BÁSNĚ
Pro útlou i dospělejší mládež.
Vydala Emilie Zelenková-Geisslová
v Jičíně.
1915
[1]
Tiskem F. Návesníka v Jičíně.
[2]
Několik slov předmluvy.
Vydávajíc tuto knížečku svým nákladem a odevzdávajíc ji české veřejnosti, mám za to, že konám pouze svoji povinnost a splácím nepatrnou částí bezpříkladnou sesterskou lásku zvěčnělé Irmy. Básně ty byly totiž nezapomenutelnou mojí sestrou Irmou sepsány pouze pro mne k různým příležitostem významným, hlavně k jmeninám.
Když přišla jsem co děvče (asi 10leté) k jasnému vědomí jakého genia mi Bůh daroval co moji sestru, vyžádala jsem si od Ní, jednou pro vždy k takovýmto památným dnům, co pravidelný (a nejmilejší) dárek, plody Jejího ducha. Bývaly různých forem: básně, povídky, pohádky a t. d.
Pro tentokrát vybrala jsem několik – po mém skromném soudě – těch nejkrásnějších básniček, jež byly určeny měmně a 10 později mé dceři Vlastě. Poslední čtyři z této sbírky
3
byly věnovány mně k mým veřejným koncertním vystoupením. Neuvádím tento fakt zde snad z vychloubačnosti, nýbrž pro poznání, jak vášnivou ctitelkou hudebního umění zvěčnělá Irma byla a jak poctivou snahu vážně pojímala. Nejposlednější z nich věnována mi byla ke dnu, kdy jsem se začala hře klavírní učiti. Básní k takovýmto příležitostem nalézá se v Její literární pozůstalosti ovšem mnoho, nicméně uznávám, že svojí určitou tendencí a zvláštní intimností nehodí se k uveřejnění.
Doporučuji knížečku tu české mládeži, by z ní čerpalo nadšení pro život, který teprve začíná žít pro poznání ušlechtilé a pro vše krásné, vroucně zanícené čisté duše předčasně zesnulé Irmy.
V Jičíně, v červnu 1915.
E. B. Zelenková-GeisslovaGeisslová.
4
(Emilii.)
Štěstí a utrpení.
Kolem pilné v poli ženy
klusal komoň upěněný,
sledována sluhů vojem
bledá dáma pod závojem.
Žena prací zrůžovělá
s věncem potu kolem čela,
ale s klidem v jasném zraku
zírá časem do oblaků.
Paní bledá s dumnou skrání
s komoně se dolů sklání,
snímá zlatou jehlu s hlavy –
za hrsť vonné polní trávy.
V trávě mnohá kvítka rudá –
mnohdy šťastnou žena chudá,
paní sčítá v kytce chrpy,
sčítajíc co let již trpí – – –
5
Cena ženy.
V rozvalech hradu slavného
nad keřem plané růže
toužila žena: „žeŽe nejsem
čítána raděj v muže!
Zbraní bych vlasti bránila
dobré Tvé právo staré,
až by Tvé žití okřálo
v svobody vesně jaré.“
Skutáliv se k ní kámen, děl:
„neplňNeplň čas sny, však činy
v dětech svých k chloubě národa
vychováš zdárné syny“.syny.“
6
Na hřbitově.
Byl večer letní, plný vnad
i planul kouzlem odevšad
a dýchal vůní snivou,
stoup měsíc nad skal vroubení
a stříbrné své třepení
táh doubravou a nivou.
Zeď kolem hřbitova,
a za ní zdoba myrtová,
a drobné sněžné květy;
v jich středu růvek zelený,
a nad – památník kamenný
ční javor sedmiletý.
Krok šustí – dívka mladičká
tam kleká na rov bratříčka
a naříká a pláče.
„Už sedmero je tomu letlet,
co navždy opustil Jsi svět
jak v jeseni les ptáče.
7
Já nemám bratra, soudruha,
i myslím někdy uboháubohá,
žeť lépe v zemi spáti –“
tu zachvěla se potichu; –
kdes ve květném tu kalichu
k ní hlasové dí svatí:
„Vstaň, jdi a pracuj pro všecky,
Tvůj žal byl příliš sobeckýsobecký,
Ty musíš zapřít sebe;
pak v jemné péči o jiné
čas tichounce Ti uplyne
jak mráček modrem nebe.“
8
Pohřeb na moři.
Křídly racků ovívána
šedá skála trčí z moře,
pusta večer za soumraku,
pusta v ohni raníranní zoře.
Naslouchá, jak vlny bouří,
tepouce ji divě v boky,
zřízří, jak chmuří se neb jasní
obzor nebes modrooký.
V moři zpěv i pláč i jásot,
jindy hněvně zasyčí to –
moře velké, moře dálné,
co v tvé hloubi tajů skryto!
Pod skalou se houpal koráb
stožárem se štíhlým chlubě,
temným hlasem žalmy pěli
černí muži na palubě.
9
A pak s lodě přehodili
jakous hmotu s děsným vzkřikem – –
nad ní vlny zavřely se
na věky tím okamžikem.
Zemřel dalek země břehů,
pohřben ke dnu, aniž ví to;
moře velké, moře dálné,
co v tvé hloubi tajů skryto! – –
10
Cherubové nad žalářem.
Rytíř Svatobor spal v žaláři,
písmo útrap vryto ve tváři,
ale klidklid, jenž z tahů vyzírávyzírá,
útěchu proň velkou zavírá.
Jitro hledí svitem růžovým
v temno kobky okna mřížovím, –
úsměv na vězňových těká rtechrtech,
ač spí na rezavých okovech.
Drsný šat i pouta z železa
dlouhonohý pavouk přelézá,
pokojně se vlní spáče dech
v létajících prášků atomech.
On jest nevinen! V tom vědomí
úžas před žalářem oněmí;
v kobku cherubů se sletěl šik,
Svatobor je rek, je mučeník.
11
(Vlastě.)
Domov.
Vlašťovičky, vlašťovičky!
dobře je vám u matičky,
u tatíčka doma,
v teple pod křídloma.
Dospějete. V ranní zoři
jednou vydáte se k moři,
mnohým na té pouti,pouti
jest vám zahynouti.
Jen vyvy, silné, zvítězíte,
dálné světy uvidíte,
vrátíte se zpátky
v starý domov sladký.
12
Hovory.
Milé moje spolužačky,spolužačky
mají každá jiné hračky,
při tom v smíchu nebo plačky
jedna s druhou štěbetá
jak kolečka rozjetá.
Já si také hraji ráda,
z hraní dětský svět se skládá,
lepší, nežli křik a váda,
ale s kým si povídám – – ?
Mám-li vyzraditi Vám?
Ať si kdo chce, co chce říká,
že zní krásně, neb jen kviká,
trojnohého společníka,
klavír ráda slýchávám,
hraji-li, on mluví sám.
13
Pohovění.
Houpačka, luzná jak předtucha,
na levo, na pravo kývá.
Amorek dívence do ucha
šeptá, že Lenoru mívá.
Raději běhati, skákati,
nežli se klátit tak líně,
práce Ti ručičky pozlatí,
otevře bohatství síně.
Pravdu máš, Amorku buclatý,
nade vše cenná je práce,
já se jen proletím s ptáčaty,
já se jen pohoupám sladce.
14
Praha.
Mám ráda Prahu královskou,
to zlaté srdce Čech,
kde soustředí se země ruch,
a zájmy obcí všech,
kde hody slaví umění,
kde vysoké je učení
a mluví všechno kamení
o slavných činů stech.
Vždyť sama kněžna Libuše,
jak dávná praví zvěst,
velebnost Prahy viděla
v oblacích božích kvést,
sto věží z mlžin vyvstává,
zní zpěvem kraj i doubrava
a zlatá zář i krvavá
až k výším stoupá hvězd.....hvězd...
15
Sůvičkám je zima.
Sůvičkám je zima! Co se děje?
Vítr lesem rejdí, chladně věje.
Sedral všecko listí, shodil dolů,
ptáčata se choulí – trpí spolu.
Svítalo, když z lupu přišly obě,
sedly na větev, by zdřímly sobě;
mají peří – to je pocit sladký,
a jsou dvě, – tak dobré kamarádky!
16
Naděje.
Léto prchá! Srdce bolí,
dojata jsem hluboce,
jen ta naděj’ těší trochu,
že zas budou Vánoce.
Přijde švarný Šediváček,
hojnost darů v náruči,
loutku, čiču, kravku – straku
– ovšem která nebučí.
Šicí stroj bych chtěla míti,
vždyť mám šíti na panny,
přinese ho Šediváček,
od Ježíška poslaný?
17
Jako děti.
Závějemi jako duch,
přijechala „ťuch“ „ťuch“ „ťuch“,*)
stanula a zahvízdala,
velkou radost na jev dala.
Tak i statní jonáci,jonáci
zavýsknou si po práci,
tak i dítě po úkolu,úkolu
poskočí si kolem stolu.
*) lokomotiva.
18
Pomalu.
Vyrosteme, budem velcí,
dospějeme na „kosa“,
budem páni velkomožní,
chytíme si – lososa.
Vybudujem – vzdušné zámky,
pokoříme celý svět.....svět...
Ach ne! pýcha pád předchází,
v bryndě bychom byli hned!
19
Lilie.
Anděli, ach jak jsi krásný,
jak Tvá křídla sněhem svítí,
kéž jsem jak Ty čistě bílá,
tělem, duší, celé žití!
Srdce jako růže hoří,
duše z uměn zdrojů pije;
není zjevu krásnějšího
nad Tvé sestry nad Lilie!
20
Způsobné kočičky.
I.
V krásném sadě na lavici
sedla Mňaucka, Čiča s Micí,
a jak páni přemoudří,přemoudří
tudy šli dva kocouři.
Prvý monokl má v lesku,
druhý mžourá po nich v stesku,
čeká, zda se pozvednou,
zda se po nich ohlédnou?
Mňaucka čte a Čiča plete,
Míca, poupě pololeté
knížku drží v pacinkách –
mysl kdesi ve hvězdách.
Do svých zájmů zahloubány,
nechaly jít s dlouhým pány;
čul jim nosík maličký,
že jsou mravné kočičky.
21
II.
Koťátko ušatéušaté,
napij se mlíčka,
třeba že nikdy ti
nezrudnou líčka,
přec budeš krásné,
zorničky jasné,
srst jako aksamit,
budeš se dobře mít!
22
III.
Lidičky, znáte-li
kočičku rezatou?
krátký má ocásek,
hlavičku kulatou
a víte – ona je naše!
Před každým utíká plaše.
Třeba že dosavad
nechytá myšiček,
přece ji rákoska
nebuší v kožíšek,
myška se pokuty dočká,
až bude z koťátka kočka.
23
Příležitostné.
18 2./IV. 87.
I.
Ta chvíle štěstí paprskem je v tmách
Ta chvíle štěstí paprskem je v tmách
a růží v poušti, písní v němotě,
je božstva pohledem do říše tvorů –
– my díváme se v dumách, nehnutě
a s okem zaroseným na ten div,
a duše naše díkem jásá,
neb vše nám nahradí ten sladký mžik,
v němž plane božství, květ a krása.
24
18 24./XI. 87.
II.
Zní melodie sladce mohutná....mohutná...!
Zní melodie sladce mohutná....mohutná...!
I zdá se mi, že duše umění
jak Bůh se vznáší světem všednosti
a mořem bolův plným úpění
a sirou, pustou pouští našich vin
i mrazným krajem těžkých sklamání
– ten Bůh, jenž láska byl a bud vždy,
jenž všední noc nám mění v svítání,
klam ve vítězství, v jásot utrpení,
a tak se vznáší kol, mír na čele,
a na rtech svatý úsměv odpuštění!
25
18 1./IX. 79.
III.
Bůh koná dosavád Svých velkých zázraků
Bůh koná dosavád Svých velkých zázraků
v tom zemském našem kraji,
když jeho milosti k nám vzplanou z umění,
neb nástroj rozehrají.
Kdož bloudí mořem běd, jím náhlý zvuků proud
je maják zlatorudý,
jímž šero setřesou jak harfou Davida
Saul král své těžké trudy.
Když úpal všednosti cit krásy hubí v nás,
že klesáme až k zemi,
proud zvuků skropí nás jak rosa přečistá
ve stínu pod větvemi.
Má v hudbě vůdkynivůdkyni, kdo hledá Božích stop,
jak slavík houští dumné,
když hudba zazvučí, on vyzná v jásotu –
„hleHle krása – Bůh je u mne!“
26
18 20./III. 86.
IV.
Již růže pučí, skřivan hlaholí,
Již růže pučí, skřivan hlaholí,
vzduch fialkově počal z hájů vát,
již sedmikrásky klíčí pod sněhem
– v tom jásotu, i Ty – věř – máš se smát
a pět a hrát. –
Je komponistkou velkou příroda
a k účasti svět celý umí zvát,
v těch ptačích koncertech zní lahoda,
a síla hřmíhřmí, kdy počnou lvové řvát,
Ty bez výkřiku v nich se budeš smát,
a budeš hrát.
27
Ty víš, že soulad tmel je života,
že v písních lze mu rajskou vnadou plátplát,
i když se blíží bouř, jež hukotá,
i štěstí kvete-li, v němž zrak se bude smát,
tak budeš hrát.
O hraj! Tou písní čarovnoučarovnou,
již láskyplná hruď jen může dát
a smířit hádku protiv nerovnounerovnou,
sten umlčíš, Ty v něm se budeš smát,
kdy budeš hrát!
E: až; 2002
28