VÁLKA.
Vichr zavyl řevem divých šelem,
nad zemí se rozlét’ křídlem dravce,
tiché lesy zvlnil v hukot moře,
oceán zas v řvoucí změnil horstvo,
z prachu země šedá mračna vznesl,
oblak plující strh’ s nebe na zem –
a nes’ úžas, zděšení a hrůzu
v tichá srdce lidská, v duše snící – –
jen ne v srdce pánů nad tisíci...
Válka vyjela to, vichru oře
zapřáhla si ve vůz ocelový,
pod nímž země do dálky se chvěje –
a teď jde to přes hory a doly
strašným letem, šíleným a divým,
kam ji volal kynem vůle svojí
člověk v plášti vzácném, šarlatovém...
Země duní jako nebe v bouři,
miliony lidských duší v bázni
[4]
hledí vzhůru v divokou tvář Války,
v oči, dravou vášní rozšířené –
miliony s dechem utajeným
poslouchají hrozné povelení
retů Války, chtivě rozevřených:
„Vražděte se, lačním lidské krve!...“
A již rostou čety zdravých mužů,
stejným, pestrým krojem přioděných,
v přímé řady, v houfce šikují se,
zraky upínají na své vůdce,
ozdobené vzácným leskem zlata,
obdařené mocí povel dáti
k lidí vraždění a zabíjení.
Přišel člověk v plášti purpurovém,
jehož kynem Válka přihnala se,
vyrvala ty muže z lůna rodin,
[5]
vzala matkám syny, dětem otce,
dívkám předměty jich mladé touhy,
polím rolníka, jenž osíval je,
kladivu pěst vzala dělníkovu,
snílka knihám, lidstvu myslitele –
přišel člověk v plášti purpurovém,
k promluvení otevřel svá ústa:
„Děti moje, vlast je v nebezpečí,
nepřátelé chystají se k seči.
Ve vás důvěru mám, bít se jděte,
životů svých pro vlast nešetřete,
statně zabíjejte ke své chvále,
na obranu vlasti své a krále.“
Kněz pak přišel, který včera kázal
o lásce, jež vše má objímati,
o lásce, jež vše má odpouštěti,
o království božím na té zemi,
zbudovaném na zákoně Páně,
na zákoně novém, nekrvavém,
který ze všech lidí činí bratry –
Pána prosil, zástupům jenž kázal,
nepřátele učil milovati:
aby požehnání své dal zbraním,
jež se lesknou v rukou nevolníků,
by své pomoci jim neodepřel
při vraždění neznámých jim lidí,
bratří, synů, manželů i otců,
myslitelů, snílků, pracovníků,
jiné moci smutných nevolníků...
Bubny zavířily, pištci hráli,
vojsko provolalo: sláva králi! –
a již Válka v pochod povelela.
Dupot stejnokroku hluše duněl,
pod kopyty koňů zněla země,
pod děl tíhou temně rozhřměla se...
řinkot šavlí, vůdců povelení –
vše se řítí za pokynem Války,
uchváceno vichru strašným letem...
Na vůz války Smrt usedla bledá,
smutně zřela v řady nevolníků,
jimž měla být nelítostným katem –
sama nyní Války nevolnice...
A kde průvod v kouři prachu mizí,
za armádou, vstříc letící kulím,
bodákům a šrapnelům a pumám –
Humanita na voze se veze
se znamením krvavého kříže...
[6]
PO VÁLCE.
Děl bouře dohřměla a střelba hlavní,
i řinkot šavlí, polnic hlaholy –
ti, vůdcové jež dovedli sem slavní,
zde rozmetáni leží po poli.
Jich bledé, zkrvácené tváře straší
a k nebi trčí pěsti zaťaté –
druž krkavců se k děsným hodům snáší
k té pláni, statisíci proklaté.
[21]
A mezi trupy tisíce se svíjí
těl poraněných v muce největší –
sten z hrudi sevřenou se dere šíjí,
ret osudu i králi zlořečí...
A v mlhách, jež se za večera zvedly
z brázd, čerstvou lidskou krví napitých,
stín za stínem se plíží němý, zbledlý –
zděšené, smutné duše zabitých...
A mezi nimi duše bloudí živých,
jež hrozná úzkost z těla vyhnala,
z žen mladých srdcí, z ňader matek sivých,
jež bolest sedmi meči proklála...
V svém stanu vůdce vítězů list píše,
s nímž zvláštní kurýr k vládci pospíší:
„Hold králi nerozborné, mocné říše,
buď pochválena moudrost Nejvyšší!
„TyTy vítězem jsi, milostivý králi,
nepřítel v zmatku divém utíká,
Tví vojáci zdí pevnou v ohni stáli –
a ztráta lidu též je veliká.
Však tisícové v štěstí umírali,
když smrt je brala v střelby dunění –
vždyť životy své v oběť nesli králi,
krev jejich v slávu se mu promění!
A ranění, jichž plny lazarety,
už z pola bolestí svých necítí,
když Boha chválí zbledlé jejich rety,
že pro Tebe krev směli cediti...
A tak Tvá Milost, králi, k lidu štěstí,
jen k blahu poddaných vše obrací:
Tys Válku zavolal, by Mír moh’ zkvésti –
ó, šťastní mrtví, šťastní mrzáci!...“
E: tb; 2006
[22]