HARFA.
SEN V NOCI FILIPOJAKUBSKÉ.
123
Proslov.
Tvé přání vyplněno.
V ten večer jarní, jasný, teplý, vlahý,
kdy na horách já na světla se díval,
jichž kolkolem se kmital celý příval
a zřel jsem předmět nade vše mi drahý:
tu moje zvala’s jméno
,Proč zadumán jste, pane?’
„Duch kráčí cestou svou,“ tak děl jsem krátce,
však nevyváz’ jsem odpovědí takou.
,Vyličte noc tu jasnou, bezoblakou,
zde dost je místa pro básníka k látce.’
Nech po vůli se stane.
A stalo se. Zde máte
můj sen ve filipojakubské noci,
sen tajemný, však pod tajemným hávem
je pravda skryta přede všedním davem;
ji pochopit jen srdce bude moci
nevinné, čisté, zlaté.
125
I.
I.
Tiché jarní odpoledne.
Všechno kolem odpočívá;
v báni modré, nedohledné
slunce zlehka v západ splývá.
Rozsáhlé, aj, na zahradě,
snící záře slunce leží;
leknín na vodě se sněží,
žežulice volá v sadě.
Větev k větvi, listí k listu,
k sobě tulí se a pojí,
spěchá v závod k tomu místu,
besídka kde stinná stojí;
klene se tu stinné loubí
z jasmínu, jenž voní mile;
včelka jen kol létá čile.
V besídky té stmělé hloubi
svit a stín kde v šeř se snoubí,
blažených dvé zříti lidí.
Skloněny jsou hlavy k sobě,
v tváři sobě úsměv vidí;
na malé to hledí robě,
které v klíně matky tiše
andílek jak spící dýše.
Mladé matky něžnou péči –
126
madonny jak nad dítětem
okrášlené jarním květem –
doprovází tichou řečí
její muž; tak na jezeře
větřík šeptá vlnky čeře:
„Pamatuješ, Stanislavo,
na tu před rozchodem chvíli,
kdy jsme v posled spolu byli;
plakala jsi usedavo.“
,Pamatuji –’ ona na to
s úsměchem dí, jako ve snu.
„Pamatuješ, moje zlato,
na tu květů plnou Vesnu,
po sňatku tu svatou chvíli,
kdy jsme prvně sami byli?“
,Pamatuji –’ ona děla.
,Sotva pomyslit jsem směla,
že jsme nerozlučně svoji.
Po tak dlouhém nepokoji,
překážkách a namáhání
konečně jsme došli cíle,
potkala nás štěstí chvíle,
o níž neměli jsme zdání –’
„Pamatuješ –“ on zas na to,
„jak jsme večer ukončili?“
,Vždy nám budiž, co k té chvíli
vztahuje se, draho, sváto.
Pravdu máš; dnes rok je tomu;
nuže stejně zakončíme. –
127
Malý Lada také dříme,
večer jest, nuž pojďme domů.’
Blažených dvé kráčí lidí,
šťastných víc, než možno říci –
otec, matka milující. –
Zda jim démon nezávidí?
Slunce k západu se níží,
ticho snivé v sad se plíží.
V komnatce, jež vykrášlena
v slavnostní jak chvíli sňatku,
milostná dlí nyní žena.
Harfu – kterou na památku
od matky své chová zlatou
jako relikvii svatou –
pěstí nyní něžnou péčí,
posléze až rythmu plnou
ozvala se svojí řečí.
Jako vlna, hnána vlnou,
jezerem se v obzor proudí,
jako dálném na obzoru
stíhá v modro hora horu –
za sebou pak mysl táhne
v propast onu za obzorem,
kterou nikdo neobsáhne –
propast v důli, propast horem:
Tak se tóny jako vlny
128
z prsou proudí stesků plny –
jak kdy srdce perly hází,
z harfy proudí – je pak flétnou,
písní velebnou a vzletnou
manžel mladý doprovází.
Nezpívá to flétna více,
neznějí to harfy zvuky;
zdá se, že to srdcí tluky,
vzájem spolu laškujíce,
rozmlouvají řečí tajnou,
lidem stajenou a bajnou,
řečí duší, jakou pouze
duchové jen mluví k sobě
v nadmyslné svaté touze
bez žádosti, beze nouze,
etherické ve podobě
kdy se nesou všehomírem
z hvězdy k hvězdě v světě širém.
Tak mluvila srdce obě,
mladá, čistá, milující,
zápal v srdci, bledost v líci,
flétnou, harfou v této době.
Dozněla již melodie.
Ještě však se chvějí struny
jako listí v záři luny,
zdá se, že ta harfa žije –
v posledním pak tónův echu
129
zaznělo cos v divném vzdechu.
S povzdechem pohledli na se,
štěstí v duši, v oka, hlase. –
II.
II.
Pokynul Pán pánů hlavou:
Nad hlavinkou usměvavou
stín se onen šerý sbíral,
který pod perutí temnou
anděl smrti přízí jemnou
jako síti rozestíral.
Ladislávek malý hasnul
pro svět tento jako kvítí,
které nepoznalo žití –
jak by nad budoucnem žasnul.
Marné léky, marnáť věda:
Malinké to drobné tělo
naposled se pozachvělo –
matka klesla, plačíc: běda! –
na kolena u postele,
jak by uhas’ oheň v těle.
Domodleno, dozpíváno,
odneseno, pochováno.
I ten kalich minul zase –
však se štěstí nevrátilo.
Stanislavu v krátkém čase
130
hoře těžce zachvátilo.
Jako by to malé robě
volalo ji stále k sobě.
Darmo byly prosby muže,
darmo všechny mediciny:
„Mně nic více nepomůže,
mne již čeká svět tam jiný
a v něm Ladislávek malý
pláče pro nás osiřalý.
Co jest platno hledět zpátky?
Trpko děcku beze matky.
Ty jsi muž a sneseš snáze
protivenství na své dráze.
Ty jsi muž a víš, že časem
po kratším neb delším boji
budoucnost nás jedna spojí.
Ale Ladislávka hlasem
volána jsem stále k bohu.
Nermuť se, můj drahý, tuze,
nehleď k smrti v teskné hrůze.
Zda já odolati mohu
hlasu jeho, hlasu děcka
tvého, mého, jediného,
v němž je naše láska všecka –
tvého žití díl i mého?!
Půjdu tedy napřed za ním,
by se jemu nestýskalo,
ty pak za mnou v čase málo.
Vím, že tvoji duši raním,“ –
131
děla dále, jako v spěchu
k manželi, jenž jako ve snu
naslouchal jí bez oddechu. –
„Ale nežli ve hrob klesnu,
zanechám ti odkaz milý –
harfu svoji pro útěchu.
Tajemné ty ducha síly,
které v mojím zpěvu žily,
neshasnou v mém sledním dechu.
Slib, že výroční vždy chvíli
našeho zde zasnoubení
flétnou dáš své posvěcení
písní mou – tam ve pokoji,
kde má milá harfa stojí –
ona pak svůj akkord spojí
s hlasem flétny v tichém echu.“
„Slibuji,“ – děl jako ze sna
mladý muž. Tu ona náhle
vzhlédla k němu – vzdechla táhle
duše odlétla v tom vzdechu –
on pak vzkřiknul, k zemi klesna.
III.
III.
Její zrak, tak vlahý, temný,
nevýslovné něžný, jemný –
poslední ten pohled ženy,
v kterém byly obsaženy
132
všechna přání, všechna touha,
věrnost, odříkání dlouhá,
láska nevýslovná, věčná:
pronikl jak rána sečná,
zákeřnická, jeho ducha.
Mysl jeho byla hluchá
pro přátele od té chvíle.
Nevšímal si svého cíle;
bez citu a bez naděje
nevěděl, co kol se děje,
takže přítel jeho věrný
v obavě, že myslí jeho
závoj rozstírá se černý
šílence snad zoufalého,
přinutil jej lstí i slovem,
že se z nečinnosti vzchopil.
Rozloučiv se s dvojím rovem
odešel, by v světě širém
hledal to, co nepochopil:
plnil duši smutnou mírem.
V dálný Řím a první města
vedla umělcova cesta.
Paláce i prosté chaty
dokořán mu otevřeny,
neboť na nejchudší stěny
sypal hudbou nádech zlatý.
Marně ale oči čarné
obracely hvězdy žárné
133
po bledém tom poutníkovi.
Marně laur u věnec svitý
probudit chtěl pocit nový
v prsou: ctižádosti city.
Marně láska slávu spolu
v závod o vítězství zvala,
marně v zlatou aureolu
umění a bolest spiala:
Nepozvednul k lásce hledy
umělec ten smutný, bledý;
prošel sice světa krajem,
nesetkal se nikde s rájem;
když pak rok se s rokem sešel,
přes práh opuštěný vešel
v domovinu naposledy.
IV.*)
IV.*)
Jako druhdy slunce plálo,
když se o lásce mu zdálo
před dávnými tady lety.
Tiché, jarní odpoledne;
všechno kolem odpočívá.
V báni modré, nedohledné
slunce zlehka v západ splývá,
–––
*) V „Květech“ označení nového oddílu vypadlo.
134
kolem vůně, růže, květy.
Rozsáhlé, aj, na zahradě,
snící, záře slunce leží.
Leknín na vodě se sněží,
žežulice volá v sadě.
Větev k větvi, listí k listu
k sobě tulí se a pojí;
spěchá v závod k tomu místu,
besídka kde stinná stojí;
klene se tu stinné loubí
z jasmínu, jenž voní mile;
včelka jen kol létá čile.
V besídky té stinné hloubi,
svit a stín kde v šeř se snoubí,
samoten muž bledý sedí.
Vidí v duchu onu chvíli,
kdy zde seděl vposled s ženou,
viděl úsměv její milý,
ručinku též obnaženou,
malého zřel Ladislávka.
matinku jak obejímá –
očka jeho usměvavá:
andílek jak u ní dřímá.
Viděl matku, viděl děcko,
viděl také chvíli onu,
jež mu vzala v světě všecko,
viděl svoje drahé v skonu –
načež ona trpká vlna,
135
jež se výš a výše hnala,
k srdci, k ústům dosahala –
jako číše jeduplná –
až se v oči jeho vryla:
slaností svou zatopila
všechny jasy, život milý.
Tak je tonoucímu v moři,
jenž se v mohylu živ chýlí
v nevýslovném stesku, hoři.
Vzchopil se. A chaos v hlavě,
spěchá v domov bez prodlení,
aby splnil zaslíbení:
Výroční den sňatku právě.
V komnatce, jež vykrášlena
v slavnostní jak chvíli sňatku,
harfu zřít, již jeho žena
dostala kdys na památku:
matky relikvii svatou.
Slunce, jež se v západ níží,
polévá ji září zlatou.
Ticho snivé v sad se plíží.
Jako vlna, hnána vlnou,
jezerem se v obzor proudí,
jako dálném na obzoru
stíhá v modro hora horu –
za sebou pak mysl táhne
v propast onu za obzorem,
136
kterou nikdo neobsáhne –
propast v důli, propast horem:
Tak se tony jako vlny
z flétny proudí stesku plny,
jak kdy srdce perly hází
avšak slyš! – Zda sen či bdění?
To již flétna sama není:
Zvučí tóny, zvučí flétnou:
písní velebnou a vzletnou
harfa flétnu doprovází.
Nezpívá to flétna více,
neznějí to harfy zvuky:
Zdá se, že to srdcí tluky
vzájem spolu laškujíce
rozmlouvají řečí tajnou,
lidem stajenou a bajnou,
řečí duší, jakou pouze
duchové jen mluví k sobě
v nadsmyslné, svaté touze,
etherické ve podobě
bez žádosti, beze nouze.
Ustal v zase – ztichla flétna –
Avšak hle! Ty harfy struny
chvějí se jak v stříbru luny:
Z lůna jich zní píseň vzletná,
píseň, milá Stanislavě –
a dnes výroční den právě.
137
Žasne mladý muž, ba žasne,
neb se z melodie krásné
nové tóny harfy rodí,
jaké chorovody vodí
anděl v nebe lásky jasné.
Neviditelné jak hmoty
vyluzují nové tóny
nové písně – jako zvony –
zovoucí na poklid svatý –
poklid svatý v jiné sféry,
vyšší vždy – až kouzlem jatý.
slyší zvučet déšť jak zlatý,
tóny mocné tisícery:
Není to již harfy píseň,
jest to příval vln a tíseň,
z které není vyváznutí,
jako příboj moře víří –
nad ním již se klenou – šíří –
Náhle ráz! Jak mečem tnutí –
jek a výkřik jedním rázem. –
Praskly struny harfy svaté,
prasklo srdce jeho zlaté,
on pak mrtev klesl na zem.
138
OBSAH.
Str.
Úvod3
Bajan17
Regina Isolanová53
Námluvy85
Vanda105
Harfa123
E: pk; 2002
139