Penelopa (1931)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
TERÉZA DUBROVSKÁ PENELOPA
V PRAZE MCMXXXI
[3] ÚVODEM.
Není vhodnějšího názvu pro psychologii těchto sonetových písní nad „Penelopu“. Tato Psyché-Penelopa, věrně čekající na Erota-Odyssea, jenž zmizel v nekonečných dálkách, ale v paměti stále jej třímající, rozsvěcuje do temna útlý, chvějný kahanec, a slabé, bledé ruce jej zdvihají, aby osvítily toho, kdo nepřichází, ale jenž přijíti musí... Básnířka napsala ještě jedno drahé jméno v závěru svých poesií: „Sapfó“. Milenec jejích veršů není fantomem, ač má všechno jeho třpytivé, mihotavé kouzlo. Pročtete-li a prožijete-li tyto sonetové písně, zjeví se vám milenec v určité podobě. A to proto, že jest poesie tato opravdu procítěná a prožitá, třebas resignovala na přesné popisování reality, třebas volila antickou stylisaci, ač je v svém základě čistě dnešní, živě krvácející a přítomně bolestná. Psychickému obsahu našla básnířka „Penelopy“ úměrnou formu, zvolivši sonet. Ale poněvadž má sklon k čisté písni, její sonet se rozzpíval křišťálovými melodiemi a nabyl místy lahody medových [5] pláství. Proč jen mi při lektuře stále připadala na mysl forma Sapfina, ač se stal sonet všem básníkům ochotným se zpovídati,zpovídati drahým, od Danta přes Shakespeara a přes Barettovou-Browningovou až po Oscara Wilda? To činil psychický obsah, jenž zvučí stále touž antickou melodií lásky, jako mořská mušle uchovává stále touž melodii hučícího příboje. Miluji úvodní sonet „Penelopy“. Je v něm verš, jenž je krásným psychologickým obrazem: „Své myšlenky jak lodní plachty vedu...“ Ano, to je styl básnířčin. Rozstírá myšlenky jako plachty ve větru. Její sonety mají leckde fantasmagorickou hru plujících oblak, jež jdou v dáli, v nekonečnou baudelairovskou dáli, někam jinam, kamkolivěk, mimo svět... Básnířka „Penelopy“ je čistý, absolutní lyrik. Netváří se záhadnější, než je, nemiluje pózy, dává se tak, jak je. Nezpívá po nikom, zpívá vlastní notou. Našla celý svět, celý život, celý vesmír v úzkém jezeru očí milencových. A zhlíží se v něm, v jeho zelenavém kouzle, jako antická nymfa, která vyšla k vodám z hlubokých, nedotčených, původních lesů... Jiří Karásek ze Lvovic.
[6] PENELOPA
[7]
1
Jak Penelopa přadeno své předu – Jak Penelopa přadeno své předu –
 do dálky hledím v obzor zatemnělý, na moři pluje hrdina můj smělý, kde slunce vychází v tom mračném středu. Své myšlenky jak lodní plachty vedu tam, kde se úsvit chvěje zrůžovělý, kde kapky rosy na stráně se schvěly a prozářily čistý křišťál ledu. Má žhavá touha všechno obejímá, jak orel pyšně letí do oblaků, že z odvahy té duši závrať jímá. Svět, život, vesmír, budoucnost svou celou, vše vidím v hloubi předrahého zraku jak záblesk slunce svítat nocí stmělou. [9]
2
Nic nechceš vědět: kdo jsem, z kterých krajů Nic nechceš vědět: kdo jsem, z kterých krajů
 má duše přišla letním večerem, zda z luhů jižních, stínem luzných hájů neb z mlžných dálav pustým severem? A neptáš se mne: kouzlem jakých tajůtajů, pták tažný, spočinula v sadu Tvém, kde bloudívala, v kterém z božských rájů, neb nad propastmi vzlétla azurem? A z večera, když v dálku nedohlednou do temné noci upírala zrak, kde slunce zapadá a žhavé mraky šednou – Kdokdo tušit moh’, že setkáme se jednou? A přec má duše čekala Tě tak! Že přijdeš, věděla, než hvězdy zblednou! [10]
3
Přijď ke mně, pospěš, čekám dlouho na Tě, Přijď ke mně, pospěš, čekám dlouho na Tě,
 Tvá věrná družka, předu vlákna svoje, je širé moře potopeno v zlatě, a rybářek tam krouží bílé roje. A bárky plují, nebe v modrém šatě hvězd čarokrásných přechovává zdroje, den hasne, západ tone ve šarlatě, a žhavou touhou zmírá duše moje. Je svaté ticho, ve snu leží kraje, a nad zálivem peruť noci vlaje, kde žhavé slunce v rudých mracích mizí. A večernice zářící a bílá jak Venuše tam z pěny vystoupila – já věrně předu jemnou svoji přízi. [11]
4
Já hloubku života jsem nechápala, Já hloubku života jsem nechápala,
 že přijde ke mně, netušila ani, u horské studny žíznivá jsem stála a nesvlažila horkých rtů a skrání. Má duše kdesi sama bloudívala tím šerým tichem kolem holých strání, kde bolest stála němá, neskonalá, a těžké mraky pluly v šedi ranní. Jak tažný pták, jenž kde by spočal, neví, od větve k větvi letí, nezná místa, až zázrakem se tichý přístav zjeví. Mně zjevily se čarovné ty kraje, tam studna kyne mi tak jasná, čistá a těžký plod, jenž v stínu stromu zraje. [12]
5
Žiji, čekajíc zde Tebe, milý, Žiji, čekajíc zde Tebe, milý,
 nebe dalo mi Tě v žhavém létu, myslela jsem, že již nemám síly, abych stihla kynoucí mi metu. Z tebe rostu, vím to v každé chvíli, zdroji života! A z Tvého retu žíznivé se rty mé napojily, duše sílu vzala z Tvého letu. S Tebou jdu a domov Tvůj mně patří, země Tvá je mojí zemí rodnou, sestry Tvé jsou moje a Tví bratři. A v tom zlatém slunci, v jasu moří úrodu zřím svoji, láskou plodnou, jež tam jako maják v temnu hoří. [13]
6
Jsem jako břečťan, ovíjím Tě úže – Jsem jako břečťan, ovíjím Tě úže –
 Tys lípa košatá, jež v slunci stojí, jsem jeden květ té něžné bledé růže, jsem malý list té skvoucí krásy Tvojí. Jsem snivá tak – Ty odvahu máš muže, jenž neleká se nebezpečí v boji, co něžná ruka má Ti dát jen může, čím žhavou touhu duše Tvojí zkojí? Zřím ve Tvém sadě vavřín vykvétati, a nad Tvým čelem jasné hvězdy svítí, a zlaté slunce skráně Tvoje zlatí. Zřím cestu Tvoji, kterou moře třísní – co dát Ti mohu? Dám Ti svoje žití, jsem jako břečťan, ovinu Tě písní! [14]
7
Já miluji Tě! Kulturu Tvou jižní, Já miluji Tě! Kulturu Tvou jižní,
 již mlékem z prsou mateřských Jsi ssál, Tvé srdce dobré, jež své vede bližní, Tvou odvahu, v níž tkví Tvůj ideál. Tvou lásku k vlasti, která krutě žízní po oddechu, jejž večer by jí dal, a věnčí laurem bohatost Tvých sklizní, v nichž jasný záblesk večernice vzplál. Já miluji Tvé bohatýrské touhy, Tvé úsměvy a zadumaný zrak, Tvé myšlenky a gesta, stín Tvůj pouhý. Tvou sladkou píseň, která nocí zvučí, Tvou hrdou duši a přec něžnou tak, že v lásce věřit životu mne učí. [15]
8
Pozdraven buď, pěvče, jménem Božím, Pozdraven buď, pěvče, jménem Božím,
 požehnána úrodná Tvá léta! Na Tvé cestě mezi trnem, hložím, nechť Ti rudá růže žhavě zkvétá! Z písní svíjím věnec, než jej vložím v jasu slunce zjasnělého léta na Tvůj práh jak před palácem dožím, kde, můj králi, čeká Tvoje četa. Pozdraven buď, pěvče,pěvče slávské slávy! Proud se valí hučící a dravý, slunce vstává nad vodami Baltu. A Tvá píseň letí od Adrie, jako srdce zvonu zvučně bije, k NevěNěvě letí stepí přes Krym, Jaltu! [16]
9
Ztiš se, má duše, nic to platno není, Ztiš se, má duše, nic to platno není,
 jsi jak ten pták, jenž ve své kleci zmírá, jen otlouká si křídla ve vězení, a hebké peří se svých prsou sdírá. Kraj probouzí se v světlé kráse denní a v zlatém jasu leží pole širá, a slunce líbá moře v usmíření, dech věčný vane kolem všehomíra. Tvá láska, touha, uvěznění ptáci, v ty kraje daleké, věř, nedoletí, kde slunce žhavé nad mořem se ztrácí. Kde k spočinutí čárné zvou Tě kraje, kdos toužebně Tě sevře do objetí, a zlaté brány otevrou se ráje. [17]
10
Když ráno vzbouzím se, můj příteli, Když ráno vzbouzím se, můj příteli,
 má první myšlenka se nese k Tobě, můj první pohled snivý, nesmělýnesmělý, ten patří Ti, můj drahý, v ranní době. A písně moje jako pocely se nesou modrou dálkou v sladké mdlobě, by v objetí Tě vroucně sevřely a zlíbaly Tvé drahé oči obě. Pak lehce, aby nezahnaly sen, se svinou jako křídla sněhobílá, jež v kolébku mi dala dobrá víla. A potom, když se zbudí drahé oči, zpět ve svém letu nad mořem se stočí, tak potichu, když vzchází bílý den. [18]
11
Jsi jako krásná kniha, v které čítám, Jsi jako krásná kniha, v které čítám,
 když probouzím se ze snů a svit denní, Tvou sladkou píseň, letním jitrem vítám, jež vroucně zpívá při mém probuzení. Když pochybností krutou se tu zmítám, to ráno vzchází jako usmíření, nic osudu již svému nevyčítám – v ten přístav pluji, nad nějž jistších není. Jak plavec loď svou vedu v ona místa, kde v modrých vodách klenba nebe čistá a skvoucí azur s vlnami se snoubí. Mé oko pátrá v tajemné té hloubi, jak v knize čtu a krásy objevuji, v ten klidný přístav v zlatém slunci pluji. [19]
12
V tom požáru, jenž vzplanul nad západem V tom požáru, jenž vzplanul nad západem
 a žhavě hoří dlouhá čtyři léta, jak lidská pochodeň své ohně metá, my setkali se v skvoucím létu mladém. Já šla jsem pouští, a má duše ladem v snu ležela tu jak zem neosetá, jí družkou bolest byla, zima kletá nad žitím stála, zmrzlým vodopádem. Tam písně ztichly, mrtvo bylo kolem, v mém sadě náhle nad okvetlým stvolem noc svoje křídla černá prostírala. A tu Jsi přišel – a v mém žití stmělém se převalilo moře v jasu skvělém, a hvězdná klenba v oblacích se vzňala. [20]
13
To velké ticho duši moji tíží To velké ticho duši moji tíží
 a na má prsa lehá těžkým snem, tam, kde se v šeru cesta naše kříží, dnes přešel smutek pozdním večerem. A temným okem v okna moje vzhlíží, a jeho řízy ovívá mne lem – a osud čeká – někdo se kol plíží... a propast tmí se na dně v srdci mém. Tou dlouhou nocí hlubokou a temnou jde ke mně tiše, přátelí se se mnou, mé ruce tiskne rukou vychladlou. Pak důvěrně si k mému stolu sedá, mou těžkou hlavu unavenou zvedá, a duši laská umořenou, mdlou. [21]
14
Dnes ovála mne Tvého ducha křídla, Dnes ovála mne Tvého ducha křídla,
 a povznesla mne čaromocí svou v tom smělém vzmachu – krev mi v žilách stydla, když vzletěla jsem modrou dálavou. Tím svěžím ránem, tam, kde krásy vřídla, ten žhavý pramen žití, věčnem vrou, kde slunce skvělá, zlatoskvoucí zřídla – svit hvězdný září jasnou oblohou. Kde život s věčnem v slavné hymně splývá, a duše žasne nad tou velebou, kde není smrti, láska všechno smývá. Kde v čaroskvoucím jase nad oblaky se celá věčnost shlíží před Tebou, a vesmír celý – nebe, slunce, mraky. [22]
15
Ó, Bože můj, to náhlé štěstí skvoucí Ó, Bože můj, to náhlé štěstí skvoucí
 má duše sotva může unésti, jež přišlo ke mně snivou písní vroucí a z říše báje čárnou pověstí. Přes horské stráně, mořské vlny dmoucí tím nočním šerem v ticho rozcestí se sneslo ke mně, v sady moje mroucí a poručilo Vesně: rozkvésti. Má duše snivá zírá v okouzlení na svěží krásu, která svítí tam, na modré vlny moře, jak se pění, Nana květy snící v sladkém roztoužení, na hvězdy, jimiž vzplanul nebes chrám – – mé srdce chápe: přišlo vykoupení! [23]
16
To bylo setkání! Má touho, zbledni, To bylo setkání! Má touho, zbledni,
 mé srdce, ztiš se v tluku bouřlivém, tak znenadání v žhavém odpoledni my setkali se náhle v štěstí svém. Když sjede blesk – a kraj se nerozední, a žhavá bouře táhne večerem, tak němí stáli jsme, a slova všední jen řekli jsme si tiše zprahlým rtem. A chladně, cize dali jsme si ruce, tak udýcháni, zmatek na líci – pak rychle kamsi šli jsme ulicí, a srdce naše zachvěla se v muce, když jsme šli dál – v nás chvěl se úžas, div, že nenašli jsme sebe v žití dřív! [24]
17
A pak Jsi přišel, u mých dveří stanul: A pak Jsi přišel, u mých dveří stanul:
 „Zda vstoupit smím?“ hlas Tvůj se něžně ptal, mou ruku zlíbal Jsi – vzduch oknem kanul a vůní z moře tvář nám ovíval. A ke mně used’ Jsi – a zrak Tvůj vzplanulvzplanul, když z Homera Jsi verš mi předčítal, v mé mysli obraz – čárný přelud tanul, z vln ostrov zdvih’ se, štíty strmých skal. Já seděla jsem tiše naslouchajíc jak v snu, a bála jsem se vydechnout, a hleděla jsem na Tě, dech svůj tajíc. A v chvíli té, když jsem Ti naslouchala, jsem cítila, že zbavena jsem pout – kol Tebe křídla Geniova vála. [25]
18
Pak ztich’ Tvůj hlas – kol těžké ticho bylo, Pak ztich’ Tvůj hlas – kol těžké ticho bylo,
 a v nebi paprsk has, a zmíral den, a v komnatě se náhle sešeřilo, stín v naši duši leh’ si jako sen. Náš zrak se střetl: co nás přiblížilo v té chvíli jedné blíže k sobě jen? Tvé rty se ptaly: „Smím?“ Ó, lásko, sílo! Zrak hleděl na mne toužně rozechvěn. V mém oku plachá otázka se kmitla – „Smím políbit Vás?“ pravil Jsi mi pak, „Vši odvahu jsem ztratil“ – jiskra chytla – „Má duše nad vše odvahy si cení“ – Tu objal Jsi mne, „když je tomu tak, já zlíbám Vás!“ A dals mi políbení. [26]
19
A pak Jsi prosil: „Ne, ty drahý můj!“ A pak Jsi prosil: „Ne, ty drahý můj!“
 jsem řekla. Smutno bylo mi a k pláči, když na Tvé líci žal Jsem zřela Tvůj, mně bylo jako zoufalému hráči. „Nuž s Bohem,“ děl Jsi – „Bůh Tě opatruj“ – zřím stále stín Tvůj, jak tam s Tebou kráčí... Buď smírný, větře, mírně v plachty duj! Loď v přístavu se zvolna kolem stáčí. A na hladinu tichou hledíc moře a nad níž skvěl se první zoře svit, jsem cítila: žít není,není trpět hoře. Tam na palubě mával šátkem kdosi, já poznávala, že je krásné žít a vzdát se lásce, když Tě o to prosí. [27]
20
Jak v lesní tůni se má duše snivá Jak v lesní tůni se má duše snivá
 v tom šeru ve Tvé duši zrcadlí, jak oko luny, jež se listím dívá, a leknín bledý, jeho půvab mdlý. Jak bílé hvězdy, když se připozdívá, jež na dno tůně s oblak napadly v tom lesním tichu, které rosu svívá na květný kalich žárem uvadlý. A v zrcadle tom čistém, křišťálovém, jež, čárné oko, leží přede mnou, svou duši vidím vstávat v rouchu novém. Je obrozena Tvojí láskou vřelou, a zachvívá se tuchou tajemnou, jež dal jí život, napojiv ji celou. [28]
21
Jak Cesar skvosty Servilii bys mi dal, Jak Cesar skvosty Servilii bys mi dal,
 jen kdyby královstvím Tvá říše byla, Ty její vladař mocný, slavný vůdce, král, Já Tvoje milenka tak přespanilá. A perlami bys šíji moji obsypal, k mým nohám zlato složil – tak jsem snila v té letní noci vlahé, v níž se blankyt vzňal, a hvězdná záře s azurem se slila. Nech si své skvosty, zlato, perly své si nech, a všechnu slávu, jež Tě obestírá. Já chci Tvůj úsměv snivý, oka Tvého žeh. Tvou lásku vřelou, srdce tep a žhavý dech, jež planety a hvězdy všehomíra mé snivé duši dala v čáruplných snech! [29]
22
„Jak blesk Jsi sjela náhle v moje žití, „Jak blesk Jsi sjela náhle v moje žití,
 a kolem vše Jsi kouzlem osvětlila, kde pusto bylo, vypučelo kvítí, a vesna svatebně se okrášlila.“ Tvá drahá slova slyším ve snách zníti, mne napájí jich harmonie milá, a v srdci, které vděčně náleží Ti – květ čarovný, svůj kořen, zapustila. Když pochybnosti duši moji mučí, a z unavených očí slzy kanou, jak sladká píseň do mých smutků zvučí. Když vzejde noc a zhasnou hvězdné zdroje, stesk obejme mou hlavu utýranou – jak balzám kanou v smutné srdce moje. [30]
23
Tvůj slyším krok, jak včera bylo by to, Tvůj slyším krok, jak včera bylo by to,
 tak elasticky k dveřím mým se blíží – co hudebního rytmu je v něm skryto, má snivá píseň vypoví Ti s tíží. A zdá se mi – a tolik je mi líto, že v čárném snu se duše má jen zhlíží, co upomínkou v srdce mé je vryto, ta sladká pouta, jež nás k sobě víží. A jak tak sedím nad tou knihou drahou, Ty přicházíš a nakláníš se ke mně, můj hladíš vlas, mé čelo líbáš jemně. Žel! sen to je... Mé slzy nocí vlahou jen hvězdy zří – ty družky moje věrné – ó, smutky žití mého bezeměrné! [31]
24
Namlouvám si jenom, že mi smutno není, Namlouvám si jenom, že mi smutno není,
 když tak sama chodím nad zoraným polem, pozdní slunce bledé stojí nad topolem, mléčný závoj mlžný tetelí se v chvění. Jak tak cestou kráčím v bezradostném snění, tichá noc si lehá v šerých stínech kolem, babí léto visí na strnisku holém, podzim perly rosy v těžké slzy mění. Moje snivá duše do dálky se dívá, tam, kde na západě slunce uhasíná, obloha se chvěje vybledlá a siná. A má sladká píseň dojemná a tklivá, vyplašené ptáčeptáče, na jih k slunci letí, jež zde uhaslo mi v mraků mlžné spleti. [32]
25
Mé krve krůpěje jsou písně moje, Mé krve krůpěje jsou písně moje,
 a srdce moje krvácí z nich stále, z mých tepen kanou žití mého zdroje jak žhoucí, rudé drahokamy malé. Mých zpěvných ptáků fantastické roje se uhnízdily na kouzelné skále, kde trůní láska, a kde písně Tvoje zní letní nocí v nebes katedrále. Kde srdce moje zkrvavené v hoři jak světlo věčné před oltářem hoří, jak rubín svítí zářivý ten plamen. A duše moje v modlitbách se noří a všemu božstvu oddaně se koří a děkuje Ti vroucně za vše – Amen! [33]
26
Dnes, Bože můj, se modlím k Tobě Dnes, Bože můj, se modlím k Tobě
 v té neskonalé těžké chvíli, ó, nepřipusť, by v této době mne síly moje opustily. Kol přešel osud v skryté zlobě, můj život smutky zpečetily, a štěstí, malé, smavé robě, šlo rozmarně kams v dálnou míli. Ó, Bože můj, v té noci bezdné tam s výše vzhlédni na mne hvězdné, jež azurně se v nebi klene. A duši mou, jež plna stesků se chvěje v záři hvězdných blesků – mé srdce vem si zkrvavené! [34]
27
Až budu mrtva, přijdeš ke mně pak Až budu mrtva, přijdeš ke mně pak
 a pomodlíš se u mne, příteli? V té noci tmavé, tišší nad přízrak, jež obejme mne svými pocely? Když na západě rozevře se mrak, zpěv zazní těch, již láskou trpěli, a loď má jako opuštěný vrak již nevpluje v ten přístav setmělý? Zda přijdeš ke mně – a pak v sladkých snech té naší lásky vroucně vzpomeneš, jež kvésti bude již jen na rovech? V té tiché noci řekneš jedenkrát, když povzneseš se světa nad faleš: „Tvou snivou duši měl jsem nad vše rád?“ [35]
28
Jdi, vyvolený Musy, k svému cíli, Jdi, vyvolený Musy, k svému cíli,
 kde nebesa již otevřená kynou, kde úsvit vzchází růžový a bílý, den probouzí se mořskou nad hladinou. V svém plášti královském, v němž hvězdy slily se v čárný majestát tou poutí stinnou a šlépěje Tvé zlatě ozářily, jak paprsky se v snící kraje linou. Mne dál jít nech v tom skvělém jasu nebe, Tvá hvězda vůdčí, jež tam jasně svítí, nechť na Tvé cestě doprovází Tebe! Jsem bludná duše, unavená žalem, dát mohu Ti jen smutky svého žití, a slzy své, šeř záhrobních jen palem. [36]
29
Tvé štěstí chci a v záři oka Tvého Tvé štěstí chci a v záři oka Tvého
 jak bílá hvězda chci se zrcadlit, jak bledý leknín chrámu nebeského, jenž v tiché tůni letní nocí svit. Tvá, věčně Tvá. Ó, něho kouzla všeho, chci v modlitbách svých stále Tobě žít, ač krutá sudba žití rozmarného nás musila tu navždy rozdvojit. Jak bludný bard chci dál svou píseň zpívat a životem zde kráčet za Tebou, jak šerý stín Tvůj cestou Tvou se schvívat. A jak ta hvězda v záři Tvé se skvěti, rmut země nezřít – nebes velebou se křídly s Tebou k slunci rozletěti. [37]
30
Nech minulosti, nechať odpočívá Nech minulosti, nechať odpočívá
 jak šerý přízrak v stínu tichých hrobů, jež pod břečťanem omšelého zdiva dnes přečkaly vší nenávisti zlobu. Květ imortely, jenž tam v trávě stlívá, Ti připomene ještě zašlou dobu, jak modré oko – leč ta něha snivá jen zjeví Tobě marnosti vší mdlobu. Nech spát ty hroby – nač se, drahý, vracet, kde východu již do života není a cesta ve tmě začíná se ztrácet? Hleď! Žhavě vzplanul skvělý azur nebe... již nevzpomínej slz a utrpení – den bílý svítá – a já věřím v Tebe! [38]
31
Na Tebe čekám, Tobě předurčená Na Tebe čekám, Tobě předurčená
 jak mladá dívka, neznající bludu, tak plna bázně, oddanosti, studu, Tvá nevěsta a pokorná Tvá žena. Má snivá duše, váza drahocennádrahocenná, a srdce, housle, na němž písně hudu, tak věrně čekat věčně na Tě budu, v snech čárných ždát Tě tklivě roztoužená. Jsou mezi námi modré dálky moří, nad nimi slunce, zlatý topastopas, hoří, a hvězdný vesmír sametově svítí. Tam na břehu jak Hero čekám na Tě, svůj vlas si smáčím v moři, v žhavém zlatě, a hvězdy vplétám v písně jako kvítí. [39]
32
Tak tiše sedím – orloj s věží bije – Tak tiše sedím – orloj s věží bije –
 nad knihou veršů v teskném zadumání, je letní večer, blýská se a lije a vítr prach a listí v sadě shání. Vše ztichlo kolem – vše, co trpí, žije, blesk sjíždí s nebe v rachotu a lání – kdos vešel ke mně – objal mne kol šíje a hlavu moji laská měkkou dlaní. Tvá ruka je to, cítím teplo její, jak vlas můj hladí, jak se prsty chvějí – zas nový blesk – a okno letí s třeskem. Pták vyplašený, oslepený bleskem – noc hluboká – a dopuštění Boží – mým oknem vlét’ a used’ na mém loži. [40]
33
Je těžko mi, jak bych se navrátila Je těžko mi, jak bych se navrátila
 dnes domů z pohřbu. Předvečer je svátků, noc s tichem chrámů gotických se slila, kol všude smutek Velikého pátku. Mé důšiduši zdá se, v krásném snu že žila, ta chvíle všechno odplavila v zmatku, vše, po čem prahla, v sladkých dumách snila – dnes pozbyla svých nejcennějších statků. Jsou Velkonoce, zvony teskně mlčí, chrám zahalen je fialovým flórem, a nad oltářem bílé palmy trčí. Je otevřen hrob Kristův – zhasly svíce a zpěvy ztichly. Nad zastřeným chórem se vznáší v šeru bílá holubice. [41]
34
Jak žhavý plamen, jenž mne celou sžírá, Jak žhavý plamen, jenž mne celou sžírá,
 jak věčná lampa láskou napájená tam nad oltářem dómu všehomíra, hvězd paprskem a krásou ozářená, Mémé srdce hoří. Musy mojí lyra zní jasnou nocí sladce roztoužená, a zpěv se nese, kam zrak nedozírá, jak modlitba tak vroucí, bezejmenná. Ten věčný pramen, z něhož rty mé pijí, má zřídlo svoje v hvězdách, slunném jase a v moře věků věčna vylévá se. Ó, lásko! Tebou zmírající žiji! Nad hvězdnou klenbou, nad azurem nebe duch nekonečnost shlédl, poznav Tebe. [42]
35
Své srdce slyším pokojně tak tlouci – Své srdce slyším pokojně tak tlouci –
 má duše k Tobě jde jak smavé robě, je plna oddanosti, víry vroucí, ta láska něžná, kterou chovám k Tobě. Jsou lidé zlí a nenávist je žhoucí, snad zaplaví nás v závisti a zlobě – má ústa smavá, k polibku Tě zvoucí, jen děkovat Ti budou v každé době. Jak bude dál, co budoucnost nám zjeví? Zda noc mne čeká u bran nebes ráje tak hluboká a temná? Duše neví. A skončí báje, zhasnou světla hvězdná, mé srdce ztichne? Zrak můj v tichu bezdna jen děkovat Ti bude, zhasínaje. [43]
36
Jsem jako lyra, na níž ruka hraje – Jsem jako lyra, na níž ruka hraje –
 když dotkneš se jí, zachvějí se struny, zpěv zvučí nocí, čárné písně máje, zpěv věčné lásky jásá v svitu luny. Má duše, děcko, poslouchá ty báje a v pohádce si staví carské trůny, můj strom se krášlí květem, voní, zraje a paprsek jej líbállíbá žhavý, slunný. A zlatý plod tam na kaštanu puká a zralý padá k zemi, jak Tvá ruka ve strunách hraje. Píseň lásky jásá. A duše má jak onen kaštan zkvétá a dozrává v tom žárném teple léta a zlaté plody svého stromu střásá. [44]
37
Má láska ve mně kořen zapustila, Má láska ve mně kořen zapustila,
 do tvrdé země jako štíhlá bříza, nic nevyrve ji z půdy, žádná síla a lidská zloba závistivá, cizá. Do tepen mých a do mé krve vlila se její svěží, blahodárná míza – mé ruce větve jsou, pleť kůra bílá, a vlas můj světlý skvělá její říza. A roste ve mně jako kořen stromu. Mé srdce duše je, má hlava témě, ji vyrvat nelze z tvrdé, rodné země. Ať vichr skučí za blesku a hromu – jen listí serve. Blesky, hromobití, když zasáhnou ji, zničí moje žití. [45]
38
Svou Sapfó nazval jsi mne – pyšné jméno! Svou Sapfó nazval jsi mne – pyšné jméno!
 Ó, básnířkou jsi byla proslavenou, Ty nad vše světem zbožňovaná ženo, a slavobránu věky Tobě klenou. Jsem družkou Tvou, má lyra je mé věno, jak Tvoje zvučí láskou roztouženou, jí vše kol jásá sladce rozechvěno a v píseň splývá mnohohlasou, cennou. Ty slavná družko má – Tvé nechci slávy, jí nedosáhnu, nad tím duše nelká – však přec jsem jak Ty nesmrtelná, velká Svousvou láskou, jež mi krásný pomník staví tam ve věčnosti posvátného stanu – tam jednou z mrtvých probudím se, vstanu! [46]
39
Tím letem půjdu, kde svit rudých květů Tím letem půjdu, kde svit rudých květů
 v tom žhavém slunci cestou vykvétá, kde píseň moře hučí v sladkém vznětu a duši krásou svěží oblétá. Tou letní nocí nad propastmi světů, v níž na dně bolest pláče stoletá, chci poslední Ti vyzpívat svou větu, Tvou cestou svítit v hvězdu zakletá. A když noc vzejde smutkem bezeměrná a její křídla ovanou mne černá, stín temný padne v snivou duši mou – Vv té těžké noci, v posledním svém vzdechu má píseň sladká ještě v mroucím echu Ti žehnat bude vroucí modlitbou! Crikvenica.
[47] TERÉZA DUBROVSKÁ PENELOPA
Úvod napsal Jiří Karásek ze Lvovic. Leptem a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon. Vytiskla písmem Preissigova antikva Státní tiskárna v Praze 250 výtisků, z nichž č. 1–40 na japanu, č. 41–250 na holandském ruč. papíru Van Gelder. Vydalo nakladatelství F. Topič v Praze.
Výtisk číslo 22.
E: lp; 2007 [49]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Státní tiskárna v Praze; Topič, František
(Úvod napsal Jiří Karásek ze Lvovic. Leptem a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon. Vytiskla písmem Preissigova antikva Státní tiskárna v Praze 250 výtisků, z nichž č. 1–40 na japanu, č. 41–250 na holandském ruč. papíru Van Gelder. Vydalo nakladatelství F. Topič v Praze. Výtisk číslo 22.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 50