NA HORÁCH
I
Hořce už kvetou na stráních
pod Dvoračkami.
Bolestnou otázku čtu já z nich:
Proč nejsi s námi?
Déšť padá na Lysou, Kokrháč,
Kotelné jámy.
To není déšť, vždyť je to pláč,
že nejsi s námi!
Naslouchám: zpívá vodopád
nápěv svůj známý.
Měl jsi přec ještě posečkat
zde mezi námi!
10
II
A jak jdu lesem, čekám, že
najednou zleva či zprava
ze smrčí hlava se vynoří
bělostná, kučeravá,
že půjdeš drobným krůčkem svým
pěšinou prostřed lesa,
tím drobným krůčkem tanečním,
pompadurek si nesa,
maminčin černý pompadur
na houby jako sáček,
pozorně hledě do mechu,
kde jaký křemeňáček,
veselý, svěží, ruměnný
a čilý jako rybka,
hledaje mezi kořeny
a v trávě pod smrčkem hříbka.
11
III
Zde na té stráni nejednou
spolu jsme stáli,
viděli zemi velebnou
táhnout se v dáli,
nad její krásou tolikrát
se zadumali,
a hudbě jejích linií
jsme naslouchali.
Hle, v popředí je Vysoké
a Příchovice,
dál kraj, kde v sny tvé hučela
kdys Kamenice.
Hor vzadu řetěz modravý
začíná Žalý,
přes Trosky, Bezděz k Ještědu
a Rálsku v dáli.
12
Snad nikdy nebyl krásný tak
obzor ten širý.
Tvůj kraj to byl, kraj lásky tvé,
kraj tvojí víry.
Ten horský kraj jsi míval rád,
když kvetly hořce.
Dnes by se chtělo zaplakat,
zaplakat hořce.
V srpnu 1931.
13