Ve formalizovaném zápisu titulu opravujeme verzálu na minusku u adjektiva českého. Rybovy chvalozpěvy jsou v originálu vytištěny švabachem. V našem vydání zachováváme verzály na začátcích veršů a ypsilon po c-, s-, z- a ve spojce i. Nečetné výrazy tištěné latinkou označujeme komentářem. Tučněji vysazený větší typ písma, který v textu slouží ke zvýraznění některých slov, nahrazujeme z technických důvodů kurzivou. Nadpisy, které přesahují na další řádek, spojujeme na řádku jediném, abychom neporušili výsledky veršové statistiky. Od grafiky originálu se odlišujeme v motech písní; označení místa v Bibli, z něhož je vzat daný citát, uvádíme na samostatném řádku, zatímco originál tento údaj připojuje rovnou za text citátu. Kromě mot se odkazy na Bibli objevují mnohokrát také v poznámkách pod čarou. Způsob zápisu, včetně pravopisu zkratek (Korynt., Tymot., Effez.), neměníme. V jazyce sbírky, stejně jako v dalších textech z tohoto období, šetříme na rovině hláskoslovné kvantitu samohlásek (oddavá se, za utěchu, příkládu, hlédíce, posvatní ad.), hláskovou kvalitu a veškeré hláskové alternace (žížeň, škřipce, ješto ad.), včetně tvrdého zakončení substantiv skloňovaných podle vzoru kost (pamět, zpověd), ou- místo ú- (oudy, oulisnost, outočiště) nebo -ej- místo -ý-/-í- (Tejn, vymejšlejí, zejskal); vkladné -d- a -k- (kazatedlnicy, pohnutedlnou, předce; zaměstknání), hláskové výpustky (pousteník). V oblasti pravopisné necháváme distribuci s- a z- v předponách (skormouceného, neskrocená, zbor, nezčíslní), zdvojené souhlásky (genitiv singuláru vinny, dále dennice, Hussytské, svattost, ssoužení, ssužuje ad.), neopravujeme ani pravopis i - y (Krysta, melodye). Rovněž v užívání velkých začátečních písmen originál bez výjimky následujeme. Velké písmeno se objevuje především jako výraz náboženské úcty (Matka Cýrkev, Patronovi, Spasytele; i v zájmenech On, Jej ad.), dále ve slovech z oblasti církevní (Kanovníctví, Almužníctví, Pobožnost, Poutníčkové) a v adjektivech utvořených od jmen vlastních (v Pražském městě, Čeští jazykové), ale i jindy (Česká Koruna, Prosynce ad.). Přesně dodržujeme také hranice slov v písmu, které jsou však od současného pravopisu odlišné jen v několika případech (odevšech, nadevšecky), dále v kondicionálu slovesa být připojeném k jinému slovu (nežbych) a ve spojce -li psané bez spojovníku (chcešli). V tvarosloví, slovotvorbě a lexiku přejímáme v deklinaci substantiv v plurálu nominativ hájové, pahrbkové, kůrové, genitiv ďáblův, ptáčkův, dativ obcem, akuzativ smysle, lokál v chrámích, v dolích ad.; příklonné -ť: tentoť, zdeť, milovalť, vytrhneť, milíť jsou a -ž: kamž, protož, kdež, dejž, chvaliž; slova utvořená méně obvyklými příponami: důstojenství, člověčenství; kompozita křivomluvní, díkozpěvu ad. Minusku nenahrazujeme verzálou ve slově následujícím po vykřičníku, který neoznačuje vždy jen konec větného celku (např. s. 5, ř. 16: Čechu! pro spasení tvé!). V interpunkci nedoplňujeme často chybějící čárku ve vokativu nebo přístavku (s. 10, ř. 2-1 zdola: Ubírej se k Janovi / Chudých, bídných Otcovi.). Šetříme z dnešního pohledu nadbytečnou čárku oddělující přirovnání uvozené spojkou jako (s. 4, ř. 2-1 zdola: Tak byl Žáček Žatecký, / Jako andílek nebeský.). Opakování uvozovek na začátku každého nového verše jediné přímé řeči rušíme (zachováno zůstává jen v diplomatické verzi textu - viz s. 7 a s. 8).