj, aj!“ diví se mu Lisa. „Věrný v lásce –“ pokračuje – „Nu, já nechci se vám chlubit, vidíte to na mně sama –“ „Ne, vy nejste vychloubavý, pane zbrojnoši, ni málo, pravá skromnost vaší zdobou. – Ale pijte, pijte přece, vy nic, pane, nepijete!“ „Na zdraví!“ Dí zbrojnoš na to, plnou pozvedaje sklenku, pak se dvorně doprošuje: „K tomu hubinku mi dejte!“ Za ruku ji při tom béře, ruku plnou, oblou, kyprou, jevící se pod ramenem zpod košilky sněhobílé. „Ne!“ dí Lisa, při čemž prudce zbrojnoše též odstrčila. „Ne, to nesmí, pane, býti –“ „Proč ne? Co v tom, panno, zlého?“ 98 „Což vy muži milujete dnes tu, zítra jinou –“ „Pravda, muže srdce divné! Zvláště na vojně on těká od květiny ku květině. Navrátí-li se pak domů – že miloval – více neví. Divné jesti srdce muže. Najde-li však, čeho žádá, řekne-li mu:,Tu chci míti!’ – dá za lásku živobytí!“ „Srdce ženské je však jiné: volí, zkoumá, nepoddá se. Jednomu jen lásku slíbí, tu však také chová věrně.“ „Také jsem si často přával naleznouti věrnou druži, s ní pro celé živobytí usadit se v rodném kraji, býti šťastným jen s tou jednou, pro ni lásku svou jsem schráněl –“ „Ha, ha! Což to možno muži?“ zvonivým dí Lisa smíchem: „Může muž si schránět lásku?“ „Ano, Liso, kdyby našel pannu sličnou, jako ty jsi!“ 99 „Ah již pozdě!“ Smutně Lisa zbrojnošovi odpovídá. „Což – již máte milovníka“ „Ne, však ženich jest mi slíben.“ „Aj! tož nemilený ženich, zajisté kýs nemotora – Za to já jsem jiný jonák!“ „Chtěl byste si mne snad vzíti?“ Smutně s úsměvem dí Lisa. „Vzíti – vzíti?“ Zbrojnoš koktá. „Proč hned vzíti? Nač ty kvapy? Ale pozděj – proč ne? Ale –“ S výsměchem dí Lisa k němu: „Vzíti ne? Však třeba zatím hubinkou vy nezhrdnete? Napil jste se dosti vína? Čas se vrátit, slečna čeká.“ „Dosti,“ zbrojnoš smutně vece, načež Lisu následuje, která po schodech jde vzhůru. Svěsil uši, ubožáček... Avšak náhle prostřed schodů Lisu kolem pasu chopil – a již hubinku jí vtisknul. 100 „Nestydatý.“ zaznělo tu z Lisiných úst, spiatých hněvem, z očí jejích srší blesky, tváře její zarděly se, jako třešně plné, zralé. „Pro hubinku tolik hluku! Po prvé to – naposledy. Vojín zvyklý žíti rychle: životem dnes bujným kypí, zítra leží v chladné zemi. Žil jsem také, žil jsem mnoho, ale přiznám se vám, panno, takto že jsem nebyl šťastným po mnohá již dlouhá léta.“ Ruku nechala mu v ruce, pohlížejíc v jeho oči jako kouzlem opojena; snad že v jejím srdci také ozvalo se stejnou dobou: Tak že nebyla též šťastnou ve svém živobytí celém. Náhle vytrhla se prudce: „Navždy s bohem, slyšíte-li? Opovážlivče vy! S bohem!“ „S bohem navždy!“ vzdychnul zbrojnoš. 101 Lisa pospíšila k paní. Doručeno jemu psaní na Zdeňka. I odjel domů. 3. 3.
 Mladý Zdeněk domů jede. počasí se pozměnilo. Vystoupily mračen hrady: Z nich se blesky jako biče v hřívy mračen zatínaly. Divocí je oři táhli, větrů oři, přes krajinu. Luh i les tu sténal, ječel, časem ozvalo se hřmění, bouře vozu v divé jízdě širým nebem rachocení. Začalo v tom hustě pršet jako když se z konve leje, jarní padala to vláha, takže Zdeněk promok’ celý. On však rád byl tomu dešti, tomu srdce ochlazení, které přivedlo ho k sobě. Již se setkal se svým otcem. „Nuže, jak se tobě vedlo?“ 102 „Nemohu si, otče, vzíti nikdy, nikdy – slečnu Bertu!“ „Dobře tedy,“ konečně děl, „nemohu tě nutit více. Věz však, na zítřek jsem pozval: Bertu i jejího strýce. Žádám tedy, abys zítra uvítal je aspoň dvorně zde na zámku Makotřasích. Ba ty musíš: To má vůle; pak se navrať do tábora, milejší-li tobě Valdštýn, blázne! Nech zde slečnu Bertu – odejdi si třeba – k čertu!“ 4.dohledat tu jedničku Po bouři se vyjasnilo. Přišlo jitro jasné, smavé, jak by blankyt na nebesku andílkové vysmějčili. Jede k Makotřasům panstvo, starý pán a mladá slečna. Starý pán na černém koni, slečna na překrásném broni. Závoj hustý tvář jí cloní. 103 Makotřaský pán je vítá na nádvoří se svým synem. Zdeněk pozdravuje také dvorné panstvo petrovické. Slečnu Bertu podporuje, pomáhá jí s sedla na zem. „Odpusťte mi, ctěná dámo, že jsem včera před vás vstoupil za panoše přestrojený!“ Tu však cítí, že se chvěje v náručí mu slečna Berta. „Co vám, slečno,“ on se táže. Odhrnula slečna závoj: Vidí Zdeněk překvapený, jak se slečna Berta směje: „Tutéž myšlenku já měla, pane Zdeňku, co vy, včera, za Lisu se přestrojivši, abych o vás vyzvěděla od zbrojnoše zlé neb dobré. Já však se vám neomlouvám: K tomu ženy právo mají. vyzvídati věci tajné!“ „Otče,“ zvolal Zdeněk nyní, „tu chci, aneb žádnou v světě!“ 104 ,Zbláznil jsi se?“ Otec praví. ,Nerozumím tomu slova!“ „Také já ne,“ vece starý stryjec*) Bertin, Petrovický. „Co díš, Berto: Chceš ho také?“ „Chce-li on mne – chci ho také!“ „Požehnejte již svým dětem, otče, strýče,“ vece Zdeněk. „Chcete-li si blázna vzíti, slečno Berto, zde mne máte!“ „K tomu hubinku?“ dí Berta v bujném smíchu, jako zvonky když se v zpěvu rozhovoří. „Ano!“ A již na rty její tiskne vřelé políbení. Byla svatba, byly hody, teklo vína jako vody. ––– *) Strýc (novotvar). 105
VANDA.
Čas vymknout z dráhy. Kleté povolání být zrozenu k jeho napravování. Shakespeare. (Hamlet: Jedn. I., výjev 5.)
[107] 1. 1.
 Dozněly zpěvu sladké melodie, potleskem hřmícím divadlo se plní; té bouři ustoupila harmonie: Thálie chrámem kolem lid se vlní, nadšených posluchačů četné davy své s loží kloní, s galerií hlavy co temný, nad jevištěm dlící mrak, z nějž vonný déšť ji obletuje kvítí; ba mnohý plá i jasným ohněm zrak, jenž více nežli nadšením se svítí. A opět vzhůru letí opona a lidé zas potleskem ani syti; křik, lomoz nechce ustát dokona, kdy v dík mu platí zrak i poklona – Však ona co – co Vanda asi cítí? 2. 2.
 Překrásný jarní večer již se skláněl a nade širou, čarokrásnou zemí jak nové žití větřík se proháněl [109] a vůni sel i dýchal zvuky těmi, jež jako tajuplná mluva země, jak šelestění lásky šepce jemně. – Růžové tvoří slunka zásvit lemy tam v západě, kde v modro přechází tak bledě jasné, čisté, průsvitné, jak předtucha kdy duší zasvitne, že v říše lásky cos nás provází. 3. 3.
 Jak byla krásná! Klenby azurové by lepost před tím kouzlem ustoupila, co ve výrazu jejích očí žije: Z nich netušené tajemství se lije, z nich sama duše vše své krásy sílá. Rty v rozpuku jak růže purpurové, jak červánky na nebi večerním: Dvé družných vlnek, větřík když je líbá za červánků na břehu jezerním. Jak byla krásná! Tvář tak čarná, libá! Ach, zdála se jen proto utvořena, by lásku v srdcích lidských rozsévala, by nad ubohým slze prolévala, by tam klečela v nebi pokořena v cherubů sboru, prosíc za hříšníky! Však oko, oko, co se tomu rovná – ta jemná oka zář jest nevýslovná! 110 4. 4.
 Kdo zasmušil však, Vando, tvoje líce? Jaký tvou něžnou duši tísní žal? Čarovná dívko, proč nezáří více tvůj zrak jak druhdy, diváky kdy jal, k obdivu pohnul tolikeré zraky? Rci, ké tvou duši zastínily mraky, tak nevinnou, tak mladou, tak, ach, krásnou? Proč čelo tvé, to mramorové, svěží zastírá bol? Proč oponou tou řasnou, kde pokladové vděků skryti leží, proč zpod jemných těch víček slzy kanou? Či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou, tak smutnou, krásná dívko? Nač ty slze? Leč ona stále hlavu kloní stinnou a zraky, druhdy jasné, jak ve mlze jsou – bledé hvězdy za šedého jitra, a stále z ňader vzdechy vzchází, hynou jak bublinky z bouřného moře nitra. 5. 5.
 „Proč strašný ten jsem učinila slib? Ach, pozdě bude v žití pykat chyb! Však triumfy minulých právě dnů? A genia – či utlumit smím vzlet? A odříci se slávy, skvělých snů, 111 co z mnohých na mne usmívá se let?! A vše je v lesku, slávě – všechny strávím – a vše jen jednu stojí,*) jednu chvíli – Však pokoření, hanba! Cti se zbavím! Ó, hodinou jen jednou dojdu k cíli! Či bohyni se nemám umění, jejíž jsem kněžkou, obětovat celá? I čest? Nač váhat v lichém domnění? Mnohé již stejné vedlo mínění, a kynula jim slávy dráhy skvělá, pokrytá láskou, zlatem, vavříny – A mně ty cesty navždy zavříny? Jen**) pro čest – pozlátko lidského čela?“ 6. 6.
 A opět v bolné city zadumána! – Tu v duše její hloubí vynořila se ona strašná chvíle – ona hana, kdy moc ji bohatcova pokořila – kdy před tyranem tím se v bídě třásla, kdy tvrdé jeho srdce s potěšením cítilo rozkoš nade jejím chvěním ––– *) Dle rukopisné opravy básníkovy. V „Ruchu“: „a vše stojí jen jednu – jednu chvíli“. **) V Ruchu: „jen pro čest – čest – lidské pozlátko čela?“ 112 a mysl jejích na vnadách se pásla – a panenská se hrdost v duši zrývá a pevné v ní se budí předsevzetí a síla zas dřív zmdlelou duší letí: „Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá, jak uražená ženská ctnost ji mívá. – A zlato, zlato – bože na výsosti! Či násilí dopustíš bídníkovu, by oddala se dívka do milosti a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“ 7. 7.
 Tu na východním nebi bledé plání co budící se rána lesklá zoře polilo svitem luny hvězdné moře, a vzduchem jemné pozachvělo vání a větřík, na Dunaji vlnky tvoře zašeptal v písni, tiché jako hoře – o zašlé mladosti tajemné lkání. – A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky jak jemná hudba v ucho dívčiny, jak vábil by v ty temné tišiny, kde konec hoře – na všechny již věky. I sklonila zrak v řeky hladinu, již lehký větřík v laškování čeřil, kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil, a návalem jak citů přemožena – 113 zapěla Vanda v noční tišinu píseň, jež zvuky hudby provázena. Kým byla řeč ta sladká postižena, jež hudbou v duši city nejsvětější v nás probouzí – zrazujíc nejskrytější v ní přání ukrytá – a v slova nezhalená? Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně se noří duše – matných do propastí, kde lidský duch, v té říši hrdě trůně, jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti, jest v onom citů božském rozkochání, kde zmírá vše – utichá každé přání, však duše sama, touhou téměř mroucí, takřka zosobněna v hudbu onu tu kráčí v propast k věčnému jak skonu – Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí jest nesena v ty přetajemné kraje, kde upomínka dávná srdcem hraje, kde září světlo věčně nehynoucí. Tu opět v bouř, a hromu rachocení co vichru šum kol duše poletuje a v přetajemném – bolném osvícení se v lidstva spásu s mukou obětuje a pouta vše té lidské bídy drtí, umírá pro svobodu sladkou smrtí však – vítěz – v smrti – nad tyranem jásá. A opět v luzné přejde melodie co tichá, nevýslovná, lásky báje, 114 jež ohromnými křídly lidstvo kryje budíc v srdcích člověčenstva ráje, co zosobněná nesmrtelná krása. – *) Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti, jako kdy duše v strašných mukách zmírá a kletba mroucí ústa křečí svírá. – A teď – jak v pláč ztracenou nad mladosmladost se mění zas, litujíc toho žití, jež neúprosná navždy hubí moc. Ach v květu mládí – bože! odtud jíti – Pak temně zazní: s bohem, dobrou noc! Však ještě jednou povznáší se výše jak duše pevná, odhodlaná k činu, jež mužně snáší muka za nevinu, poslední ozvěna – a zmírá tiše. – 8. 8.
 Podivně bylo dívce osamělé, v tom srdci bol se s mírem teď již střídal. Trvala dlouhém, trapném u zápase – teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se a klid na bledém usedá si čele. – Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal, jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí, již probojován v lidském svědomí! ––– *) Tento verš doplněn z básníkova rukopisu. 115 Ohromné bojiště je srdce lidí a málo kdo má o tom vědomí, co mnohdy v malém tom se světě děje. Jak mnohé vítězství tu dosaženo, jež v historii není obsaženo – slavnější těch, o kterých básník pěje, kde tisíce životů poraženo! – 9. 9.
 Noc postoupala rychle víc a víc, však s Vandou podivná se stala změna; tou hudbou byla jako posilněna a pevně hledí budoucnosti vstříc. Tu na dvéře se ozve klepání – Nemohla pochybnosti ani mít – Ta hodina – to Armin musel být – a nepokojné všech žil tepání, ač myslela, že připravena jest, se ubohé tu dívky zmocnilo. To klepání, ten o kliku již chřest – tak odsouzenci ortele zní zvěst – tak umíráčkem když mu zvonilo k hodince poslední omračně v sluch, neb do poslední doufal ještě chvíle. Nadějí spásy klamnou jeho duch se kojil – k smrti potupné již píle. Tu v duši dívky vytanulo heslo, 116 jež posilujíc prsa hrdost vzneslo: „Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“ A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně. 10. 10.
 A byl to on, kol jeho rtů pohrával odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký, důvěrně dívce dobrý večer dával a poklonil se jako dvořan hladký. A dívka jemu pokynula němě, by usednul;*) – i sed’ a pravil jemně: „Vy víte, krásné, přespanilé dítě –“ „„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně. „Proč právě nyní přicházím – vy víte,“ započal opět – k cíli míře zjevně – „„Jste arcinepřítel jak lidí, jenž neúprosný, povždy neodbytný, jak na minutu smlouvy konec vidí, již duši bére v jícen nenasytný.““ Tak s úsměvem mu trpkým pravila. „Ach v tom jsem povždy vyhledával čest, to každého poctivce zákon jest. A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest. A velmi byste jistě chybila, překrásná Vando, kdybyste snad hněvem mou péči, starost chtěla odměnit, ––– *) R.: „místo vzal“. 117 již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem jsa jat. Minulost nelze proměnit a jistě toho ani nežádáte: Čím byla byste bez mne bývala, zda vše, co máte, ode mne nemáte? Budoucnost pro vás bídu skrývala, by já se vás byl záhy neujal; mne trpký pojal v hloubi duše žal, kdy shlédl vás jsem, ana ku lepšímu jsouc určena, jste opuštěna byla. Genia zář se vašem v duchu kryla, zda bez mne světu by se objevila? Nuž poctivě slib daný splnivšímu i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. – Však strašný pocit nitrem dívky chvěl. Co plátno bohatství, co sláva, krása, kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena! – Ach před sebou – vždy bude zahanbena a nikde – nikde nesvítá jí spása. – 11. 11.
 Tu zarmoucenou hloubí duše její myšlenka spásy přec se pozachvěla. I povstala – bolem se prsa chvějí a sněhobílé roucho, co se bělá od šíje, nad sníh ještě bělejší, po postavě té bledé v řasách spělo. – 118 Nebyla nikdy – nikdy krásnější. – Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo, dar z posledních triumfů spanilý, a kolem kadeře se vlnily tak volně, vnadně, jak by krásné lemy krásnější ještě obraz vroubily. Leč nad krásami vynikaly těmi ty její oči; – kouzla krásné duše se pojila výrazu v nevýslovném jak věčného ve žití sladké tuše k pohledu vznešenosti boharovné. A oči ty – jindy tak volné, hrdé, teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí, jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé. A nevinnost, jež měla by mít hrozbu, jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí: ta povržena – tichou má jen prosbu – a v prosbě té – již naděj’ poslední. I stála před ním jak ten cherub s výše a její hlas zněl slavně,*) měkce – tiše: „Vy pán jste mocný, každé vaše přání, každinkou žádost vaše zlato skojí, o jedné nemáte však slasti zdání: tom citu, jenž vám blahem hruď napojí, čin šlechetný kdy v sebezapírání pro blaho duše jiné vykonáte. Ó, probuďte v svých prsou taký cit, ––– *) R.: zazníval. 119 on víc vám podá slastí tisíckráte než rozkoše pozemské rychlý kmit, dobuďte blaha sobě takového: Ó, dejte slova zpět mi vám daného a v modlitbách chci vzpomínati vděčně a povždy vás – co – dobrodince, svého, vám žehnati chci za to věčně, věčně – Ó, dobuďte si takového blaha!“ „„Výborně předneseno, moje drahá, vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou. Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou a všechny soupeře své překonáte, jak výborně vy přednášeti znáte.““ „Ach, žádné tedy, žádné slitování!“ dí ona, slední tratíc naději. – „„O prosím, nechtě toho šaškování, já podle vás si sednu raději.““ I skojila se dívka rozechvělá – a klidu zas stísněný nabyl duch: „Jen popřejte mi chvíli –“ klidně děla – „bych čerstvý nadýchati mohla vzduch.“ – „„To dobře tak, že jste si rozmyslila – vy vždy jste překrásná a moudrá byla.““ 12. 12.
 A nyní stála dívka na balkonu a vlnky dole tiše šepotaly, tak tiše, sladce, jak by duší hrály 120 A v modré výši luna v nebesklonu nad vlnkami se tiše vznášela, jak ku polibku by se skláněla – vždy níž a níž se nade nimi kloníc, a nad hrobem jak blaha slzy roníc. I Vandu svitem stříbra polévala, jež v jarní noci čarné vnady zřela. A z jejího, tak překrásného čela, kol něhož bledá zář se rozlévala, a z nevýslovné krásy toho oka, v němž jako odlesk teď se luna chvěla jak v jezeru stopena – ze hluboka – před nímž ostatní krása její bledla – z té celé postavy mluvilo božství. – Však jaká myšlenek ohromná množství rej divoký v té dívčí mysli vedla?! Ubohá dívko, co jsi přetrpěla? Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo? Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla a žití – žití žádalo si tělo! – Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla a pokušení opět zaletělo. Tu slyš – to hudba sladká zdůli zněla. – O ne – to bylo vlnek šepotání. Tak sladce zní těch božských zvuků vání, jak vábně kyne hloubný řeky klín a v něm dlí spása – za ní smrti stín. A opět jako bolné zasténání zaznívá hudba temná duší děvy, 121 vždy víc a víc se blíží rajské zjevy a níž a níž – se dívka nížej sklání. – Již v ony vykouzlené stoupá říše, kde nehynoucí, čisté slasti kynou, kde vyvolené duše blíž se vinou. Zasténal proud – a zase plyne tiše. – 13. 13.
 A marně Armin, marně uvnitř čeká – na balkon vkročil – dole plyne řeka jak jindy klidně, jako tichý sen. Však její šum zní jako pláč a sten co lkání pro zesnulou nevinu, jež záhy v lůně jejím našla hrob; ach – mladá tak – a krásná, milá, svěží. – Již tiše spí – nade ní vody běží – a nikdy lásky neuvítá dob. – Však čistou skvoucí duši děvinu, či ji též navždy smrti halí moc? – To dít-li můžeš – srdce není v tobě. – Leč vlnky tiše šepotají sobě – ó ne – ó ne – o dívko, dobrou noc! – 122
HARFA. SEN V NOCI FILIPOJAKUBSKÉ.
123 Proslov.
Tvé přání vyplněno. V ten večer jarní, jasný, teplý, vlahý, kdy na horách já na světla se díval, jichž kolkolem se kmital celý příval a zřel jsem předmět nade vše mi drahý: tu moje zvala’s jméno ,Proč zadumán jste, pane?’ „Duch kráčí cestou svou,“ tak děl jsem krátce, však nevyváz’ jsem odpovědí takou. ,Vyličte noc tu jasnou, bezoblakou, zde dost je místa pro básníka k látce.’ Nech po vůli se stane. A stalo se. Zde máte můj sen ve filipojakubské noci, sen tajemný, však pod tajemným hávem je pravda skryta přede všedním davem; ji pochopit jen srdce bude moci nevinné, čisté, zlaté. 125 I. I.
 Tiché jarní odpoledne. Všechno kolem odpočívá; v báni modré, nedohledné slunce zlehka v západ splývá. Rozsáhlé, aj, na zahradě, snící záře slunce leží; leknín na vodě se sněží, žežulice volá v sadě. Větev k větvi, listí k listu, k sobě tulí se a pojí, spěchá v závod k tomu místu, besídka kde stinná stojí; klene se tu stinné loubí z jasmínu, jenž voní mile; včelka jen kol létá čile. V besídky té stmělé hloubi svit a stín kde v šeř se snoubí, blažených dvé zříti lidí. Skloněny jsou hlavy k sobě, v tváři sobě úsměv vidí; na malé to hledí robě, které v klíně matky tiše andílek jak spící dýše. Mladé matky něžnou péči – 126 madonny jak nad dítětem okrášlené jarním květem – doprovází tichou řečí její muž; tak na jezeře větřík šeptá vlnky čeře: „Pamatuješ, Stanislavo, na tu před rozchodem chvíli, kdy jsme v posled spolu byli; plakala jsi usedavo.“ ,Pamatuji –’ ona na to s úsměchem dí, jako ve snu. „Pamatuješ, moje zlato, na tu květů plnou Vesnu, po sňatku tu svatou chvíli, kdy jsme prvně sami byli?“ ,Pamatuji –’ ona děla. ,Sotva pomyslit jsem směla, že jsme nerozlučně svoji. Po tak dlouhém nepokoji, překážkách a namáhání konečně jsme došli cíle, potkala nás štěstí chvíle, o níž neměli jsme zdání –’ „Pamatuješ –“ on zas na to, „jak jsme večer ukončili?“ ,Vždy nám budiž, co k té chvíli vztahuje se, draho, sváto. Pravdu máš; dnes rok je tomu; nuže stejně zakončíme. – 127 Malý Lada také dříme, večer jest, nuž pojďme domů.’ Blažených dvé kráčí lidí, šťastných víc, než možno říci – otec, matka milující. – Zda jim démon nezávidí? Slunce k západu se níží, ticho snivé v sad se plíží. V komnatce, jež vykrášlena v slavnostní jak chvíli sňatku, milostná dlí nyní žena. Harfu – kterou na památku od matky své chová zlatou jako relikvii svatou – pěstí nyní něžnou péčí, posléze až rythmu plnou ozvala se svojí řečí. Jako vlna, hnána vlnou, jezerem se v obzor proudí, jako dálném na obzoru stíhá v modro hora horu – za sebou pak mysl táhne v propast onu za obzorem, kterou nikdo neobsáhne – propast v důli, propast horem: Tak se tóny jako vlny 128 z prsou proudí stesků plny – jak kdy srdce perly hází, z harfy proudí – je pak flétnou, písní velebnou a vzletnou manžel mladý doprovází. Nezpívá to flétna více, neznějí to harfy zvuky; zdá se, že to srdcí tluky, vzájem spolu laškujíce, rozmlouvají řečí tajnou, lidem stajenou a bajnou, řečí duší, jakou pouze duchové jen mluví k sobě v nadmyslné svaté touze bez žádosti, beze nouze, etherické ve podobě kdy se nesou všehomírem z hvězdy k hvězdě v světě širém. Tak mluvila srdce obě, mladá, čistá, milující, zápal v srdci, bledost v líci, flétnou, harfou v této době. Dozněla již melodie. Ještě však se chvějí struny jako listí v záři luny, zdá se, že ta harfa žije – v posledním pak tónův echu 129 zaznělo cos v divném vzdechu. S povzdechem pohledli na se, štěstí v duši, v oka, hlase. – II. II.
 Pokynul Pán pánů hlavou: Nad hlavinkou usměvavou stín se onen šerý sbíral, který pod perutí temnou anděl smrti přízí jemnou jako síti rozestíral. Ladislávek malý hasnul pro svět tento jako kvítí, které nepoznalo žití – jak by nad budoucnem žasnul. Marné léky, marnáť věda: Malinké to drobné tělo naposled se pozachvělo – matka klesla, plačíc: běda! – na kolena u postele, jak by uhas’ oheň v těle. Domodleno, dozpíváno, odneseno, pochováno. I ten kalich minul zase – však se štěstí nevrátilo. Stanislavu v krátkém čase 130 hoře těžce zachvátilo. Jako by to malé robě volalo ji stále k sobě. Darmo byly prosby muže, darmo všechny mediciny: „Mně nic více nepomůže, mne již čeká svět tam jiný a v něm Ladislávek malý pláče pro nás osiřalý. Co jest platno hledět zpátky? Trpko děcku beze matky. Ty jsi muž a sneseš snáze protivenství na své dráze. Ty jsi muž a víš, že časem po kratším neb delším boji budoucnost nás jedna spojí. Ale Ladislávka hlasem volána jsem stále k bohu. Nermuť se, můj drahý, tuze, nehleď k smrti v teskné hrůze. Zda já odolati mohu hlasu jeho, hlasu děcka tvého, mého, jediného, v němž je naše láska všecka – tvého žití díl i mého?! Půjdu tedy napřed za ním, by se jemu nestýskalo, ty pak za mnou v čase málo. Vím, že tvoji duši raním,“ – 131 děla dále, jako v spěchu k manželi, jenž jako ve snu naslouchal jí bez oddechu. – „Ale nežli ve hrob klesnu, zanechám ti odkaz milý – harfu svoji pro útěchu. Tajemné ty ducha síly, které v mojím zpěvu žily, neshasnou v mém sledním dechu. Slib, že výroční vždy chvíli našeho zde zasnoubení flétnou dáš své posvěcení písní mou – tam ve pokoji, kde má milá harfa stojí – ona pak svůj akkord spojí s hlasem flétny v tichém echu.“ „Slibuji,“ – děl jako ze sna mladý muž. Tu ona náhle vzhlédla k němu – vzdechla táhle duše odlétla v tom vzdechu – on pak vzkřiknul, k zemi klesna. III. III.
 Její zrak, tak vlahý, temný, nevýslovné něžný, jemný – poslední ten pohled ženy, v kterém byly obsaženy 132 všechna přání, všechna touha, věrnost, odříkání dlouhá, láska nevýslovná, věčná: pronikl jak rána sečná, zákeřnická, jeho ducha. Mysl jeho byla hluchá pro přátele od té chvíle. Nevšímal si svého cíle; bez citu a bez naděje nevěděl, co kol se děje, takže přítel jeho věrný v obavě, že myslí jeho závoj rozstírá se černý šílence snad zoufalého, přinutil jej lstí i slovem, že se z nečinnosti vzchopil. Rozloučiv se s dvojím rovem odešel, by v světě širém hledal to, co nepochopil: plnil duši smutnou mírem. V dálný Řím a první města vedla umělcova cesta. Paláce i prosté chaty dokořán mu otevřeny, neboť na nejchudší stěny sypal hudbou nádech zlatý. Marně ale oči čarné obracely hvězdy žárné 133 po bledém tom poutníkovi. Marně laur u věnec svitý probudit chtěl pocit nový v prsou: ctižádosti city. Marně láska slávu spolu v závod o vítězství zvala, marně v zlatou aureolu umění a bolest spiala: Nepozvednul k lásce hledy umělec ten smutný, bledý; prošel sice světa krajem, nesetkal se nikde s rájem; když pak rok se s rokem sešel, přes práh opuštěný vešel v domovinu naposledy. IV.*) IV.*)
 Jako druhdy slunce plálo, když se o lásce mu zdálo před dávnými tady lety. Tiché, jarní odpoledne; všechno kolem odpočívá. V báni modré, nedohledné slunce zlehka v západ splývá, ––– *) V „Květech“ označení nového oddílu vypadlo. 134 kolem vůně, růže, květy. Rozsáhlé, aj, na zahradě, snící, záře slunce leží. Leknín na vodě se sněží, žežulice volá v sadě. Větev k větvi, listí k listu k sobě tulí se a pojí; spěchá v závod k tomu místu, besídka kde stinná stojí; klene se tu stinné loubí z jasmínu, jenž voní mile; včelka jen kol létá čile. V besídky té stinné hloubi, svit a stín kde v šeř se snoubí, samoten muž bledý sedí. Vidí v duchu onu chvíli, kdy zde seděl vposled s ženou, viděl úsměv její milý, ručinku též obnaženou, malého zřel Ladislávka. matinku jak obejímá – očka jeho usměvavá: andílek jak u ní dřímá. Viděl matku, viděl děcko, viděl také chvíli onu, jež mu vzala v světě všecko, viděl svoje drahé v skonu – načež ona trpká vlna, 135 jež se výš a výše hnala, k srdci, k ústům dosahala – jako číše jeduplná – až se v oči jeho vryla: slaností svou zatopila všechny jasy, život milý. Tak je tonoucímu v moři, jenž se v mohylu živ chýlí v nevýslovném stesku, hoři. Vzchopil se. A chaos v hlavě, spěchá v domov bez prodlení, aby splnil zaslíbení: Výroční den sňatku právě. V komnatce, jež vykrášlena v slavnostní jak chvíli sňatku, harfu zřít, již jeho žena dostala kdys na památku: matky relikvii svatou. Slunce, jež se v západ níží, polévá ji září zlatou. Ticho snivé v sad se plíží. Jako vlna, hnána vlnou, jezerem se v obzor proudí, jako dálném na obzoru stíhá v modro hora horu – za sebou pak mysl táhne v propast onu za obzorem, 136 kterou nikdo neobsáhne – propast v důli, propast horem: Tak se tony jako vlny z flétny proudí stesku plny, jak kdy srdce perly hází avšak slyš! – Zda sen či bdění? To již flétna sama není: Zvučí tóny, zvučí flétnou: písní velebnou a vzletnou harfa flétnu doprovází. Nezpívá to flétna více, neznějí to harfy zvuky: Zdá se, že to srdcí tluky vzájem spolu laškujíce rozmlouvají řečí tajnou, lidem stajenou a bajnou, řečí duší, jakou pouze duchové jen mluví k sobě v nadsmyslné, svaté touze, etherické ve podobě bez žádosti, beze nouze. Ustal v zase – ztichla flétna – Avšak hle! Ty harfy struny chvějí se jak v stříbru luny: Z lůna jich zní píseň vzletná, píseň, milá Stanislavě – a dnes výroční den právě. 137 Žasne mladý muž, ba žasne, neb se z melodie krásné nové tóny harfy rodí, jaké chorovody vodí anděl v nebe lásky jasné. Neviditelné jak hmoty vyluzují nové tóny nové písně – jako zvony – zovoucí na poklid svatý – poklid svatý v jiné sféry, vyšší vždy – až kouzlem jatý. slyší zvučet déšť jak zlatý, tóny mocné tisícery: Není to již harfy píseň, jest to příval vln a tíseň, z které není vyváznutí, jako příboj moře víří – nad ním již se klenou – šíří – Náhle ráz! Jak mečem tnutí – jek a výkřik jedním rázem. – Praskly struny harfy svaté, prasklo srdce jeho zlaté, on pak mrtev klesl na zem. 138 OBSAH.
Str. Úvod3 Bajan17 Regina Isolanová53 Námluvy85 Vanda105 Harfa123
E: pk; 2002 139
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kvapil, Jaroslav; Otto, Jan
(Rediguje Jaroslav Kvapil. Vydává Nakladatelství J. Otto v Praze, Karlovo nám. 34, Pobočný Závod ve Vídni I. Gluckg. 3)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 139