Z mého psalteria (1939)

Básně, František Dohnal

Diplomatická verze Ediční verze
Z mého psalteria Z mého psalteria
[3] FRANTIŠEK DOHNAL
Z MÉHO PSALTERIA BÁSNĚ
Družina literární a umělecká v Olomouci 1939
[5] Psalmi matutini
[7]
Žalm vánoční
Ježíšku, Dítě! Můj sladký, dobrý, veliký Kriste! Tak sladko u Tebe dlít a v oči tvé čisté a v jasnou tvou tvář zanícen zřít!... Kol voskovic zář a ticho a pokoj a štěstí! Och, sladko, tak sladko u Tebe dlít!... – – – – – – – – Však venku – tam zima a chlad a nesmírná života poušť a záhad nesmírná houšť a bezměrný života hlad – a smrt... 9 Všude kol – kam oči vidí! V palácích skvělých, v chatrčích stmělých, na cestách polem zarudlých bolem, v zahořklých života pláních, večer i v noci i v hodinách ranních – všude tam života poušť – a smrt... Vidíš ta okna paláců skvělých? Rudě tak svítí v černou noc! Výsměchem v bídu chatrčí stmělých zní píseň těch, kdož mají moc! V nádherných síních hudba a smích! V opojném víru sladkých melodií zažehlá těla v tanci se svíjí, stříbrné číše zvonivě zvoní, v parfumu těžkém květy se kloní, v parfumu těžkém těla se kloní... A kolem hudba, tanec, smích! A zíráš, zíráš omámen na tanec mužů těch a žen, a nezříš, tancem opojen, že nad sopkou to tanec jen! 10 A slyšíš jenom hudbu, smích,smích a nezříš, že to mam a hříchhřích, a necítíš v těch klamných snech pod maskou štěstí – smrti dech... – – – – – – – – A venku – venku! Pod okny paláců vidíš tam v mrazu pastorků života ponuré řady, macechou jimž je tato zem! Zahořklí životem, vychrtlí hlady po zlém jdou života srázu! Zažehlé zraky, zaťaté pěsti, vášnivou krví v tepnách to buší, prokletí na rtech, černý vzdor v duši, nenávist v srdci k celému světu, nenávist v srdci k pánům a všem, o nichž si myslí, že u nich štěstí v tom lesku světel, v té vůni květů, v tom víru žití opojném... Ponuré řady, zahořklé řady! Záští z nich čiší, nenávist, hněv! Do bodu varu zvířená krev divoce zpívá z rudých cév jak sýček píseň skřehotavou!... 11 Myšlenek černých plny jsou duše!... Ozvěny z lesů temně zní, hluše!... V příšerném tichu tajemných děsů nesčetné šelmy budí se z lesů!... Nesčetné sopky nabity lávou – v ovzduší všude cítiti krev!... Ponuré řady, zasmušilé! Čekají, že teď jejich chvíle, odplaty chvíle, zúčtování – doplácet teď že budou páni! – – – – – – – – – – – A dumáš, dumáš nový sen o právu těchto mužů, žen,žen a nezříš, hesly opojen, že bezpráví to nové jen, a slyšíš: rovnost, bratrství – jak fenix se to v slunci skví – a nezříš, že to zašílí zas jenom nové násilí, že zas to jenom nový plášť, pod kterým skryta stará zášť!... A dumáš, dumáš zesmutněn, jak obojí sní klamný sen: 12 v palácích skvělých, v chatrčích stmělých, obojí žijí klam melodií, obojí pijí z bezvodných studní – poutníci bludní!... A zase dumáš zesmutněn: Kde pravého přec štěstí sen? A dumáš, dumáš – a pak sám se tiše vracíš v starý chrám, kde v tichém světle voskovic vstříc Dítěte ti září líc... – – – – – – – – Ježíšku – Dítě! Tvůj úsměv tak sladký a plný je slunného štěstí! Ó, dej tomu štěstí i v srdcích lidských zas zkvésti – ať není jen v ilusích, v snech! Ať zjasní se života cesty! Ať nového života dech zas lidskými zavane městy! 13 Tvým úsměvem teplým a měkkým jak ve svitu jarního slunce ať roztají ledové hory, by okřál, kdo chorý! Dej každému, čeho mu nejvíce třeba: Dej hladovým chleba, tož pro tělo chleba i pro život duší! Dej bloudícím nalézti konečný cíl a nalézti štěstí, jež v dálavě tuší! A tomu, kdo klesá, zas nových dej sil! A tomu, kdo smuten, by těšil se zas i z úsvitu slunce i ze květných krás i v rozdivných motýlích hrách! A žádný z těch poutníků bědných by nezhynul v krajinách ledných, by nezhynul v půlnočních tmách... Ježíšku – Dítě!... [14]
Žalm Velkého Pátku
Až bude ten lidstva Veliký Pátek, pak vezmu, Kriste, Tvůj veliký kříž, na němž jsi snímal hříchů všech tíž, a půjdu a zanesu velký ten kříž vysoko, na horu nejvyšší, nebi kde budeme nejbližší, vysoko, nad světa zmatek a vír, vysoko, věčný kde pokoj a mír, vysoko, odkud zřít na všechny strany, na východ, na západ, v půlnoc a jih, v tropický vášní žár, v polární sníh – vysoko, mezi nebem a zemí, aby byl viděn odvšad a všemi: tam bude státi můj Ukřižovaný! Hlasem pak velikým, by slyšel svět, zavolám v krvavé nížiny zpět: Vizte: zde Láska! Na kříži přibitá Láska! 15 Největší oběť Velkého Pátku, největší oběť, co vůbec jest u všech těch lidstva podivných cest!... A vy tu oběť jste zamítli v zmatku! A vy tu Lásku jste přibili v kříž! Ó, pochopte již! Rouhavě drahou jste šlapali krev, vzdorně jste na sebe volali hněv, hněv Boží a trest! Ó, proč, vy slepci blahoví, strašní, proč jen jste volali ve slepé vášni: „Krev Jeho na nás a na naše syny!“ Vidíte teď ty následky viny? Vidíte krev, jež stále se řine odevšad, odvšad, ze všech stran, ze srdcí všech a ze všech ran, celé již potoky, celé již moře krve té slilo se v lidské hoře, v krvi té celý svět tone a hyne, v zoufalé zlobě vlastní krev střebe, v zoufalé zlobě – slituj se nebe – na kříž teď lidstvo přibíjí sebe!... Veliký Pátek! Lidstva to veliký Pátek, lidstvo kdy na kříž přibíjí sebe! 16 Poslední omyl, poslední sen! Odplaty strašné strašlivý den! Pohleďte jen: Vysoko, vzhůru v oblacích výstražně hoří ve mracích Kříž! Pochopte již: Kdo ještě Kristův – utec se sem! Potopa, hrozná potopa valí se v nešťastnou zem! Slyšíš, jak hučí ocean? Slyšíš, jak vyje huragan? Požáry, požáry se všech stran!... Země se chvěje v základech!... Odevšad hrůzné Zkázy dech!... Z východu odkuds děsný mrak zvedá se, roste do oblak... Soumrak se šíří... ve stínu noci valí se světem temnosti moci... Hodina bije dvanáctá! Otravných výparů plný je vzduch... Úžej a úžej svírá se kruh strašlivých výpočtů strašlivých zkáz!... Pane, kdo záplavě postaví hráz?... Pane, již poslední bortí se dům! Na nebi znaky tajemných run! 17 Iniquitatis mysterium! Divými chámy zbořeny chrámy, znectěna posvátná místa! Na místě Krista Satan již staví si trůn! Ve třesku mitrailleuse, bomb hrůzně lká vražděných ston! – Pane, zas doba katakomb?... Nebo snad věků již skon?!... Na nebi znaky tajemných run... Na zemi Satan staví si trůn – – – – – – – – – – Kriste! Děsné jsou výpočty lidí, děsné těch výpočtů perspektivy! Však, Pane, co Ty chceš, to jen se stane! Tvoje je moc i činiti divy – Ty změniti můžeš i ty perspektivy! Co Ty chceš, to jen se stane!... A Tvoje i láska a Tvé je smilování!... A hlava Tvá svatá plna dobroty s kříže se sklání... 18 A ruce Tvé rozpjaty – svět celý jak objat by chtěly! A oči Tvé jasné – ty daleko vidí, daleko, dále než oči lidí, daleko, dále – za ty perspektivy – a mohou divy! Co Ty chceš, to jen se stane! Pane, Tvoje je moc, Tvoje je láska, Tvoje je smilování – smiluj se nad námi!... – – – – – – – – [19]
Žalm Bílé Soboty
A hrob Jeho bude slavný!... Jediný, z něhož vypučel Život! Jediný, z něhož z mrtvých vstal Nesmrtelný! Ó, Země! Ó, Země! Plná jsi hrobů! Bez počtu je těch tvých hrobů! Jediným hřbitovem celá jsi, Země! Od chvíle té, co zrodil se život v tobě, ó, Země, a zplodila’s hřích, vždy současně kráčela Smrt po pláních tvých a kosila vše, co životem žilo, a kopala hroby a do hrobů vkládala žeň: mrtvoly siné – mrtvoly lidí, mrtvoly národů, kultur i věků... 21 A viděl jsem genie, olbřímy ducha. Písně slávy pělo jim lidstvo. A přišla Smrt a skosila život a na hrob jim napsala prostě: Umřel jest člověk! A viděl jsem národy veliké, slavné a mocné! Celý svět skláněl se pod mocí jejich, celý svět kořil se kultuře jejich, v úžase patřil na jejich díla, v úžase zpíval o jejich slávě... A přišla Smrt. A se Smrtí hroby – veliké hroby národů, kultur i věků... A smuten kráčím po stopách jejich... Vidíš ty trosky? Vidíš ty ohromné, děsivé hroby? Vystavěl člověk Babylon velký, do nebe vztyčil věž v titanské pýše, pohádku rozkoše žíti chtěl 22 v zahradách Semiramidy, na hradbách Ninive budoval království Moci... A přišla Smrt! S praskotem hrozným zřítil se Babylon velký, zmizely visuté zahrady Semiramidy, v niveč se zvrátilo Ninive mocné... Vidíš ty trosky? Vidíš ty hroby, ohromné hroby národů, kultur i věků? Smrt šklebí se z nich... A života není v nich nikde... Časem jen Beduin u trosek na chvíli postaví stany, s podivem hledí v ty ruiny mrtvé, s podivem ptá se: Kdo asi byli ti lidé, již kdysi zde žili? Kdo asi bláhový stavěl ty stavby – takové podivné stavby?... A dál jdu po stopách Smrti... Z mlhovin věků 23 dávného vidím Egypta slávu: tajemné sfingy, ohromných pyramid řady, v Údolí Králů ukryté hroby Tutenkamenů – Sahary písek je hrobem těch hrobů... A dále jdu po stopách Smrti... Hle, Akropol bílý!... A Kapitol pyšný!... A slyším cos z dálek jak šumění dalekých moří: O kráse Venuší zpívají dálky, o moci Césarů, o bojích legií – až na konec světa letěly orlice bílé... A přišla Smrt... Bacilem úpadku vyssála sílu, v orgiích těla ubila ducha, v orgiích krve zdeptala lidskost na Colosseu... A zbyly jen hroby... A vítězně šklebí se Smrt ze všech těch hrobů: 24 ze hrobů lidí, ze hrobů národů, kultur i věků – ze hrobů plných kořisti Smrti. A žádný z těch hrobů nikdy již nevydal kořist! Co mrtvo, to mrtvo a není tam života víc! Žádný z těch hrobů nikdy již nevydal kořist!... – – – – – – – – Jen jeden byl hrob, jenž vydal svou kořist! Jen jeden byl hrob, v němž vítězem nebyla Smrt... Jen jeden byl hrob – v něm na chvíli spočinul Život, by vlastní pak mocí ze hrobu vyšel a z mrtvých vstal Nesmrtelný! – – – – – – – – Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě, ve skále tesaný v zahradě oliv – ty jenom měl jsi tu slávu, nad kterou v úžase ustrnul svět! – – – 25 To bylo tenkrát v ten Veliký Pátek: Slunce se zatmělo, země se třásla, skály se pukaly, příroda celá v hrůze se chvěla, když na kříži umíral Ten, který byl Život. A v útroby tvoje, ó, hrobe, do skály šedé v zahradě oliv vložili mrtvé to tělo Toho, který byl Život. A veliký kámen svalili na hrob a pečetí zavřeli hrob a vojáků dali tam stráž, by nevyšel ze hrobu Ten, který byl Život... Bláhoví lidé! Neděle přišla, veliká, slavná! Zachvěl se v útrobách hrob! A ze hrobu vyšel vlastní svou vzkříšený mocí 26 slavný a nesmrtelný Ten, který byl Život... Ó, malý hrobe, tam v Jerusalemě, ty jenom měl jsi tu slávu, nad kterou ustrnul svět! A dodnes v úžasu žasne a pamět tvou slaví! Hle, v tisících kostelích tisíce Božích je Hrobů v záplavě květů a voskovic bílých – a tisíce tisíců u Hrobů klečí v tajemném tichu a v modlitbě zbožné. Dojetím zavlhlé zraky se vpíjejí němě v monstranci, v Hostii bílou – a dole tam v jeskyňce v to bílé Tělo Nazaretského. A všichni, jak klečí tam, dumají tiše o veliké Lásce, jež objala světy, o veliké Oběti za všecky lidi, 27 o velikém za viny Utrpení, o veliké Smrti, jíž vykoupen svět... Ó, Kriste, veliký Kriste! Hle, všecku svou Krev jsi za lidi dal, by poznali všichni, že lidmi jsou přece a vespolek bratry a dědici Světla a Království Tvého! Hle, všecku svou Krev jsi za lidi dal! Teď Tělo Tvé mrtvé zde v hrobě leží a bílé je celé a svítí jak luna ve hvězdné noci, jak Hostie bílá tam v monstranci skvoucí. A tisíce pohledů celuje něžně to bílé Tvé Tělo, ó, Kriste, a tisíce bolestí hojí zde rány a tisíce smutků hledá zde těchu a tisíce úzkostí slétá se sem jak za bouře zděšení ptáčci, když hledají skrýš a útulek jistý. A tisíce nadějí vyslaných k Hrobu 28 hle, s jásotem jistoty vrací se zpět do srdcí lidí... Och, naděje, veliká naděje v Krista! Och, jaké to bylo třeba veliké Smrti, aby byl vykoupen člověk! A jakého Vítězství bylo pak třeba, jež přemohlo Smrt! Hle, nad Smrtí Vítěz! On v Život proměnil Smrt a ve věčný proměnil Den Noc tohoto světa. Hle, nad Smrtí Vítěz! On z mrtvých vstal – my z mrtvých vstaneme s Ním! Och, veliká naděje v Krista, naděje v Krista Spasitele, naděje v Krista Vzkříšeného, naděje v Krista Křísitele, jenž vzkřísí nás v poslední den... – – – – – – – – 29 Ty malý hrobe, tam v Jerusalemě, ty měl jsi tu slávu, nad kterou ustrnul svět! Ty viděl jsi slávu Zmrtvýchvstalého, ty viděl jsi Život – ty jsi i našeho života slib!... [30]
Žalm svatodušní
ÓÓ, duchu, jenž na počátku času se vznášel’s nad vodami a slunečnímu jasu dal’s vzejít nade tmami a prostor nekonečný pak v čase stvořil jsi, ó, Věčný, a miliony hvězd i dráhy jejich cest a z ničeho jsi stvořil nesčíslné světy i život v nich i duši lidskou s nadlidskými vzněty a s touhou věčných lích – ó, Duchu, jenž bílou holubicí se vznášel’s nad Jordánem, Ty, jenž jsi ve Trojici – 31 ó, Duchu, jenž s výšin nebe hukotem zadul jsi náhle nad městem, zadul jsi v dusné lidské dílny, jako když táhne vítr silný, a ohnivými jazyky, ó, Duchu, Tvůrče veliký, nad hlavy slétl’s učenníků a nitro jejich změnil v mžiku, v ta srdce slabá, zbázlivělá, jež před lidmi se tolik chvěla, vlil’s sílu, světlo, posvěcení, dal’s sílu reků v utrpení, dal’s sílu světla Pravdy věčné, dal’s sílu Lásky nekonečné, dal’s sílu Lásky, v jejímž jase i tvářnost země změnila se – ó, Duchu Tvůrče, ó, Duchu Vládče, óó, budiž vládcem i v doménách našeho ducha! Hle, bez Tebe, Duchu, v doménách našich prázdnota hluchá. 32 Ztracené dálky nezní ozvěnami. Pastevců píseň nezní od salaše. Ve vlastním domě jsme tak cize sami. Jezera sirná zalila zahrady naše. Otravným bahnem zkalena čistá kdys zřídla. Nečisté plameny lísají zemi. Z propadlišť noci stezkami všemi plíží se stíny s kamenným zděšením viny. Obrovská jakás nestvůrná křídla obrovskou tíží zalehla z hluše, zalehla v srdce, zalehla v duše, zalehla na vše a dusí – tak k zalknutí dusí! A v hrdle to škrtí – nelze již ani vykřiknout do noci ni úzkost, ni bol... Jak dítě jsi bez moci... A prázdno a hlucho je kol... Och, odumřel život v doménách Smrti!... Ale, óó, Duchu, jak na poušti prorok to zřel, stačilo pouze dechnutí Tvoje a vzkříšeny byly života zdroje 33 a z mrtvých kostí umrlých těl zas nový život vypučel... Ó, Duchu, Tvůrče, ten životvorný dech z Tvých úst nechť vzkřísí život i z našich pust. Ó, Duchu, Vládče tvořivý, óó zaduj s výšin věčnosti do nížin naší časnosti a paprsek Tvůj zářivý ať svítí v naše temnosti. Do dálek zaduj tajemných, ozvěnou sterou volej v nich, ozvěnou sladkou věčných lích. Do hloubek zaduj s prudkostí a vybij všechny mělkosti a vybij z duší rmut a kal. Co nečisto, svým ohněm spal. Ó, Duchu, Tvůrče, vichrem duj, mrákoty temna zapuzuj! Ó, Duchu, Tvůrče, sviť a hřej, do lidských myslí světlo lej, znaveným duším sílu dej, 34 žádosti Věčnem prolínej. Co chladné, v oheň rozehřej, co slabé, v ocel ukovej. Ó, Duchu, Tvůrče, sviť a hřej!... – – – – – – – – Ó, Duchu! Hle, nad horami země, nad propastmi moří nádherný oblouk na azuru hoří, od pólu k pólu, s nebe na zem dolů sedmera barev žhoucím ve plápolu. Ó, Duchu! Jak bílý plamen s nebe výsosti žhne celým kosmem jas Tvé moudrosti. Ó, sešli aspoň krůpěj toho jasu, ať rozžhne světlo v temnu srdcí lidí, ať člověk-poutník cíl svůj jasně vidí, a poznav cenu daného mu času, ať rychle k cíli na cestu se dá a v konce poslední vždy moudře prohledá. Ó, Duchu! Hle, rozum lidský, ač sám sebou v sporu, 35 tolikrát stanul proti Tobě v vzdoru jak titan vzpurný a v horečném shonu stavěl si v pýše věže Babylonu. Ale vždy zřítila se stavba smělá... A strašný byl vždy Babylonu pád!... Však na obloze zlaté slunce plá a zlatých jisker deští vodopád. Z těch jisker zlatých i nám uděl, Duchu! V poznání jasné rosviťrozsviť Pravdy tuchu, ať navždy mine vzpoury doba zlá a ve světě ať zas Tvůj vládne Řád... A titan vzdorný ať se Tobě vzdá! Ať pozná, že jen v shodě s Božským Umem Tvým dát může cíl i cenu smělým letům svým a lepší lidstva zítřky!... A plamen růžový jak záblesk červánků! Ó, Boží záblesky Tvých, Duchu, od stánků! Ó, Boží záblesky na lidské křižovatky! Ó, Boží záblesky v bezradné lidské zmatky! Ó, Duchu Velké Rady! Když bezradni se octnem na rozcestí, buď rádcem nám, řiď života člun vratký, ať z chaosu a marné lidské vády zas v Domov k Otci vrátíme se zpátky do věčných stánků, v nekonečné štěstí... 36 A plamen rudý jako rubín žhoucí! Ó, sílo blesku meče Michaela, jíž zlomena v ráz první vzpoura smělá! Kdo jako Bůh? Hle, slovo nehynoucí! Ó, Duchu! Je člověk sláb a důvěřivý příliš a cesty všude plny záškodníků, již lstivi jsou a plni mstivé zloby! A těch, kdož padli, všude vidět hroby! Však Ty, óó, Duchu, volající sílíš! Ó, posilniž i naše slabé síly, by cestou zlou se náhle neshroutily. Dej sílu nám, ať v pevném jdeme šiku těch, kteří jdou i těžkou cestou kříže a přece neumdlí ni neuhnou se stranou ni před útiskem ani před pohanou a cíle dojdou všecky přes obtíže... Ó, Duchu! Hle, jiskřící Tvé znamení! Umění, ty jiskro z dlaně Boží, plameni všech ohňů nejlůznější, hořící jak fönix bájný lesky tisíci! Ó, plameni, v němž duše lidská celá nadzemskou krásou k Věčnu rozpučela! 37 Ó, výhni, v níž duch lidský vykoval tu nádheru všech světa katedrál, ten úděsný žas tónů symfonie, to kouzlo slova v lesích poesie, a všechno to, čím v duši Věčno zpívá o dálkách tajemných tam kdesi za obzorem, o plavbách nadvětrných kdesi za prostorem, o tichých návratech po bojích s Absolutnem, o duše exilu tak nevýslovně smutném, o bílém slunečnu, jímž Bůh se v duši dívá... Och, bílá pohádko tam za tisíci moří! Ó, zářný plameni, jímž člověk divy tvoří! Ó, dare vzácný, jejž Bůh lidem dal, kéž netřísni tě nikdy nižin kal! Ó, zůstaň vždycky jiskrou z dlaně Boží, jež nesníží se Zlobě za podnoží! Vždy dcerou Boží buď, ne služkou Satana! Ó, Duchu! Hle, další z darů Tvých: To tiché království ruk vroucně sepjatých! Hle, z velkých katedrál i z malých jizbiček, z chaosu velkoměst i z horských vesniček, z jasněné samoty tichých cel klášterních, jak výdech z rodných brázd ve chvílích večerních, jak z kaditelnice když vonný stoupá dým, 38 modravé plaménky se nesou k nebesům, modravé plaménky, jež Ty jsi ohněm svým zapálil v srdcích těch, kdož k Tobě volají, na křídlech modlitby k Tvým stanům vzlétají, k Tvým stanům – a v svůj dům... A jestli zbloudil kdo, voláš ho v ústraní a jemně nasloucháš těm šeptům vyznání, jež v duši zažehl Tvůj plamen fialový, ten plamen zázračný, jenž dává život nový, ten plamen milostný, jenž smývá s duše viny a svítí na cestu, jíž na konci se bělá rodného Města věž, a duše rozechvělá v zardění prudkém od vypětí sil v bázni a lásce chvátá v slední cíl, jímž jsi Ty sám, ó, Bože Trojjediný... Och, oblouk nádherný těch barev sedmerých! Ó, Duchu, dárče milosti, nám sešli s nebe výsosti těch darů svých! Ó, Duchu! na cestu chodcům rozžehni světla, zažehni oheň v půlnoční chlad, 39 učiň, by duše nově zas zkvetla milostí Tvojí v nádherný sad. Ó, Duchu, ukoj po Věčnu hlad!... Ó, Duchu! Hle, duše má snivá v radostném vzruchu a v čekání zítřka žalm Tobě zpívá, ó, Duchu!... [40]
Žalm českého lidu
Pane můj! Hořká je bolest! Však bolestí zjasněný zrak teď aspoň vidí, jak mnoho jsme bloudili v zahradách cizích, ideologií vedeni klamnou. A dary jsme pohrdli, jež nám dal Bůh! Ukřižovaný! Tebou jsme pohrdli! Tebe jsme vyvrhli ze srdcí, z rodin a ze škol! Bez Boha chtěli jsme stavět svůj dům. Bez Boha chtěli jsme žít... Jak se to shroutilo všecko!... Ve směšné pýše jsme hleděli v svět. Ve směšné pýše jsme říkali sobě: Svět na nás s obdivem patří. – A když pak přišla hodina zkoušky, zdrceni slyšet jsme musili slova 41 o zemi, o které nikdo nic neví!... V sobecké lakotě každý jen sebe jsme znali... V hýření těla jen tělu jsme žili jak zvířata bez duše, v nečistých vášních, v coctailů pitkách... A v závisti, ve hněvu, nesvorní věčně, jsme věčně se škorpili, věčně se rvali... Byli jsme líní ve službách Řádu a nejvíce líní ve službě Bohu... Po zemi naší krysaři temnot svou pískali píseň a my jsme tančili, jak píseň zněla... Dědictví otců jsme zradili mrzce. Soluňských bratří jsme pohrdli zvěstí. Falešných bohů jsme vztyčili modly, před nimi rozžehli lampičky svoje, před nimi klečeli, v prachu se kořili v odporném byzantinismu... A vše, co měli jsme opravdu velké, v šíleném běsnění strhli jsme v prach. Plili jsme na své veliké krále. 42 Plili jsme na své veliké světce. Vojtěše svatý, Jene z Nepomuku, kolik slin nízkých letělo k vám, na vaši svatozář! Ani ty nezůstal’s ušetřen mnohdy, vévodo země, Václave svatý! Ale ty, vévodo, víš: Vždy zase znova pod prapor tvůj vracel se nevěrný lid, když přívaly běd se valily v zem a hrozily zhoubou. Vévodo náš! Staletí přešla nad tvojí zemí, staletí slávy i staletí běd! Tolikrát hrozila zkáza a smrt – s pomocí tvou vše přestál tvůj lid. V nejhorších dobách byl jsi nám vůdcem, byl jsi nám ochráncem, nadějí, vším. Václave svatý, dědici země, buď naší nadějí ve všech nám hodinách zlých! Hle! Vztyčen je zase prapor tvůj svatý! 43 Orlice na něm rozpíná perutě, svítí se, leskne se – je jako kříž! Po nivách zrazené země novou zas silou chorál tvůj zní!... Vévodo! K tobě se vrací zrazený lid! Ujmi se, pros za něj Boha! Buď mu zas ochranou, buď mu zas záchranou, buď mu zas vůdcem, jak býval jsi dřív! Nedej mu zahynout dnes ani v budoucnu! Nedej mu zahynout! Vévodo! Kníže náš! Svatý Václave! [44]
Horae minores
[45]
Jesus, pastor bonus
Ty voláš, Pane dobrý? Mne, ovci bloudivou? – „Já slyšel tě, jak lkala’s v noc temnou, bouřlivou“.bouřlivou.“ A přišel’s!...Tolik lásky jak splatím, Pane můj? – „Mně srdce svoje, duše, mně srdce podaruj.“ Ó, Pane, plno ran jest a vášní zhyzděno! – „Tvou žhavou po mně touhou již zase zhojeno.“ Však vypráhlé je celé! – Jak květy vypučí? – „Mou krví zůrodněnozúrodněno zas kvést se naučí.“ A jestli mrazy přijdou, jak květy chrániti? – „Mé lásky oheň mrazy v žár všechny roznítí...“ 47
Stella maris
Noc temná kol a vlny tak bouřlivě se dmou a všechny hvězdy zhasly a všechno zmírá tmou. A všechny hvězdy zhasly – jen jedna, poslední, tam v dáli ještě svítí na straně polední. Ó, Paní, moje Paní, ta hvězda poslední, což jestli i ta zhasne, dřív než se rozední?! Ó, Paní, moje Paní, co se mnou bude pak? Jak cestu najdu ve tmách, jak zachráním svůj vrak? Ó, Paní, moje Paní, óó, sviť mně hvězdou svou a nedopusť, i ona by zhasla nocí zlou!... 49
Immaculata
Můj bílý lekníne, jenž zkvetls nad vodami a v kráse bezstinné tak svítíš věků tmami, tvé krásy kouzlem zpit zřím zas a zas v tvůj svit, můj květe nad vodami. Hle, všechno, všechno kol vod černých zalil příval; tvůj jenom bílý stvol z těch vod se k nebi díval a v třpytný hvězdný jas tajemný jakýs hlas tajemnou píseň zpíval. A čekal, v květnou běl až krůpěj s nebe skane a v taju lidských těl 51 kdos Velký z lůna vstane, ten dávných věků sen, před věky přislíben, z leknínu lůna vstane. Pak vzplál ten velký den... Tajemný Velký přišel... Vtělil se věků sen: z leknínu lůna vyšel... Však bílý čistý klín nezžehnul žádný stín: z čistého Čistý vyšel... Můj bílý zázraku, můj květe nad vodami, nad nocí přízraků ty svítíš stále tmami jak bílé luny jas, jak démant bájných krás, můj květe nad vodami... [52]
Ad vesperas
[53]
Modlitba večerní
Den shasl v noci bezdnu, s ním bouře znikly v dál, a v tichém modrém hvězdnu, hle, měsíc vzplál. Svět tiše dřímá celý... Jen v dáli v svitu hvězd kdos bloudí osamělý a stranou cest. – Ó, Pane hvězdných říší, chraň toho chodce tam, jenž kráčí noční tiší tak sám a sám. Ó, Pane, jenž tam kráčí v tom smutku hořkých chvil, ten cestu hledá v pláči a nový cíl. 55 Dost dlouho sténal v muce, dost dlouho bloudil tmou – teď třesoucí se ruce se k světlu pnou. Dost dlouho sténal v hříchu a poznal jeho tíž – teď modlitbou lká v tichu, chce k Tobě blíž... Ó, Pane hvězdných říší, óó, pomoz chodci tam, jenž kráčí noční tiší tak sám a sám... [56]
Útržek z kompletáře
[57]
Ty, pane, víš...
Ty, pane, víš, že chtěl jsem Dobro pouze, že pouze Ty’s byl cíl můj veliký, k němuž jak lilje k slunci v žhavé touze se pjaly všecky duše výkřiky. Však jinak stalo se... V prach pošlapáno mně světem vše – i snahy nejčistší!... A z nocí teskných nerozkvetlo Ráno, a zklamalo, co měl jsem nejjistší!... Těch smutných, šedých dnů, ta hořká doba, kdy z marných bojů jsem se navracel s tím vědomím, že triumfuje Zloba, že pro Dobro jsem marně krvácel. A v duši zahořklé to lkalo tiše: „Proč, Pane můj, proč tak, oó, Pane můj? Proč nechal jsi tak bujeti Zlo v pýše? Proč nepřispěl’s, když sláb byl sluha Tvůj?“ 59 Však ne, mně nesluší – mně nelze ani Tvých úradků teď zkoumat záhadu, má hlava tiše v pokoře se sklání, čím víc se blíží dnů mých západu. A jestli přece hořkost zbyla v duši, Ty, Pane, víš a proto nezazlíš ten výkřik bolu, který soulad ruší – vždyť sám jsi pil tak hořký kalich spíš! A chybeno-li v čem v té žhavé touze, s níž k Tobě spěly duše výkřiky – Ty víš, Ty víš, že chtěl jsem Dobro pouze, že pouze Ty’s byl cíl můj veliký!... [60]
Finale
A smuten vracím se ze zmatků světa v komůrku srdce, kde se stěny hledí mi vstříc můj Ukřižovaný. Je krví zbrocený celý, však pohled Jeho vždy stejně je vlídný. K Němu svůj upírám zrak a modlím se vroucně za sebe, za vlast, za všecky lidi... 61
Post scriptum
[63]
Post scriptum
Až umru, vím, och vím: to nic se nestane! Och, dobře řekl’s to, ty teskný básníku lásky a zániku! Přes hroby půjde čas, přes hroby půjde svět – kdo z lidí vzpomene, pohlédne za hrob zpět?!... Ne, nic se nestane!... A přece věřím já: má píseň zůstane! A z dálek odkudsi, odněkud od Věčna snad v srdce některé zadýchne, zavane jak úsměv slunečna... 65 Nihil obstat. P. Aem Soukup O. P. Censor ex officio. Imprimatur. Dr. Joannes Martinů, Vicarius generalis. Olomucii, die 5. XII. 1939. Nr. 18.211. Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci. Typograficky upravil Stanislav Vrbík. Vytiskl V. Horák v Prostějově. L. P. 1939.
[67] Obsah
Psalmi matutini Žalm vánoční9 Žalm Velkého Pátku15 Žalm Bílé Soboty21 Žalm svatodušní31 Žalm českého lidu41
Horae minores Jesus, pastor bonus47 Stella maris49 Immaculata51
Ad vesperas Modlitba večerní55
Útržek z kompletáře Ty, Pane, víš...59 Finale61
Post scriptum Post scriptum65
E: tb; 2005 [69]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci; Horák, Václav
(Nihil obstat. P. Aem Soukup O. P. Censor ex officio. Imprimatur. Dr. Joannes Martinů, Vicarius generalis. Olomucii, die 5. XII. 1939. Nr. 18.211. Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci. Typograficky upravil Stanislav Vrbík. Vytiskl V. Horák v Prostějově. L. P. 1939.)

Místo: Olomouc

Vydání: 1.

Počet stran: 72