Žalm českého lidu
Pane můj!
Hořká je bolest!
Však bolestí zjasněný zrak
teď aspoň vidí,
jak mnoho jsme bloudili v zahradách cizích,
ideologií vedeni klamnou.
A dary jsme pohrdli, jež nám dal Bůh!
Ukřižovaný!
Tebou jsme pohrdli!
Tebe jsme vyvrhli
ze srdcí, z rodin a ze škol!
Bez Boha chtěli jsme stavět svůj dům.
Bez Boha chtěli jsme žít...
Jak se to shroutilo všecko!...
Ve směšné pýše jsme hleděli v svět.
Ve směšné pýše jsme říkali sobě:
Svět na nás s obdivem patří. –
A když pak přišla hodina zkoušky,
zdrceni slyšet jsme musili slova
41
o zemi,
o které nikdo nic neví!...
V sobecké lakotě
každý jen sebe jsme znali...
V hýření těla jen tělu jsme žili
jak zvířata bez duše,
v nečistých vášních,
v coctailů pitkách...
A v závisti, ve hněvu, nesvorní věčně,
jsme věčně se škorpili, věčně se rvali...
Byli jsme líní ve službách Řádu
a nejvíce líní ve službě Bohu...
Po zemi naší
krysaři temnot svou pískali píseň
a my jsme tančili,
jak píseň zněla...
Dědictví otců jsme zradili mrzce.
Soluňských bratří jsme pohrdli zvěstí.
Falešných bohů jsme vztyčili modly,
před nimi rozžehli lampičky svoje,
před nimi klečeli,
v prachu se kořili
v odporném byzantinismu...
A vše, co měli jsme opravdu velké,
v šíleném běsnění strhli jsme v prach.
Plili jsme na své veliké krále.
42
Plili jsme na své veliké světce.
Vojtěše svatý,
Jene z Nepomuku,
kolik slin nízkých letělo k vám,
na vaši svatozář!
Ani ty nezůstal’s ušetřen mnohdy,
vévodo země,
Václave svatý!
Ale ty, vévodo, víš:
Vždy zase znova pod prapor tvůj
vracel se nevěrný lid,
když přívaly běd se valily v zem
a hrozily zhoubou.
Vévodo náš!
Staletí přešla nad tvojí zemí,
staletí slávy i staletí běd!
Tolikrát hrozila zkáza a smrt –
s pomocí tvou vše přestál tvůj lid.
V nejhorších dobách byl jsi nám vůdcem,
byl jsi nám ochráncem, nadějí, vším.
Václave svatý,
dědici země,
buď naší nadějí
ve všech nám hodinách zlých!
Hle!
Vztyčen je zase prapor tvůj svatý!
43
Orlice na něm rozpíná perutě,
svítí se, leskne se –
je jako kříž!
Po nivách zrazené země
novou zas silou chorál tvůj zní!...
Vévodo!
K tobě se vrací zrazený lid!
Ujmi se, pros za něj Boha!
Buď mu zas ochranou,
buď mu zas záchranou,
buď mu zas vůdcem,
jak býval jsi dřív!
Nedej mu zahynout
dnes ani v budoucnu!
Nedej mu zahynout!
Vévodo!
Kníže náš!
Svatý Václave!
[44]