PO VÁLCE.
Děl bouře dohřměla a střelba hlavní,
i řinkot šavlí, polnic hlaholy –
ti, vůdcové jež dovedli sem slavní,
zde rozmetáni leží po poli.
Jich bledé, zkrvácené tváře straší
a k nebi trčí pěsti zaťaté –
druž krkavců se k děsným hodům snáší
k té pláni, statisíci proklaté.
[21]
A mezi trupy tisíce se svíjí
těl poraněných v muce největší –
sten z hrudi sevřenou se dere šíjí,
ret osudu i králi zlořečí...
A v mlhách, jež se za večera zvedly
z brázd, čerstvou lidskou krví napitých,
stín za stínem se plíží němý, zbledlý –
zděšené, smutné duše zabitých...
A mezi nimi duše bloudí živých,
jež hrozná úzkost z těla vyhnala,
z žen mladých srdcí, z ňader matek sivých,
jež bolest sedmi meči proklála...
V svém stanu vůdce vítězů list píše,
s nímž zvláštní kurýr k vládci pospíší:
„Hold králi nerozborné, mocné říše,
buď pochválena moudrost Nejvyšší!
„TyTy vítězem jsi, milostivý králi,
nepřítel v zmatku divém utíká,
Tví vojáci zdí pevnou v ohni stáli –
a ztráta lidu též je veliká.
Však tisícové v štěstí umírali,
když smrt je brala v střelby dunění –
vždyť životy své v oběť nesli králi,
krev jejich v slávu se mu promění!
A ranění, jichž plny lazarety,
už z pola bolestí svých necítí,
když Boha chválí zbledlé jejich rety,
že pro Tebe krev směli cediti...
A tak Tvá Milost, králi, k lidu štěstí,
jen k blahu poddaných vše obrací:
Tys Válku zavolal, by Mír moh’ zkvésti –
ó, šťastní mrtví, šťastní mrzáci!...“
E: tb; 2006
[22]