I
Nedožila ses pádu těch, Nedožila ses pádu těch,
které jsi nenáviděla. Nad smrtí tvou, nad pádem Čech je čas, je čas, by zazněla mých písní hrana nesmělá.

II
PRVNÍ KVĚTEN 1938
Pln houslí a fléten je venku vzduch. Ty ležíš v páchnoucí nemocnici, ubohoučká a zoufající. Lékaři mlčí, mlčí bůh, jen bolest mluví. Pod palicí jakési vražedné síly tvoreček bezbranný chvěje se. Lék? Snad vymyslí ho tam ten kretén. Vlas Medusy do tvrdých uzlů spleten, kdo se ho dotkne, je smeten. Tvůj první květen! 7

III
„NEJVÝŠ SPRAVEDLIVÝ“
Všem děvkám všech zemí a všech dob, celé té hnusné havěti krásu a přepych, plný žlab a zob, stohy přepychových rob, auta a šperky plné zdob, penězi nacpaný snob, cesty a dary, objetí a rozkoš, hříchy beze stop! Nejduchaplnějšímu děvčeti jen dřinu, starost, prokletí, zákeřnou chorobu a hrob! Kdo řekne mi jen, jaké drama se odehrálo v jejím nitru v umírání? Vrchlický: É morta

IV
Kdo řekne, jaké hrozné drama Kdo řekne, jaké hrozné drama
se odehrálo v jejím nitru, když v nemocnici dlela sama přes celý den, přes celou noc až k jitru? Několik návštěv u lože se mihlo a zase samota ta hrozivá, plamenné křídlo bolesti se zdvihlo a celým jejím tělem zachvívá. A bolest roste stále mučivěji, ubohá hlava třeští klesajíc, 8 rty sténají a ruce mdlé se chvějí. Lékaři rozhodli: Není to nic. Jen ona ví, že umírá. Tak sama jak ubohý psík bez moci. Kdo řekne mi jen, jaké drama se odehrálo v oné půlnoci?

V
Ubohé ptačátko rozbité na padrť! Ubohé ptačátko rozbité na padrť!
Ach, cíle došla rána každá. Byla to smrt anebo vražda?

VI
Modlím se k tobě, malý mučedníku, Modlím se k tobě, malý mučedníku,
modlím se k sténající hmotě bledých rtíků, modlím se k neklidné a malé ruce, která se chvěje v bezejmenné muce, modlím se k tobě, kterou bolest drtí. Budu se k tobě modlit v hodině své smrti.

VII
Ach, naše mansarda v rue Saint Sulpice! Ach, naše mansarda v rue Saint Sulpice!
Jak často si na ni vzpomenu, jak často slyším ozvěnu tvých žertů, tvého smíchu: Quelle surprise! 9 Jak je to daleko! Nad spící Paříží zasněni mlčíme. A dnes! Nevšimla sis? Tvůj pohled znavený na datum pohlíží: na kliniku tě vezou na den Saint Sulpice.

VIII
Dívám se do noci, Dívám se do noci,
slyším tvé úpění, děvečko drahá, a nemohu ti pomoci. Jsi v rukách vraha, kterého nelze přemoci, neb jeho síla bezmezná, nad každým sokem vítězná, jak každý páter rozezná, od hvězd až do hvězd sahá.

IX
Položil jsem do tvých úst Položil jsem do tvých úst
poslední tvůj pokrm: led. Od té doby věčný půst pro tvá ústa. Pro mne svět jako to, co naposled vpíjela tvá ústa: led. 10

X
„Třesu se jako ubohý psík“, „Třesu se jako ubohý psík“,
řekla jsi tiše. Poslední okamžik! Hluboký spánek. Malinký vzlyk – a pak již nebes obrovitá říše.

XI
GENIOVÉ
Dvacet dnů ji mučili, dvacet dnů ji měli ve svých rukách, dvacet dnů se učili na jejích pekelných mukách. Dvacet dnů ji vlekli ke hrobu aniž by něco tušili. Hlavní je zachovat vznešenou posu a nechat zvučet frází zásobu. Zemřela na krutou chorobu anebo na špatnou diagnosu?

XII
SPLNĚNÁ PROSBA
Poslední chvíle tajemné se vlekou tiše. Chvíle za chvílí. Bez lidí. Bez Ninočky. Beze mne. Kdo ji v té bídě posílí? 11 „Pekelná bolest! Zabte mne raději!“ tvoreček zakvílí a lomí ruce přejemné jako dvě křídla motýlí. A skutečně ji zabili!

XIII
SMRT
Je to démon, je to bůh? Je to uzavřený kruh anebo krok v život příští? Exekuce na popravišti anebo ráj, na který zírat nemohlo dříve lidské oko? Zadívej se hluboko, přehluboko a spatříš cosi: ani bůh ani démon. Pirát!

XIV
2. KVĚTEN 1938
Jakási pekelná síla nad světem se rozběsnila božstev nesmrtelná díla ničíc navždy. Kde je Míla? Kde je Milada? Jest? Byla! Dies irae, dies illa solvet saeclum in favilla, teste David cum Sibylla. 12

XV
Nádherný úsměv na tvé líci Nádherný úsměv na tvé líci
rozestřel se po pitvě – tak jako povel vítězící po bitvě. Byla to bitva? Vyhrála jsi ji, ubohé dítě, plné běd? Slzící zrak se dlouze vpíjí do drahé tváře naposled.

XVI
Nehmotný závoj, jehož ničí ruka neodestře, Nehmotný závoj, jehož ničí ruka neodestře,
ač vlá tak přetence. Byl to poslední pozdrav sestře, dítěti, milence?

XVII
Políbil jsem tě naposled Políbil jsem tě naposled
po pitvě v rakvi ležící. Tvá ústa, kdysi zářící a vonná, byla mráz a led. Neříci hlídač své výhružné: Zpět!, na ztichlých, navždy ztichlých ústech tvých snad odestřel a zaslech, spatřil bych, co hledám celý život tich. 13

XVIII
Nade mnou dusná půlnoc tmavá. Nade mnou dusná půlnoc tmavá.
K poslední cestě povel dán. I v rakvi voněla tvá hlava jak na lučině tymián.

XIX
Po smrti dal jsem do tvých rukou, teplých ještě, Po smrti dal jsem do tvých rukou, teplých ještě,
červený květ. Z venku bylo slyšet šum jarního deště, hlas jiný neslyšet. Druhý den zmizel květ a v rukou běli cos bílého se tmělo, jaká tíž! V té drsné změně byl tvůj život celý: na místo květu kříž.

XX
Ta tvoje rakev bílá Ta tvoje rakev bílá
s voskovic plamenem do srdce se mi vryla. Po dubnu studeném pekelná vesny síla propukla rouhavě. Ach, tvoje rakev bílá ve květů záplavě! 14

XXI
„Anděl lásky svaté vlá „Anděl lásky svaté vlá
v modré vlasti zlatých hvězd, tam, ach, zaleť, duše má, tam pro rány balsám jest. Výše a výš v ty světy, blaha kde stkví se květy, k hvězdám zlatým křídla rozpni, duše má!“ Tuto píseň zpívali ti u rakve. Ubohé srdce tvé už bolest nepocítí. Je konec. Unavena spíš v rubáši. Do říše hvězd tě unáší tragická píseň Beethovena.

XXII
Celý život jsem se tázal Celý život jsem se tázal
zaklet tajné do vědy, věčnost tisíckrát jsem svázal útočnými pohledy. Byla něma. Neodpoví, co je skryto pečetí, pod tvým zrakem, tvými slovy nepřestane mlčeti. 15 Nad tvou rakví chystala se přerušit své mlčení, když jsme v slunce plném jase stáli nad ní zničeni. Nepřerušila je ale v mramor tuhnouc pomalu, žárlivě by střehla dále tajemství své neskonalé, přeosudnou smrti kabbalu.

XXIII
CESTY
Bylo jich, třeba kratičkých! Do Berlína, do Paříže a do Nizzy. Člověk se v slzách rozpomíná na tvoje oči zářící. Na rytmus tvojí řeči zpěvný, na mlčení tvé beze slov. Poslední cesta: do pitevny, z pitevny na hřbitov. Und wenn der Mensch in seiner Qual verstummt, gab ihm ein Gott zu sagen, was er leide. Goethe

XXIV
Života kouzlo zmizelo jak dým Života kouzlo zmizelo jak dým
nad ohněm dávno vyhaslým. 16 Pohřebních zvuků pln je vzduch. Do zejícího hrobu zřím. Umlkl člověk. Mlčí bůh.

XXV
MODLITBA
Ty, jehož ruka všechno velké drtí, ty, který odsuzuješ k smrti mládí a ducha, ne však zločin podlý, ty, jehož oko s potěšením prodlí na mukách nevinného, na úspěších lotrů a vrahů, kurev, na veteších zločinných politiků, na peleších všech gangsterů neporanitelných, hle, má víra: Buď proklet, AI Capone Všehomíra!

XXVI
OSUD
Blátem poházel mou hlavu. V šílenecké závrati kreténům dal vavřín. Pro zábavu všemocného p. t. davu. Vzal mi víru, vzal mi slávu. Jak mi mohl tebe nechati! 17

XXVII
HROB ČÍSLO 423. hřbitov IX. oddělení 12.
Posupná záhada mne stále znovu přepadá jak orel kořist nicotnou. Hrob, který se propadá, nic nežli hlíny, štěrku hromada a pod ní tušíš nehmotnou, opuštěnou a samotnou duši? Sen? Tělo? Kdo to ví? Nejzastřenější tajemství! Rty šeptají jen: Milada. Über Gräber vorwärts! Goethe

XXVIII
Přes hroby vpřed! Přes hroby vpřed!
Jak znělo to před lety! Teď stojím prokletý nad čerstvým hrobem bled. Co šeptá semklý ret? Kam zrak se dívá? Do hlíny? Jak zhořkl svět! Přes hroby vpřed? Přes jeden jediný, který mi všechno vzal, přes jeho hlubiny nedostanu se dál. 18

XXIX
JEŘÁB NAD HROBEM
Kolem mého rodiště jako plamenné bojiště, jak čerstvě zasazené rány chvějí se jeřáby. Jednoho z nich les nevábí, odešel odtud, běsem štvaný, jak vichřice hrozivá strhla by kus červeného hedvábí a přes hory lesy nesla by jej ukázati tobě, jak plane, svítí! Na Olšany vnik’ jeřáb. Stojí na tvém hrobě.

XXX
Probojuj se k nadčlověku, Probojuj se k nadčlověku,
propal se až k polobohu, umocněn a znásoben od pravěku do pravěku sestup, k ďáblu nebo k bohu, tisícerým způsobem bojuj, útoč, nediskutuj, od nebes až k peklu putuj, nakonec, hle, stojíš nad hrobem! 19

XXXI
Fanatismus vůle Fanatismus vůle
nesl mne ode snu ke snu, od boje k boji, až klesnu zpět k rodné žule. A zase v boj! Bojů tisíce, tisíce vidin v záři měsíce, tisíce plástev medu v úle! Náhle vše zmizelo jak vichřice, jak pohár prasklý ve dvě půle. Co zbylo? Ultima Thule.

XXXII
VITTORIA COLONNA
Michelangelo po jejím skonu nadčlověcká torsa k nebi vztyčil, osud hrozivý je nerozdrtí, nový život v jejich lebkách klíčil. Moji obři, ženci milionů! Titani, posledních tajů clonu strhnout dychtící! V den její smrti jsem vás všechny do jednoho zničil.

XXXIII
Lámu chléb bolesti a piji víno smutku Lámu chléb bolesti a piji víno smutku
do hloubi duše otřesen. Jsi mrtva vskutku anebo je to sen? 20

XXXIV
Ponurý byt, kde hořel tvůj smích, Ponurý byt, kde hořel tvůj smích,
jak ztich! Tváří v tvář tmám a tmám uprostřed mučivých vzpomínek stojím sám. Stín rukou, které znám, se kolem mih’.

XXXV
V Mělníku stojí chrám uprostřed rév, V Mělníku stojí chrám uprostřed rév,
jež otec vlasti založil. Tam zpěv na vinicích se s chmurným zpěvem mísí, jenž v kostele je zpíván. Kdysi s tebou a Marií, tvou přítelkyní, jsem do kostela vešel. Nyní jste obě mrtvy. Osud. Kdo mu čelí? Dokvetly růže. Svíce dohořely.

XXXVI
Kam zmizel motýl, který létl Kam zmizel motýl, který létl
v slunečním jasu na poli? Kam zmizel jasmín, který kvetl v nocí zalitém údolí? Kam zmizel tichý trylek ptačí, který se nesl zahradou? Kam zmizel stisk tvé ruky? V pláči opoj se touto záhadou! 21

XXXVII
HŘBITOV NA JAŘE
Nad kříži a větvemi plno ptáčat. Sluncem nassát jarní vzduch. Ptáčata oněmí a pak začnou znovu. Nejde mi do hlavy, jak mohou jásat, když jedno z nich leží pod zemí.

XXXVIII
Na Montmartru jsme psíka potkali, Na Montmartru jsme psíka potkali,
radostí svítila mu očka veselá, třebaže chvěl se zimou – mrazy nastaly. l v smrti hodince sis na něj vzpomněla.

XXXIX
Jaký tón bych musel nalézti, Jaký tón bych musel nalézti,
jaké barvy, jaká slova objevit, abych vylíčil tvé neštěstí! Jsem jen obyčejný člověk, pod pěstí osudu který se choulí zbit a pak suše mluví o své bolesti. 22

XL
Sama si říkala: malinkej. Sama si říkala: malinkej.
Sama se litovala, nevyspaná když musela vstávat časně z rána. To bylo křiku! Kde je Fana? Tak se teď vyspinkej!

XLI
Držím v ruce tvůj střevíček Držím v ruce tvůj střevíček
tak malinký. Vzpomínám na tvůj smích, na úsměv krásných očí zpod víček šelmovsky přivřených, na tvoji přezdívku: Pepíček, co měl ten bolavý prstíček, na řadu veselých písniček na věky dopěných...

XLII
Odešel skřítek do lesa, Odešel skřítek do lesa,
můj zlatý skřítek sladký. Jak srdce moje zaplesá, až vrátí mi ho nebesa a skřítek přijde zpátky! Nevrátí-li se, jaký děs! půjdu ho hledat. Sníce ozvou se stromy. Skřítku, kdes? 23 zavolám do třetice, pak zaryji se v temný les a nevrátím se více.

XLIII
Zmizela jako pohádka, Zmizela jako pohádka,
jako vzpomínka přesladká, jako píseň, kterou slyšíš znít, zborcené harfy tón, zapadlé hvězdy svit, zpěv, který pastýř píská na šalmaj, zhaslého ohně dým, ztracený srdce ráj. Ubohá Miládka! Byl pozdní večer, druhý máj...

XLIV
TO, CO SE NIC NAZÝVÁ
Je to hrozivé nic, hrozivější stále víc a víc úpějíc a sténajíc. Uprostřed rozžatých svic jakási ledová hmota bez dechu a bez života. Slyš! něčí výkřik! Sýc jen do tmy zaskřehotá. Uprostřed vyhaslých svic tvá bledá líc! 24

XLV
PŘEDTUCHA
Čekal jsem dychtivě ve Florencii na tvoji zprávu slíbenou. Hodiny prchají, den za dnem míjí poděšen svojí vlastní ozvěnou. Zmaten a zneklidněn jsem bloudil po ulicích pln obav neznámých jak bez ducha, na sochách, obrazech, zahradách zpívajících ležela hrozivá jakási předtucha. Tvůj dopis zastihl mne v Sieně, byl samý vtip a smích a jas. Předtucha byla klamná, nadšeně si ověřuji. Za rok zemřelas.

XLVI
BEATRICE
Dante ji uviděl na prahu ráje, oslněn božstvím v její zraky zírá demonům noci navždy unikaje. Já na dně pekla spatřil ji, kde svírá ji řetěz oblud, vidin, mlh a stínů, kde mluví bolest a kde mlčí víra. 25 Co učinila? Květy na svém klínu planula krásou jako ona v ráji. Pro jaký zločin a pro jakou vinu vrhl ji osud do tmy, kde se kají nejtěžší zločinci a zatracenci? Pro jakou vinu? Který soudce zná ji? Kdo odsoudil ji? Ve hvězd slavověnci směje se ona, pyšná Beatrice, a její sestra sahá po růženci muk, děsu, hrůzy, slz a smrti! Řiče blíží se Satan k ubožátku mému, zatím co Dante, slávu jeho líče, koří se Bohu Nadspravedlivému.

XLVII
Tvé smrti krutou tragedii, Tvé smrti krutou tragedii,
tvůj pohled, malých rukou chvění, to, co přeučení lékaři míjí – já stále znovu žiji jak křesťan svého Pána umučení. XLVIII Vloni jsem napsal Krista uchvácen smrti velebou a teď jej dozajista mám před sebou! 26

IL
NEOPLASMA CEREBRI
Kristus nesl trnovou korunu na svých skráních rozdrásaných a krvavých. On nesl trnovou korunu na nich, ty, ubožátko, v nich!

L
Nad tvým hrobem chtěl jsem vytesat Nad tvým hrobem chtěl jsem vytesat
pomník, aby na věky tam stál. Kdo jej spatří, zaplesat musel by, že chápe něčí žal. Místo něho padesát planých růží jsem ti na hrob dal.

LI
MÍSTO
Hledali jsme je, do bědného žití, do nejpodlejší doby malých lidí vbiti. Ach, místo! mají je troufalí kořistníci, hlupáci mají je i se svou milostnicí, pitomci bez ducha, leč s usměvavou lící zločincům nahoře pokorně kývající. Ach, místo! Máš je teď a já je budu míti. 27

LII
NIKDY
S nespravedlností do očí bijící, s děsivou křivdou bez viny, se smrtí zákeřně vraždící, s bohem, jenž výsměch jediný, s pohledem běsu upířím, s hrůzy a děsu liticí přes vaše popy žvanící se nikdy, nikdy nesmířím!

LIII
Nikdo na celém světě snad Nikdo na celém světě snad
nedovedl tak nádherně spát. Ať kohouti se upějí, ať tlouklo se jí do všech veřejí, dál spala jako skřítek v závěji. A teď spí ještě tvrději.

LIV
Holoubci vrkají na římse Holoubci vrkají na římse
pod tvými okny jako v době kdy vrkali do snů tobě. Ubozí tvorečkové! Divím se, že nevidí tvé prázdné lože a netuší, že ležíš v hrobě, několik kroků odtud, bože! 28

LV
Přinesl jsem květiny Přinesl jsem květiny
na tvůj čerstvý hrob, poklade můj jediný zakopaný do hlíny bez návratu, bez naděje, beze stop.

LVI
Dříve šli lidé do kláštera, Dříve šli lidé do kláštera,
když osud tak je pokořil. Mne opustila moje dcera, já do sebe se ponořil, hloub, stále hlouběji a tam bez druha, bez útěchy, sám nad tebou, drahé dítě, lkám.

LVII
CREDO
Má víra dávno ochabla, nevěřím na boha ani na ďábla. Zhaslo, co kdysi plálo tu. Obrácen zády k životu věřím ve všeho nicotu. 29

LVIII
Do tmy ponořen, Do tmy ponořen,
tvé tmy, Erebe! rozvrácen, pokořen vzpomínám na tebe. Na tebe jedině! Ach jak to zazebe! l v smrti hodině vzpomenu na tebe!

LIX
Bez viny a bez rozsudku Bez viny a bez rozsudku
hnusným katům poručit bez citu a beze smutku nevinného umučit! Kdo to činí? Hmota? Duch? Kdo to tady vraždí v tmách? Blázen, pochop nebo vrah anebo tak zvaný –?

LX
Vraždí prý ze svých zvláštních plánů, snů a snah, Vraždí prý ze svých zvláštních plánů, snů a snah,
nadlidských záměrů a drah, jež ukryl před námi, holotou. To by mohl říci každý vrah před každou porotou! 30

LXI
Tak dlouho tě budu proklínat, Tak dlouho tě budu proklínat,
tebe, který si nevšimne, že člověk musí lkát a oko nezdřímne. Tak dlouho tě budu proklínat, tebe, který se díváš rád na lidské srdce upřímné rozbité na padrť. Snad rozdrtím tebe anebo ty mne.

LXII
ANEBO?
Smrtí se stravuji, div nejásám, ze tmy a hrůzy kuji tvrdý požár. Proč odešlas? Abych byl zcela sám, na puklé lodi bleskem sžehlý stožár? Abych se ponořil do tmy anebo vzdor hrobu a smrti a běsům, pravý syn hor nad hrobem, který tě pohltil, stanul a jako tvůj pomník na věky planul a planul?

LXIII
Nyní tě teprve miluji, Nyní tě teprve miluji,
tebe, která celý rok již pod zemí spíš. Čím víc se od tebe vzdaluji, tím jsi mi blíž. 31

LXIV
Tvé čelo, ruce – povel snům, Tvé čelo, ruce – povel snům,
tvůj úsměv – opus metafysicum, tvé oči plamen, hlas tvůj hudba. Peklo, děs a smrti dům tvá sudba.

LXV
Usedl jsem k tvému stolu, Usedl jsem k tvému stolu,
kde jsme sedávali spolu. Místo tebe divný host posadil se k němu, zvláštní dost, ani dnešek, ani zítřek, minulost. Začal mluvit, rost’ a rost’. Jeho hlas byl plný bolu.

LXVI
„Přines mi pomeranč, ale jen jeden,“ „Přines mi pomeranč, ale jen jeden,“
řekla jsi ještě. Dvojice nádherných očí planula. Litice bolesti stáhla se zpět. Smrt. Eden – tam je jich tisíce.

LXVII
Nesměla jsi déle žít, Nesměla jsi déle žít,
magnet nesměl být použit, květ musel zhynout časně z rána, píseň nesměla být dozpívána, sen dosněn, číše dopita. 32 Malinká musela být utýrána, umučena a ubita. Co bylo lze jiného chtít od arcivraha – nadtyrana?

LXVIII
Zmizelo navždy tvoje pousmání, Zmizelo navždy tvoje pousmání,
tvůj smích, tvá něha. Nemůžeš chápat ani, jak se to mohlo stát. Není to zdání? Něco usmrtí a potom teprv raní? Hrozivé prapoznání z tvé smrti na mne šlehá!

LXIX
Mezi mnou a tebou stála Mezi mnou a tebou stála
tenká zeď, zázrak byl, když se mi neozvala tvoje odpověď. Jaká změna, drahé děvče, jaká krutá změna teď! Mezi mnou a tebou strmí smrti neprostupná zeď. Tluku na ni bez ustání, neslyším však žádnou odpověď. 33

LXX

Plna děsu, plna vzlyků Plna děsu, plna vzlyků
půlnoc plane nade mnou od onoho okamžiku, zář tvých očí tajemnou co jsem ztratil. Navždy. Navždy. Tma. Kdo chce mi pomoci? Kdo ji zlomí? Bez moci, bez naděje pokus každý. Pohltiž mne, půlnoci!

LXXI
Jeřáb dávno odkvetl, Jeřáb dávno odkvetl,
na tvém hrobě svítí vřes. Ptáček dávno odlétl, nazpíval se dost. Slunce zašlo. Zítra, dnes čeká pouze jeden host, pouze jedna skutečnost: Děs.

LXXII
Buď s bohem, drahý příteli, Buď s bohem, drahý příteli,
má kamarádko jediná! Tvůj smích, tvůj vtip a veselí v ponurém tichu zhasíná. My radovat se nesměli před tváří arcizlosyna! 34

LXXIII
ANATOMICKÝ ÚSTAV
Rozříznuté, dávno schladlé mozky a v každém nádor tuhnoucí. Ubitých duší bědné trosky, jež kdosi kázal utlouci. Hrozivá galerie! Každý ten případ volá tiše: Stůj! Nic jiného než vraždy, vraždy. Sta mozků. Mezi nimi – tvůj.

LXXIV
ČÍS. 3485.
Vypreparovaný mozek přede mnou a v jeho nitru nádor šedý. Zřím s hrůzou na tu hmotu tajemnou – ta zabila tě tedy. Z tohoto kruhu vyšleh’ běs plameny pekla zazáře. Z tohoto kruhu patřím dnes hrůznému Božstvu, oltáře kterému staví, do tváře. 35

LXXV
Má vůle byla pyšný hrad, Má vůle byla pyšný hrad,
který se dovedl světu smát, hnusnému světu, který rád, tak rád prolomil by jeho kruh. Marně. Vzpoury a síly duch (byl to bůh anebo jeho – druh?) láskal ho pocely plamenných duh, leč brzy vzplál nenávistí ke kovové tvrzi a rozdrtil ji svým bleskem. Zbyly slzy.

LXXVI
Když hlupáci mne napadali Když hlupáci mne napadali
a idioti tupili, jak jsme se z plna hrdel smáli, můj kamaráde přemilý! Šli útočníci blíž a blíž, na dosah ruky stáli již a nemohli nás rušit. Kdo mohl tušit, že jsi to ty, který mne porazíš!

LXXVII
Mé celé srdce patří tobě, Mé celé srdce patří tobě,
jen tobě, kterou kryje země. Jak je to možné, že tlíš v hrobě, když plnou silou žiješ ve mně? 36

LXXVIII
Ó jak jsi milovala „svoje“ moře! Ó jak jsi milovala „svoje“ moře!
„Mořátko“ jsi je zvala. Ta tam byla Praha s úsměvem pokrytce a duší vraha, zmizela všechna strast a všechno hoře. Na Lidu sedala jsi, plna blaha, nad vln a zvuků, barev, rytmů tůní. Teď kolem tebe věčnost duní! Mögen ihn die Götter strafen, wenn er ohne dich geniesst! Goethe

LXXIX
Mne bohové trestat nemohou, Mne bohové trestat nemohou,
pod zachmuřenou oblohou ač stojím vzpřímen dosud. Žiji jen tebe, tebe ubohou a hrozivý tvůj osud.

LXXX
Jak temná růže stolistá Jak temná růže stolistá
vyrazil smutek v srdci mém. Jsem hluch a tich a něm. Považte, že tu jsem bez ní dnů čtyři sta. Čtyři sta dnů! Čtyři sta dnů bez její písně, stisku rukou. Jdu kamsi v mrtvém, truchlém snu, kde hroudy do hran rakve tlukou. 37

LXXXI
Jsi slunce, které zasvítí Jsi slunce, které zasvítí
nade vším, nad duší, nade vším, co srdce vytuší. I kdybych měl v ruce Venuši, na tebe jen budu mysliti.

LXXXII
TOMBEAU DE L’EMPEREUR
Ke hrobu císaře jsme sestoupili tiše, kolem nás chvěly se nesmělé ozvěny, nad námi kopule pnoucí se výš a výše, před námi strašidelný mramor červený. Planoucí krása na rekově hrobě! Ten dvojzpěv poraní i vyléčí. Tak ocitly se proti sobě dvě žití mého lásky největší.

LXXXIII
Ach, Paříž! Vypadalas pařížštěji Ach, Paříž! Vypadalas pařížštěji
než Pařížanky. Jak se všichni smějí na tebe, kam jen vkročíš! Dítě Paříže! myslí si elegán k tobě se přiblíže. Jak planeš, jiskříš, tančíš, zpíváš, záříš! Tvůj smích je Gallie, tvůj vtip je Paříž v svých rozmarech a hříčkách, kouzlech celých. Já, hlupák, tebe vlekl po kostelích –! 38

LXXXIV
Paříž! To byl tvůj živel. Tam jsi žila vskutku, Paříž! To byl tvůj živel. Tam jsi žila vskutku,
těch týdnů několik se mihlo jako sen, kdo spatřil tě, byl unesen. Co přišlo potom, byla tíha smutku a sebeničení. Často jsi myslela na píseň Paříže, na její sladký mam, na vtipy plné ducha, slůvka veselá, přesídlit jsi tam chtěla docela. Přesídlela jsi vskutku. Ale kam?

LXXXV
Přijel jsem bez tebe do Paříže. Přijel jsem bez tebe do Paříže.
Do města se ani nepohříže chodím zadumán po stopách tvých, ne Paříže, tvůj všude slyším smích, tvých rukou cítím stisk, tvých očí jas. Pak do baru, kde ráda sedalas, na Place de Saint Sulpice, samotář bědný, vpadám. Patron se táže hned: Où est la petite madame?

LXXXVI
OSUDY
Bylo jich pět. Pět přítelkyní, jež přivál osud ze všech stran. Bylo jich pět a kde jsou nyní? Každé byl zvláštní úděl přán. 39 Ninočku strhla Moskva k sobě a krásnou Mici Anglie. Zmizela Marta. Marie a ty ležíte v hrobě.

LXXXVII
Odporná smrti, kolik let Odporná smrti, kolik let
bylo ptačátku, tvůj mrazný hled když uhranul je, plný zmijí? A já mám sílu, vpřed se drát a žiji.

LXXXVIII
Přátelé, dopijem, Přátelé, dopijem,
dohoříme, dosníme, dožijem. Co čekalo, nás nemine: tvá ruka ženě pokyne, pod tvojí sok tvůj zahyne a na tvé vavřín spočine. Můj život budiž jediné za moji mrtvou rekviem!

LXXXIX
Prach jsi a v prach se obrátíš. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Nejkouzelnější plamen ve chvilce dohoří již. Plnou číš zasáhne kámen. 40 Lesk očí, rtů a ramen, kterým jsi zmámen, je prach a popel. Amen.

XC
THANATOS
Eros a Venuše plály mi do duše tak chtivě, tak chtivě. Jakýsi hrozivý tón, cos temného v neblahé předtuše ozve se náhle, cos drtícího, smrti a děsu los, svist studených kos žnoucích tak chtivě, tak chtivě. Na mrtvé pláni bez duše, hle, stojí Thanatos.

XCI
Zloději mají paláce Zloději mají paláce
a kurvy, auta, šeky, vily. Bůh rád má tyto proklatce a jejich vzestup je mu milý. Já, ubit chátrou zločinnou, jež v prachu cest se svíjí nenepodobna zmiji, já žebrák měl jsem tebe jedinou. I bylo nutno vzíti mi ji. 41

XCII
Milovala jsi zvířátka Milovala jsi zvířátka
víc než lidi. Člověk jen nenávidí, je duše zvířat přesladká. Srnka a celá řada psíků na Jílovišti a na Mělníku kolem dokola slídí: kde zůstala Miládka?

XCIII
Obdržel jsem tvůj prstýnek Obdržel jsem tvůj prstýnek
prostičký, bez ozdob. Dříve ho měl tvůj tatínek. Ten kruh je plný vzpomínek a je v něm malý kamínek, ten plá jak rudý plamínek tvých rtů, jež kryje hrob.

XCIV
Za všechna pekelná příkoří, Za všechna pekelná příkoří,
která drtí mne a tebe rozdrtila, za křivdy, kterými uhoří sebemohutnější duch i síla, za bezpráví, které zve se žitím, které vyštvalo tě do tmy nebytí, ty, kterého blízkost všude cítím, nech mne konečně se pomstíti! 42

XCV
Napsal jsem několik tragedií, Napsal jsem několik tragedií,
čeští pitomci po nich plijí. Tuto poslední nepíši. Pouze žiji. Několik slůvek o ní řeknu ti, snad že ti slzu vynutí. Je to poslední mávnutí dvou perutí, do kterých žhavé blesky bijí. Je to moje píseň labutí.

XCVI
VALDŠTÝN
Sta obrazů, sta dramat! Všude jest vylíčen jako zajatý bezedné, tajuplné říše hvězd a jeho zraky jsou tam zaťaty. Já do nich pohleděl, bez cizí ozvěny jsem přistihl je ve snu velikém. Nejvíc mne dojal však v Jičíně zhroucený nad mrtvým hošíkem.

XCVII
Dva pomníky jsem postavil, Dva pomníky jsem postavil,
jeden z papíru a druhý z mramoru. Teď čekám již jen na zoru, kterou je smrt. To je můj cíl. 43 Dva pomníky jsem postavil, jeden z mramoru a druhý z papíru. Teď nesáhnu již na lyru, tváří v tvář pekelnému vesmíru chci sytit svoji nevíru. Má láska – byla a já – byl.

XCVIII
Je čas, bys přestalo zpívat, Je čas, bys přestalo zpívat,
ubohé srdce. Kolem se začíná stmívat, ubohé srdce. Života všemohoucí zpěv dopěn, srdce. Je čas, bys přestalo tlouci, ubohé srdce!

IC
Otec, matka, Pepa, milý druh, Otec, matka, Pepa, milý druh,
odešli někam, kde navždy uzavřen je kruh, někam, odkud není návratu. Ví bůh na co tu ještě čekám.

C
Sup na skále není tak sám Sup na skále není tak sám
jak moje srdce poraněné, pohlíží ve tvář tmám a tmám 44 a ryje do nich pentagram smrti. Domnívá se, tam že zapomene.

CI
Na tvém hrobě sníh a sníh, Na tvém hrobě sníh a sníh,
sníh na křížích i na větvích, malinký ptáček sletěl na ratolest. Nic nezůstalo z písní tvých, z tvých žertů, kterými zněl smích. Nic nezůstalo. Jen má bolest.

CII
Odporný života kolotoč Odporný života kolotoč
děvkami a vrahy nabitý, cosi ještě pod parasity, s odporem se díváš na svoloč, která se tam nestoudnicky spíjí. Vrazi! Kurvy! Ale žijí, žijí. Děvče ubohé! Smrt vzala tebe! Proč?

CIII
Rouhá se, řekli knězi, v nachu Rouhá se, řekli knězi, v nachu
kadidlem páchnoucí. Poněvadž nyní leží v prachu, nutno ho utlouci. 45 Bůh zná mé srdce, vždyť je ranil v svém tajuplném záměru. Bůh dovolí, abych se bránil tváří v tvář jeho úderu.

CIV
Život jsem miloval až příliš, Život jsem miloval až příliš,
teď smrt se učím milovat a také v této lásce ty mne sílíš, kouzelný mistr, který zemřel mlád. Ach, jaký mistr! Radosti a smíchu, vtipu a ducha! Zmlk’, vyhořel snad? Do jiné sféry odešla jsi v tichu a já tě budu následovat rád.

CV
Dost bylo očí sluncem opitých, Dost bylo očí sluncem opitých,
dost propastí útokem dobytých, dost polední i půlnocí, dost myšlenek toužících po moci, dost nadčlověků, vztyčeni kteří se rvali s bohem. Zničeni teď stojí kolem, bez moci, smutku a děsu otroci. Je konec. Zbývá mlčení. 46

CVI
Dvacátý měsíc Dvacátý měsíc
od tvého skonu! Drtíc a děsíc jak kovový úder zvonu, jak zoufalý výkřik: Tonu! rve duši vzpomínka na chvíli onu.

CVII
Přátelé, až zemru, plameni Přátelé, až zemru, plameni
dejte mne! V životě celém byl mým přítelem i nepřítelem. Věrně jsem mu sloužil. Ať mne odmění! Celý život planul jsem. Zaplanu tedy tváří ve tvář kruté záhadě jako v dobách zření. Naposledy. Popel uložte tam dolů. K Miladě.

CVIII
Jak je smrt směšná se svou hrozbou temnou Jak je smrt směšná se svou hrozbou temnou
i se svou lebkou přetajemnou, kterou chce stavět na odiv! Na každém kroku, víc než dřív jdeš, drahé dítě, se mnou. 47

CIX
Má první myšlenka po ránu platí tobě, Má první myšlenka po ránu platí tobě,
tvůj sladký popěvek mi ještě v uchu zní, za chvíli stojíš tu, nádherné oči obě jak planou! Ve spěchu trošinku nervosní necháš se políbit a zmizíš jako sen. Všední den běsní kolem, plný dýk a slov. Doběsní konečně. Němý a povznesen pospíchám za tebou v pět hodin, na hřbitov.

CX
Smrti se nebojím od toho okamžiku, Smrti se nebojím od toho okamžiku,
co strhla tebe do své náruče. Smrti se nebojím, spíše pln díků ji přivítám, až u mne zatluče. Spíše ji pokárám, že nezatloukla dříve, když tebe dovedla tak záhy urvati. Uprostřed lotrů žiji. Smrti, kráso, dive, který mne vyrve jim a tobě nevrátí!

CXI
REKVIEM AETERNAM REKVIEM AETERNAM
Valdštýnovi i tobě věčný klid! Oba jsme zalkali nad mrtvým dítětem, oběma bylo nám souzeno zápasit a bědně podlehnout v zápase prokletém. 48 Mír! Mír nám oběma! l tobě popřán buď! Srdce už nedoufá a duch se nevzpouzí. K nebesům týčí se zasněné Kartouzy, nad tebou mramor plá a tiší se má hruď. Mír! Mír! Mír! Na věky skončen je pro věčnost boj marný s osudem i davem přehloupým. Illuse poslední a zrádné navždy prost k vám tiše, drahé stíny, sestoupím. Sollte es denn möglich sein? Dieser alte hat noch nichts davon gehört, daß Gott todt ist! Nietzsche: Zarathustra

CXII
Ubil jste jediné, co jsem kdy miloval, Ubil jste jediné, co jsem kdy miloval,
mou duši zavraždil jste jedinečným gestem, mé dítě postihl jste, jaký děs a žal! bez viny, bez rozsudku nejhroznějším trestem. Já myslel na pomstu, já, dvakrát bláhový, v svém zprahlém mozku neměl jinou snahu než pohleděti ve tvář svému katovi a vy jste zatím mrtev, starý vrahu.

CXIII
LODIVOD
Jen běsni, bouře, vichře, duj s mým žalem o závod! Jste nejvlastnější živel můj, který mi býval vhod. 49 Vás, blesky, vlny, míval rád můj pohled, teď vás nevidí. Je příliš, příliš zaujat tou bílou rakví na přídi.

CXIV
Strž fialek a jasmínu Strž fialek a jasmínu
se rozevřela kolem jako dřív, planoucí zázrak, malý div. Ach, kdy tě k sobě přivinu číš plnou jedu odhodiv?

CXV
Po třetí jaro šílí Po třetí jaro šílí
tvým nad rovem, nespoutatelné síly se znovu rozběsnily kvetoucím hřbitovem. Tvůj kamenný hrob ale v tom kouzlu stojí něm. Tam tma a ticho stálé a k větší boží chvále jen děs jak v srdci mém.

CXVI
OSUD
Dovedl’s mne ponížit, dovedl’s mne pohřížit do smutku a bídy. Pochovat 50 dovedl’s mé dítě. Nechci žít. Chápu, odpovídá. Je to cit. K čemu žíti? Nutno bojovat.

CXVII
Má píseň smuteční tak jako moje drama Má píseň smuteční tak jako moje drama
do vzduchu bije kol křídlama obříma. Ne, nejsi sama. Má nesmrtelnost tebe objímá!

CXVIII
Po tvé smrti Satana i Boha Po tvé smrti Satana i Boha
proklel jsem. Nade vším pusté nic. Rozlita je maska poloboha. Po tvé smrti, moje přeubohá, bolestí, jež mučí stále víc, hořem, které nikdy nepřemohu, slzami a smutkem bez hranic probíjím se k mlčícímu bohu.

CXIX
Jak ponurou se stala země Jak ponurou se stala země
a plnou úzkosti! Vteřiny smutku žhnou tak temně, vteřiny smutku uzrávají ve mně k jakési strašidelné věčnosti. 51

CXX
Věřím, ach věřím. Neslýchané světy Věřím, ach věřím. Neslýchané světy
rozemkly se před duší obnaženou. Před tisíci lety bylas mou sestrou nebo dcerou nebo ženou. Jsi mrtva. Hrob tvůj tone v květech. Nádherná píseň, kterou nelze dopět! Věřím, ach věřím. Po tisíci letech sejdeme se opět.

CXXI
ORFEUS
Svou písní vyvolal jsem sladký tvůj stín, jde nikým nezřen vedle mne v nezemských světel záři tajemné. Neboj se! Nedívám se zpátky.

CXXII
Z absolutna do absolutna Z absolutna do absolutna
zatni se! Osudu učiň zadost! Nejhlubší, poslední hoře chutná již jako radost.

CXXIII
Milada a Helena! Milada a Helena!
Dvě hvězdy nade mnou planou a svítí, jedna je do tmy věčné vnořena a druhá do plného lesku žití, 52 do věčné slávy slunce. Ozvěna sladkých slov zesnulé se mísí tiše se slovy žijící. Dva sny. Dvě říše. Milada! Helena!

CXXIV
Ach, moje mrtvá a ty, moje živá! Ach, moje mrtvá a ty, moje živá!
Od jedné k druhé kráčím sám. Ta dvojí melodie tiše splývá v mém srdci. Zajásám a potom truchlím jako zakletý. Žasnu a mlčím v žalný vichru svist. Přede mnou stojí dvou žen portréty, na jednom černý flor, na druhém myrty list.

CXXV
Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil
pekelný osud, nevrátím se více, já rozhodl se, nejpevnější asyl spatřuje ve smrti. Tam sténajíce vlekly se bledé stíny ubožáků, sepjaté ruce a zastřené líce. Podsvětí strašlivé! Tisíce zraků navždycky zapadlých, tisíce dlaní vztahujících se marně po zázraku, který se nestal, nestane. Jen lkání zemřelých bytostí jsem slyšel zníti, leč její hlas jsem nezaslechl, ani 53 lehýnký úsměv rtů. Od stolu žití vyrvána surově a bez váhání pohrdla posvětímpodsvětím. Není jí. Zříti nelze ji ani v říši stínů. Raní tím svoje vrahy? Duši všehomíra uvede v neklid ledovou svou dlaní? Ach, marně čekám. Kam mé oko zírá, všude jen stíny, stíny, moře stínů, leč ona mezi nimi není. Svírá mne říše smrti dvakrát. Dvakrát hynu nespatřuje ji. Nyní teprv cítím, že ani zde ji k srdci nepřivinu. Zaskočen smrtí jako dříve žitím, u konce sil a bez pomoci, slabý, abych se nedal strhnout vlnobitím, cítím, že klesám ke dnu. Cos mne vábí klesati stále hloub, co nejhlouběji zakousnouti se do propasti, aby nikdo mne nemoh zachránit, když její milované a krásné, malé ruce, jež zvykly trhat růže, v hrobě tlejí. V tom náhle cosi vytrhne mne prudce z nejhlubší tmy a do světla mne táhne. Co je to? ptám se. Satan? Revoluce 54 běsů a démonů, jež zničit prahne hrozivý osud, to, co určeno? V tom něčí tvář se ke mně tiše nahne, tvá nádherná tvář, božská Heleno!

CXXVI
Mým bohem byla smrt a nyní ty jsi jím. Mým bohem byla smrt a nyní ty jsi jím.
Smrti jsem připíjel, teď tobě připíjím, výboj a slunce, útok, síla je v tom přípitku, jenž bohy z jejich klidu vyruší. Duše lpí na hmotě a hmota na duši. V nejtragičtějším zažitkuzážitku smrti jsem připíjel a nyní – Venuši!

CXXVII
Jsi zrozena na Goethův den Jsi zrozena na Goethův den
a slunce jsi mi přinesla. Zaskočen, přelstěn, přepaden, bez naděje a bez vesla já žil než ty jsi přišla. Smrt byl hod můj, štěkot lidských fen a srdce, kterým život zhrd. Jsi zrozena na Goethův den.

CXXVIII
Ze smrti vyšel jsem a než tam klesnem zpátky, Ze smrti vyšel jsem a než tam klesnem zpátky,
než slunce zapadne tmou smeteno, než našich životů došumí vřeteno, plaň stále proti mně úsměv tvých rtů tak sladký, miluj mne, božská Heleno! 55

CXXIX
Milada ve svém tichém hrobě Milada ve svém tichém hrobě
jakoby náhle ožila, ke světlu vztáhla ruce obě a přivedla mne tiše k tobě, mou ruku do tvé vložila. Tak neduchově, hmotně, tělo spíš bylo to než pouhý duch. Něco se tehdy s námi dělo. Stalo se, co se státi mělo. Náhoda? Osud? Hříčka? Kruh?

CXXX
Hřbitůvky na malých vesnicích Hřbitůvky na malých vesnicích
oblíbily si ten starý citát, mezi kvetoucími jabloněmi svítat vidíš jej v písmenech zářících. Jako hoch jsem viděl ho tam stále nevšimnuv si valně biblického motta. Teprv nyní vykoupen v svém žale, který proměnil se ku tvé chvále, chápu: „Smrt je brána do života.“

CXXXI
Od bílé rakve k oltáři Od bílé rakve k oltáři
je cesta žaluplná. Já šel jí, slzy ve tváři, krutému božstvu klna. 56 Teď kořím se mu přehněten v tvář jeho patře děsnou. Kdo prožil smrt, jen ten, jen ten smí opojit se vesnou!

CXXXII
Věř, nebožce to není líto, Věř, nebožce to není líto,
co zůstalo jí nedožito a nedomyšleno, to vytrženi my dva žijem, svázáni nejzvláštnějším mysteriem, má Heleno!

CXXXIII
Na mrtvou nemusím žárliti, Na mrtvou nemusím žárliti,
ta necítí, pohřbena do tmy nebytí nepromluví a nezazpívá, ale ta živá –! Na mrtvou nemusím žárliti, ta do tmy, věčné tmy se dívá, jí vládne Nirvána a Šíva a jeho chrti krví opití. Ale ta živá –! Na mrtvou nemusím žárliti, jí slunce ani hvězdy nesvítí, jen stínů smečka divá jí úklady smí činiti. Ale ta živá –! 57

CXXXIV
FAUST
Já proklel boha. Démonem přemluven pil jsem z číše mladosti. Zhrdaje lidmi, kabbalou i zákonem tobě jsem zpíval chválu, radosti! Náhle jsi zmizela. Užaslý nad skonem milenky zalkal jsem. Smrt! Zděšeně patřím jí do tváře. Smrt! Utonem? táži se Satana. On mlčí. Na stěně obraz se objeví, pln krásy, nadlidský, jakoby uchopován vášní cyklonem. K mé otázce se směje cynicky. Kam mne vedeš? Dí suše: K Heleně!

CXXXV
Hádanka smrti a života Hádanka smrti a života
tě do svých sítí zamotá a jako sup tě bude klovat. Hádanku smrti a života jsem nedovedl odšifrovat. Ach, jak jsem nyní přeblažen, zápas se uzavírá čarodějně: Život a smrt se vtělil do dvou žen, jež obě miluji stejně. 58

CXXXVI
QUIS UT DEUS?
Za všechna rouhání, za všechny útoky, za pohled krutým pohrdáním hluboký, za moji modlitbu, jež byla prokletím, za moje výkřiky, jež hnuly podsvětím, za útok zběsilý, jenž ďábla nezapírá, za mého AI Capone všehomíra, hrozivý odpůrče, zdánlivě bez citu, ty, který velíš hvězdám, slunci, blankytu, titanům, démonům i roji moskitů, všem silám, tvorům všem a veškerému žití, ty, který nežiješ, poněvadž nesmíš sníti, jediným pohledem jsi moji bolest změřil, viděls mou nevěru, poněvadž jsem ti věřil, jediným pohledem jsi moje hoře shlédnul a gestem jediným mne potom k slunci zvednul.

CXXXVII
PŘÍPITEK
Kouzelná Helenko, můj sne, má myšlenko, smrt, hrůzu půlnoci dovedlas přemoci, života bídu též s úsměvem přemůžeš, tak jak ti souzeno. Buď zdráva, Heleno! 59

CXXXVIII
Tvá krásná sestra a tvá matka! Tvá krásná sestra a tvá matka!
Je to jako stará legenda sladká tajemným kouzlem dýšící. Já zvyklý samotě a děsu své poraněné srdce nesu vstříc této božské trojici. Memento mori? Vivere memento! Goethe

CXXXIX
Na smrt jsem věru myslel dost, Na smrt jsem věru myslel dost,
já bojoval a trpěl, víry prost, zřel podsvětí a přešel Lethe a zase navracel se, plachý host. Ty, zrozená v den, kdy se zrodil Goethe, zachránila’s mne. Chmurná minulost začíná mizet. Z tragického rovu vyšlehl tajuplný letorost až ku hvězdám. Miluji, žiji znovu.

CXL
Antické krásky odlikou Antické krásky odlikou
je moje Helena, zřím její krásu velikou, tvář, vlasy, ramena. 60 Byla to skutečnost? Je mou těch světel, barev nádhera? Tak asi plála věků tmou před zhaslým zrakem Homéra.

CXLI
DIALOG
Faust: Nech mne klečet u tvých nohou, pro tebe a tebou být! Co má ústa chtíti mohou, když tě mohla políbit? Co mé oči ještě chtějí, když tě mohly viděti stále víc a horoucněji? Kde je staré prokletí? Kde je smrt a kde je noci popůlnoční mrazný chlad? Tebe mít a tebe moci nekonečně objímat! Helena: Nekonečně? Kdo to může? Nekonečně? Jaký cit! Stále trhat vonné růže? Milovat a snít a snít? 61 Faust: Nekonečně! Krásu tvoji stále zříti – jaký dar! Dobývat tě v stálém boji! Kdo ti řekl, že jsem stár? Helena: Řekli to tví nepřátelé, kdo je může umlčet? Stáří? Odpověz jim směle! Žiji dva tisíce let. Faust: Budeš žíti nekonečně i ten, kdo má tebe rád. Kdo se dotkl tebe, věčně, milenko má, bude mlád! 62 Čtu vždy znova a znova to úděsné rekviem, jež jste zazpíval nad mrtvou nejdražší ženou. Je to jedinečné a strhl jste v těch improvisacích se Smrti záhadný závoj – a sfinga promluvila... Máte pravdu, je to drama, jež se nepíše, ale žije. Tisknu Vám ruce, druh Váš v zneuznání v tomto slzavém českém údolí. JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC 16. V. 39.
Čtvrtá sbírka Zavřelových veršů, elegie v epigramatické formě In memoriam Milady Pakůrové, jež se v novém vydání rozrostly na osmdesát čísel, náleží k témuž slohovému typu jako knihy předchozí. Tématicky stanuly ovšem na opačné točně životního koloběhu. Někdejší egoista, přímo vášnivě důsledný, se zpovídá z tragicky znehodnocené touhy po družnosti. Sesazený císař širé a vypráhlé říše neplodného jáství, odhaluje krutě ukončenou episodu, kdy láska k čistému ženství slibovala vláhu a květy v jeho písčité Sahaře. Peer Gynt, tušící osudnou blízkost přetavující lžíce Knoflíkobijcovy, želí předčasného odchodu své Solweigy, když mu již slibovala svatodušní shledání v očistné víře a naději. S něhou, vzácnou i v lyrice i v dramatice Zavřelově, odhaluje se z nehmotných závojů tvář a postava drahé mrtvé před námi: statečná dívka s rysy 65 skřítka i dítěte, žena-kamarád, chápající mužského druha milostnou něhou i dělnou pomocí, bytost prostě moudrá, zdravého úsměvu a hojného šelmovství – tak jde Milada Pakůrová zahradou života, voníc tymiánem, nová hrdinka české elegické lyriky, skromná a až do své smrti neznámá mladší sestra Kleměny Kalašové z Vrchlického knihy É morta. A v zápětí krutá disonance nemoci, smrti a zmaru; syrová běloba nemocnice, marný smutek operačního sálu, zoufalá pustota pitevny; drásavá diagnosa lékařů s nedůvěrou v ni, poslední zajíkavá prosba umírající, porosená něhou, její kamenějící mlčení v rakvi; posléze propadající se hrob, jeřáb z rodného pohorského kraje básníkova, smutek jara a jásavých ptáčat na hřbitově, vědomí neodvratného zmaru s nihilistickým přízvukem. Jsou to rozryvné nápovědi a zkratky smrti, svlečené z romantiky; sychravé pozadí města a jeho posledních stanic jako kulisa, před níž se v tanci podivně melancholickém sune pantominapantomima lásky a lidského konce; zsinalá běl neprostupné zdi smrti, tyčící se mezi ztracenou a pozůstalým. Základní antitésa dívčího jasu, jenž byl slibem naděje, a tvrdé hrůzy konce, opakuje se stále jako hlavní disharmonický akord a vyznačuje Zavřelův cyklus In memoriam. Mluvím o disonancích. Nezaleží toliko v tragické motivaci knihy, ale především v básníkově základním postoji k problému smrti. Čeští elegikové, Sládek v Jiskrách na moři, Vrchlický v É morta, Šalda v Stromě bolesti, sledovali – mimo zakořeňování bolesti ve vlastním srdci a mimo postupnou proměnu ztracené milované bytosti v mediu očistné vzpomínky – především proces vnitřního zrání, uskutečňovaný vykupitelským vlivem smrti; přinuceni odevzdati nejdražší sémě hrobu a nejvzácnější osobu věčnosti a Bohu, zráli sami 66 pro Boha a pro věčnost. Zcela naopak František Zavřel, vzpurný elegik. Ani lože umírající ženy, ani její předčasný hrob ho nezdržují, aby se nevyrovnal se svými odpůrci, aby neproklínal nespravedlivý světa řád. Jeho předchůdci rostli k zbožnosti a k pokoře, on se překonavá v rouhaní a pýše: od vzdoru proti lékařům a od společenského fanatismu bičuje se přímo k blasfemii, která nešetří ani smrti, ani osudu, ani Boha a vyvrcholuje rouhavým výbuchem apostrofy: „Buď proklet, AI Copone Všehomíra.“ Mezi těmito projevy urputnosti spíše drastické než opravdu tragické jsou namnoze přímé a skoro reflexivní ozvuky prvního osudového nárazu, ale jsou tu také výrazy smýšlení nelíčitelného. Tento rouhač, vypuzený mečem anděla Asraela z ráje lásky, nemůže býti spasen, ježto toho nechce. Jakoby v samolibé bravuře hromadí všecky hříchy proti Duchu svatému a zoufání nad milosrdenstvím božím především. ARNE NOVÁK 13. VIII. 39.
František Zavřel vzbudil jednou zase mimořádnou pozornost. Ne dramatickou prací, nýbrž básnickou sbírkou „In memoriam Milady Pakůrové“. Vznikla mu tím, že v předešlé knize pietně oddělil od útočných veršů politických a literárních verše smuteční a že je pak dále rozmnožoval novými a novými výrony své bolesti, až od dvacíti čísel postoupil k padesáti a k osmdesáti. Při padesátce byly to „plané růže“ na hrob místo pomníku, při osmdesátce jsou to „slzy a smutek bez hranic“. Sbírka má velký význam životopisný. Nadčlověcká trilogie „Heroika“, Kristus, s Žiž- 67 kou Hus, Nietzsche, a román „Eva“ svědčí, že Zavřel prožíval právě jeden ze svých největších rozletů, když mu v Miladě Pakůrové zemřela líbezná bytůstka, která byla hlavní jeho útěchou. Jaká rána v nejchoulostivější chvíli!, jaké zhroucení všech nadějí a plánů!, jaké zlé znamení pro budoucnost! Že nenávistně zazuřil proti Bohu, lékařům, zvrhlé a zrůdné společnosti, již smrt šetří, to je něco zhola zavřelovského a nemělo nikoho překvapovat. Literatura má hněvy, nadávky, vzpoury mnohem rouhavější a divočejšídivočejší než je „AI Capone všehomíra“ nebo „zlosyn“. Nemýlit se! Čtěte báseň, kde Zavřel u Miladiny rakve poslouchá „tragickou píseň Beethovena“. Nebo si čtěte, jak Zavřel žalmově vyznává lidskou pomíjejícnost, přímo po kněžsku: „lesk očí, rtů a ramen, kterým jsi zmámen, je prach a popel. Amen.“ Rouhač? Buřič? Posupný nadavač? Zavřel snad ani sám neví, jakým je uvnitř útlým, citlivým a křesťanským člověkem, zrozeným k tiché pokoře a zbožnosti, a jeho kniha jemu samému to měla odhalit. Proto právě ta andělská Milada, jaká u něho jest. O něm, stálém oslavovateli nadlidí a vášnivci vyzývavé, hýřivé smyslnosti, musilo by se myslit, že ho bude vábit jen nějaká rafinovaná, světácká „Venuše“. Ale on si vyhledal holubičku, něžnou holčičku, od níž nechce než milé, blaživé úsměvy, kamarádské srdečné důvěrnosti, domácké půvabnosti. Věřil by někdo, že zpupný nadčlověk takhle miluje? Jeho vzpoura se víc a víc ssedá a na konec je z ní jen bezedné hoře, které se vzdává všech dalších možností životních a proměňuje nitro ve vyhaslé ohniště k rozpadnutí. „Do jiné sféry odešla jsi v tichu a já tě budu následovat rád.“ Takového Zavřela v Zavřelovi jistě nikdo netušil, ale 68 to je ten pravý, podstatný Zavřel, jejž bychom byli měli dávno rozeznat, potřebného laskavosti, vřelosti a šetrného doteku. Představte si, že se nadchne a vzruší, když uzří u hrobu Miladina rudý jeřáb toho druhu, jako rostou v jeho rodném kraji! Ale nejkrásnější je ovšem sama básnická stránka Zavřelových smutečních veršů. Cituje-li Huga, Goetha (nejčastěji), Danta, neznamená to u něho, že je napodobí, jeho básnické truchloverše nejsou vůbec básněmi a básničkami jejich rázu, nýbrž podle původního určení namnoze jen epigramatickými denními zápisky, poznámkami, výšlehy myšlenky, vzpomenutím. Mluvívá se o básnické zhuštěnosti – tady je zhuštěnost v nejvyšší míře. Povědět, co se dere ven, a nic víc! Zavřel umí čekat. Zadržuje pohyb pohnutí nebo nazření tak dlouho, až mu odněkud samy sebou zatřesknou vodící rýmy a padnou věty jako jejich podpora. Mnoho těch básní-zápisků zdá se přímo děláno na určité dráždící rýmy (také německy!), mnoho jich skládá věty na odpor rýmu, aby jej tím účinněji vytklo, ale všude je vybroušenost ostrá a bleskotná, tvrdá a hrocená. Umění tolik, tak rozmanitého a rozlišeného, že někdy zaměstná víc než obsah. Dramatik! JINDŘICH VODÁK 13. IX. 39.
Četl jsem „Valdštýna“ jedním dechem, s horkou hlavou. Jaký jste dramatik! Opravdu: dramatik! Jediné slovo není zbytečné, všechno má spád, míří k jedinému logickému konci – je to všechno mohutné, jedinečné, je to pravé. „Rekviem aeternam“ – napsal jsem již, že básně za Vaši mrtvou pokládám za vrchol Vaší lyriky. Mám ra- 69 dost, že jste dostoupil těch výšin své tvorby, kdy můžete hleděti na svět kolem s lhostejností. JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC 6. III. 1940.
Je to silné dílo a výklad osobnosti i osudů Valdštýnových je naprosto původní, nový a krásný, jelikož souhlasný s povahou Valdštýnovou, o jejíž ryzosti a lyrické základní struně svědčí ještě dnes Jičín a Kartouzy. Celé srdce své rozezvučel jste v Rekviem, v němž zní andělské harfy a plný stroj varhan a zase pekelná flétna, jejíž zvuk budí ve mně občas hrůzu. Leč nad blasfemickými pasážemi vítězí prožitost a horoucnost citu. Závěr! Valdštýna, doufám, uvidíme brzy na jevišti, jsem přesvědčen o jeho mimořádné působivosti. JOS. B. FOERSTER 3. IV. 40.
Po „Heroice“, v níž shrnul František Zavřel v mohutný akord tři dramata a to filosoficko-náboženské o Kristovi, národní o Žižkovi a politické o Nietzscheovi, předkládá význačný a výrazný dramatik své nové dílo, drama o 5 dějstvích „Valdštýn“. Nejde zde – stejně jako u her obsažených v Heroice – o pouhý historický námět, který by vyčerpával určitý úsek dějin, nebo snad o hru, jež má dokresliti historii či ji osvětliti se stanoviska jejich hlavních nositelů. Hra „Kristus“ nebyla hrou o životě a smrti Kristově, protože její podstata narážela na nejožehavější lidské otázky v poměru k Bohu, bytí a nekonečnu. Drama o Žižkovi také si nevytklo znázornění několika bitev, ale vysoký 70 národní ideál. A drama „Nietzsche“ bylo smělou aplikací thesí význačného individualisty na praktické otázky civilisačního života. Nuže, nová Zavřelova hra „Valdštýn“ se obírá smrtí a zasahuje až za její tajemnou roušku. Není to však smrt Valdštýnova, ale smrt jeho milovaného synáčka, která je středem konfliktu a brzdí smělý rozlet Valdštýnových plánů. Hned v prvním dějství při rozmluvě s kněžnou Harrachovou říká Valdštýn nad dětskými šaty mrtvého synáčka: „Císařská koruna! Dávno by ležela na mé hlavě, kdyby – on byl živ. – Stále na něj myslíš? – Stále víc. Pro něho jsem chystal svůj výboj. K jeho drobným nožkám jsem chtěl položit svět. Na jeho krásnou hlavu jsem chtěl postavit korunu. Můj zlatý hošík! Kde jest?“ A hned nato dodává: „Můj syn byl všechno. V něm byla moje radost, moje pýcha, moje sláva. V něm byla síla mé ctižádosti. Bez něho je to pouhá maska, hodně průhledná!“ Již na prvních stranách „Valdštýna“ vidíme, že Zavřel vložil do této hry mnoho z osobních zážitků poslední doby. Ztratil drahou bytost a vedle veršů „In memoriam Milady Pakůrové“ píše tedy „in memoriam“ i drama. To je jistě zjev na naše poměry podivuhodný. Tři akty hry – a to první, třetí a pátý – jsou vybudovány pevně kolem osoby Valdštýnovy, zbývající dva – druhý a čtvrtý – se seskupují kolem vratké, nejisté, bojácné a napolo šílené postavy císařovy. Valdštýn má hvězdy, jejichž vykladačům věří; císař má kněze, jimž se zpovídá a jimiž se stále dává ujišťovati, že jsou správně slouženy mše za duše, jež se mu často zjevují. Valdštýn je hnán lítostivou láskou k mrtvému synu, jež způsobuje, že si vymyslil šílený plán: dosáhnouti císařské koruny pro svého syna. Vidí jej také 71 v překrásném obraze, kdy s ním po prvé rozmlouvá, s touto korunou na hlavě. Ale podobně je štván i císař – svým okolím, které vydává jménem císařovým nesmyslné strategické rozkazy Valdštýnovi a posílá ortel smrti do Chebu (Eger). Valdštýn se rozhodne spojiti se se Švédy a Sasy a táhnouti na Vídeň (Wien). Přichází do Chebu jen s částí svého vojska a čeká, až dorazí další pluky, aby nepředstoupil před své nové spojence jen s osmi tisíci mužů, když Švédů je šestnáct tisíc a Sasů deset tisíc a když on, Valdštýn, má býti vrchním velitelem. Vpravdě však čeká na svoji smrt. Scéna, kdy při příchodu do Chebu jej vítá v masopustním shonu muž v masce smrti a kdy si s ním Valdštýn připíjí, má silný dramatický účin, protože je nadána jednoznačně symbolickým významem. Podobný význam mají rozmluvy Valdštýnovy s mrtvým synem. První, kdy hošík má na hlavě císařskou korunu, má fantastický timbre tlumené lyriky a hluboký spodní tón pohřebního pochodu zároveň. Druhá rozmluva, jež není nic méně nežli předsmrtná vise Valdštýnova, má teplý přízvuk, jasnou prostotu a jímavý rytmus, protože její předmět je vzpomínání na společné hry a vzájemná škádlení. Je tím tragičtější, čím jistěji se blíží konec Valdštýnův. Zavřelovo umění dramatické zkratky neprojevuje se v této hře pouze v úsečných, jako z kovu tepaných větách o malém počtu slov, ale také v dramatických obratech, překvapujících svým neočekávaným novým zaměřením. Císařův posel přináší rozkaz, aby Valdštýn neprodleně vedl vojsko proti Pasovu (Passau). – Proti Pasovu? Směšné! – Tak zní rozkaz. – Zavolej stráž! (Posel se vrátí s vojákem.) Valdštýn k vojákovi: Zatrub alarm! Na pochod! Oznam jednomu důstojníkovi po druhém, roznes od táboru k táboru. Do Čech! Jinde 72 opět mistrovství dramatického výrazu se pojí s pronikavostí pohledu a myšlenky, stejně jako v nejlepších jeho hrách. Tak císař je uveden dokonalou scénou s malířem portretu. Výjimečnost velkých lidí je charakterisována osamělostí, s níž se setkávají, protože výše, v níž spočívají, je mrazivá. Zavřelův Valdštýn je drama velké účinnosti. Jeho cílem není hmotný podklad, nezbytný v umění, ať už se nazývá děj, konflikt či vise, ale ono tajemné a neuchopitelné, co se vznáší nad předváděnou skutečností a co je pravým předmětem umění. F. KROPÁČ 7. IV. 40.
73 OD TÉHOŽ AUTORA: Oidipus a Iokasta. Slavnostní jevištní hra. Rozebráno. Simson a Delila. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Don Juan. Tragedie. Rozebráno. Boleslav Ukrutný. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Král Přemysl Otakar Druhý. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno a zabaveno. Návrat. Hra o třech dějstvích. Dravec. Drama o třech dějstvích. Vzpoura. Drama o třech dějstvích. Kamenný host. Tragedie. Rozebráno. Oba Kokoškové. Veselohra o třech dějstvích. Mrtvý. Veselohra o třech dějstvích. Boxerský zápas. Veselohra o třech dějstvích. Vykupitel. Veselohra o třech dějstvích. Nesmrtelná milenka. Veselohra o pěti dějstvích. Vykutálený paroháč. Veselohra o třech dějstvích. Dědečkem proti své vůli. Veselohra o třech dějstvích. Veselohra s letcem. Hra o třech dějstvích. Panna. Veselohra o třech dějstvích. 75 Každý svého nebožtíka. Veselohra o třech dějstvích. Hora Venušina. Román. Věčné mládí. Román. Fortinbras. I. díl. Román. Zabaveno. Fortinbras. II. díl. Román. Předehra. Verše. Rozebráno. Mezihra. Verše. Rozebráno. Napoleon. Verše. Rozebráno. Před koncem. Epigramy. Zabaveno. Eva. Román. 1937. Rozebráno. Heroika. Dramatická trilogie: Kristus. Drama o pěti dějstvích. Hus. Drama o třech dějstvích. Nietzsche. Drama o pěti dějstvích. Německý překlad Heroiky. Rozebrán. Po boji. Epigramy. Rozebráno. In memoriam Milady Pakůrové. Rozebráno. A porta inferi. Rozebráno. Dramatik na pranýři. Rozebráno. Valdštýn. Drama o pěti dějstvích.
V tisku: Aféra Tilly. Román. Heroika. Dramatická tetralogie. Německý překlad. Druhé vydání.
[76] Vydáno 99 soukromých výtisků, které nepřijdou do prodeje a budou doručeny pouze určitým jednotlivcům. Vytiskl Antonín Daněk v tiskárně Vlast v Praze II. v srpnu 1940.
E: mk; 2006 [77]