HARRACHOVSKÉ
ELEGIE
Praha 1936
[3]
In memoriam
VIKTORA DYKA
[5]
V MÁJOVÝ DEN
V májový den, kdy květů sníh
se sype v trávu po stráních,
kdy v sadě rozpukává bez,
jsi bleskem sražen k zemi kles.
Tak čistá jako květů sníh,
jak tíkot ptáčka ve větvích
tvá píseň byla, jara sen
v ní zpíval, jásal také sten.
Šels beze slova, jaks to řek.
Se štítem pad jsi, muž a rek,
žel, dřív než úděl dovršen,
v májový den, v májový den.
Byl básník a byl bojovník,
chiméry věčné milovník,
a za národa bil se čest.
Byl moudrý. Krásný. Mrtev jest.
V květnu 1931.
7
LOPUD
Na moře azuru jak modrý leží sen,
pod slunce polibky se koupe v zářném jase.
Na moře azuru jak modrý leží sen
ten ostrov tragický v své bukolické kráse.
Toť věčná ekloga, již Virgil miloval:
ovečky bělostné a černé, chundelaté,
zetmělé cypřiše ze šedých rostou skal,
na moři reflexy jsou stříbrné a zlaté,
a řek bys, že bůh Pan se musí objevit,
na syrinx zapískat pastýřskou melodii.
To moře šplouchání, to smích je Nereid!
Zde přece Faunové a Oready žijí!
Zde v nocích měsíčných přec nymfy tančívají,
zde v záři luny zřít jich ladné linie
se míhat po trávě a v olivovém háji
a mizet se smíchem, kde houstnou pinie.
8
Však Pan se neozve ni faunů bujný křik,
smích Dryad, Oread zaražen zaniká,
a moře šplouchání zní jako tichý vzlyk:
Ty břehy viděly umírat básníka!
V Dubrovníku 8. V. 1932.
9
NA HORÁCH
I
Hořce už kvetou na stráních
pod Dvoračkami.
Bolestnou otázku čtu já z nich:
Proč nejsi s námi?
Déšť padá na Lysou, Kokrháč,
Kotelné jámy.
To není déšť, vždyť je to pláč,
že nejsi s námi!
Naslouchám: zpívá vodopád
nápěv svůj známý.
Měl jsi přec ještě posečkat
zde mezi námi!
10
II
A jak jdu lesem, čekám, že
najednou zleva či zprava
ze smrčí hlava se vynoří
bělostná, kučeravá,
že půjdeš drobným krůčkem svým
pěšinou prostřed lesa,
tím drobným krůčkem tanečním,
pompadurek si nesa,
maminčin černý pompadur
na houby jako sáček,
pozorně hledě do mechu,
kde jaký křemeňáček,
veselý, svěží, ruměnný
a čilý jako rybka,
hledaje mezi kořeny
a v trávě pod smrčkem hříbka.
11
III
Zde na té stráni nejednou
spolu jsme stáli,
viděli zemi velebnou
táhnout se v dáli,
nad její krásou tolikrát
se zadumali,
a hudbě jejích linií
jsme naslouchali.
Hle, v popředí je Vysoké
a Příchovice,
dál kraj, kde v sny tvé hučela
kdys Kamenice.
Hor vzadu řetěz modravý
začíná Žalý,
přes Trosky, Bezděz k Ještědu
a Rálsku v dáli.
12
Snad nikdy nebyl krásný tak
obzor ten širý.
Tvůj kraj to byl, kraj lásky tvé,
kraj tvojí víry.
Ten horský kraj jsi míval rád,
když kvetly hořce.
Dnes by se chtělo zaplakat,
zaplakat hořce.
V srpnu 1931.
13
PROSTÝ MOTIV
Teprve srpen. Vichřice
ledová větvemi svistí.
Dívám se v teskných vzpomínkách,
se stromů jak rve listí.
Tak se kdys díval Neruda,
jak předčasně listí padá.
Věchýtkem chvěl se, vzpomínal
mrtvého kamaráda.
Skoro až mrtvému záviděl
odchod tak v spěchu a v záři.
Byla to lítost? Byl to děs
z blížícího se stáří?
Dívám se oknem do mlhy,
do Anenského dolu.
Můj Bože, jak bych stárnul rád,
kdybychom stárnuli spolu!
V srpnu 1931.
14
VZPOMÍNKA
V samotě ticha nočního
při sklence vína
nad bílým papírem hlava má
se rozpomíná.
Dnes pět let... V špitále pokojík.
Já, ještě němý,
radost měl, že jsem obklopen
přáteli třemi.
Tužkou jsem črtal do bloku
nervosní řádky.
To bylo, Viktore, k oslavě
Tvé padesátky.
Dávali jsme Ti dáreček:
Quijota sošku.
Všichni jsme byli v chvíli té
dojati trošku.
15
Stáli jste, Ty, Khol a SkácelíkSkácelík,
u mého lože.
Pět let – a dva jste už odešli,
můj milý Bože!
Kterak se v duchu nevracet
k té noci zpátky?
Kterak že toho dne neželet
Tvé padesátky?
Kterak že pro Tebe netruchlit,
Viktore Dyku?
Kterak se slzám ubránit,
tichému vzlyku?
31. XII. 32.
16
MUMLAVA
Mumlava, jindy hravá, dovádivá,
jež po balvanech klouzajíc si zpívá,
s hor letí dnes
a v divém šílení se dolů valí,
jak přes balvany, kořání a skály
by štval ji běs.
V úžasu němém nasloucháš vln jeku.
Včera tak mírná, dnes ve strašném vzteku,
vln zpěněných
tu na žulovém loži svém se svíjí
a syčí zlobně jako tisíc zmijí
rozdrážděných.
Slyš, po balvanech duní to a hučí,
a ječí, vyje, pláče, řve a skučí
jak divá bouř,
jak bijíc o skálu se tříští, pění,
ve vírech klokotá, ve mhu se mění
a vlhký kouř.
17
Ta řeka, která včera zlátla medem,
na kamení se leskla stříbrošedém
tak jako rtuť,
teď ztmavla v záhnědu a v jejím varu
běl hraje opály a do jantaru
nabíhá, v žluť.
Hle, již se trhá mlhy závoj šerý!
Ty vypláčeš své vzdory do Jizery
a rozmar zlý
a najdeš zase panenskou svou něhu,
jež s kapradím a metlicemi v břehu
se pomazlí.
A hukot, řev a zlověstné to hřmění
v šumivou píseň bublavou se změní,
když vítr ztich,
zas modro nebes budeš obrážeti,
zas bezpečně se budou brouzdat děti
ve vlnách tvých.
18
Panenská řeko ze všech nejkrásnější,
zrádná i ladná, ze všech nejbystřejší,
ocel a rtuť,
za vášeň svoji, která trhá břehy,
za klidnou píseň zádumčivé něhy
mi zdráva buď!
V tvém vodopádu, jenž se divě řítí,
v zlatistých vlnkách, jež se v slunci třpytí,
i v záři hvězd,
v té písni, kterou zpíváš lesním tiším,
života píseň přeslavnou já slyším,
jenž věčný jest.
Září 1931.
[19]
Hanuš Jelínek
HARRACHOVSKÉ ELEGIE
K pátému výročí Dykovy smrti
vydali Literární odbor Umělecké besedy
a Kruh českých spisovatelů
v Praze III, Besední ul. č. 5.
Kresbami vyzdobil Jozef Tříška,
písmem Centaur na holandu
vytiskla Průmyslová tiskárna
V Praze v květnu 1936
E: av; 2004
[20]