I. DIES IRAE.

František Kvapil

I. DIES IRAE.
Den přišel hněvu Tvého, ó Bože hromovládný, den soudu, v němž Ty vážíš zlob lidských úskok zrádný, a před Tvým soudem hrozným hřích neostojí žádný. Shluk andělů jsi vyslal, by duli v lesklé trouby, v jich zvučném třesku hrůza a zděšení se snoubí, a světem letí s nimi dech zničení a zhouby. I vstali mocní světa v své hrdé pýše mračné, již s vojsky valí se běd smečky krvelačné, Ty rceš, a dílo Zkázy rej strašlivý již začne. Požáry šlehly k nebi, vsi, města troskou leží, třesk pušek a děl rachot zem ryje střel svých spěží, a z mrtvol statisíců se v nivě chlumy věží. Krev proudí – stále proudí – řev, pláč se mísí kolem, krev proudí – rudá řeka se valí v láně holém, krev proudí – vzduch se chvěje úzkostí, nářkem, bolem. Krev proudí – roste řeka v příšerné moře rudé, noc Smrti nad ním – světlo v ní jedno plá jen chudé, Děs – nad zemí on šírou svá křídla prostřel všude. A z milionů hlasů vzkřik lkavý k nebi spěje: – Kde Ty jsi, Bože, zůstal, že tak se v lidstvu děje, kde lásky Tvé blesk žhavý v tu propast beznaděje? – Kde dobrota Tvá, matek když zástup sterý úpí a z mrtvých synů jejich se hekatomba kupí, a v jejich pláč jen výsměch zní sveřepý a tupý? – Kde Tvá je spravedlnost, když hyne spravedlivý, když s křivdou zloba, zpita již vítězstvím, v let divý o závod s vichrem pouští svých ořů černé hřívy? – Jed pochybnosti stéká teď v duše, ne již víra, odlétla naděj z hrudi, již zoufalost jen svírá, a na kříži ne Kristus, však lidstvo celé zmírá!... [3] A z mračen, temným pásem jež spjala celou zemi, hlas děsný ozývá se, hřmí vichrů peřejemi, a kol jej vesmír slyší a v hrůze trne němý: – Den přišel, neřest lidstva v němž trestá Moje ruka, dnes ničím na Mé váze váš nářek, vaše muka, nechť šílí vaše srdce, hruď zoufalstvím ať puká. – Jáť pýchu Satana jsem kdys v propast pekla srazil, Sodomu, Gomorhu já svým ohněm sírným zkazil, v prach Judy rod jsem strh, by u stop Mých se plazil. – Když Jerusalém zpupně se příkazů Mých spustil, já Titova zdvih vojska, je sesílil a zhustil, meč, oheň zhubil město i lid – jáť neodpustil. – Kde Babel, Ninive a kde Memfis? Poušť jen holá – skovičí vítr v troskách, jež písek ukryl zpola, tam šakal má dnes pelech, v šeř noci sýček volá. – Zlo, zrající již ke žni, já zřím a já je zhnětu, barbarů v kořist dal jsem Řím, který vládl světu, stotisíc hvězd, když kynu, se ve zmar kácí v letu. – A teď zlo rozbujelo v té lidstva pláni šeré, v něm pyšně hlavu zdvihly zlovůle hydry steré, a zbujnělý hřích směle až k stopě Mé se dere. – Z národů volných kdysi dnes helotů dav zbývá, jho plec jich sklání k zemi, zrak němý vzdor jen skrývá, štír užírá jim srdce, páž bezmocně však splývá. – Vstal syn již proti otci, dceř matce laje v zlosti, neřesti v náruč bratr vrh sestru bez lítosti, druh druha mrzce prodá, jen zradu hruď jich hostí. – Závistí planou zraky, když k jiným zdar se chýlí, před právem jde vždy útisk své zpupné vědom síly, nevěstek v loži nectném dav hýří zdivočilý. – Otroků ruce zdrané a skráně zkrvavělé v skývu lkají chleba, však posměch se k nim stele, neb Mamon ujal vládu kol v šíré zemi ztmělé. – Ve strži číhá lupič, by almužnu vzal vdově, hrabivě lichvář hledá groš v mošně žebrákově, na prosby, nářek boháč jed potupy dá v slově. [4] – Z vyschlého prsu matky ret marně ssaje děcka a hladem kvílí v slzách – jsou kámen srdce všecka, a tvrdost duší kryje tvář zbožná, pokrytecká. – Mé oltáře již zpustly, prach zářný lesk jich halí, z Mých zákonů štít zvůle si lidé zbudovali, studnici živé pravdy smeť lži a bludu kalí. – Když kůň pad stržen prací, bič pánův ran mu přidá, od prahu vyhnal člověk psa, jenž mu domu hlídá, však stár již, bez užitku – teď v plen jej mrazu vydá. – Zašlápne člověk brouka, jen aby život ničil, vytrhne z půdy stromek, když nejslibněji vzklíčil, však zlobě rozkypělé já hráz již pevnou vztyčil. – Neb já jsem Jahvé mstící, já Bůh jsem hromovládný, den soudu přišel, vážím zlob lidských úskok zrádný, a před Mým soudem hrozným tvor neostojí žádný. – Já kruším lidstvo zvrhlé a ničemné a bídné, nechť v tuhých jeho žilách krev hrůzou mře a stydne, jen ve svých ono strastech svých míru hříchů zhlídne. – Zlo v jeho prsou množím, ať vlastní jed ho tráví, kdo špatný jen byl dříve, dnes zlotřilec je pravý, jenž bičem křivdy mrská brav tupý, lidské davy. – Jak žernov na šíj otců znoj mrtvých padne dětí, lkát budou v bázni starci, dech zhasne v nemluvněti, co živo, s děsem v oku se v křeči bude chvěti. – A bude volat: „Sřiť se a na nás padni!“ k hoře, a bude ždát: „V svých vlnách nás ukryj, dravé moře!“ A k zemi: „Otevři se, zhlť nás i naše hoře!“... Tak pravil Bůh, jenž v mračno a blesky tvář svou halil. Hlas jeho plný hněvu dál světem Zkázu valil a dole – mrtvé ticho. Zem černý soumrak zalil. 7. X. 1917.
[5]