NÁMLUVY.

NÁMLUVY. POVÍDKA VERŠEM DLE MOTIVŮ FRANCOUZSKÝCH A NĚMECKÝCH.
[85] V temné věky minulosti pohřížil se básník jednou: Viděl doby plné bojů, požárů a bídy děsné: Svět se mu zdál velkým rovem, kolem něho tma jak v smrti, země velkou černou rakví, nebe víkem jejím hrozným. Těžkou hlavu v ruce sklonil zadumav se jako ve snu. Náhle smích on zaslech’ zvučný, jak mu šumí kolem hlavy, rolniček zvuk zazněl hravý, jako spřežení když pádí masopustní na veselí: Šotek kolem něho tančil, kotrmelce metal divné, šibřinky a kudrlinky, do ucha mu při tom šeptal. Co mu šotek vypravoval, věrně vypravuji také. [87] 1. 1.
„Jaký jonák stal se z tebe,“ pravil pán na Makotřasích při snídaní svému synu: „Osmahlý a plný síly, při tom rovný jako jedle – život v táboře ti slouží –“ „Ba jsem přímý –“ Zdeněk praví, při čemž řady bílých zubů pod kníry se zablyštěly, oko tmavé zajiskřilo, tváře se mu rozesmály. Načež vypravoval dále o bitvách a o příhodách v táboře tam Valdštýnově. „Nyní, Zdeňku, oženíš se. Stár jsem; rád bych tebe viděl ženatého, dřív než umru.“ „Ale, otče,“ Zdeněk praví, „dosti na to času ještě.“ „Málo času, milý synu. Mám pro tebe švarnou děvu. slečnu Bertu Petrovickou –“ 88 „Ale, otče –“ opět smíchem Zdeněk otci odpovídá. „Jaké ale? Či snad láska v srdci tvém se uchytila? Znám to... Těžké bývá velmi odříci se vyvolené – vojínovi dvojnásobně. Je-li tvoje vyvolená slečna jakás urozená, ovšem musíš dostát slovu.“ „Nejsem, otče, zamilován.“ „Nuž tím lépe. Ujednáno. Vezmeš sobě slečnu Bertu.“ „Ale, otče,“ – Zdeněk v smíchu otci svému odporuje, „vždyť ji dříve musím znáti!“ „Znám ji sám; strýc její u mne, častým hostem tady bývá. Zábavy a pitky, lovy úplně nás pobratřily. Do Berty jsem zamilován –“ „Nuže, otče, proč sám nechceš o ni –“ 89 „Mlčíš, šibale ty? Tak snadno mi nevyklouzneš!“ „Dobře tedy. Půjdu zítra představit se slečně Bertě. Podmínku však jednu kladu: Přestrojím se za zbrojnoše Sršně, jenž mne doprovázel na výpravách všude věrně. Odevzdám té slečně psaní na zámku tam petrovickém, ale zároveň se vyptám u komorné slečny Berty na paniny ctnosti, vady, abych, jako Vávra, v pytli zajíce snad nekupoval. Zalíbí-li se mi Berta, ožením se dle tvé vůle. Jinak ale navrátím se, milý otče, do tábora.“ 2. 2.
Jede Zdeněk záhy z rána přestrojený za zbrojnoše, jede k zámku Petrovicům. Skřivan pěje svoji píseň, kukačka naň smavě volá 90 s jiným ptactvem z vonných lesů. Vzduch je plný šumu jara, bzukotu a tepla, vůně. Před ním zámek petrovický; přijel širé na nádvoří, sesed s koně, ohlásil se jako zbrojnoš pana Zdeňka. Dlouho musel Zdeněk ždáti, nežli předvolán byl slečnou. Do nádherné vkročil síně, kde naň čeká slečna Berta s komornou svou, věrnou Lisou. Slečna oblečena v brokát, v zlatě, v stříbře, s dlouhou vlečkou. na krku má perle, zlato, ve vlasech má zlatou jehlu chrysoprasem okrášlenou, v náušnicích se jí lesknou brilanty, jak malé hvězdky. Střevíčky má atlasové, vysokých jsou na špalíčkách, mašle na nich, jako květy. Pozorně čte psaní slečna. Trochu drobná, trochu malá, trochu hrdá, upejpavá, ale sličná přec je slečna. 91 „Bude-li to muset býti – nuže, vezmu sobě slečnu –“ dumá Zdeněk zamyšlený. Podle ní je věrná Lisa, komorná a přítelkyně, dívčina to plná ohně, vysoká a štíhlá v boku, v tmavých očích žárů jiskry, nad očima tmavé brvy obočím jsou překlenuty tmavým, havraní jak peří. Černých vlasů bujné proudy růžovou jsou spiaty stužkou, tváře jasné, zdravé barvy: Broskve zralé k nakousnutí, v důlkách jich se šotek skrývá, který kolem úst též hraje korálových, usměvavých, za nimiž dvě řady bílé labutí či perlí drobných – s čím je srovnat věru nevím – stále téměř vstříc se lesknou. „Doveď, Liso, toho muže, zbrojnoše to pana Zdeňka, do sklepa, tam vína nalej, samotoku mělnického, vyčastuj ho, jak se sluší. 92 Zatím napíši já psaní, bílé psaní panu Zdeňku.“ Zbrojnoš zří na slečnu Bertu; pěkná je, však trochu drobná, trochu bledá, trochu malá a jak hrdá, upejpavá! To je Lisa jiná děva; vysoká a štíhlá, plná, červená a usměvavá. Věru, kdyby směl si volit mezi komornou a paní: Lisu vzal by bez váhání. Poklonil se zbrojnoš slečně, následoval hezkou Lisu, která do sklepa ho vedla po schodech po příkrých, tmavých. Jaký div, že zaklopýtal na těch schodech přes ostruhy, že se Lisy chytit musil, aby nespad střemhlav dolů. Lisa zasmála se tomu; zvonivě ten smích se rozleh’ po chodbě a po sklepení. „Toho vinna tma a schody, nezvyklynezvyklý jsem také chůzi,“ omlouval se zbrojnoš dvorně. 93 „Věřím vám – však již jsme dole,“ Lisa dí: „Nuž posaďte se, hned vám naleju zde vína, samotoku mělnického.“ Veliké to byly sklepy, jaké bohatýři naši v starých časech na svých hradech mívali a posud mají. Posud přicházíme na ně v starých hradech, zříceninách. Ohromné tam stály sudy, plny moku révy vinné z doby ještě otce Žižky, ba snad byli pamětníci spásy vlasti, otce Karla. Zbrojnoš posadil se za sud, dnem jenž trčel, jak stůl, vzhůru, na stoličku used’ nízkou. Do sklepení svit jen padal světlíkem sem ze nádvoří. „Není třeba ani světla,“ Lisa děla, nesouc víno v staré zaprášené lahvi, plné pavučin a smetí, nalévajíc plnou číši. „Zapálím si k tomu lulku, lépe se to při ní pije.“ 94 „Zapalte!“ dí Lisa v smíchu. „Na zdraví!“ dí zbrojnoš na to, pozvedaje plnou sklenku – „K tomu hubinku mi dejte!“ šeptem ždá, jí hladě ruku. Zasmála se sličná Lisa, zvonivým se smála smíchem, odraženým od sklepení, jak kdy perličkami hází číše, vínem přetékajíc. „Jděte, jděte, milý pane! Nechte toho, pijte raděj. Pijte, a mně vypravujte, jakýť váš pán – ten pan Zdeněk.“ „Proč pak o něm, panno Liso? Co vám jest do pana Zdeňka?“ „Inu, mám svou paní ráda. Chci jen vědět, jaký muž to, zdali zlý anebo dobrý – zda se dobře vdá neb špatně moje paní, slečna Berta: Její štěstí, moje štěstí.“ Falešný si vzpomněl zbrojnoš, sám že komornou chtěl zvídat, 95 jaká paní její, Berta. „Dosti na to ještě času – po vůli jí zatím budu,“ pomyslil si, načež pravil: „Pán můj Zdeněk? To je kopa! Dobře ho znám deset roků: Jedno lože s ním jsem sdílel, válečné vše slasti, strasti v táboře i na pochodě. Denně musil jsem ho vodit od pitky a kamarádů, ukládat na lože k spaní. Svárlivý je, hraje v kostky, kleje při tom, opíjí se, vyhazuje zlato oknem; zároveň však lakotivý, nikomu nic nedopřeje, pohádá se každou chvíli, div, že hned se nesepere. Bázlivý je ale v boji, při ráně se střelné skrývá. Pravý je to nemotora, za ženskými jako blázen: Při tom suchý jako bidlo – Jeť on pravé motovidlo.“ „Co to díte?“ zvučným smíchem Lisa jemu odpovídá. „Toť se nehodí k mé paní?“ 96 „Ani za mák, slečno Liso, vystříhejte ji před Zdeňkem, spasení-li je vám milé: Chce-li nešťastnou kdy býti, aby si jen Zdeňka vzala!“ „Děkuji vám za výstrahu, věrně vyřídím to slečně; ale nyní pijte přece,“ dí mu, znova nalévajíc. „Na zdraví!“ Dí zbrojnoš na to, plnou pozvedaje sklenku – „k tomu hubinku mi dejte!“ Šeptem ždá, jí hladě ruku. „To to!“ Se smíchem dí Lisa, „jenom se mi opovažte, vy jste také pěkné kvítko!“ „Já? Jsem pravý opak Zdeňka: Srdnatý a podnikavý, otužilý, věrný, stálý, ve všech bitvách pod Valdštýnem slavně jsem se vyznamenal.“ „Aj, aj,“ vece sličná Lisa, za boky se popadajíc. – – „Mladý, hezký, plný síly, dvornosti a oněch ctností, 97 vojína jež vždycky zdobí, jak ve válce, tak i v míru –“ „Aj, aj!“ diví se mu Lisa. „Věrný v lásce –“ pokračuje – „Nu, já nechci se vám chlubit, vidíte to na mně sama –“ „Ne, vy nejste vychloubavý, pane zbrojnoši, ni málo, pravá skromnost vaší zdobou. – Ale pijte, pijte přece, vy nic, pane, nepijete!“ „Na zdraví!“ Dí zbrojnoš na to, plnou pozvedaje sklenku, pak se dvorně doprošuje: „K tomu hubinku mi dejte!“ Za ruku ji při tom béře, ruku plnou, oblou, kyprou, jevící se pod ramenem zpod košilky sněhobílé. „Ne!“ dí Lisa, při čemž prudce zbrojnoše též odstrčila. „Ne, to nesmí, pane, býti –“ „Proč ne? Co v tom, panno, zlého?“ 98 „Což vy muži milujete dnes tu, zítra jinou –“ „Pravda, muže srdce divné! Zvláště na vojně on těká od květiny ku květině. Navrátí-li se pak domů – že miloval – více neví. Divné jesti srdce muže. Najde-li však, čeho žádá, řekne-li mu:,Tu chci míti!’ – dá za lásku živobytí!“ „Srdce ženské je však jiné: volí, zkoumá, nepoddá se. Jednomu jen lásku slíbí, tu však také chová věrně.“ „Také jsem si často přával naleznouti věrnou druži, s ní pro celé živobytí usadit se v rodném kraji, býti šťastným jen s tou jednou, pro ni lásku svou jsem schráněl –“ „Ha, ha! Což to možno muži?“ zvonivým dí Lisa smíchem: „Může muž si schránět lásku?“ „Ano, Liso, kdyby našel pannu sličnou, jako ty jsi!“ 99 „Ah již pozdě!“ Smutně Lisa zbrojnošovi odpovídá. „Což – již máte milovníka“ „Ne, však ženich jest mi slíben.“ „Aj! tož nemilený ženich, zajisté kýs nemotora – Za to já jsem jiný jonák!“ „Chtěl byste si mne snad vzíti?“ Smutně s úsměvem dí Lisa. „Vzíti – vzíti?“ Zbrojnoš koktá. „Proč hned vzíti? Nač ty kvapy? Ale pozděj – proč ne? Ale –“ S výsměchem dí Lisa k němu: „Vzíti ne? Však třeba zatím hubinkou vy nezhrdnete? Napil jste se dosti vína? Čas se vrátit, slečna čeká.“ „Dosti,“ zbrojnoš smutně vece, načež Lisu následuje, která po schodech jde vzhůru. Svěsil uši, ubožáček... Avšak náhle prostřed schodů Lisu kolem pasu chopil – a již hubinku jí vtisknul. 100 „Nestydatý.“ zaznělo tu z Lisiných úst, spiatých hněvem, z očí jejích srší blesky, tváře její zarděly se, jako třešně plné, zralé. „Pro hubinku tolik hluku! Po prvé to – naposledy. Vojín zvyklý žíti rychle: životem dnes bujným kypí, zítra leží v chladné zemi. Žil jsem také, žil jsem mnoho, ale přiznám se vám, panno, takto že jsem nebyl šťastným po mnohá již dlouhá léta.“ Ruku nechala mu v ruce, pohlížejíc v jeho oči jako kouzlem opojena; snad že v jejím srdci také ozvalo se stejnou dobou: Tak že nebyla též šťastnou ve svém živobytí celém. Náhle vytrhla se prudce: „Navždy s bohem, slyšíte-li? Opovážlivče vy! S bohem!“ „S bohem navždy!“ vzdychnul zbrojnoš. 101 Lisa pospíšila k paní. Doručeno jemu psaní na Zdeňka. I odjel domů. 3. 3.
Mladý Zdeněk domů jede. počasí se pozměnilo. Vystoupily mračen hrady: Z nich se blesky jako biče v hřívy mračen zatínaly. Divocí je oři táhli, větrů oři, přes krajinu. Luh i les tu sténal, ječel, časem ozvalo se hřmění, bouře vozu v divé jízdě širým nebem rachocení. Začalo v tom hustě pršet jako když se z konve leje, jarní padala to vláha, takže Zdeněk promok’ celý. On však rád byl tomu dešti, tomu srdce ochlazení, které přivedlo ho k sobě. Již se setkal se svým otcem. „Nuže, jak se tobě vedlo?“ 102 „Nemohu si, otče, vzíti nikdy, nikdy – slečnu Bertu!“ „Dobře tedy,“ konečně děl, „nemohu tě nutit více. Věz však, na zítřek jsem pozval: Bertu i jejího strýce. Žádám tedy, abys zítra uvítal je aspoň dvorně zde na zámku Makotřasích. Ba ty musíš: To má vůle; pak se navrať do tábora, milejší-li tobě Valdštýn, blázne! Nech zde slečnu Bertu – odejdi si třeba – k čertu!“ 4.dohledat tu jedničku Po bouři se vyjasnilo. Přišlo jitro jasné, smavé, jak by blankyt na nebesku andílkové vysmějčili. Jede k Makotřasům panstvo, starý pán a mladá slečna. Starý pán na černém koni, slečna na překrásném broni. Závoj hustý tvář jí cloní. 103 Makotřaský pán je vítá na nádvoří se svým synem. Zdeněk pozdravuje také dvorné panstvo petrovické. Slečnu Bertu podporuje, pomáhá jí s sedla na zem. „Odpusťte mi, ctěná dámo, že jsem včera před vás vstoupil za panoše přestrojený!“ Tu však cítí, že se chvěje v náručí mu slečna Berta. „Co vám, slečno,“ on se táže. Odhrnula slečna závoj: Vidí Zdeněk překvapený, jak se slečna Berta směje: „Tutéž myšlenku já měla, pane Zdeňku, co vy, včera, za Lisu se přestrojivši, abych o vás vyzvěděla od zbrojnoše zlé neb dobré. Já však se vám neomlouvám: K tomu ženy právo mají. vyzvídati věci tajné!“ „Otče,“ zvolal Zdeněk nyní, „tu chci, aneb žádnou v světě!“ 104 ,Zbláznil jsi se?“ Otec praví. ,Nerozumím tomu slova!“ „Také já ne,“ vece starý stryjec*) Bertin, Petrovický. „Co díš, Berto: Chceš ho také?“ „Chce-li on mne – chci ho také!“ „Požehnejte již svým dětem, otče, strýče,“ vece Zdeněk. „Chcete-li si blázna vzíti, slečno Berto, zde mne máte!“ „K tomu hubinku?“ dí Berta v bujném smíchu, jako zvonky když se v zpěvu rozhovoří. „Ano!“ A již na rty její tiskne vřelé políbení. Byla svatba, byly hody, teklo vína jako vody. ––– *) Strýc (novotvar). 105