II. SVATÝ VÁCLAVE!

II. SVATÝ VÁCLAVE!
Divoká vichřice hřmí šírým světem, vše ničíc, lidstva štěstím co i květem, v úzkosti duše v noc dnů příštích zírá a tisíc běd nám srdce mukou svírá – Svatý Václave! Ty jsi dědic České země, rozpomeň se na své plémě! Chaloupky naše, buďte požehnány! Když kol se valí zhouba, štvaná zlobou, zřím vaše úsměvné a zlaté lány, zahrádky vaše s pestrou jarní zdobou, zřím v slunci zářit vaše stěny bílé a v hruď mou důvěra se vrací zase – nechť vichr burácí dál nespoutaný, nechť květ i plod rve v drtící vše síle, po bouři slunce vzplá zas v nové kráse! Chaloupky naše, buďte požehnány! Když poupata snů našich sžehly mrazy, z vás nadějí trs zkvetl, zhojil rány, zas síla upevnila chabé svazy, zas duše uvěřila v novou zoři: asylem byly jste nám v každé strázni, kam spěl, kdo trpěl, jisté do ochrany – my věděli, dnes i když klesnem v hoři, z vás vítězný roh vzkříšení k nám zazní! Chaloupky naše, buďte požehnány! Pod vaším krovem dobrota vždy kvetla a slitování krb plál na vše strany, zář jeho všem vždy tryskla vlnou světla, jím vzňat, Hus kázal slova pravdy svaté, Komenský lásce učil v dobách strasti – chaloupky, příští slávy naší brány, Betlemská hvězdo, dive báje zlaté – žehnány buďte po vší České vlasti! [6] Chaloupky naše... váš zjev kam teď zmizel? Kam prchlo kouzlo, jež nám hřálo duši? Dřív útěcha, z vás tolik dnes náš svízel, dřív naděje, teď vše, co naděj kruší, svět dobra dřív, teď co z vás černou slují, kde hnízdí závist, zlo vře v skrýši ztmělé, kde pýcha s lakotou se páří v hluši, kde v bahně temnoty jen bezcit bují – vždyť bohem dětí vašich – Zlaté tele! Chaloupky naše! Ne – vás snad už není! Z vás vzrostly pyšné dvorce, ale chvatem z nich prchlo, co v trud sílilo nás denní, vy mamonu jste oděly se šatem, jak žula jsou dnes vaše srdce tvrdá – jde hladový k vám: strhnete mu s těla šat poslední! Chléb chcete vážit zlatem! Kol nářek, žal, leč mysl vaše hrdá pro bratří strast je tupá, zledovělá! Chaloupky naše! Zmozolené dlaně symbolem našich bojů nám kdys byly! My ctili vaše trudem zryté skráně, z vás čerpali v svůj zápas svěží síly, jenž měl nám budoucnost zas lepší stvořit! V pěsť ztuhla již dnes vaše dlaň a bije do vlastních řad jak škůdce zarputilý, co zbudovali jsme, vy jdete zbořit! A jedné matky krev přec v nás všech žije! Před Bohem, před lidstvem tu obžalobu já zvedám k vám – syn ze selské též chaty! Bůh těžkých trýzní seslal na nás dobu, leč vy jste zmnožily náš znoj i ztráty, vy nesetřely jste krev s jeho skrání, když národ pod křížem svých útrap klesá – což vám, že v boj se vrhl velký, svatý? což vám, že slavit chce své z mrtvých vstání? Jen nad ziskem a zlatem duch váš plesá! A klnout budou pokolení příští těm z vás, jež k vrahům přidaly se zlostným, jichž sobectví věc naši svatou tříští, jež samy k hodům zasedly si skvostným, [7] když u prahu mřel bratr váš – neb chladné, když chléb chtěl, kámen podaly mu – v změti když boje zraněn, srdcem bezlítostným ho dobily – krev jeho na ně padne! A krev ta na jejich též padne děti... Nám obzor ztměl se – v burácení věků duch dějin národům jich osud ková... Jak odolati kruté zloby vzteku? Kde v nejtěžší boj síly nabrat znova? Svatý Václave! Pomoci my Tvé žádáme – utěš smutné, zažeň vše zlé! Kriste, eleison! *** Děl Hospodin: – I budou těla vaše za pokrm všemu ptactvu nebeskému! Před vpádem cizích bude prchat plaše váš zástup, nedámť vítězství já jemu! Zas sloužit budete jak nevolníci vetřelcům, neb páž vaše zbude síly! Nedojde k sluchu mému zoufající pláč vašich žen i dětí, kterým kvílí! Slepotou raním zrak váš, bez pomoci budete bloudit pochyb při rozcestí! Nevzplane pro vás hvězda v temné noci, nevzejde vám již slunce zdaru, štěstí! A rozptýlím vás mezi kraje cizí, bič k otrocké vás schýlí podlé práci! S povrchu země jméno vaše zmizí, za cizí zájmy syn váš vykrvácí! Jak šakal v poušti, hlas váš bude výti o soucit k nebi – to však němé stane! Květ nadějí k vám nezadýchne v žití, máj radosti vám v duši nezaplane! Kéž večer by byl! Ráno rcete k sobě, a večer: Kéž by noc již přešla dlouhá! Sen nedá zotavení vaší mdlobě, a duši nedá klidu marná touha! [8] Všeliký neduh sešlu na vás sterý, v bolestech budou úpět vaše hlasy! Neb já jsem ten, jenž nezná zpronevěry, mstí hřích a křivdu trestá v každé časy! Vás pálit budu v ohni utrpení, až vyjde zloba z vaší temné hrudi! Dřív pro vás u Mne slitování není, leč až zas Svědomí se ve vás zbudí!... Tak Bůh děl... A já zvolal: – Hospodine! Dvé spravedlivých jestli shledáš všude, zdaž soud Tvůj zmírní se i pro ty vinné? A Bůh: – Můj hněv snad odvrácen pak bude... Ó Ty –! Jenž stál jsi při nás v trudné pouti, jenž volal’s k Bohu za nás hlasem vroucím a očistný v nás živil jsi vždy plamen – Svatý Václave! Pros za nás! A nám nedej zahynouti, nám, ni budoucím! Amen. 6. IX. 1918.
[9]