HARFA.

Otakar Červinka

HARFA. SEN V NOCI FILIPOJAKUBSKÉ.
123 Proslov.
Tvé přání vyplněno. V ten večer jarní, jasný, teplý, vlahý, kdy na horách já na světla se díval, jichž kolkolem se kmital celý příval a zřel jsem předmět nade vše mi drahý: tu moje zvala’s jméno ,Proč zadumán jste, pane?’ „Duch kráčí cestou svou,“ tak děl jsem krátce, však nevyváz’ jsem odpovědí takou. ,Vyličte noc tu jasnou, bezoblakou, zde dost je místa pro básníka k látce.’ Nech po vůli se stane. A stalo se. Zde máte můj sen ve filipojakubské noci, sen tajemný, však pod tajemným hávem je pravda skryta přede všedním davem; ji pochopit jen srdce bude moci nevinné, čisté, zlaté. 125 I. I.
 Tiché jarní odpoledne. Všechno kolem odpočívá; v báni modré, nedohledné slunce zlehka v západ splývá. Rozsáhlé, aj, na zahradě, snící záře slunce leží; leknín na vodě se sněží, žežulice volá v sadě. Větev k větvi, listí k listu, k sobě tulí se a pojí, spěchá v závod k tomu místu, besídka kde stinná stojí; klene se tu stinné loubí z jasmínu, jenž voní mile; včelka jen kol létá čile. V besídky té stmělé hloubi svit a stín kde v šeř se snoubí, blažených dvé zříti lidí. Skloněny jsou hlavy k sobě, v tváři sobě úsměv vidí; na malé to hledí robě, které v klíně matky tiše andílek jak spící dýše. Mladé matky něžnou péči – 126 madonny jak nad dítětem okrášlené jarním květem – doprovází tichou řečí její muž; tak na jezeře větřík šeptá vlnky čeře: „Pamatuješ, Stanislavo, na tu před rozchodem chvíli, kdy jsme v posled spolu byli; plakala jsi usedavo.“ ,Pamatuji –’ ona na to s úsměchem dí, jako ve snu. „Pamatuješ, moje zlato, na tu květů plnou Vesnu, po sňatku tu svatou chvíli, kdy jsme prvně sami byli?“ ,Pamatuji –’ ona děla. ,Sotva pomyslit jsem směla, že jsme nerozlučně svoji. Po tak dlouhém nepokoji, překážkách a namáhání konečně jsme došli cíle, potkala nás štěstí chvíle, o níž neměli jsme zdání –’ „Pamatuješ –“ on zas na to, „jak jsme večer ukončili?“ ,Vždy nám budiž, co k té chvíli vztahuje se, draho, sváto. Pravdu máš; dnes rok je tomu; nuže stejně zakončíme. – 127 Malý Lada také dříme, večer jest, nuž pojďme domů.’ Blažených dvé kráčí lidí, šťastných víc, než možno říci – otec, matka milující. – Zda jim démon nezávidí? Slunce k západu se níží, ticho snivé v sad se plíží. V komnatce, jež vykrášlena v slavnostní jak chvíli sňatku, milostná dlí nyní žena. Harfu – kterou na památku od matky své chová zlatou jako relikvii svatou – pěstí nyní něžnou péčí, posléze až rythmu plnou ozvala se svojí řečí. Jako vlna, hnána vlnou, jezerem se v obzor proudí, jako dálném na obzoru stíhá v modro hora horu – za sebou pak mysl táhne v propast onu za obzorem, kterou nikdo neobsáhne – propast v důli, propast horem: Tak se tóny jako vlny 128 z prsou proudí stesků plny – jak kdy srdce perly hází, z harfy proudí – je pak flétnou, písní velebnou a vzletnou manžel mladý doprovází. Nezpívá to flétna více, neznějí to harfy zvuky; zdá se, že to srdcí tluky, vzájem spolu laškujíce, rozmlouvají řečí tajnou, lidem stajenou a bajnou, řečí duší, jakou pouze duchové jen mluví k sobě v nadmyslné svaté touze bez žádosti, beze nouze, etherické ve podobě kdy se nesou všehomírem z hvězdy k hvězdě v světě širém. Tak mluvila srdce obě, mladá, čistá, milující, zápal v srdci, bledost v líci, flétnou, harfou v této době. Dozněla již melodie. Ještě však se chvějí struny jako listí v záři luny, zdá se, že ta harfa žije – v posledním pak tónův echu 129 zaznělo cos v divném vzdechu. S povzdechem pohledli na se, štěstí v duši, v oka, hlase. – II. II.
 Pokynul Pán pánů hlavou: Nad hlavinkou usměvavou stín se onen šerý sbíral, který pod perutí temnou anděl smrti přízí jemnou jako síti rozestíral. Ladislávek malý hasnul pro svět tento jako kvítí, které nepoznalo žití – jak by nad budoucnem žasnul. Marné léky, marnáť věda: Malinké to drobné tělo naposled se pozachvělo – matka klesla, plačíc: běda! – na kolena u postele, jak by uhas’ oheň v těle. Domodleno, dozpíváno, odneseno, pochováno. I ten kalich minul zase – však se štěstí nevrátilo. Stanislavu v krátkém čase 130 hoře těžce zachvátilo. Jako by to malé robě volalo ji stále k sobě. Darmo byly prosby muže, darmo všechny mediciny: „Mně nic více nepomůže, mne již čeká svět tam jiný a v něm Ladislávek malý pláče pro nás osiřalý. Co jest platno hledět zpátky? Trpko děcku beze matky. Ty jsi muž a sneseš snáze protivenství na své dráze. Ty jsi muž a víš, že časem po kratším neb delším boji budoucnost nás jedna spojí. Ale Ladislávka hlasem volána jsem stále k bohu. Nermuť se, můj drahý, tuze, nehleď k smrti v teskné hrůze. Zda já odolati mohu hlasu jeho, hlasu děcka tvého, mého, jediného, v němž je naše láska všecka – tvého žití díl i mého?! Půjdu tedy napřed za ním, by se jemu nestýskalo, ty pak za mnou v čase málo. Vím, že tvoji duši raním,“ – 131 děla dále, jako v spěchu k manželi, jenž jako ve snu naslouchal jí bez oddechu. – „Ale nežli ve hrob klesnu, zanechám ti odkaz milý – harfu svoji pro útěchu. Tajemné ty ducha síly, které v mojím zpěvu žily, neshasnou v mém sledním dechu. Slib, že výroční vždy chvíli našeho zde zasnoubení flétnou dáš své posvěcení písní mou – tam ve pokoji, kde má milá harfa stojí – ona pak svůj akkord spojí s hlasem flétny v tichém echu.“ „Slibuji,“ – děl jako ze sna mladý muž. Tu ona náhle vzhlédla k němu – vzdechla táhle duše odlétla v tom vzdechu – on pak vzkřiknul, k zemi klesna. III. III.
 Její zrak, tak vlahý, temný, nevýslovné něžný, jemný – poslední ten pohled ženy, v kterém byly obsaženy 132 všechna přání, všechna touha, věrnost, odříkání dlouhá, láska nevýslovná, věčná: pronikl jak rána sečná, zákeřnická, jeho ducha. Mysl jeho byla hluchá pro přátele od té chvíle. Nevšímal si svého cíle; bez citu a bez naděje nevěděl, co kol se děje, takže přítel jeho věrný v obavě, že myslí jeho závoj rozstírá se černý šílence snad zoufalého, přinutil jej lstí i slovem, že se z nečinnosti vzchopil. Rozloučiv se s dvojím rovem odešel, by v světě širém hledal to, co nepochopil: plnil duši smutnou mírem. V dálný Řím a první města vedla umělcova cesta. Paláce i prosté chaty dokořán mu otevřeny, neboť na nejchudší stěny sypal hudbou nádech zlatý. Marně ale oči čarné obracely hvězdy žárné 133 po bledém tom poutníkovi. Marně laur u věnec svitý probudit chtěl pocit nový v prsou: ctižádosti city. Marně láska slávu spolu v závod o vítězství zvala, marně v zlatou aureolu umění a bolest spiala: Nepozvednul k lásce hledy umělec ten smutný, bledý; prošel sice světa krajem, nesetkal se nikde s rájem; když pak rok se s rokem sešel, přes práh opuštěný vešel v domovinu naposledy. IV.*) IV.*)
 Jako druhdy slunce plálo, když se o lásce mu zdálo před dávnými tady lety. Tiché, jarní odpoledne; všechno kolem odpočívá. V báni modré, nedohledné slunce zlehka v západ splývá, ––– *) V „Květech“ označení nového oddílu vypadlo. 134 kolem vůně, růže, květy. Rozsáhlé, aj, na zahradě, snící, záře slunce leží. Leknín na vodě se sněží, žežulice volá v sadě. Větev k větvi, listí k listu k sobě tulí se a pojí; spěchá v závod k tomu místu, besídka kde stinná stojí; klene se tu stinné loubí z jasmínu, jenž voní mile; včelka jen kol létá čile. V besídky té stinné hloubi, svit a stín kde v šeř se snoubí, samoten muž bledý sedí. Vidí v duchu onu chvíli, kdy zde seděl vposled s ženou, viděl úsměv její milý, ručinku též obnaženou, malého zřel Ladislávka. matinku jak obejímá – očka jeho usměvavá: andílek jak u ní dřímá. Viděl matku, viděl děcko, viděl také chvíli onu, jež mu vzala v světě všecko, viděl svoje drahé v skonu – načež ona trpká vlna, 135 jež se výš a výše hnala, k srdci, k ústům dosahala – jako číše jeduplná – až se v oči jeho vryla: slaností svou zatopila všechny jasy, život milý. Tak je tonoucímu v moři, jenž se v mohylu živ chýlí v nevýslovném stesku, hoři. Vzchopil se. A chaos v hlavě, spěchá v domov bez prodlení, aby splnil zaslíbení: Výroční den sňatku právě. V komnatce, jež vykrášlena v slavnostní jak chvíli sňatku, harfu zřít, již jeho žena dostala kdys na památku: matky relikvii svatou. Slunce, jež se v západ níží, polévá ji září zlatou. Ticho snivé v sad se plíží. Jako vlna, hnána vlnou, jezerem se v obzor proudí, jako dálném na obzoru stíhá v modro hora horu – za sebou pak mysl táhne v propast onu za obzorem, 136 kterou nikdo neobsáhne – propast v důli, propast horem: Tak se tony jako vlny z flétny proudí stesku plny, jak kdy srdce perly hází avšak slyš! – Zda sen či bdění? To již flétna sama není: Zvučí tóny, zvučí flétnou: písní velebnou a vzletnou harfa flétnu doprovází. Nezpívá to flétna více, neznějí to harfy zvuky: Zdá se, že to srdcí tluky vzájem spolu laškujíce rozmlouvají řečí tajnou, lidem stajenou a bajnou, řečí duší, jakou pouze duchové jen mluví k sobě v nadsmyslné, svaté touze, etherické ve podobě bez žádosti, beze nouze. Ustal v zase – ztichla flétna – Avšak hle! Ty harfy struny chvějí se jak v stříbru luny: Z lůna jich zní píseň vzletná, píseň, milá Stanislavě – a dnes výroční den právě. 137 Žasne mladý muž, ba žasne, neb se z melodie krásné nové tóny harfy rodí, jaké chorovody vodí anděl v nebe lásky jasné. Neviditelné jak hmoty vyluzují nové tóny nové písně – jako zvony – zovoucí na poklid svatý – poklid svatý v jiné sféry, vyšší vždy – až kouzlem jatý. slyší zvučet déšť jak zlatý, tóny mocné tisícery: Není to již harfy píseň, jest to příval vln a tíseň, z které není vyváznutí, jako příboj moře víří – nad ním již se klenou – šíří – Náhle ráz! Jak mečem tnutí – jek a výkřik jedním rázem. – Praskly struny harfy svaté, prasklo srdce jeho zlaté, on pak mrtev klesl na zem. 138 OBSAH.
Str. Úvod3 Bajan17 Regina Isolanová53 Námluvy85 Vanda105 Harfa123
E: pk; 2002 139
Básně v knize Povídky veršem:
  1. BAJAN.
  2. REGINA ISOLANOVÁ.
  3. NÁMLUVY.
  4. VANDA.
  5. HARFA.