ŽALMY
PŘÍTOMNOSTI
V DEN SVOBODY ČESKÉ VLASTI 1918.
[1]
I. DIES IRAE.
Den přišel hněvu Tvého, ó Bože hromovládný,
den soudu, v němž Ty vážíš zlob lidských úskok zrádný,
a před Tvým soudem hrozným hřích neostojí žádný.
Shluk andělů jsi vyslal, by duli v lesklé trouby,
v jich zvučném třesku hrůza a zděšení se snoubí,
a světem letí s nimi dech zničení a zhouby.
I vstali mocní světa v své hrdé pýše mračné,
již s vojsky valí se běd smečky krvelačné,
Ty rceš, a dílo Zkázy rej strašlivý již začne.
Požáry šlehly k nebi, vsi, města troskou leží,
třesk pušek a děl rachot zem ryje střel svých spěží,
a z mrtvol statisíců se v nivě chlumy věží.
Krev proudí – stále proudí – řev, pláč se mísí kolem,
krev proudí – rudá řeka se valí v láně holém,
krev proudí – vzduch se chvěje úzkostí, nářkem, bolem.
Krev proudí – roste řeka v příšerné moře rudé,
noc Smrti nad ním – světlo v ní jedno plá jen chudé,
Děs – nad zemí on šírou svá křídla prostřel všude.
A z milionů hlasů vzkřik lkavý k nebi spěje:
– Kde Ty jsi, Bože, zůstal, že tak se v lidstvu děje,
kde lásky Tvé blesk žhavý v tu propast beznaděje?
– Kde dobrota Tvá, matek když zástup sterý úpí
a z mrtvých synů jejich se hekatomba kupí,
a v jejich pláč jen výsměch zní sveřepý a tupý?
– Kde Tvá je spravedlnost, když hyne spravedlivý,
když s křivdou zloba, zpita již vítězstvím, v let divý
o závod s vichrem pouští svých ořů černé hřívy?
– Jed pochybnosti stéká teď v duše, ne již víra,
odlétla naděj z hrudi, již zoufalost jen svírá,
a na kříži ne Kristus, však lidstvo celé zmírá!...
[3]
A z mračen, temným pásem jež spjala celou zemi,
hlas děsný ozývá se, hřmí vichrů peřejemi,
a kol jej vesmír slyší a v hrůze trne němý:
– Den přišel, neřest lidstva v němž trestá Moje ruka,
dnes ničím na Mé váze váš nářek, vaše muka,
nechť šílí vaše srdce, hruď zoufalstvím ať puká.
– Jáť pýchu Satana jsem kdys v propast pekla srazil,
Sodomu, Gomorhu já svým ohněm sírným zkazil,
v prach Judy rod jsem strh, by u stop Mých se plazil.
– Když Jerusalém zpupně se příkazů Mých spustil,
já Titova zdvih vojska, je sesílil a zhustil,
meč, oheň zhubil město i lid – jáť neodpustil.
– Kde Babel, Ninive a kde Memfis? Poušť jen holá –
skovičí vítr v troskách, jež písek ukryl zpola,
tam šakal má dnes pelech, v šeř noci sýček volá.
– Zlo, zrající již ke žni, já zřím a já je zhnětu,
barbarů v kořist dal jsem Řím, který vládl světu,
stotisíc hvězd, když kynu, se ve zmar kácí v letu.
– A teď zlo rozbujelo v té lidstva pláni šeré,
v něm pyšně hlavu zdvihly zlovůle hydry steré,
a zbujnělý hřích směle až k stopě Mé se dere.
– Z národů volných kdysi dnes helotů dav zbývá,
jho plec jich sklání k zemi, zrak němý vzdor jen skrývá,
štír užírá jim srdce, páž bezmocně však splývá.
– Vstal syn již proti otci, dceř matce laje v zlosti,
neřesti v náruč bratr vrh sestru bez lítosti,
druh druha mrzce prodá, jen zradu hruď jich hostí.
– Závistí planou zraky, když k jiným zdar se chýlí,
před právem jde vždy útisk své zpupné vědom síly,
nevěstek v loži nectném dav hýří zdivočilý.
– Otroků ruce zdrané a skráně zkrvavělé
v skývu lkají chleba, však posměch se k nim stele,
neb Mamon ujal vládu kol v šíré zemi ztmělé.
– Ve strži číhá lupič, by almužnu vzal vdově,
hrabivě lichvář hledá groš v mošně žebrákově,
na prosby, nářek boháč jed potupy dá v slově.
[4]
– Z vyschlého prsu matky ret marně ssaje děcka
a hladem kvílí v slzách – jsou kámen srdce všecka,
a tvrdost duší kryje tvář zbožná, pokrytecká.
– Mé oltáře již zpustly, prach zářný lesk jich halí,
z Mých zákonů štít zvůle si lidé zbudovali,
studnici živé pravdy smeť lži a bludu kalí.
– Když kůň pad stržen prací, bič pánův ran mu přidá,
od prahu vyhnal člověk psa, jenž mu domu hlídá,
však stár již, bez užitku – teď v plen jej mrazu vydá.
– Zašlápne člověk brouka, jen aby život ničil,
vytrhne z půdy stromek, když nejslibněji vzklíčil,
však zlobě rozkypělé já hráz již pevnou vztyčil.
– Neb já jsem Jahvé mstící, já Bůh jsem hromovládný,
den soudu přišel, vážím zlob lidských úskok zrádný,
a před Mým soudem hrozným tvor neostojí žádný.
– Já kruším lidstvo zvrhlé a ničemné a bídné,
nechť v tuhých jeho žilách krev hrůzou mře a stydne,
jen ve svých ono strastech svých míru hříchů zhlídne.
– Zlo v jeho prsou množím, ať vlastní jed ho tráví,
kdo špatný jen byl dříve, dnes zlotřilec je pravý,
jenž bičem křivdy mrská brav tupý, lidské davy.
– Jak žernov na šíj otců znoj mrtvých padne dětí,
lkát budou v bázni starci, dech zhasne v nemluvněti,
co živo, s děsem v oku se v křeči bude chvěti.
– A bude volat: „Sřiť se a na nás padni!“ k hoře,
a bude ždát: „V svých vlnách nás ukryj, dravé moře!“
A k zemi: „Otevři se, zhlť nás i naše hoře!“...
Tak pravil Bůh, jenž v mračno a blesky tvář svou halil.
Hlas jeho plný hněvu dál světem Zkázu valil
a dole – mrtvé ticho. Zem černý soumrak zalil.
7. X. 1917.
[5]
II. SVATÝ VÁCLAVE!
Divoká vichřice hřmí šírým světem,
vše ničíc, lidstva štěstím co i květem,
v úzkosti duše v noc dnů příštích zírá
a tisíc běd nám srdce mukou svírá –
Svatý Václave!
Ty jsi dědic České země,
rozpomeň se na své plémě!
Chaloupky naše, buďte požehnány!
Když kol se valí zhouba, štvaná zlobou,
zřím vaše úsměvné a zlaté lány,
zahrádky vaše s pestrou jarní zdobou,
zřím v slunci zářit vaše stěny bílé
a v hruď mou důvěra se vrací zase –
nechť vichr burácí dál nespoutaný,
nechť květ i plod rve v drtící vše síle,
po bouři slunce vzplá zas v nové kráse!
Chaloupky naše, buďte požehnány!
Když poupata snů našich sžehly mrazy,
z vás nadějí trs zkvetl, zhojil rány,
zas síla upevnila chabé svazy,
zas duše uvěřila v novou zoři:
asylem byly jste nám v každé strázni,
kam spěl, kdo trpěl, jisté do ochrany –
my věděli, dnes i když klesnem v hoři,
z vás vítězný roh vzkříšení k nám zazní!
Chaloupky naše, buďte požehnány!
Pod vaším krovem dobrota vždy kvetla
a slitování krb plál na vše strany,
zář jeho všem vždy tryskla vlnou světla,
jím vzňat, Hus kázal slova pravdy svaté,
Komenský lásce učil v dobách strasti –
chaloupky, příští slávy naší brány,
Betlemská hvězdo, dive báje zlaté –
žehnány buďte po vší České vlasti!
[6]
Chaloupky naše... váš zjev kam teď zmizel?
Kam prchlo kouzlo, jež nám hřálo duši?
Dřív útěcha, z vás tolik dnes náš svízel,
dřív naděje, teď vše, co naděj kruší,
svět dobra dřív, teď co z vás černou slují,
kde hnízdí závist, zlo vře v skrýši ztmělé,
kde pýcha s lakotou se páří v hluši,
kde v bahně temnoty jen bezcit bují –
vždyť bohem dětí vašich – Zlaté tele!
Chaloupky naše! Ne – vás snad už není!
Z vás vzrostly pyšné dvorce, ale chvatem
z nich prchlo, co v trud sílilo nás denní,
vy mamonu jste oděly se šatem,
jak žula jsou dnes vaše srdce tvrdá –
jde hladový k vám: strhnete mu s těla
šat poslední! Chléb chcete vážit zlatem!
Kol nářek, žal, leč mysl vaše hrdá
pro bratří strast je tupá, zledovělá!
Chaloupky naše! Zmozolené dlaně
symbolem našich bojů nám kdys byly!
My ctili vaše trudem zryté skráně,
z vás čerpali v svůj zápas svěží síly,
jenž měl nám budoucnost zas lepší stvořit!
V pěsť ztuhla již dnes vaše dlaň a bije
do vlastních řad jak škůdce zarputilý,
co zbudovali jsme, vy jdete zbořit!
A jedné matky krev přec v nás všech žije!
Před Bohem, před lidstvem tu obžalobu
já zvedám k vám – syn ze selské též chaty!
Bůh těžkých trýzní seslal na nás dobu,
leč vy jste zmnožily náš znoj i ztráty,
vy nesetřely jste krev s jeho skrání,
když národ pod křížem svých útrap klesá –
což vám, že v boj se vrhl velký, svatý?
což vám, že slavit chce své z mrtvých vstání?
Jen nad ziskem a zlatem duch váš plesá!
A klnout budou pokolení příští
těm z vás, jež k vrahům přidaly se zlostným,
jichž sobectví věc naši svatou tříští,
jež samy k hodům zasedly si skvostným,
[7]
když u prahu mřel bratr váš – neb chladné,
když chléb chtěl, kámen podaly mu – v změti
když boje zraněn, srdcem bezlítostným
ho dobily – krev jeho na ně padne!
A krev ta na jejich též padne děti...
Nám obzor ztměl se – v burácení věků
duch dějin národům jich osud ková...
Jak odolati kruté zloby vzteku?
Kde v nejtěžší boj síly nabrat znova?
Svatý Václave!
Pomoci my Tvé žádáme –
utěš smutné, zažeň vše zlé!
Kriste, eleison!
***
Děl Hospodin: – I budou těla vaše
za pokrm všemu ptactvu nebeskému!
Před vpádem cizích bude prchat plaše
váš zástup, nedámť vítězství já jemu!
Zas sloužit budete jak nevolníci
vetřelcům, neb páž vaše zbude síly!
Nedojde k sluchu mému zoufající
pláč vašich žen i dětí, kterým kvílí!
Slepotou raním zrak váš, bez pomoci
budete bloudit pochyb při rozcestí!
Nevzplane pro vás hvězda v temné noci,
nevzejde vám již slunce zdaru, štěstí!
A rozptýlím vás mezi kraje cizí,
bič k otrocké vás schýlí podlé práci!
S povrchu země jméno vaše zmizí,
za cizí zájmy syn váš vykrvácí!
Jak šakal v poušti, hlas váš bude výti
o soucit k nebi – to však němé stane!
Květ nadějí k vám nezadýchne v žití,
máj radosti vám v duši nezaplane!
Kéž večer by byl! Ráno rcete k sobě,
a večer: Kéž by noc již přešla dlouhá!
Sen nedá zotavení vaší mdlobě,
a duši nedá klidu marná touha!
[8]
Všeliký neduh sešlu na vás sterý,
v bolestech budou úpět vaše hlasy!
Neb já jsem ten, jenž nezná zpronevěry,
mstí hřích a křivdu trestá v každé časy!
Vás pálit budu v ohni utrpení,
až vyjde zloba z vaší temné hrudi!
Dřív pro vás u Mne slitování není,
leč až zas Svědomí se ve vás zbudí!...
Tak Bůh děl... A já zvolal: – Hospodine!
Dvé spravedlivých jestli shledáš všude,
zdaž soud Tvůj zmírní se i pro ty vinné?
A Bůh: – Můj hněv snad odvrácen pak bude...
Ó Ty –! Jenž stál jsi při nás v trudné pouti,
jenž volal’s k Bohu za nás hlasem vroucím
a očistný v nás živil jsi vždy plamen – Svatý Václave!
Pros za nás! A nám nedej zahynouti, nám, ni budoucím!
Amen.
6. IX. 1918.
[9]
III. BOŽE VELKÝ, BOŽE MOCNÝ!
Bože velký, Bože mocný, Bože spravedlivý!
Když jsem zoufal, dal’s mi zříti milosti své divy!
Nevydal’s nás v ponížení, v posměch nepříteli,
uslyšel jsi naše prosby, když jsme v zhoubu spěli!
Ty jsi Hrad náš nedobytný, naše síla v Tobě,
nebude se vrah nám rouhat ve své zpupné zlobě!
Hle, náš Blaník otevřel se, vyšel zástup skvoucí,
v děsu vichřic Ty jej vedeš, Ty, Bůh všemohoucí!
Dalné pláně – cizí lány – děl a pušek v třesku
jako malá bárka mořem v změti vln a blesků
zápasí šik bojovníků nezdolný a hrdý –
o něj nepřátel se tříští vzdor jak o štít tvrdý.
Dalné pláně – cizí lány – v bouři, dešti, sněhu
bije se a válčí směle rodných vzdálen břehů,
v oku jiskru, v duši plamen, obří sílu v paži –
o takovou hradbu v prach se každý odpor sráží!
Zač se bije? – Za vlast svoji! Za volnost svých dětí!
Jako vichrem radostná ta zvěsť k nám světem letí!
A již z hrudi nedůvěra, pochybnost, stesk mizí –
našli jsme zas duši českou pravou, zlatou, ryzí!
Kol nás temno – v srdcích podlost, zlovůle, chtíč zisku –
ale spásy úsvit již k nám z dálky spěje v trysku!
Nové jitro nad vlastí zas červánky své chýlí,
zbuďte se již, srdce spící! Den již vstane bílý!
Odvrzte, co zhanbilo vás, v blescích vzešlé zoře
spalte všechen kal i neřest, a v nich naše hoře!
Jak tam u těch reků v dáli, kéž by zakotvila
v srdci vám zas láska k bratřím, nepoddajnost, síla!
Jak tam u těch, kteří v psotě, strádání a znoji
za ideu život kladou, v svatém hynou boji,
a jichž krví jméno české slávou zas hřmí světem –
ať vám v duši obětovnost vzpučí zlatým květem!
[10]
Neb jen z oběti se rodí, z muk a trudu vstává,
co má věčně v lidstvu žíti, co kvést nepřestává,
co jak skála odolá všech zlob i zbraní vzteku,
a jak svatý Grál vždy zářit bude šerem věků!
Neb jen s Golgoty Bůh lásky, za lidstvo když zmírá,
lidstvu podá klíč ten zářný, jenž ráj otevírá!
A my na tom kříži pněli bolesti tak dlouho!
Přišla chvíle! Vítej, naše spáso, vesno, touho!
Dalné pláně – cizí lány – krev se k nebi kouří –
odoláš, náš voji zdatný? Nezhyneš v té bouři?
Znova úzkost svírá srdce, na zvěst ždanou čeká,
pole mrtvých prostírá se šíré do daleka – –
Černá noc svá rozestřela chmurná křídla v kraji,
v klínu mračen žhavé střely ohněm blyskotají –
hřímá – ozval se ryk hromu nebo sopky jícen?
Děla hřmí zas – Moloch války dosud nenasycen!
Ještě zem se chvěje širá válečnými vozy,
ještě násilí meč rudý lidstvu zkázou hrozí –
voji český, kde tvůj přístav, ochrana tvá příští
proti proudu, který dosud o tvůj val se tříští?
Ne! Byť poslední z tvých reků padl mrtev k zemi,
chválit budem Hospodina svými hlasy všemi!
Neb Bůh mocný, spravedlivý ustál ve svém hněvu,
seslal k nám své archanděly, vznítil duši k zpěvu!
Neželte těch, kteří klesli v boji rozvířeném –
sláva památkou jim bude, nesmrtelnost věnem!
Zříte? Strach jal srdce vraha, jako před Samsonem
Dagon z železa a krve zachvěl se jich stonem!
Zachvěl se – však blízka chvíle, Bůh kdy svůj dluh splatí,
a ten voj náš z vichrů, bouří vlasti volnost vrátí...
Proto spějme chválit Boha, s jásáním a s plesy
ať se zdvihnou hlasy naše, zahřmí pod nebesy!
Velký jsi a mocný, Bože, na svém křesle hvězdném
který kolovraty světů v dráhy vrháš bezdnem,
dnes jim velíš, aby žily, vzrůstaly a zkvetly,
zítra v nicotu je srážíš s pohaslými světly –
[11]
který tvorstvu dal jsi vznik, zem oživil’s i moře,
který kážeš, v propast tmy by svit vzplál po prostoře,
v prsť jsi vložil zrno, v klasech by se rděla niva,
jehož dechem šumí hvozd, hloub oceanu zpívá –
jenž jsi hrozný ve své slávě, před nímž lehá v prachu
pouště lev i halný vichr v nejdivějším vzmachu,
který mocné smetáš s výše, k níž zla spěli letem,
a svou lásku skláníš k slabým tvorům všem a k dětem –
Ty, jenž lidstvu v srdce dal jsi plamen touhy žhoucí
po pravdě a po svobodě věčně nehynoucí,
který trestáš naše hříchy utrpení mukou
a zas kající nás zvedáš milosrdnou rukou –
veleben buď od andělů, lidí, od všech tvorů,
neb Ty zpupné ponížil jsi v jejich pyšném vzdoru!
Ty dáš slunci vzejíti zas nad rozrytou rolí,
setřeš slzy s očí matek, syn jichž klesl v poli,
Ty, Bůh silný, splníš naše tužby, zkojíš žaly,
dáš, by hlasy zoufající v radost rozjásaly –
volnost vrátíš k našim krovům, ztišíš naše vzdechy,
slavnou, šťastnou učiníš zas moji vlast, mé Čechy!
3. X. 1918.
Tiskem a nákladem „Unie“ v Praze.
E: av; 2002
[12]