VÁLKA.
Vichr zavyl řevem divých šelem,
nad zemí se rozlét’ křídlem dravce,
tiché lesy zvlnil v hukot moře,
oceán zas v řvoucí změnil horstvo,
z prachu země šedá mračna vznesl,
oblak plující strh’ s nebe na zem –
a nes’ úžas, zděšení a hrůzu
v tichá srdce lidská, v duše snící – –
jen ne v srdce pánů nad tisíci...
Válka vyjela to, vichru oře
zapřáhla si ve vůz ocelový,
pod nímž země do dálky se chvěje –
a teď jde to přes hory a doly
strašným letem, šíleným a divým,
kam ji volal kynem vůle svojí
člověk v plášti vzácném, šarlatovém...
Země duní jako nebe v bouři,
miliony lidských duší v bázni
[4]
hledí vzhůru v divokou tvář Války,
v oči, dravou vášní rozšířené –
miliony s dechem utajeným
poslouchají hrozné povelení
retů Války, chtivě rozevřených:
„Vražděte se, lačním lidské krve!...“
A již rostou čety zdravých mužů,
stejným, pestrým krojem přioděných,
v přímé řady, v houfce šikují se,
zraky upínají na své vůdce,
ozdobené vzácným leskem zlata,
obdařené mocí povel dáti
k lidí vraždění a zabíjení.
Přišel člověk v plášti purpurovém,
jehož kynem Válka přihnala se,
vyrvala ty muže z lůna rodin,
[5]
vzala matkám syny, dětem otce,
dívkám předměty jich mladé touhy,
polím rolníka, jenž osíval je,
kladivu pěst vzala dělníkovu,
snílka knihám, lidstvu myslitele –
přišel člověk v plášti purpurovém,
k promluvení otevřel svá ústa:
„Děti moje, vlast je v nebezpečí,
nepřátelé chystají se k seči.
Ve vás důvěru mám, bít se jděte,
životů svých pro vlast nešetřete,
statně zabíjejte ke své chvále,
na obranu vlasti své a krále.“
Kněz pak přišel, který včera kázal
o lásce, jež vše má objímati,
o lásce, jež vše má odpouštěti,
o království božím na té zemi,
zbudovaném na zákoně Páně,
na zákoně novém, nekrvavém,
který ze všech lidí činí bratry –
Pána prosil, zástupům jenž kázal,
nepřátele učil milovati:
aby požehnání své dal zbraním,
jež se lesknou v rukou nevolníků,
by své pomoci jim neodepřel
při vraždění neznámých jim lidí,
bratří, synů, manželů i otců,
myslitelů, snílků, pracovníků,
jiné moci smutných nevolníků...
Bubny zavířily, pištci hráli,
vojsko provolalo: sláva králi! –
a již Válka v pochod povelela.
Dupot stejnokroku hluše duněl,
pod kopyty koňů zněla země,
pod děl tíhou temně rozhřměla se...
řinkot šavlí, vůdců povelení –
vše se řítí za pokynem Války,
uchváceno vichru strašným letem...
Na vůz války Smrt usedla bledá,
smutně zřela v řady nevolníků,
jimž měla být nelítostným katem –
sama nyní Války nevolnice...
A kde průvod v kouři prachu mizí,
za armádou, vstříc letící kulím,
bodákům a šrapnelům a pumám –
Humanita na voze se veze
se znamením krvavého kříže...
[6]