Žalm vánoční

Žalm vánoční
Ježíšku, Dítě! Můj sladký, dobrý, veliký Kriste! Tak sladko u Tebe dlít a v oči tvé čisté a v jasnou tvou tvář zanícen zřít!... Kol voskovic zář a ticho a pokoj a štěstí! Och, sladko, tak sladko u Tebe dlít!... – – – – – – – – Však venku – tam zima a chlad a nesmírná života poušť a záhad nesmírná houšť a bezměrný života hlad – a smrt... 9 Všude kol – kam oči vidí! V palácích skvělých, v chatrčích stmělých, na cestách polem zarudlých bolem, v zahořklých života pláních, večer i v noci i v hodinách ranních – všude tam života poušť – a smrt... Vidíš ta okna paláců skvělých? Rudě tak svítí v černou noc! Výsměchem v bídu chatrčí stmělých zní píseň těch, kdož mají moc! V nádherných síních hudba a smích! V opojném víru sladkých melodií zažehlá těla v tanci se svíjí, stříbrné číše zvonivě zvoní, v parfumu těžkém květy se kloní, v parfumu těžkém těla se kloní... A kolem hudba, tanec, smích! A zíráš, zíráš omámen na tanec mužů těch a žen, a nezříš, tancem opojen, že nad sopkou to tanec jen! 10 A slyšíš jenom hudbu, smích,smích a nezříš, že to mam a hříchhřích, a necítíš v těch klamných snech pod maskou štěstí – smrti dech... – – – – – – – – A venku – venku! Pod okny paláců vidíš tam v mrazu pastorků života ponuré řady, macechou jimž je tato zem! Zahořklí životem, vychrtlí hlady po zlém jdou života srázu! Zažehlé zraky, zaťaté pěsti, vášnivou krví v tepnách to buší, prokletí na rtech, černý vzdor v duši, nenávist v srdci k celému světu, nenávist v srdci k pánům a všem, o nichž si myslí, že u nich štěstí v tom lesku světel, v té vůni květů, v tom víru žití opojném... Ponuré řady, zahořklé řady! Záští z nich čiší, nenávist, hněv! Do bodu varu zvířená krev divoce zpívá z rudých cév jak sýček píseň skřehotavou!... 11 Myšlenek černých plny jsou duše!... Ozvěny z lesů temně zní, hluše!... V příšerném tichu tajemných děsů nesčetné šelmy budí se z lesů!... Nesčetné sopky nabity lávou – v ovzduší všude cítiti krev!... Ponuré řady, zasmušilé! Čekají, že teď jejich chvíle, odplaty chvíle, zúčtování – doplácet teď že budou páni! – – – – – – – – – – – A dumáš, dumáš nový sen o právu těchto mužů, žen,žen a nezříš, hesly opojen, že bezpráví to nové jen, a slyšíš: rovnost, bratrství – jak fenix se to v slunci skví – a nezříš, že to zašílí zas jenom nové násilí, že zas to jenom nový plášť, pod kterým skryta stará zášť!... A dumáš, dumáš zesmutněn, jak obojí sní klamný sen: 12 v palácích skvělých, v chatrčích stmělých, obojí žijí klam melodií, obojí pijí z bezvodných studní – poutníci bludní!... A zase dumáš zesmutněn: Kde pravého přec štěstí sen? A dumáš, dumáš – a pak sám se tiše vracíš v starý chrám, kde v tichém světle voskovic vstříc Dítěte ti září líc... – – – – – – – – Ježíšku – Dítě! Tvůj úsměv tak sladký a plný je slunného štěstí! Ó, dej tomu štěstí i v srdcích lidských zas zkvésti – ať není jen v ilusích, v snech! Ať zjasní se života cesty! Ať nového života dech zas lidskými zavane městy! 13 Tvým úsměvem teplým a měkkým jak ve svitu jarního slunce ať roztají ledové hory, by okřál, kdo chorý! Dej každému, čeho mu nejvíce třeba: Dej hladovým chleba, tož pro tělo chleba i pro život duší! Dej bloudícím nalézti konečný cíl a nalézti štěstí, jež v dálavě tuší! A tomu, kdo klesá, zas nových dej sil! A tomu, kdo smuten, by těšil se zas i z úsvitu slunce i ze květných krás i v rozdivných motýlích hrách! A žádný z těch poutníků bědných by nezhynul v krajinách ledných, by nezhynul v půlnočních tmách... Ježíšku – Dítě!... [14]