Za soumraku (1871)

Josef Kuchař

Diplomatická verze Ediční verze
ZA SOUMRAKU.
[I] ZA SOUMRAKU.
BÁSNĚ JOSEFA KUCHAŘE.
(Nákladem vlastním.) V PRAZE. Kněhtiskárna B. Stýbla.
[III] CTĚNÝM OBČANŮM RYCHNOVSKÝM NA DŮKAZ ÚCTY SVÉ věnuje spisovatel.
[V] Rychnov nad Kněžnou jest kolébkou mého mládí: zde snil jsem jaro chlapectví, zde tužil jsem ducha pro život a vzal na trpkou tuto pouť umírajícího otce požehnání. Každý kámen, ty milé lučiny a lesy, kteréž zeleným věncem přívětivé údoličko to vroubí, jsou mi drahým pomníkem prchlých dob, prochvívajících v sladkých i bolestných upomínkách duši mou jako za soumraku dávno slyšený k smrti stonající zpěv labutí. Co mi tu kdy bylo drahého, co jsem tu kdy miloval a miluji, to vdechla duše má v ty písně soumraku, ona u vilauvila z těch stále mladých nezabudek sladko-bolný věneček. A svaté, velebné to nadšení nad rumem zesnulého světa, ten pomněnkový věnec zasvě- [VII] cuji těm, kdož se mnou nalézali se pod tímže prahem nebe hvězdnatého. Přijměte vděčně, ctění občané, ta dumná moje kvítka soumraku; vždyť rozpučela mezi Vámi ze srdce vřelého, jehož jedinou touhou, aby spočinulo kdysi pokojně na témže hřbitově mezi těmi, s nimiž stejným tlukotem radovalo se i želelo.
V PRAZE, 19. srpna 1871. Josef Kuchař.
[VIII]
1.
Sklopilo slunko víčka svá Sklopilo slunko víčka svá
 a zlatorudou září se sbarvil blankyt modravý jak studem dívka v tváři. Zavoněl touhou kalíšek, zašveholilo ptáče, a nebe zlaté hvězdičky a bílou rosu pláče. A den se líbá s večerem, čelem se k noci kloní, mým srdcem zvuků na tisíc klekání lásky zvoní.
2.
Ven z lesů večer vystoupil Ven z lesů večer vystoupil
 tak tichý, snivý, milý, a oči jeho – hvězdičky se modrem rozjiskřily. [1] Ten večer touhou zaplakal a slzou květy zrozil, a roucho tmavé na se vzal, jakoby smutek nosil. To roucho večer stále má z měsíčních tkané sití, a proto srdce soumrakem tak divné stesky cítí. Tak divnou touhou zastůně a hned by plakat chtělo, že jaro lásky s oblakem do dálky odletělo.
3.
Přinesli jaro na křídlech Přinesli jaro na křídlech
 ti motýlkové zlatí, a s růžemi se líbali milostí sladkou jatí. To viděly ty hrdličky, co na větvičce hraly, a ony samou rozkoší jim k tomu cukrovaly. 2 A větřík hájem, dolinou rozeslal teplé dechy a šeptal květným kalíškům slavíka toužné vzdechy. Celinký kraj se rozzvučel, já sám jsem počal zpívat, a na sta zlatých hvězdiček se přišlo na to dívat.
4.
Bledý pastýř měsíček Bledý pastýř měsíček
 béře na věnečky z hvězd a z nebe modrého jasné pomněnečky. Pomněnky ty hezčí jsou nežli u potoka, nebo pannám nevinným vzal je anděl z oka. Pannám vzal je andílek, po obloze rozsil, aby pastýř měsíček věneček z nich nosil. 3
5.
Sestoupil večer v doliny Sestoupil večer v doliny
 a lesy ty již spaly, když tajně kvítí šeptalo a hvězdy poslouchaly. Ohnivé růže toužily, že sladce ten se mučí, ve srdci komu mladičkém květ první lásky pučí. Kalichem dechly pomněnky, že blaze jako dítku, kdo v ňadrech milý věneček má z modrých těchto kvítků. Bledá se zvedla lilie a tichým šeptla hlasem: „Ba, lepší srdce nevinnosť, květinka vadne časem.“ Violy noční bájily stříbrným kouzlem hlásku: „Ten blaze živ, kdo v prsou má naději – víru – lásku.“ 4 A rozmarina povzdechla a řekla jako k sobě: „Ba, nikde není blaze tak a sladko jako v hrobě.“ I fialky se ozvaly, že sotva jsem je slyšel: „Teď spěte, milé sestřičky, nad lesy měsíc vyšel.“
6.
Rozkvetlo nebe hvězdami Rozkvetlo nebe hvězdami
 a země vonným kvítím, já v duši na sta pohádek a jaro v srdci cítím. – Kol kvítků motýl polétá a do kalíšku patří, a která oči má jak on, s tou květinkou se bratří. Hrdlička v trávě cukruje, ty modré zvonky zvoní, v spěchavé vlny pod vrbou se nezabudka kloní. 5 Po nebi v bílém obláčku v dál modrem anděl plyne – můj bože, že ten obrázek i s jarním štěstím hyne!
7.
Když jaro kolem na lukách Když jaro kolem na lukách
 vydýchá kvítka lásky, tu ku nebi až rozkošné se nesou ptáčat hlásky. A modré nebe plamennou se k jaru láskou znítí a touhy svoje rozseje v podobě hvězdných kvítí. A touha hledá květinku a uloží se do ní, a proto pláče kalíšek a tajemně tak voní. 6
8.
Spaly hvězdy soumrakem Spaly hvězdy soumrakem
 a les tajně šuměl, já ty vzdechy srdcem jal, já mu porozuměl. Šuměl les, že za vlnou rychle vlna spěchá, ta že štěstí odnese, bolesť srdci nechá. Šuměl les, že růži znal jako zlaté ráno, že to lesní dítko má v hlíně odestláno. Šuměl les, že z duší dvou, jež se láskou shodly, jedna v slzách na hrobě druhé vždy se modlí.
9.
Co zní tak toužně večerem, Co zní tak toužně večerem,
 že slzou oko se zalívá? To bílá labuť v jezeru, pohřební píseň sobě zpívá. 7 V těch zvucích jaro s poupaty, svatvečer citů jimi chvěje, že mramor moh’ by oživnout, a předc se smrti šíp v nich kreje. Ten večer sám se rozplakal, když nápěv mrtvé touhy slyšel, a lkal tak smutně olšinou, že měsíc jako mrtvý vyšel. Ba, od té doby večer vždy tak toužně – bolnétoužně-bolné stesky vede, že v píseň vlít, byť krví psal, to předce nikdo nedovede.
10.
Za soumraku les usíná Za soumraku les usíná
 a jen modrem hvězdy bdějí, v dálku prchající mraky toužným svitem provázejí. Po oblázku vlna zvoní, v olší noc se slavík skrývá, a sehnutá šerá vrba tiché „s bohem“ mrakům kývá. 8
11.
Usnul les – a poutník měsíc Usnul les – a poutník měsíc
 nad tím nočním světem kráčí bledý, smutný jak syn kletby, že mně teskno, že mně k pláči. A tou slzou uvolním si, já ní schřadlé srdce zrosím, a v tom svadlé lístky bledé z doby mladé lásky nosím.
12.
Pojď, ty svatá tichá noci, Pojď, ty svatá tichá noci,
 balsám svůj mi v duši vlej, a svým tajným hvězdným křídlem věčný mír mně v srdce věj. Zanes mi tvých vůni květů, duchů tvých tajemný zpěv, polož věnec svadlé touhy mrtvé lásce na rakev. 9
13.
Na nebi hvězdy zlaté táhnou kruhy, Na nebi hvězdy zlaté táhnou kruhy,
 já hledám růži mrtvé lásky své: hrob s květem v duši pohřbil zápas tuhý – na nebi hvězdy zlaté táhnou kruhy. Mně zdá se, noc že na hrob příkrov nese a jako hroudy padaj’ hvězdy v zem, a nad rovem kříž smutku pne se – mně zdá se, noc že temný příkrov nese.
14.
Tak tiše hřbitov leží Tak tiše hřbitov leží
 a němý háj i luh, jen cypřiše ta šepce a šumí jako duch: „Ty mrtvé srdce dřímej.“ Viola nade hrobem ta sotva dýše jen, klavinkahlavinka níž se kloní a klesá – klesá v sen: „Ty mrtvé srdce dřímej.“ 10 A slavík něžnou písní své růži „s bohem“ dal, ten nápěv zněl tak sladce a zas tak zaplakal: „Ty mrtvé srdce dřímej.dřímej.“ A z hrobu zvuky vanou a divnou bájí zní: „Však,„Však než-li listí spadne, miláček přijde k ní, ty mrtvé srdce dřímej.dřímej.“
15.
Hluboko na dně jezera Hluboko na dně jezera
 měsíčná záře plane, v něm vrby tajně shlíží se a z lesa šumot vane. A hvězdy, vrbyvrby, lesů šept, vše starou báji věstí, že srdce na smrť raněné si cestu k hrobu klestí. 11 Uhasla světla, ustal šept, jen vrba ta se sklání, a měsíc hledí v jezero jak oko v umírání. Mně teskno, divno u srdce, ta stará báj mne jala, snad srdci něco známého z dob mladých povídala.
16.
To nebe plné červánků To nebe plné červánků
 jak růžový keř velký, a kmitavé ty hvězdinky jsou zlaté na něm včelky. Měsíček jestli králova, však bolestně tak bledá, jako té lásky mrtvý stín, kdy hřbitov svůj si hledá. 12
17.
Chudinké kvítečko Chudinké kvítečko
 srdce moje nosí, žebráček ten bledý, za tvou lásku prosí. Do vínku vzpomínek utrhni to kvítko, je to chudobička nevinná jak dítko. Věrné jako matka je to kvítko prosté, že až jednou usneš na hrobě ti zroste.
18.
Tys čistou jako rosa ta, Tys čistou jako rosa ta,
 v kalíšku vonných kvítí, ta srdce tvého nevina se jasným okem svítí. 13 Ty’s něžnou jako květinka, vábnou jak jitro zlaté, já uzřel tě a srdce mé,mé je sladkou touhou jaté. Já strážným svojím andělem tě míti přál bych sobě, a na památku duši svou v ta ňadra dechnu tobě.
19.
Tys čistou byla světicí Tys čistou byla světicí
 a na oltáři’s stála, ty’s kvítím byla věnčena a kol tě světla plála. A mnoho, mnoho přikleklo a modlili se tobě, tys poskytla jim úlevy, tys vytrhla je zlobě. I já jsem klekl na stupních a sepal ruce v lkání, a ty’s se na mne usmála tak jako v požehnání. 14 Tvůj sladký obraz nebeskou v mém srdci touhu znítil, a kdyby to měl sen jen být, já bych se proklet cítil.
20.
Z té duše okem slzavým Z té duše okem slzavým
 prosvítá sladké hoře jak šílenými vlnami ty perly ze dna moře. Vy slzy, perly přejasné jste v ňadra má se vryly a růženec jste krvavý v tu duši vypálily. Ten pomodli se jednou jen ty růže moje bledá, a srdce najde dávný mír, jejž marně – marně hledá. 15
21.
Nad lesy spadla hvězdinka Nad lesy spadla hvězdinka
 se blankytného moře tak čistá jako modlitba a smutná jak mé hoře. Ta hvězda, tichá láska má, se hrdou výší nesla, a že si sama zasteskla, tu tobě v duši klesla. A nyní svítí okem tvým, tajemným tmavým okem, jak ze dna skvostné perly lesk v tom moři přehlubokém.
22.
Ten tmavý vlas a pod ním snivé okooko, Ten tmavý vlas a pod ním snivé okooko,
 ta z lilií a z růží tkaná líčka, ty perly zoubků, na nich oheň retů, vše něžné, vroucí jako modlitbička. 16 Ba všecko na tobě tak pobožné je, že netresci mne z hříchuhříchu, dobré nebe, bych raděj místo z knížek modlitebních své „zdrávas“ vždy se vroucně modlil z tebe.
23.
Ty pod křížem jsi klečela Ty pod křížem jsi klečela
 a modrem hvězdy bleskly, tvé oči k nebi upřené se ohněm svatým leskly. Co duše tvá se modlila, já zbožně srdcem cítil, a podle tebe klekl jsem – nad křížem měsíc svítil. To nebe jako velký chrám, v něm plála světel záře, my ruce v sebe vložili jakoby u oltáře. A v dáli křížem blesknutí se kmitlo modrou bání, mně zdálo se, že kněz – bůh sám nám dává požehnání. 17
24.
Černaly se stínem lesy, Černaly se stínem lesy,
 tmavá noc se ssula k zemi a vyvála bleskné hvězdy z mračen svými perutěmi. A to zavlál vlas havraní, smrákala se noc tvých očí, a tok vřelých slzí nimi jako hvězdných jisker skočí. Velebnou’s jak cherub s mečem, plnou touhy, lásky byla, že’s mi vzala srdce z ňader, že’s mou duši usmrtila.
25.
Za hvězdné noci májové jsem Za hvězdné noci májové jsem
 co děcko do nebe se díval: na trůně bůh – a kolem trůnu sbor archandělů žalmy zpíval. A vedle matky Syna spásy jsi ty jak cherub lásky stála, 18 z úst plynula tvá čistá duše a z oka boží záře plála. Tu ruce pobožně jsem sepal, horoucí za tě prosba nyla, a bůh vyslyšel tu tužbu dítka – a tys se na svět narodila.
26.
Ty můj andělíčku strážný, Ty můj andělíčku strážný,
 v tmavé to tvé krásné oko vmodlil jsem se celou duší, celým srdcem přehluboko, andělíčku strážce můj. Patřím knížek modlitebních duše tvojí na obrázky, a při jednom šepci zbožně tichou modlitbičku lásky: „Andělíčku strážce můj.“ V sněhobílou náruč tvoji skládám duši – víru všecku, 19 vždyť mi tě již u kolébky slíbil pánbůh jako děcku, andělíčku strážce můj.
27.
Tys můj živý věneček Tys můj živý věneček
 z nočních viol, z růží tkaný, prvé lásky perličkou porosený, uplakaný, Emilie! Věnečku ty živý můj, což jsi srdci mému milý: violy mi touhu svou, růže lásku přislíbily, Emilie! Ach, jak radost zrůmění ubledlé ty moje tváře, až mi v náruč vloží kněz věneček ten u oltáře, Emilie! 20
28.
JáJá, perlo má, jsem věčně tvůj, JáJá, perlo má, jsem věčně tvůj,
 svůj život zasvěcuji tobě a srdce k nohoum kladu ti, má láska neshasne ni v hrobě. Jen své srdce opatruj – JáJá, růže má, jsem věčně tvůj. JáJá, růže má, jsem věčně tvůj, já v tobě jen a tebou žiji, ze slávy své ti věnec dám a z písním diadém ti sviji. Jen své mi srdce opatruj – jájá, růže má, jsem věčně tvůj.
29.
Mnohou ženci květinku Mnohou ženci květinku
 ostrým srpem kosí, kterou moje srdéčko jak obrázek nosí. Požaluje kalíšek, list za lístkem spadne – škoda lásky, poupátko,poupátko že tak v květu vadne. 21
30.
Nasila jsem k svadbě routy, Nasila jsem k svadbě routy,
 zelené větvičky svadly a já jsem tu opuštěná se stromu jak lístek spadlý. Se stromu jak lístek spadlý, že mně u srdéčka bolí, že nade mnou litosť cítí malinké to ptáče v poli.
31.
Opuštěn jak svadlý lístek Opuštěn jak svadlý lístek
 neumřel bych přece rádrád, teď by na můj růvek klekl aspoň věrný kamarád. Teď by matinky srdéčko hořkou slzu vyplakalo, snad by moje děvče věnec z pomněnek mi na hrob dalo. 22
32.
Je mi lehounko – tak blaze, Je mi lehounko – tak blaze,
 jasno kdy tvé líčkolíčko, jakoby mne ze žaláře pustil na sluníčko. Hněvem kdy se zakaboní očinek tvých zářezáře, jakoby mne ze sluníčka dali do žaláře.
33.
Tak je milá, že by snad Tak je milá, že by snad
 tulil se k ní brouček malý, jí by srdce z kalíšku navzájem snad kvítka daly. Sladkým její úsměvem, kdyby slunko mhou se krylo, na oblohu z mraků ven vesele by poskočilo. 23
34.
Na ústa její růžová Na ústa její růžová
 kdy tisknu rety svésvé, jak na šnůrku bych navlíkal korálky ohnivé. Kdy teskno je mi u srdce a v duši smutek mám, já růženec ten k světici se vroucně modlívám.
35.
Pověz, děvče, kouzlo jaké Pověz, děvče, kouzlo jaké
 skrývá tmavé to tvé oko, že mne šlehlo jako bleskem srdcem v duši přehluboko. Pověz, děvče, čí to slova z malinových retů nyla, že mi z ňader srdce mladé z těla duší vymluvila. 24
36.
Za památku onehdy, Za památku onehdy,
 děvče, jsem tě prosil, dala’s křížek, abych jej na svém srdci nosil. Marie, panno milostná, v zlatě na obrázku, v duši jí vlož obraz můj, v srdce – k němu lásku.
37.
Sladké poupě tmavooké, Sladké poupě tmavooké,
 není tě tu, není, a já tobě řekou pošlu srdce pozdravení. „Oj, ty řeko bystrotoká, oj, vy šumné vlny, zvučným stříbrem dívce neste pozdrav touhyplný.“ 25 Sladké poupě tmavooké, není tě tu, není, a já tobě vánkem pošlu duše políbení. „Oj, ty vánku, vonný vánku, duj, kam děvče spělo, zlíbej rty jí malinové a to bílé čelo.“
38.
Ta duše má jak ohně žár Ta duše má jak ohně žár
 a hruď má jako skályskály, žel, vypučí-li kvítek v nichnich, tu žhavý dech ho spálí. A hrdý orel sídlí v nich a toho sklála střela, že srdce – smělá orlí hruď – v ty skály krvácela.
39.
Tisíc znělo jarem zvuků, Tisíc znělo jarem zvuků,
 kolem smích a blaha záře, bylo mně jak ženichovi s nevěstou svou u oltáře. 26 Jaro zvoní umíráčkem, a ti lidé chladní kladou do hrobu to srdce v ňadrech – nevěstu tak mladou – mladou.
40.
Myšlénka, cit a dychtění Myšlénka, cit a dychtění
 ať bujné duše dech, jenž mořem – zemí otřásá v nejhlubších základech. Však jmenem pouze pýchu znej a holý světa lesk: aj, srázné skály nejspíše drtívá hrob a blesk. Otroctví články železné své duše žárem spal, a hanba tomu, v porobě kdo bídně dokonal! Co zmůže vášně divý proud, náhody matný klam? – Jen vládni vůlí železnou, kde neohneš, tu zlam. 27 A kdyby jeden dýchal svět a zradu sil a mor, jen čelo své mu postav vstříc a bujné duše vzdor. V mé hrudi duch se zakotvil a žilám oheň dán, že v důl bych sešláp’ pohoří a k nebi vznesl oceán.
41.
Já lůnem duše pojal vše: Já lůnem duše pojal vše:
 nebeskou slasť, nestihlý bol a lidstva snahu, vášní proud, vesmíru bezdno, moře dol. A divný zvuk ta píseň má, co z temné hloubi duše zní, jak první šepot milence, vzdech nemocného poslední. Ty zvuky tak mi cizé jsou a srdci přec zas známy tak, že tepny tlukou rozkoší, an v slzách bolných vlhne zrak. 28 Ba někdy táhne duší proud, velebně-mocný srdcem cit, že mním, ten prudký nával přec již musí hruď mou rozdrtit. A přec bych vinul v toužení k těm rozbouřeným ňadrům svým ten rozpoutaný světa proud i vesmír s bezdnem mlhavým.
42.
V ty struny duše dech jsem vložil, V ty struny duše dech jsem vložil,
 svou bolesť, všecko, co jsem prožil, řeč srdce svého jsem jim dal: a mnohé poupě v růži zkvetlo, okřálo srdce, co se hnětlohnětlo, mnohé jsem oko rozplakal. Já lásku k siré vlasti zpíval a bratry, sestry jsem vyzýval, by z srdce kámen ledu pad’: a mnohé pohnuly se skály, jež bouří, blesku vzdorně stály, a křivdě zrozen pomsty kat. 29 Až potomci pak naši jednou se z prachu vzhůru k činům zvednou, pak nebudu víc já již pět; leč krajem nová zvane píseň, jíž klesne na vždy roba tíseň – ta bude nad hroby až znět.
43.
Mne nezneuznej, drahá vlasti, Mne nezneuznej, drahá vlasti,
 jen Tobě zpívá z hloubi duše má: já krví svou jsem psal ty písně, v ně dechl slova srdce plamenná. Ty v oběť dát Ti mou je slastí – Mne nezneuznej, drahá vlasti. Já mnoho žil a mnoho zkusil, mně vzpomínky jen z toho zůstaly: i já byl kdysi děckem šťastným, však mrazy blahu ve hrob ustlaly, já se vším rozloučit se musil – já mnoho žil a mnoho skusil. Mně krev a srdce z prsou rvali, že ustrnuly by se kameny, 30 to srdce věrné pošlapaly, šílenství v lebku vrhly plameny a nevděk místo lásky dali – Mně krev a srdce z prsou rvali. Teď opuštěný bloudím světem a věrné srdce hledám jedno jen, tak věrné jako srdce matky, jež hýčkala mne, ulíbala v sen. Však marně hrám si touhy květem – teď opuštěný bloudím světem. Ty, drahá vlasti, mou jsi matkou a milenkou ta dumná píseň má, a Vy-li žádate mou dušiduši, Vám ochotně ji pěvec dá; neb ubohému těchou sladkou: Ty, drahá vlasti, mou jsi matkou.
44.
Já mluvit chtěl bych mluvou květin Já mluvit chtěl bych mluvou květin
 a lásky sladké poupě štěpovat, a pohnul bych ta útlá srdce mladá svou matku vlasť a národ milovat. 31 Já plakat chtěl bych pláčem vánku, kdy bílou růži najde zlomenou: kde citům srdce nezemřelo, tam lásky sten a vřelé slzy hnou. Já hřímat chtěl bych hromů bouří a mluvit svatým zvonů hlaholem, a zlomil bych ta srdce tvrdošíjná, já rozplakal bych touhou celou zem. Já hlásat chtěl bych hlasem hrobu a k soudu syny, dcery vlasti zvát, prach otcův kteříž v bláto šlapou a mohou v krev to matky srdce rvát.
45.
Jediné ni obejmutí, Jediné ni obejmutí,
 ani jeden pohled vroucí, jediné ni polibení na materské rety mroucí! Věčně-věkův odešlas mi, kdy mne osud zanes’ v dáli – ó tou tíží musím klesnout, bolesť ta mou duši spálí. 32
46.
Že ten život plný bouří, Že ten život plný bouří,
 samá trýzeň, samé stíny, dali tebe v odpočinek do té chladné černé hlíny. Spi matičko, spi tam sladcesladce, jako já jsem jednou spával, když mne sladkou kolébavkou ret tvůj v klíně uhýčkával.
47.
Bloudím jako proklet světem, Bloudím jako proklet světem,
 musím žít a musím hynout, než mi bude, máti, přáno na tvém hrobě odpočinout. Až tu těžkou hlavu složím do té trávy v chladné hlíně, podřímnu si tiše – sladce jako, matko, na tvém klíně. 33
48.
Od tebe mám na památku Od tebe mám na památku
 šedivé ty vlasy v stáří, v duši – oči, slzy tvoje a ty vrásky bledých tváří. V mladých tepnách krev mám tvoji, v ňadrech tvého srdce plání, na paměti klopotu tvou, na čele tvé požehnání.
49.
V rubáši jsi přišla ke mně, V rubáši jsi přišla ke mně,
 v oku mír a v tváři klid – „Vím, že se ti stýská, synu, proto tě jdu navštívit. Dítě, já ti život dala, vše, co může matka dát, na prsou tě odchovala, nech mne za to v hrobě spát. 34 Celé noci u kolébky bdívala jsem nad tebou, dala jsem ti slzy svoje, dala mozol, krev jsem svou. Abys blažen světem kráčel, dýchám mír zde ve tvou hruď, nech mne spát, modli se za mne, na té zemi – s bohem buď.“
50.
Matko – matko, těchu jednu Matko – matko, těchu jednu
 pro tu umučenou duši, div, že oko nepláče, srdce hruď mou nerozruší. Jenom v jedno na hrob kvítko, matinko má, smilování! – dechni pro mne útěchu jen: „Na shledání – na shledání.“
51.
Dokuď v sladkých snech jsem bloudil, Dokuď v sladkých snech jsem bloudil,
 věrným vše se mi být zdálo, tu dýchala hruď má vírou a mé oko láskou plálo. 35 Však když zřel jsem, celá země že je zrádná jako šakal: svadla víra – shasla láska a já poprvé – jsem plakal.
52.
Když mne všecko opouštělo, Když mne všecko opouštělo,
 já k tvým ňadrům hlavu sklonil, na tvém čistém, vřelém srdci bolestné jsem slzy ronil. A tvým okem zaplál oheň jako hvězda mrakem hustým, a ta korálová ústa šeptla: „Já tě nikdy neopustím!“
53.
Pro mne jednou srdce věrné Pro mne jednou srdce věrné
 v světě láskou mocnou bilo, že z mých ňader vzdechy ssálo, že z mých očí slzy pilo. 36 A to věrné – drahé srdce pro mne na vždy – na vždy svadlo, a mé štěstí ušlo spolu jakby ptáče v skály padlo.
54.
Duje vítr doubravinou, Duje vítr doubravinou,
 že ten věnec mladých dobdob, jako sníh zasype květykvěty, pohřbil čas ve chladný hrob. Ani květu z mého jara, jejž bych chorou duší jal: štěstí – rakve víko kryje, květ mé lásky – opadal.
55.
Na sněhu stíny havranů Na sněhu stíny havranů
 se táhnou z lesů v dál, a vítr štká jak nemocný by plakal a se smál.... 37 Ach, oko mé to kalno je a bol rozrývá hruď, já na vždy – na vždy odcházím, má chatko, s bohem buď! Já otce, matku, štěstí svésvé, a co jsem drahým zval, tam vedle chatky rodinné na věky pochoval. Jsem kletby syn a v širý svět mne žene mocný proud, a musím srdce násilím od všeho odtrhnout. Ach, z okénka tam ve slzách tmavého oka hled mne jediný sám provází a zdraví naposled. Dík za tu slzu, vzdálen nechť, svou přec tě budu zvát, a v loučení, ty děvče mé, buď zdrávo nastokrát! Hled jeden ještě do kola na lesy, louky, stráň, však byste se mnou slzely, vám kdyby cit byl dán. 38 Já bych tě, kraji, k prsoum tisk’, však mohu plakat jen, nuž tedy s bohem – s bohem buď a srdcem pozdraven. Teď směle v dál – roznesu v svět bolesti prudký pal, však mnohý na svém osudu usmání jedno vyžebral. Snad poutí světem dalekou zavítá mír v tu hruď neb srdce na vždy dostůně – má chatko, s bohem buď!
56.
Přemílá osud jako mlýn Přemílá osud jako mlýn
 železným kolem časy – příroda-matka sestárla a sbělely jí vlasy. Vyhasla oka – slunce zář, pryč květy – mladé city, z úst sténá větrů teskný žalm, tluk srdce zvon jak slitý. 39 Na nebe – čelo tušivé mrak ledový se vkrádá, a matka rukou kostnatou si bílý rubáš spřádá.
57.
Ze sněhu bílé záclony, Ze sněhu bílé záclony,
 duhové lustry z jíní – ten svět se v zimě podobá taneční skvostné síni. A vichr hude doubravou a sálem hudba hraje, a každý tón je vzpomínka na mrtvé – dálné kraje. V kotoučích divých tančí sníh po květované pláni, a srdce prchá – prchá s ním a plesá v umírání.
58.
V těch prsou jako v pustině – V těch prsou jako v pustině –
 umdlena k nim se hlava kloní a mrtev svět – kol sněhu pláň a po ní vichrové se honí. 40 Je noc – ze mraků hvězdička tu tam se jasně prosypává, a v ňadrech teskná vzpomínka jak dávný mrtvý z hrobu vstává. S kotouči sněhu prchá čas, – kde najdu vás, vy mladé doby!? Slyš, vichr skučí mrazivou a sníh přikrývá ledem hroby.
59.
Vytáhly časy oponu, Vytáhly časy oponu,
 ze jíní svět a ledu – já v hlavě staré pohádky z minulých časů předu. K paláci ze mhy most se pne, ze křišťálu jsou stěny a okna jako duhy zář, park ze stříbrné pěny. Na trůně z perel královna, má sněhobílé šaty, zrak snivý upřen k severu, kol těla pás je zlatý. 41 Ta srdce moje zaklela, že za ní touží světem, a kdy povzdychne duše má, je vzdech ten zimním květem.
60.
Na sněhu černala se půlnoc, Na sněhu černala se půlnoc,
 kolkolem lesů strašil lem, na hřbitov dolů zíral měsíc jak z rakve mrtvý rubášem. „Tak vidím tě, ty milý kraji, kde miloval jsem, plakal, žil? – Mně bylo jako prokletému, jenž vraždu matky zavinil. Ach, odešli jste na věky mně, vše, co po vás, drazídrazí, mám, vzpomínat že, plakat mohu, že váš hrob a nápis znám.“
61.
Ven nad bory se měsíček Ven nad bory se měsíček
 jak upomínka noří, a safírové klenutí to hvězdami jen hoří. 42 Kolkolem sladko, volno tak a země nebi blízká, však mnohý, mnohý schází tu a srdci se tu stýská. A oko maně bloudí v dál, kam smutně měsíc šeří na hroby polou zapadlé pod růžovými keři.
62.
a.
Kdy hvězdy táhnou zlatý kruh, Kdy hvězdy táhnou zlatý kruh,
 proč hledíš stále vzhůru, rci, tak snivě okem toužebným k těm dálným hvězdám do noci? „Dvé očí tmavých touhu svou vepsalo v bouřná ňadra mi, a duše má teď ku hvězdám vždy o nich mluví slzami. Svou perutí se šine k nim a na svůj se jich osud ptá, zda zaleskne se na nebi, či spadne v temno hvězda má.“ 43
63.
b.
Pod košatou lípou mladou, Pod košatou lípou mladou,
 plnou květu, plnou vůně, řekli sobě, co je bolí, čím to jejich srdce stůně. Řekli sobě, že až lípu jaro v nový šat ustrojí, na věky ta srdce mladá v jeden vínek kněz jim spojí. Přišlo jaro – přišly bouře, chladná na zem rosa padla, pozasteskla sobě lípa a ta srdce pod ní – svadla.
64.
c.
Na hřbitově u zdi v koutku, Na hřbitově u zdi v koutku,
 že si sami život vzali, pod chatrným dřeva křížkem oba je tu pochovali. 44 Bože můj, což umučeno, zkřižováno srdce věrné, palčivou než touhu schladí chladnou hroudou země černé,černé. Než zakryje rouškou temno svadlý život – svadlé květy, nepoznány – neplakány, věčně lidstva bludem klety!
65.
Já kdybych mohl, rodné místo Já kdybych mohl, rodné místo
 s tím domkem duší svou bych jal, já vssál bych v srdce ten zvuk zvonu, jenž poprvé mne rozplakal. A vše to na hrobě bych složil, kde budu jednou já též spát, by mohlo se mi o mém mládí tam v tichém hrobě také zdát.
66.
Až též jednou mne ten trávník Až též jednou mne ten trávník
 chladnou zemí bude krýt, nezapomeňte z mých písní na můj hrob mi věnec svít. 45 Vemte růže z písní lásky, jak jsem vám je vyplakalvyplakal, a ty svite s pomněnkami, vždyť jsem je tak miloval. Na hrob cypřiši mi saďte, a ta bude šumět vám, jak jsem toužil, plakal, zpíval, koho v mrtvém srdci mám.
67.
„Ta hvězda tamtam, to láska má,“ „Ta hvězda tamtam, to láska má,“
 a ona šeptla na to: „Ty hvězdu pyšnou vyvolils a skvostnější než zlato. Opadá listí, uschne květ a s ním tvá láska svadne, a pyšná hvězda s blankytu i s mojím štěstím spadne.“ Do dálky ptactvo odlétlo, ten vítr rozvál kvítí, mně ona srdce zlomila – a hvězda přece svítí. 46
68.
Noc jasná byla jako den, Noc jasná byla jako den,
 tajemná jako lesů stín, a blankyt snivý klenul se jak zlatem tkaný baldachin. Zableskly žáry pochodní, zasténal z lesa nářek sov, a zástup černý v němotě unášel rakev na hřbitov. A zeď se bělá – umrlou zří měsíc tváří v křížů řad, a v listí šumot, zlomeno že mladinké jde srdce spat. Zableskly žáry pochodnípochodní, po hrobech němý těká stín, a v tichém dutém dunění již klesla rakev v hrobu klín. Noc jasná byla jako den a němá – tišší nad příkrov, jen cypřiše ty šuměly a z lesa sténal nářek sov. 47
69.
Šumí vichr hrany sadem, Šumí vichr hrany sadem,
 za listem list svadlý padá, a v tom srdci zmírá tiše, vadne v květu láska mladá. Hyne poupě – vadne láska, i ta upomínka hasne, jako blesknou – pozasvítí, spadnou v temno hvězdy jasné. Minou časy, plynou s vodou, vadnou květy – blednou líce, a tak mnohé duše drahé není pro nás v světě více. Pozdě toho srdce kvílí, co mu vzato chladným rovem, jako cigán v temné dáli marně pláče nad domovem.
70.
Ještě jeden pohled žhavý, Ještě jeden pohled žhavý,
 pak se slunce v moře točí. Noc – ta černovlasá dívka otvírá své temné oči. 48 Myšlénky – ty hvězdy zlaté probleskují snivé čelo, a čím v ňadru duše bouří, tím se srdce rozepělo. Rozepěla noc se dumná, až to slunce v chladném moři k nohoum černovlasé noci žhavou touhou lásky hoří.
71.
Usnul šumot na lesích, Usnul šumot na lesích,
 hrdličky již spějí a sny květin na lukách báje vyprávějí, růžinko má, dřímej. Všecko – všecko usnulo, srdce mé chce spáti, jistě že mu o lásce tvé se bude zdáti, růžinko má dřímej. 49 OBSAH Stránka Sklopilo slunko víčka svá1 Ven z lesů večer vystoupil – Přinesli jaro na křídlech 2 Bledý pastýř měsíček3 Sestoupil večer v doliny4 Rozkvetlo nebe hvězdami 5 Když jaro kolem na lukách6 Spaly hvězdy soumrakem 7 Co zní tak toužně večerem– Za soumraku les usíná8 Usnul les – a poutník měsíc9 Pojď, ty svatá tichá noci– Na nebi hvězdy zlaté táhnou kruhy10 Tak tiše hřbitov leží – Hluboko na dně jezera 11 To nebe plné červánků12 Chudinké kvítečko13 Tys čistou jako rosa ta– Tys čistou byla světicí14 Z té duše okem slzavým15 Nad lesy spadla hvězdinka16
[50] Stránka Ten tmavý vlas a pod ním snivé oko16 Ty pod křížem jsi klečela17 Černaly se stínem lesy18 Za hvězdné noci májové jsem – Ty můj andělíčku strážný 19 Tys můj živý věneček 20 JáJá, perlo má, jsem věčně tvůj21 Mnohou ženci květinku– Nasila jsem k svatbě routy22 Opuštěn jak svadlý kvítek– Je mi lehounko – tak blaze23 Tak je milá, že by snad– Na ústa její růžová 24 PovězPověz, děvče, kouzlo jaké – Za památku onehdy 25 Sladké poupě tmavooké– Ta duše má jak ohně žár 26 Tisíc znělo jarem zvuků – Myšlenka, cit a dychtění27 Já lůnem duše pojal vše28 V ty struny duše dech jsem vložil29 Mne nezneuznej, drahá vlasti30 Já mluvit chtělchtěl, bych mluvou květin31 Jediné ni obejmutí 32 Že ten život plný bouří 33 Bloudím jako proklet světem – Od tebe mám na památku 34 V rubáši jsi přišla ke mně– Matko – matko, těchu jednu35 Dokuď v sladkých snech jsem bloudil – Když mne všecko opouštělo36
[51] Stránka Pro mne jednou srdce věrné 36 Duje vítr doubravinou37 Na sněhu stíny havranů– Přemílá osud jako mlýn 39 Ze sněhu bílé záclony40 V těch prsou jako v pustině– Vytáhly časy oponu 41 Na sněhu černala se půlnoc42 Ven nad bory se měsíček – Kdy hvězdy táhnou zlatý kruh 43 Pod košatou lípou mladou 44 Na hřbitově u zdi v koutku– Já kdybych mohl, rodné místo45 Až též jednou mne ten trávník – Ta hvězda tamtam, to láska má 46 Noc jasná byla jako den 47 Šumí vichr hrany sadem48 Ještě jeden pohled žhavý – Usnul šumot na lesích 49
E: js; 2002 [52]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kuchař, Josef; Stýblo, Bedřich
(Nákladem vlastním. Kněhtiskárna B. Stýbla.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+52

Věnování: (Ctěným občanům rychnovským na důkaz úcty své věnuje spisovatel.)