Verše milostné (1931)

Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDAN KAMINSKÝ
VERŠE
MILOSTNÉ
NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ V PRAZE
[3] VERŠE MILOSTNÉ
[5]
JDE LÁSKA SVĚTEM...
Jde láska světem, z věků do věků přináší lidem písně v ňadro mladé, dá v duši zář a vždycky člověku otázky plaché z duše na rty klade. A ten, kdo miluje, se věčně ptá a nebi není v životě snad bližší, než jednu otázku když zašeptá a pouze jedno krátké „ano“ slyší. 7
PÍSEŇ
Z hoře a bolesti láskou se povznésti, po letech zoufání věřiti dál, kde bytost nejdražší láskou tě povznáší –, i život takový za žití stál! Mít koho z duše rád, jímž, drahým nastokrát, život zas nadějí novou ti zkvet, kde v sladkém objetí tvůj život posvětí –: ta náruč postačí za celý svět! 8
PŘIŠLA KE MNĚ LÁSKA...
Přišla ke mně Láska bojácná a tichá, přišla ke mně a já cítil jsem, jak jemně na čelo mi dýchá. Přišla ke mně Láska sladká, něžná, milá, ruce její, já jsem cítil, jak se chvějí, když mne pozdravila. 9
PÍSEŇ
Přišla ke mně Láska, drahá, sladká, milá, a v té její kráse všecka duše má se štěstím vyjasnila. Přišla ke mně Láska, jako zázrak světlý, a v mé duši zpráhlé jejím dechem náhle samé růže zkvetly. Přišla ke mně Láska, o níž snil jsem léta, a jak sladce, němě uklání se ke mně, máj mi v srdci zkvétá. Přišla ke mně Láska, v žití dráhu temnou hvězdy vykouzlila – drahá, sladká, milá, zůstaň, zůstaň se mnou! 10
Ó, PODEJ MI TU DRAHOU RUKU SVOJI
Ó, podej mi tu drahou ruku svoji, ó nech, ať zlíbám tebe na ústa, my rostli jsme tak jako růže dvojí, jež na jediném keři vyrůstá. Ó, nech, ať zlíbám ty tvé drahé skráně, tvé věrné oči, jež mám nad vše rád, nuž opatruj tě svatý anděl Páně, já pozdravuji tebe nastokrát! Ó, nech, ať zlíbám drahý vlas tvůj hebký, a v duši vtisknu si tvou podobu, my v lásce spolu šli jsme od kolébky a v lásce půjdeme až do hrobu! 11
ŠLA PANENKA ZAMYŠLENÁ
Šla panenka zamyšlená doubravou, doubravou, kukala jí žežulinka nad hlavou, nad hlavou. „Zakukej mi, žežulinko, má mne rád? Má mne rád?“ A žežulka zakukala nastokrát, nastokrát. Natrhala sedmikrásy, fialky, fialky, pozdravení posílala do dálky, do dálky. „Pověz mně, kdy zpět se vrátí milý as, milý as?“ Žežulka se odmlčela dlouhý čas, dlouhý čas! „Pověz ty mi, žežulinko, kdy se vdám, kdy se vdám, za toho, jejž v srdci nosím, v lásce mám, v lásce mám? 12 Pověz mně, kdy hoch se vrátí ke mně zpět, ke mně zpět?“ – Ale žežulky už více neslyšet, neslyšet... 13
S PRSTÝNKEM
Ty drahá moje, nejsladší, smím dárek malý Tobě dát, když slovo na to nestačí, bych řekl Ti, jak mám Tě rád? Ó, přijmi, drahá, v milosti tu malou na mne památku, ten kroužek, symbol vděčnosti, jež bez konce i začátku. I jiný symbol tady, hleď, že láska moje stálá je, že milovat Tě jako teď chci do života pokraje. Jak teď mou lásku cele máš, chci rád Tě mít po celý věk, vždy, když se v lásce zadíváš na malinký ten prstýnek. Kéž vždycky Tobě vzpomene, že kdosi měl Tě z duše rád, že v lásky touze plamenné za vše Ti žehná nastokrát! 14
JARNÍ PROCHÁZKA
(8. V. 1899)
Ta zlatá procházka dnešní v aleji kvetoucích třešní! To byla radostná chvíle, kdy svátek příroda slaví, ty květy májově bílé splývaly na naše hlavy, skřivánčí písně kol zněly, k ráji tu chybělo málo – ó, rci, co duší nám válo, co táhlo našimi čely? Ta naše procházka dneska jak byla sladká a hezká! A ty jsi byla tak milá, tak plna něhy a krásy. Kol země o lásce snila, jež k nám se odevšad hlásí. A rty mé tiše se chvěly, a oko v duši tvé hádá: „Rci, máš mne opravdu ráda, tak ráda pro život celý?“ 15 A co jsi řekla mi k tomu v aleji kvetoucích stromů? Tak jako paprslek světlý v duši mou padla tvá slova – a stromy bíle kol zkvetly, máj k zemi vrátil se znova, jásavé písně kol zněly... To pro nás všechno se krášlí, a my jsme přece se našli, tak dávno rádi se měli! Ta zlatá procházka dnešní v aleji kvetoucích třešní! V duši, hle, co jen to zkvetlo, nad čelem co jen to vlá mi? Pod stromy bílé je světlo, to sama láska šla s námi. Jas její čistý a skvělý září se v duši mou odlil, když jsem se za tebe modlil, duše má, světe můj celý! Máj v duši, tak jsme šli domů alejí kvetoucích stromů... 16
BEZ SMUTNÝCH OČÍ TVÝCH...
Bez smutných očí tvých mně smutno na zemi, bez smutných očí tvých být šťastným nelze mi. Bez smutných očí tvých mě pouští celý svět, bez smutných očí tvých bych touhou umřel hned. 17
NA NEBI SVÍTÍ MĚSÍČEK
Na nebi svítí měsíček, noc tichá je, tak tichá, u okna sedí panenka a zhluboka si vzdychá. Na nebi svítí hvězdičky a třpytí se a lesknou a svysoka se dívají v tu lidskou mysl tesknou. Dvě hvězdy podle sebe jdou a dívají se dolů, tak od věčna do věčnosti ty hvězdy dvě jdou spolu. A vedle sebe svorně jdou, jak milencům se sluší, a já mám tebe, hochu můj, tak plnou, plnou duši. A ty dvě malé hvězdičky, to láska naše mladá, – a náhle jedna z těch dvou hvězd, ta jedna dolů padá... 18
VZPOMÍNÁŠ SI NA TO
Vzpomínáš si na to, ty mé drahé zlato, vzpomínáš si ještě dnes na to naše první mládí, kde už jsme se měli rádi, tak rádi jako dnes? V radostech i bolu chodili jsme spolu, já bych byl ti nebe snes’, na jahody s dětským plesem chodili jsme hájem, lesem, tak rádi jako dnes! Zahrádkou i polem trhali jsme kolem pomněnky i modrý vřes, snášeli si modré s nebe, rádi byli vedle sebe, tak rádi jako dnes! Ó, ty moje zlato, vzpomeneš si na to, až já budu v světě kdes? 19 A co srdce mé si žádá, budeš mne mít věčně ráda, tak ráda jako dnes? 20
TY, O NÍŽ DUŠE MOJE SNÍ...
Ty, o níž duše moje sní a léta snila, ó, pojď, můj život vyjasni, ty pohádko má milá, má kráso! Tvá něha mocí čarovnou v mé duši vzplála. Mou paní jsi a královnou, ty moje touho stálá, má touho! Ó, pojď, jsi má, v mé objetí se přiviň úže, tvůj dech mé skráně posvětí, má milenko, má růže, má lásko! 21
Z TVÝCH SLADKÝCH OČÍ...
Z Tvých sladkých očí v moje sny paprslek skanul přejasný, paprslek s modra nebe. Ty duše má, jež Jsi mi vším, co Bůh teď dal mi Tebe, ve snu i bdění Tebe zřím, jen Tebe! Tak nikoho jsem neměl rád, já šílený bych nastokrát Tvé ručky zlíbal obě a snesl bych Ti záři hvězd a ráj bych snesl Tobě, rád chtěl bych Tobě nebe snést, jen Tobě! Ty nevíš, mnoho trpěl jsem a život byl mi těžkým snem, kde mrazem skráně zebou – Teď není více smutno tak, mně jaro přišlo s Tebou. Dál ke slunci! Jen s Tebou však, jen s Tebou! 22
SKŘIVÁNEK
Skřivánek vzletěl vysoko v modravé nebe, o jaru zpíval, sotvaže uviděl tebe. Tvá očka sotva uviděl modravě světlá, myslil, že první na sněhu pomněnka zkvetla. Tvé rtíky sotva uviděl, zaplesal v kraje, myslil, že první na sněhu jahoda zraje. Tvá líčka sotva uviděl, – kdo za to může? myslil, že pukla z poupěte královna růže. 23
ACH, PROČ JEN TA ROZMARÝNA...
Ach, proč jen ta rozmarýna rozkvétá, hoch můj milý odešel mi do světa. Hoch můj někde za horami, za lesy, proto, srdce utrápené, smutné jsi! Roste, roste rozmarýna, pro mne ne, proto pláčeš, srdce moje zlomené! 24
NAPADLO ZÁŘE...
Napadlo záře do snů mých, v mé čelo s Tvého čela, a náhle smutek v prsou ztich’, jak ze Tvých očí laskavých, v mé oči ze Tvých očí se Láska zahleděla. Napadlo záře, plno hvězd v mé skráně se Tvých skrání, napadlo květů do mých cest a kolem vidím jaro kvést – v mou duši z duše Tvojí se celé nebe sklání. Napadlo záře v duši mou, v mou duši z duše Tvojí. Kde smuten šel jsem žití tmou, teď blahem se mi prsa dmou, až o to velké štěstí se duše chví a bojí. Napadlo záře k žití tmám, v můj podzim z Tvého mládí. A jak Tě plnou duši mám, 25 pojď, ruce sepni k modlitbám, vždyť máme se tak z duše, tak z celé duše rádi! 26
PÍSEŇ MÁJOVÁ
To pro nás vysvitlo to slunce z mraků, víš? A plno záře bylo ve tvém sladkém zraku, máj sladký dýchal nám kol čela, nám v srdcích láska vypučela a země celá kol byla jeden úsměv, jeden květ. Já tebe za ruku si, drahá, ved’ a ruka tvá se chvěla – tak rád tě mám, tak rád a dávno již, ty víš! To pro tebe ty stromy bíle zkvetly, hleď! To pro tebe se, drahá, stal ten zázrak světlý, to k vůli nám, jak cizí světu tak sami dva, tak sami jsme tu, to moře květů se rozvilo. To všecko k vůli nám! Pojď, květy jabloní ti natrhám. Tak mám tě rád a tak jsem šťastným teď, ó, hleď! To pro nás vykvetly ty divy všecky, víš? 27 A pro mne zazářil tvůj sladký úsměv dětský, a pro tebe a ke tvé skráni z mé duše v duši tvoji sklání se požehnání. Ty sladké jaro mé, můj zlatý sne, víš, v srdcích našich nikdy nezhasne, co láska si tam chrání! Tak mám tě rád, jsme svoji navždy již, ty víš! 28
NEVĚRNÁ
Tak už si tě od oltáře jiný domů vede, ale jak já miloval tě, věř, tak nedovede! Muzika už tobě hraje, celá ves tam běží, ale na mém srdci dneska těžký kámen leží. Nepůjdu se na tě dívat, jak ti věnec sluší, otrávila’s mi, má milá, otrávila duši. Duše má je otrávená, srdce moje pláče, pro tebe, mé potěšení, zlaté moje ptáče! 29
MLADÉ DÍVCE DO PAMÁTNÍKU
(1904)
Je jaro kolem vás a vizte, jde v nestřísněné kráse čisté, tak jako zázrak světlý jde záři majíc v oku snivém – hle, v jeho stopách jako divem kol samé růže zkvetly. Tak před vámi se život vzbouzel, jak jaro plné snů a kouzel, pohádka plná krásy, v níž všechno zlatou září zkvétá a na niž, i když přejdou léta, rád člověk vzpomíná si. Ó, chraňte si v své čisté duši ten zázrak, jejž kol srdce tuší, a, jak se v žití spřádá den ke dni celý život lidský, na krásné, světlé mládí vždycky kéž vzpomenete ráda! 30
V TÉ ZAHRÁDCE NAŠÍ
V té zahrádce naší růže vyrůstá, tam mne hoch můj tisíckráte líbal na ústa. V té zahrádce naší kvete bílý hloh – ach, kde je můj znejmilejší, ten můj drahý hoch? V té zahrádce naší kvete modrý bez, – modré oči hocha mého, kde, ach, kde jste dnes? V té zahrádce naší břečtan pne se výš, – pověz ty mně, hochu milý, kdy se navrátíš? V té zahrádce naší vzrostla myrta už a já budu tvoje žena, ty můj drahý muž! 31
TAK TEDY S BOHEM BUĎ
Tak tedy s Bohem buď, panenko milá, za vše ti děkuji, čím jsi mi byla! Za lásku veškerou, kterou jsi měla, za slova upřímná, sladká a vřelá. Za drahé pohledy věrných tvých očí, – naposled šáteček v dálce se točí. Naposled šáteček k pozdravu mává: „Zůstaň mi, má milá, věrna a zdráva!“ Za ním se dívala v slzách a pláči, šáteček zmizel už, v dálku hoch kráčí... 32
ODKUD AS LÁSKA...
Odkud as láska přijde k nám, tak lidí všech se darmo ptám – a nikdo z lidí neví. Z daleka někdo přiletí, máj sladký v srdce dechne ti a v záři se ti zjeví. A v duši se ti nachýlí, sen krásný žiješ na chvíli, tak čistý, svatý, ryzí... A když jsi nejvíc touhou vzplál, tě láska toužit nechá dál a zas, jak přišla, zmizí. 33
NE, TY TO NEPOVÍŠ...
Ne, ty to nepovíš, co měsíc viděl pouze, jak včera jsem tě zlíbal tak vášnivě a dlouze. Ne, ty to nepovíš, má holubičko krotká, jak v políbení našem se duše s duší potká. Ne, ty to nepovíš, jak v náruč jsem tě zchvátil, co hubiček jsem vzal ti a co jsem ti jich vrátil. Ne, ty to nepovíš, – vždyť sama tomu’s chtěla, by rty mé vylíbaly ti třeba duši z těla. 34
JAK MÁM TĚ RÁD...
Jak mám tě rád, jak duši mé jsi blízká, co touhy po tobě má duše chová, jak po tobě, mé dítě, se mi stýská, když říci chtěl bych, není pro to slova, jak mám tě rád. Ach, bylo srdce vyprahlé a prázdné, a hle, teď v samotu mou jaro dýchá. Ty dítě mé! Leč slovo na rtech vázne a jen má píseň našeptá ti zticha, jak mám tě rád! V mé srdce zprahlé napadalo rosy, když v lásce na tebe mé oči zřely. Má duše Boha za tvé štěstí prosí, rád za tvé štěstí dal bych život celý, jak mám tě rád! 35
TYS PŘIŠLA...
Tys přišla, krásná, dobrá, milá – a život můj, mé sny a dumy jsi tichou září vyzlatila, jak jenom láska umí. Tys přišla, něžná, sladká, tichá, jak jaro samo v luzné kráse, jež na zem spící měkce dýchá a v slzách usmívá se. Tys přišla, drahá – čelo bílé záplavou nachu vzplálo temnou... Ó, svaté kouzlo drahé chvíle, ty věčně zůstaň se mnou! 36
PÍSEŇ
Svou hlavu ke mně skloň, mně po tobě se stýská, v mých písních alespoň jsi se mnou, jsi mi blízká. Svou hlavu ke mně skloň, chci růže kol ní uvít, v svých písních alespoň smím šťasten s tebou mluvit. Svou hlavu ke mně skloň, své bílé čílko dumné, v mých písních alespoň, můj miláčku, buď u mne. Svou hlavu ke mně skloň, své čelo k mojí skráni – v mých písních alespoň ti nikdo neubrání... 37
VZPOMÍNKA
Že jednou jste mne ráda měla, snad už jste dávno zapomněla a nevzpomenete si as – leč já vždy vzpomenu si znova na všecka vaše drahá slova, na pohled váš i sladký hlas. Na stisk té vaší ruky bílé, na kouzlo jedné sladké chvíle, jež tolik štěstí dala nám – na jeden večer, když jsme sami bloudili v parku pod hvězdami, si vždy a stále vzpomínám. Sníh padal tiše dolů na zem, a zima dýchala kol mrazem – leč jak jsme šli v té záři hvězd, když v oči jsem vám hleděl zticha, mně bylo, že máj kolem dýchá, já v duši cítil jaro kvést. 38
PÍSEŇ
Ó, čas, když jsme se měli rádi, kdy zlaté sny nás k ráji zvednou – to všecko kouzlo, celé mládí, tak moci prožít ještě jednou! A byť ty všecky zašly chvíle, jak život celý v prázdno letí, vždy cítím dál tvé ruce bílé, jak v mých kdys počaly se chvěti. Vždy cítím dál ten pohled změklý a tichou záři tvého čela, když beze slova jsme si řekli, že v srdci láska vypučela... Ó, čas, když jsme se měli rádi, ó, štěstí, zašlé bez památky – ó, že ta něha, štěstí, mládí, že nevrátí se nám už zpátky! 39
JDE PODZIM DUŠÍ MOU...
Jde podzim duší mou, kde před tím jaro zkvetlo, kdes v dálce září tmou vzpomínky bledé světlo. Jdou stíny duší mou, a hlava níž se chýlí, kol večerem a tmou stín lásky přešel bílý. Jde smutek duší mou, jak v kraje podzim kráčí, sám nocí jdu a tmou a smutno mi až k pláči... 40
BÁSNÍKOVA MILÁ
Vím, budu jednou tiše spát v zapomenutém hrobě, však ještě z hrobu, paní má, vždy žehnat chtěl bych tobě. A chtěl bych, aby o tobě má píseň světu zbyla – to za tvou lásku, paní má, že’s básníkova milá. A chtěl bych, abys v pýše si vždy připomněla čas ten, kdy hoch tvůj, sladká paní má, tvou láskou tak byl šťasten! A kdykoli ať vzpomeneš, čím byla jsi mi jednou, vždy ruce mé, ó, paní má, jen k žehnání se zvednou! 41
MÁ DRAHÁ, KRÁSNÁ...
(14. VII. 1905)
I.
Má drahá, krásná, sladká Annie, má lásko, již mám nad vše rád, vždy znovu po Vás roztoužený Vás pozdravuji nastokrát. Života mého, snů mých paní, mně dovolte, Vám psáti list, jenž – vím a jinak nelze ani – jen ohni padne za kořist. A přec, Vy milá přede všemi, než v ohni vzplane zakrátko, nechť poví Vám, jak drahá Jste mi, má krásná, zlatá pohádko! Nechť poví Vám, jak nedočkavě vždy s touhou čekám na chvíli, kdy Vaše drahá skráň k mé hlavě se jako zázrak nachýlí. Nechť poví Vám, jak Jste mně milá – ba drahý pocit neznámý 42 Jste v duši mojí probudila, jak žádná jiná před Vámi. Nechť poví Vám... ó, co vše říci Vám chtěl bych, drahá Annie má! Krom Vás mou duši milující nic takým kouzlem nejímá. Jsem Váš a Vámi zajat zcela, tak z celé duše Vás mám rád... A za to, že má duše směla i v štěstí věřit jedenkrát – A za to, že jsem setkal s Vámi se v životě svém k posledu, i za to, co mi duši mámí, za každý z Vašich pohledů – A za to, že Jste trochu světla v mé osamělé vnesla dni a že v mém srdci Vámi zkvetla má drahá láska poslední – Za vše to, Annie, k Vaší hlavě bych požehnání snesl rád a dlouze, horoucně a žhavě Vás líbám nastotisíckrát... 43 II.
Má drahá, drahá Annie, touho a lásko má, můj zlatý sne – ó, viďte, ještě dlouho, dlouho mé štěstí ve tmách nezhasne? Ach, nesmí! Já v ně život celý jsem věřil, doufal, čekal rád, já říkával si osamělý, že ke mně přijde jedenkrát... Já věřil, že ten div se stane, že zázrak vejde v duši mou, že ruce drahé, zbožňované mne jednou v lásce obejmou – Já věděl, v životě že jdu si pro chvíli, o níž duše sní, já věřil, ta že přijít musí, jež smutek dnů mých rozjasní... Já věřil vždy, že darmo nelká má duše po ní, věřil jsem, že láska, krásná, svatá, velká, nebude jednou marným snem – 44 Tak míjela mi léta trudná, kdy život se tak marným zdál – jen v srdci, hluboko kdes u dna, má hvězdná touha žila dál. A tak jsem vídal v truchlém snění, jak život mizel, v dálku táh’ – „Jest pozdě!... Ještě pozdě není!“ jsem říkával si v samotách. A zatím kol šly mnohé ženy – ach, ne, já snil jsem o jiné a dál jsem věřil roztoužený, že její zrak mi pokyne... Má dobrá, krásná, drahá, milá, Vás měl jsem v duši, čekal jsem – ne, o čem léta duše snila, přec nebylo jen marným snem! Vy, drahá, v té své mladé kráse Jste vlídně vešla v cestu mou, jak s nocí jitro potkává se a jako jaro se zimou – Vím, den můj k večeru se chýlí, den Váš se teprv rozední – ó, zůstaň se mnou, zůstaň chvíli, má svatá lásko poslední! 45 Má krásná, drahá Annie, touho a lásko má, můj zlatý sne – ó, viďte, ještě dlouho, dlouho mé slunce ve tmách nezhasne? 46 III.
Má drahá Annie, nad vše dražší, má nejmilejší, rcete, čím se za všechnu tu lásku Vaši Vám odměním a odvděčím? Vy, jejíž jméno je mi svato, Vy, která Jste mým drahým snem, čím za vše splatím Vám, i za to, že jednou v žití šťasten jsem? Já za to vše, čím žiji znova po dlouhých letech, plných ztrát, v té lásce, již k Vám srdce chová, Vám děkoval bych tisíckrát. Já Vámi procitnul a ožil jsem z těžkých snů těch přešlých let – k Vám bůh mi v srdce lásku vložil až nakonec, až naposled... Já teprv pozdě v žití šťasten být mohu aspoň nakrátko – kéž dlouho, dlouho trval čas ten, kdy se mnou Jste, má pohádko! 47 Kéž Vaše láska, již si chrání mé srdce jako drahý skvost, kéž se mnou byla do skonání, kéž se mnou byla pro věčnost! Já chvěji se, čím byl bych bez ní, jež nyní štěstí učí mne a jež mé srdce tiše vězní v horoucí touze upřímné... Ó, lásko má, já vždy se chvěji, že jednou přijít mohlo by, co v zoufalství a beznaději mé štěstí krutě pohrobí... Ó, lásko má, ó, viďte, Vy že mne nezradíte, nikdy ne, a láska, jež nás k sobě víže, ta nezajde a nezhyne? Má Annie, Vy jen buďte při mně, můj světlý, krásný osude, a v životě tom žádné břímě již těžkým pro mne nebude. Já cítím, síla ve mně vzrůstá, že za Vás dovedu se rvát – vždyť líbat Vás má směla ústa, Vás, již mám nad svůj život rád! 48 Vždyť Vás jsem potkal na své pouti a to mi k pýše postačí, že ruce mé Vás obejmouti, Vás mohly, Vy má nejsladší! Ó, Vy, jež Jste mé srdce jala tak mocným kouzlem, že se chvím, že láska k Vám, tak neskonalá, ukončí jednou šílenstvím – Vy, jejíž jméno je mi svato, má Annie drahá, přesladká, čím odvděčit Vám smím se za to, že láska v sny mé hvězdy tká? Já nábožně pro život celý Vám žehnat chci za dobu tu, když zdravit Vás mé oči směly, jak vešla Jste v mou samotu! Vás k sobě vinu, hlavu Vaši objímám svýma rukama, Vás, která Jste mi nad vše dražší, Vás, jež Jste stálá touha má! Já líbám Vaše čelo bílé, Vás líbám, drahou, jedinou, Vás žehnám za ty všecky chvíle, jichž vděky nikdy nezhynou... 49 OBSAH
Jde láska světem7 Píseň8 Přišla ke mně Láska9 Píseň10 Ó, podej mi tu drahou ruku svoji11 Šla panenka zamyšlená12 S prstýnkem14 Jarní procházka15 Bez smutných očí Tvých17 Na nebi svítí měsíček18 Vzpomínáš si na to19 Ty, o níž duše moje sní21 Z Tvých sladkých očí22 Skřivánek23 Ach, proč jen ta rozmarýna24 Napadlo záře25 Píseň májová27 Nevěrná29 Mladé dívce do památníku30 V té zahrádce naší31 Tak tedy s Bohem buď32 Odkud as láska33 Ne, ty to nepovíš34 Jak mám tě rád35 [51] Tys přišla36 Píseň37 Vzpomínka38 Píseň39 Jde podzim duší mou40 Básníkova milá41 Má drahá, krásná42
[52] Tuto sbírku básní, druhou ze tří rukopisných děl, nalezených v literární pozůstalosti básníka Bohdana Kaminského, vydává Česká Akademie věd a umění v Praze, jejímž byl Bohdan Kaminský řádným členem, svým nákladem v počtu 600 výtisků, z nichž 500 jest prodejných. Vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze v lednu 1931. O úpravu knihy měl péči T. F. Šimon.
E: dp + jf; 2002 [53]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Česká akademie věd a umění; Unie
(Tuto sbírku básní, druhou ze tří rukopisných děl, nalezených v literární pozůstalosti básníka Bohdana Kaminského, vydává Česká Akademie věd a umění v Praze, jejímž byl Bohdan Kaminský řádným členem, svým nákladem v počtu 600 výtisků, z nichž 500 jest prodejných. Vytiskla Česká grafická Unie a. s. v Praze v lednu 1931. O úpravu knihy měl péči T. F. Šimon.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 53