I.
Věřte, paní hospodská, dám juž výhost vínu, Věřte, paní hospodská, dám juž výhost vínu,
smysly jenom pomate jako pohár blínu, smysly jenom pomate, touhu neskonejší – přál bych sobě okusit nápoj ohnivější. Bídnou břečku manžel váš v konvici nám točí, a sám ssaje denně žár z vašich krásných očí a sám – třebať přistárlý, jak on má se k světu! – pije nápoj medový s vašich kyprých retů. [3]

II.
Znám mladou paní hospodskou – Znám mladou paní hospodskou –
tak švarná je, tak vesela; má žárné víno ve sklepě a – žárlivého manžela. Co ten se za den nažehrá a naláteří, nabručí – ký div, že žínka útěchu pak hledá v mojí náruči. Ký div, že srosrdce útrpné mou vřelou soustrasť ocení a úsměvem jíji oplatí a políbením odmění. Znám mladou paní hospodskou, tak švarná je, tak vesela – – žeť snadno býti útrpným, já pochopil jsem docela. 4

III.
Já číši na ráz vyprázdnil. Tak nežíznil jsem drahný čas. – Já číši na ráz vyprázdnil. Tak nežíznil jsem drahný čas. –
Však co to, paní hospodská! Což blbě chce mne škádlit ďas, že víno vaše hořké dnes? – Jsem znalec, v pití vyškolen, jak rubín jasnou barvu má a pívám je tu den co den. Číš mrzutě jsem odstrčil. – Ba viďte, jsem to dětina; já myslil, že jste pelyňku mi nasypala do vína – však jak ta žhavá révy krev se zahořklou mi nemá zdát, když med opojný vašich rtů juž okusil jsem jedenkrát! 5

IV.
Ta láska, ta nezná dlouhých slov, Ta láska, ta nezná dlouhých slov,
však pohledy mluvit umí – ký div, ten kdo lásky nepoznal, že řeči té nerozumí. Však blah je, kdo v oku vystihl i nejsladší srdce hnutí –: pak polibek – mu je otázkou a odpověď – obejmutí. 6

V.
Já, krásná Hebe, říkával jsem vždycky, Já, krásná Hebe, říkával jsem vždycky,
že manžel váš je příliš prosaický, že bájnou moc tu nikdy nedocení, jež skrylaskryta v číši nebo v políbení. Dobrého vína doušek srdce zhřeje a plaší z něho stíny beznaděje, a když pak v srdce láska příchod světí – tu polibek ji honem zapečetí. 7

VI.
Když ta číše zvoní, zvoní, Když ta číše zvoní, zvoní,
když ta sklenka cinká, cinká, vždycky se mi hlavou honí čilá, milá upomínka. Upomínka bezem voní, jako motýl medu pívá, a když sklenka cinká, zvoní, o lásce jak slavík zpívá. A ta láska – růže v sadě noční rosou zkvetší z rána – aby zkvetla v plné vnadě, vínem chce být zalévána. 8

VII.
Oh, krčmář je liška podšitá, Oh, krčmář je liška podšitá,
rád dvojatou křídou píše a na můj řad v koutě potají si přihýbá potom tiše. Však nechť si! – Oč kapsu hubenou snad vydřiduch dnes mi zkrátí, to s úroky paní hospodská mi v hubinkách zítra vrátí. 9

VIII.
Švarné dítě, tmavozraké! – Švarné dítě, tmavozraké! –
Však jsme byli dobří známí, do hospůdky zvábila mne dobrým vínem, hubinkami. Teď se ale mračí na mne. Proč? – se táži. – „Však vy víte, ničeho že ve svých písních, povídavý, nesmlčíte.“ 10

IX.
Když se hněváte, políbením hned Když se hněváte, políbením hned
pomohu vám z hněvu, z nesnází: čílko smračeno, vzdorně zpjatý ret – smích vám všecko pokazí. A tím pravá se láska honosí: když se líčko hněvem zapýří, pohled promluví, úsměv odprosí – políbení usmíří. 11

X.
Mně na srdce láska ťukala, Mně na srdce láska ťukala,
a srdce, to řeklo: dále, a tuze se, tuze těšilo z té návštěvy nenadálé. Však láska se jaksi ostýchá a v zdvořilou prosbu nutí: zda nebyl by skromný příbytek snad lacino k pronajmutí. Jen dobrácky srdce přikývlo: Jste potřebná – nu, co z toho, já bez činže mělo partají juž, paničko, tuze mnoho... 12

XI.
Nám láska je písničkou, přátelé, Nám láska je písničkou, přátelé,
jež s vichrem se o závod honí, a sklenky tak vesele, vesele k ní bujarý nápěv zvoní. Ti života účelu neznají, kdož unyle v koutku civí, kdož lásku svou slzami napájí i vzdechy ji, stesky živí. O nemoudří! – Život je samý žert a dělá své vtipy všude: až lásku, až lásku si vezme čert, pak plná nám sklenka zbude. 13

XII.
Přátelé! V života kolbišti Přátelé! V života kolbišti
úkol nám přidělen velký, šosák jen oštěpy netříští, moudře kol chytaje lelky. Nám však jest údělem věčný boj, krvavý, strastný a tuhý, dávno nás podvedly o pokoj slávychtíč, láska a – dluhy. 14

XIII.
Na dluhy nudná vzpomínka Na dluhy nudná vzpomínka
vždy děsem mysl víže, bojí se ale poháru laktak jako ďábel kříže. A když juž přece do hlavy jak mladé víno vstoupne, tu hloupý při ní nezmoudří, a moudrý při ní – zhloupne. 15

XIV.
„Peníze jsi, brachu, zmařil, „Peníze jsi, brachu, zmařil,
zle jsi, brachu, hospodařil, všecky svoje groše bílé v červeném jsi propil víně.“ Bílé groše vyskákaly krčmářovi do kapsáře, vzal si ďábel bílé groše – ještě v kapse mědí cinkám. Až i měď se rozkutálí, jako bylo, zase bude: víno v krčmě nejlíp chutná, když je člověk na dluh pije. 16

XV.
Dav mnil, že dost proň učiní, Dav mnil, že dost proň učiní,
když vavřínem jej odmění – – co počít s ním, když k písním svým ssál z vína svoje nadšení. Že plná číš mu stačila a dárek skoupé náhody, šel slávy syt hned pověsit svůj věnec za štít hospody. 17

XVI.
Až po zlé životem pouti Až po zlé životem pouti
mne Hades pozve v svou říš, já vezmu v podsvětí s sebou tu svoji milenou číš. Ji potom Charonu podám, až v stínů sveze mne rej: Zde místo obolu číše, z ní douškem srdce si zhřej. Z ní čerpej posilu v práci, jí zbystři sestárlou leb – vždyť trpce, mrzutý brachu, si tady dobýváš chléb. 18

XVII.
„Buď proklet člověk“ – – Pán bůh děl a v hrdlo dal mu žízeň „Buď proklet člověk“ – – Pán bůh děl a v hrdlo dal mu žízeň
a v ňádro bouřné, neklidné mu vložil lásky trýzeň, pak Ahasverem člověk byl, jenž marně hledal štěstí – neb láskou v hrdle vysychá a žízeň lásku pěstí. Však tu se ďábel smiloval, když člověka zřel trudy a drahocený révy mok jej učil plnit v sudy – teď ráj ten našel na zemi, kdo v takou krčmu vkročí, kde mladá paní hospodská v číš staré víno točí. 19

XVIII.
Hlučno kolem. Každý sklenku třímá, Hlučno kolem. Každý sklenku třímá,
div ji nerozdrtí – mně juž smysly zvolna mlha jímá, bratři z mokré čtvrti. Příliš mnoho nás tu dozajista – dím, v dlaň hlavu chýle, – bůžek vína z nedostatku místa zasedl mi v týle. 20

XIX.
Sklenky, číše překoceny, Sklenky, číše překoceny,
rozbity, ba rozbity, po stole mok drahocený všade rozlitý. Ticho v krčmě. – Chasa dřímá kolkolem, ba kolkolem, mnohý puklou sklínku třímá ještě pod stolem. Krčmář zmoženzmožen, líné údy složil v kout, ba složil v kout – jeho také hloupé trudy pohřbil vína proud. Hleďte, drahá, zbyl nám z číší jenom střep, ba jenom střep – proměňme teď v lásky říši Auerbachův sklep. 21

XX.
Je víno oheň tekutý. Kdo číši chopí žízní jat, Je víno oheň tekutý. Kdo číši chopí žízní jat,
líp nežli žonglér dovede mystický oheň polykat, ten oheň v hrdle nepálí a u srdce – tam zahřeje. – Ba, kdo je číše přítelem, ten zmoudří, než se naděje. Že na dno číše milené jsem podíval se tolikrát, chci drahocenou zkušenost svým vnukům v odkaz zanechat: když víno srdce zúrodní, tu símě lásky klíčí v něm – pak v lásky zlatém kahanci je víno živým olejem. 22

XXI.
Hoj, paní hospodská, k čemu si stýskáte, Hoj, paní hospodská, k čemu si stýskáte,
že se svým manželem radostí nemáte? Ať žárlí nežárlí, když je již přistárlý, však se ho na hříchy z mládí též neptáte. Svatým as nebýval; má spíše děkovat, že jsem vás, holoubku, naučil milovat, rety vám osladil, k lásce vás navnadil – což nyní manžel váš může si libovat! 23

XXII.
To stáří je mrzutá písnička – To stáří je mrzutá písnička –
nuž užijme rozkoše v mládí – – my měli se jako dvě hrdličky tak rádi, tak rádi, tak rádi. Sled medových hubinek zradil nás – achach, žárlivosť zlá je, ba zlá je – jí na rtech ho žehravý našel muž a vyhnal nás, nezdvořák, z ráje. 24

XXIII.
Ten sudiček dar teď proklínám znovu, Ten sudiček dar teď proklínám znovu,
že světem se brát mám sám a sám – nuž buďte zde s bohem; já budu teď žíti svým bláhovým snům, svým zpomínkám. Dvě památky vám zde zanechám, drahá, kéž těchy vám skytne každá z nich: tož do stolu pěkně řezané srdce a tři tucty čárek na dveřích. 25

XXIV.
Já věru se stydím, neb zvlhl mi zrak, Já věru se stydím, neb zvlhl mi zrak,
že rozchodu doba se blíží, co ponesu s sebou, je lehoučký vak, však srdce, to tíží, to tíží. V něm zpomínku nesu, jak měl jsem vás rád, jak blažené byly to časy – – váš manžel teď sečte můj na dveřích řad a – mrzutě smaže ho asi... 26

XXV.
Já odcházím do světa –: zapomnít žal, Já odcházím do světa –: zapomnít žal,
až osudu zlému se zráčí, teď v posled jsem přišel, bych s bohem vám dal, achach, neplačte – dost mi juž k pláči. Když hrozil mi trudů, zlých rozmarů mrak, což rád jsem k vám zabloudil zhusta, pak v číš jsem se díval a v sladký váš zrak a smál se a líbal vás v ústa. AchAch, žel, že ty polibky vtělí se již jen v zpomínky, bláhové snění – – nuž dejte mi na cestu poslední číš a poslední políbení. 27

EPILOG.
Váš úsměv sladký tak mi drah, že stal se ze mne samovrah, že stal se ze mne poeta, jenž verše poslal do světa. I myslím nyní: vzal to ďas! – snad manžel váš mi zlomí vaz, a ten-li msty se odříká, snad vaz mi zlomí – kritika. 28

I.
Jak jsme tu mladí, přátelé, tak smavě zříme do světa, Jak jsme tu mladí, přátelé, tak smavě zříme do světa,
neb z citu prsti úrodné nám lásky růže vykvetá tak vonná, sladká, ohnivá, jak Saadi juž ji opěval a tisíc jiných básníků, jichž písní roj ji oblétá jak tlum opilých motýlů. – Ba každý, který miluje a který trpěl pro lásku, je světec nebo poeta; – však čím je vzdech, čím zaštkaní ve velkém moři rozkoše – – je lásky růže nejkrasší, když slznou rosou poseta. [31]

II.
O lásce kdo mrhá slovy, O lásce kdo mrhá slovy,
pošetile hříchu hoví, kdo chce řešit problém její, v síť motýlí aether loví, sanctissimum lásky nikdo nevystihne, nevypoví. Velebit ji buď jen přáno milujícím, básníkovi. 32

III.
Srdce ti zahřeje milostné psaníčko, Srdce ti zahřeje milostné psaníčko,
duši ti rozchvěje milostné psaníčko, bol z duše vybaví, útěchou zastaví slzí tvých ručeje milostné psaníčko, trudům, jež ve hrudi pochyb roj probudí, rázem se vysměje milostné psaníčko, – lásky je odkazem, důvěry obrazem, poslíčkem naděje milostné psaníčko. 33

IV.
Za nocí lunných bůžek snů rárád se nad lože dívčí sklání, Za nocí lunných bůžek snů rárád se nad lože dívčí sklání,
zamává tiše makovým thy emthyrsem děvčátku nade skrání, zamává tiše zlatým svým kříd emkřídlem, přivolá sny – své děti, v zrcadle jich se splněna z evízjeví děvčátku tajná přání. – Klameš se, mníš-li, panenka tvoje že tobě sny své zjeví, mnoho však poví ruměnec l kýlehký, tichounké pousmání, mnoho ti poví zavlhlé ok oko tenkrát, kdy rety mlčí – – o tobě snila, bláhový hochuhochu, o sladkém milování. 34

V.
Noc letní, ta králka krasavic, se nade kraj chýlí, chýlí, Noc letní, ta králka krasavic, se nade kraj chýlí, chýlí,
je vonná jak krásné ženy dech, již polibky muže zpily, tak rozplály její hvězdičky, jak tajemné, sladké zraky a luna jak profil děvčete, tak čistý, tak cudný, bílý. – O noci, jež ke snům probouzíš ty zbloudilé lidské děti, o rci mi, proč jedni šťastni jsou a druzí proč v bolu kvílí, o rci mi, proč všichni milujímilují, a čím to, že kouzly tvými ti šťastní si klesli v objetí a nešťastní touhou šílí. 35

VI.
Jedněm stříbro v hrdle zvučí, jiným stříbro v kapse zvoní, Jedněm stříbro v hrdle zvučí, jiným stříbro v kapse zvoní,
jedni mají na rtech lásku, jiným balsám v srdce roní, jedny souží žízeň věčná po plamenném lásky víně, jiní jako za bludičkou za třpytem se zlata honí. Žití rmutná, kalná prosa s poesií lásky válčí, Milek vždy je neúplatný – proto jen si zraky cloní: cinkot stříbra neláká ho, babský klep ho nezapudí – mýlíš se, když myslíš, témě pod zlaté že jho ti skloní. 36

VII.
Jak Vestálka hlídej svatý žár, jenž v ňádru ti plane, Jak Vestálka hlídej svatý žár, jenž v ňádru ti plane,
by nezhasl, vášní severák když ve hruď ti vane, by nezhasl, záští slinu zlou když svět na něj metá, by neklesl jako hvězdička, když s oblohy skane. Ten svatý žár hlídej bedlivě a majákem vzplá ti a vykáže směr tvé lodičce tmou v úskalí hnané, a trpíš-li v lásce, vyplač se – věř, slzy tvé stráví, a hřešíš-li v lásce, očistou tvým hříchům se stane. 37

VIII.
To věřte, moji zlatí, To věřte, moji zlatí,
kdož v krásy síť jste jati, že v celé lásky říši jen jedno heslo platí, jež básníků dav bludný ni mudřec nevyvrátí: tož s chladnou krví volit a žhavě milovati. 38

IX.
Loďka jest, jež proti proudu vždycky pluje, rozmar ženy, Loďka jest, jež proti proudu vždycky pluje, rozmar ženy,
pro cit muže pavučinné sítě snuje rozmar ženy, s hesly jeho, s láskou jeho hrá si jako s míčem dítě, s démony i bohy jeho koketuje rozmar ženy. Jesti střelkou magnetickou tvrdošíjnou, umíněnou, zdánlivě jen, škádle chvilkou, povoluje rozmar ženy; rafijí jest – škoda jen, že na povahy ciferníku věčný problém v každou dobu ukazuje rozmar ženy. 39

X.
Rád za soumraku, hlavu ve dlaň chýle, vzpomínám, Rád za soumraku, hlavu ve dlaň chýle, vzpomínám,
na letních nocí blahé, sladké chvíle vzpomínám, jak hvězdy plály a tvé oči plály, jak objaly mne tvoje ruce bílébílé, vzpomínám, jak rety tvé i kadeř zpit jsem líbal, a ty’s se při tom smála roztomile, vzpomínám, jak věčnou lásku jsi mi přísahala – a komáry jak plašila jsi čilečile, vzpomínám... 40

XI.
Žár očí jejích postihl jsem v letu na plesu, Žár očí jejích postihl jsem v letu na plesu,
zřel dekoltáž jsem, skvostnou toaletu na plesu a úsměv na rtu dlouho studovaný, jenž platil mně a celičkému světu na plesu. Dar královský jsem v hold chtěl složit kráse, však chud jsem, chud a nadarmo se hnětu na plesu: své srdce dávno prohýřil jsem v lásce – – v prach položil jsem rozum před koketu na plesu. 41

XII.
Ba nevěřím tvým slzám ani tvému smíchu nevěřím, Ba nevěřím tvým slzám ani tvému smíchu nevěřím,
když bouřně zahoruješ nebo vzdycháš v tichu, nevěřím, a nevěřím tvým steskům, polibkům ni hněvu, a ve tvou oddanosť i ve tvých citů pýchu nevěřím. Tvé srdce lže, tvé oči a slova tvoje všechna jsou símě, jež vnes’ vichr v neúrodnou líchu – nevěřím. Však líbej dál, má milá, tvé rety jsou tak sladky, nechť lhou a hřeší dál – jáť v blaho prosté hříchu nevěřím. 42

XIII.
O rozumím Faustu, rozumím, když probírám zamyšleně O rozumím Faustu, rozumím, když probírám zamyšleně
těch citů a tužeb rozpory, jež hruď jeho rvaly denně: my lidé jsme obry v tužbách svých a v činu jsme trpaslíky, a boly jsou moře nezměrné a rozkoš se rovná pěně. O rozumím Faustu, rozumím a je mi jak starý známý, a přec nám, kdož lásky ve propasť se vrháme roztouženě los horší dán v úděl. – Démonu Faust zapsal se vlastní krví a nalezl v ženě anděla – – My démona našli v ženě. 43

XIV.
To vybraná byla společnosť. – My seděli při čaji.čaji To vybraná byla společnosť. – My seděli při čaji.čaji
a šeptali si a smáli se i zívali potají, a kol vás se točil pánů dav – snad svedl je jenom dvorný mrav, snad mnili, že hrozny kyselé jim přece jen uzrají. I líčili vám své vášně vzlet a chtěli k vám láskou sešílet – – vy byla jste chladna jako vždy při dvorném tom mumraji a děla jste ke mně potichu: „Mne tulipán nudí pohříchu – a kvítka ta v prsti bontonu tak rozkošně zkvétají...“ 44

XV.
(CO PRAVÍ STAŘÍ:)
Ba více se verše přežily než kroniky, nežli snář, Ba více se verše přežily než kroniky, nežli snář,
a lásce se koří poeta jen naivní nebo tmář, my známe však lásky spád a vznik a vydáme přísný zákonník, a vynesem’ klatbu censury na lásky slabikář, by konečně stát byl v bezpečí. – Je Kupido šibal největší a povahy drzé zákeřník a bez kázně proletář: ret zloděje mívá odvahu a ukrývá křivou přísahu, stisk ruky je kuplíř, pánové, a pohled je často žhář. 45

XVI.
Jste věru, milostivá, jak dovádivé ptáče, Jste věru, milostivá, jak dovádivé ptáče,
jež s větve na větvičku ve zpěvném plesu skáče, jak gazela jste čilá a pružná, roztomilá a rozmarná a milá jak dítě – nejináče. Však vím, že svoje srdce učíte odříkání, to srdce umíněné, to neposlušné žáče – kdykoli osamníte, vám zrak se náhle zkalí, a vy si zpomínáte – a vaše srdce pláče. 46

XVII.
Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka, Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka,
jak zefýr květy v naši duši střásá upomínka, je hranol, v němž se paprsk štěstí láme, je lásce tím, čím kytici je vása, upomínka. A jindy zas je věčnou lásky kletbou, své „memento“ a „vanitas“ jí hlásá upomínka, jak dravce jazyk její rány líže – však nezahojí – do krve je zdrásá upomínka. 47

XVIII.
Milující hody strojí, žárlivý se časem postí, Milující hody strojí, žárlivý se časem postí,
žárlivosť jak kočka myši honí stíny minulosti; někdy víno v ocet změní, jindy nápoj okoření, kterým láska, dobrá víla, vyvolené svoje hostí. Žárlivosť se k lásce druží jak na keři osten k růži, ochablou juž vášeň křísí, zlé když nejsme nudy prosti: trochu raní, trochu baví a pak vášeň v lásku taví – proto Milek střely svoje kalí v žáru žárlivosti. 48

XIX.
Velké roztoužení, malé hněvy, Velké roztoužení, malé hněvy,
na životní prosu žalné zpěvy, potom nudní hosti: dávka žárlivosti, přísahy a tužby – slibů plevy, mnoho žalných vzdechů, úsměv pro potěchu – – tak se od jakživa láska jeví. – Nechť ve lásky kvasu věrnosť prchne k ďasu – žid a láska, braši, vždycky sleví. 49

XX.
V městě jsou ti mladí páni vypálení kostelníci V městě jsou ti mladí páni vypálení kostelníci
– jinak se tam láska jeví nežli u nás na vesnici – překypují dvorným mravem, v lásky víru kolotavém líbat znají na raménko, ručku, v ústa, vlasů kštici. Tak se páni v městě baví. – Jiný kraj má jiné mravy – jiné mravy, jiné písně, jinak poznáš milující: bez otázky vrchol lásky objeví se u pomlázky – srdce najdeš u nás na vsi na každičké okenici. 50

XXI.
Modré oči, růžná ústka, čílka běl a rusý vlas – Modré oči, růžná ústka, čílka běl a rusý vlas –
představy ty v mysl moji vždy se vrací zas a zas. Tak mne zmátly, jak bych přebral drahocených révy šťáv, v lebku moji sezvaly se steré tužby v hodokvas. Srdce buší v nepokoji, ve zlé chví se předtuše; všaktě dáno mocné vášni bez obrany na pospas. V objetí mém, má panenko, za ty viny chtěj se kát, polibky se vyzpovídej ze svých hříchů, pokud čas. 51

XXII.
Hola, hola – chaso z kola! – Jak to víří, jak to víří, Hola, hola – chaso z kola! – Jak to víří, jak to víří,
však jste lehká, má panenko, jako pýří, jako chmýří, ňádro plné, dech váš žhavý co mi šeptá, co mi praví? – že ta láska, vášeň vášní, nejdivěji v tanci hýří. Hola, hola – chaso z kola! – Ani ďas nám neodolá; jinak strhnem krčmu celou v závrať, pilíř po pilíři, předhoníme ručej hudby, rozbijeme pouta sudby – pak nás v letu nedohoní bolu křídlo netopýří. 52

XXIII.
Jak čarovně zrak tvůj hoří, jak čarovně zrak tvůj plá – Jak čarovně zrak tvůj hoří, jak čarovně zrak tvůj plá –
má rozmilá, jak jsi krásna, má rozmilá, jak jsi zlá. – – Má rozmilá, jak jsi krásna! Jak čarovně zrak tvůj hoří, kdo sčítat můž vděky tvoje a kdože jim odolá?! Mé srdce je choré láskou a duše má touhou stůně, mé srdce je láskou choré a duše má teskna, mdlá. Ta touha, ta vraždí, týrá a srdce mé zmírá, zmírá, mně bludičkou zrak tvůj hoří – – má rozmilá.rozmilá, jak jsi zlá. 53

XXIV.
Povídala,Povídala má panenka, že co bylo, není víc, Povídala,Povídala má panenka, že co bylo, není víc,
že z té naší lásky mladé není nic, achach, není nic; že to srdce oblouzené rozumu se nezeptá, že chci jinak panímáma, kmotr, kmotra, teta, strýc. Povídala má panenka, abych hlavu nevěsil, že je děvčat jako máku, na tisíc, ba na tisíc: aby prý mi neukáplo do srdéčka hořkosti, že mne pozve má panenka na veselku za měsíc. 54

XXV.
Proč vám nach, panenko, do tváří stoupá, Proč vám nach, panenko, do tváří stoupá,
ptám-li se, nejste-li v líbání skoupá? – „Panáčku, všetečka ostrouhá kolečka, zvědavý těšínská jablíčka loupá. V líbání můj milý vždycky si popílí, prchaváť rozkoš se na křídlech houpá. – Kdož může spočítat hubiček vodopád! – láska je na počty drobátko hloupá.“ 55

XXVI.
Hledej, když tě srdce bolí, pětilístek jetele, Hledej, když tě srdce bolí, pětilístek jetele,
zléčiť smutek jakýkoli pětilístek jetele; ochranným je talismanem pro ty, kteří dřevce tříští, na rozkvetlém lásky poli, pětilístek jetele; divnou mocí vyhledá zas, když juž bloudíš, štěstí tvoje, jako ptáče, ulétlo-li, pětilístek jetele; ba juž tehdy nalezeno štěstí tvé, když milá s tebou ruku v ruce hledat svolí pětilístek jetele. 56

XXVII.
Vesele cinkají dukáty zlaté – Vesele cinkají dukáty zlaté –
panenko, povězte, kolik jich máte? – – Dukátů na šíji vábný lesk opíjí, mnohého ošálí, mnohého zmate; srdce jich nevidí, však rozum ošidí – dobře to uvažte, nežli se vdáte. Pozdní je pokání, lásce kdy odzvání, lásce kdy odzvání dukáty zlaté. 57

XXVIII.
Hezká jste, panenko, hezká i mláda Hezká jste, panenko, hezká i mláda
a hocha švarného máte prý ráda, nejde vám z hlavy – je-li ten pravý, cikánka ze dlaně předobře hádá. Šuhajík mnohý brousí si nohy za pěknou panenkou, hubinky skrádá, za nos ji vodí, s jinými chodí – a při tom o lásce písničky skládá. 58

XXIX.
AchAch, což si panenky teskně žalovaly, AchAch, což si panenky teskně žalovaly,
že nyní mládenci v lásce nejsou stálí, že věrnosť děvčete na trní rozkvete, rozkvete – šuhaji vody nezakalí; neb láska šuhaje rozplyne, roztaje jako sníh březnový vzácný, netrvalý: sliby jen zaseje, vítr je rozvěje a smutná panenka klidí samé žaly. 59

XXX.
Věř, z lásky-li ti chudé Věř, z lásky-li ti chudé
jen žalosť v srdci zbude: co ztrpčilo ti lásku, snad jiným v rozkoš bude. Je láska divná píseň, jež v sluch ti zvoní všude – ji všichni šumaříme, však každý jinak hude. 60

XXXI.
Když rozum káže: „pomalu“, tu srdce velí „v před“; Když rozum káže: „pomalu“, tu srdce velí „v před“;
když rozum velí k rozvaze, ždá srdce v smělý let: je srdce žáče nemoudré a rozum kantorem, – čím je mu zápal nadšení, čím citu skvělý vznět?! Ve sporu věčném věru jsou, však přec je sblíží los: když Eros pružný napne luk, tu oba želí v sled. Máť lstivé bůže střely dvě: z nich jedné srdce v terč, pak druhým šípem rozumu do paty střelí hned. 61

XXXII.
Jak jsme tu mladí, přátelé, a bujaří a veselí, Jak jsme tu mladí, přátelé, a bujaří a veselí,
jsme spokojeni s životem, když vína Pánbůh nadělí, když vína Pánbůh nadělí, je troškem lásky osladí, neb láska trudy vyhojí a víno rány zacelí. – Jak jsme tu mladí, přátelé, tak sestaráme po letech, a srdce naše osvědní a hlava naše pobělí. To víno, to nám zůstane, u upomínky – – o ty snad, když vetešník jich nekoupí, pak básníci se rozdělí. 62 OBSAH. str. Paní hospodská:
Věřte, paní hospodská3 Znám mladou paní hospodskou4 Já číši na ráz vyprázdnil5 Ta láska, ta nezná dlouhých slov6 Já, krásná Hebe, říkával jsem vždycky7 Když ta číše zvoní, zvoní8 Oh, krčmář je liška podšitá9 Švarné dítě, tmavozraké10 Když se hněváte11 Mně na srdce láska ťukala12 Nám láska je písničkou, přátelé13 Přátelé! V života kolbišti14 Na dluhy nudná vzpomínka15 Peníze jsi, brachu, zmařil16 Dav mnil, že dost proň učiní17 Až po zlé životem pouti18 „Buď proklet člověk“ – Pánbůh děl19 Hlučno kolem20 Sklenky, číše překoceny21 Je víno oheň tekutý22 Hoj, paní hospodská, k čemu si stýskáte23 To stáří je mrzutá písnička24 Ten sudiček dar teď proklínám znovu25 Já věru se stydím, neb zvlhl zrak26 Já odcházím do světa27 Epilog28
Problém lásky:
Jak jsme tu mladí, přátelé31 O lásce kdo mrhá slovy32 Srdce ti zahřeje milostné psaníčko33 Za nocí lunných34 Noc letní, ta králka krasavic35 Jedněm stříbro v hrdle zvučí36 Jak Vestálka hlídej svatý žár37 To věřte, moji zlatí38 Loďka jest39
[63] Str. RadRád za soumraku40 Žár očí jejich postihl jsem v letu41 Ba nevěřím tvým slzám42 O rozumím Faustu43 To vybraná byla společnost44 Ba více se verše přežily45 Jste věru, milostivá46 Jak skřivan v poli47 Milující hody strojí48 Velké roztoužení49 V městě jsou ti mladí páni50 Modré oči, ústka růžná51 Hola, hola – chaso z kola52 Jak čarovně zrak tvůj hoří53 Povídala má panenka54 Proč vám nach, panenko55 Hledej, když tě srdce bolí56 Vesele cinkají dukáty zlaté57 Hezká jste, panenko58 AchAch, což si panenky teskně žalovaly59 Věř, z lásky-li ti chudé60 Když rozum káže: „pomalu“61 Jak jsme tu mladí, přátelé62
E: tb; 2007 64