Den přišel hněvu Tvého, ó Bože hromovládný,
den soudu, v němž Ty vážíš zlob lidských úskok zrádný,
a před Tvým soudem hrozným hřích neostojí žádný.
Shluk andělů jsi vyslal, by duli v lesklé trouby,
v jich zvučném třesku hrůza a zděšení se snoubí,
a světem letí s nimi dech zničení a zhouby.
I vstali mocní světa v své hrdé pýše mračné,
již s vojsky valí se běd smečky krvelačné,
Ty rceš, a dílo Zkázy rej strašlivý již začne.
Požáry šlehly k nebi, vsi, města troskou leží,
třesk pušek a děl rachot zem ryje střel svých spěží,
a z mrtvol statisíců se v nivě chlumy věží.
Krev proudí – stále proudí – řev, pláč se mísí kolem,
krev proudí – rudá řeka se valí v láně holém,
krev proudí – vzduch se chvěje úzkostí, nářkem, bolem.
Krev proudí – roste řeka v příšerné moře rudé,
noc Smrti nad ním – světlo v ní jedno plá jen chudé,
Děs – nad zemí on šírou svá křídla prostřel všude.
A z milionů hlasů vzkřik lkavý k nebi spěje:
– Kde Ty jsi, Bože, zůstal, že tak se v lidstvu děje,
kde lásky Tvé blesk žhavý v tu propast beznaděje?
– Kde dobrota Tvá, matek když zástup sterý úpí
a z mrtvých synů jejich se hekatomba kupí,
a v jejich pláč jen výsměch zní sveřepý a tupý?
– Kde Tvá je spravedlnost, když hyne spravedlivý,
když s křivdou zloba, zpita již vítězstvím, v let divý
o závod s vichrem pouští svých ořů černé hřívy?
– Jed pochybnosti stéká teď v duše, ne již víra,
odlétla naděj z hrudi, již zoufalost jen svírá,
a na kříži ne Kristus, však lidstvo celé zmírá!...
A z mračen, temným pásem jež spjala celou zemi,
hlas děsný ozývá se, hřmí vichrů peřejemi,
a kol jej vesmír slyší a v hrůze trne němý:
– Den přišel, neřest lidstva v němž trestá Moje ruka,
dnes ničím na Mé váze váš nářek, vaše muka,
nechť šílí vaše srdce, hruď zoufalstvím ať puká.
– Jáť pýchu Satana jsem kdys v propast pekla srazil,
Sodomu, Gomorhu já svým ohněm sírným zkazil,
v prach Judy rod jsem strh, by u stop Mých se plazil.
– Když Jerusalém zpupně se příkazů Mých spustil,
já Titova zdvih vojska, je sesílil a zhustil,
meč, oheň zhubil město i lid – jáť neodpustil.
– Kde Babel, Ninive a kde Memfis? Poušť jen holá –
skovičí vítr v troskách, jež písek ukryl zpola,
tam šakal má dnes pelech, v šeř noci sýček volá.
– Zlo, zrající již ke žni, já zřím a já je zhnětu,
barbarů v kořist dal jsem Řím, který vládl světu,
stotisíc hvězd, když kynu, se ve zmar kácí v letu.
– A teď zlo rozbujelo v té lidstva pláni šeré,
v něm pyšně hlavu zdvihly zlovůle hydry steré,
a zbujnělý hřích směle až k stopě Mé se dere.
– Z národů volných kdysi dnes helotů dav zbývá,
jho plec jich sklání k zemi, zrak němý vzdor jen skrývá,
štír užírá jim srdce, páž bezmocně však splývá.
– Vstal syn již proti otci, dceř matce laje v zlosti,
neřesti v náruč bratr vrh sestru bez lítosti,
druh druha mrzce prodá, jen zradu hruď jich hostí.
– Závistí planou zraky, když k jiným zdar se chýlí,
před právem jde vždy útisk své zpupné vědom síly,
nevěstek v loži nectném dav hýří zdivočilý.
– Otroků ruce zdrané a skráně zkrvavělé
v skývu lkají chleba, však posměch se k nim stele,
neb Mamon ujal vládu kol v šíré zemi ztmělé.
– Ve strži číhá lupič, by almužnu vzal vdově,
hrabivě lichvář hledá groš v mošně žebrákově,
na prosby, nářek boháč jed potupy dá v slově.
– Z vyschlého prsu matky ret marně ssaje děcka
a hladem kvílí v slzách – jsou kámen srdce všecka,
a tvrdost duší kryje tvář zbožná, pokrytecká.
– Mé oltáře již zpustly, prach zářný lesk jich halí,
z Mých zákonů štít zvůle si lidé zbudovali,
studnici živé pravdy smeť lži a bludu kalí.
– Když kůň pad stržen prací, bič pánův ran mu přidá,
od prahu vyhnal člověk psa, jenž mu domu hlídá,
však stár již, bez užitku – teď v plen jej mrazu vydá.
– Zašlápne člověk brouka, jen aby život ničil,
vytrhne z půdy stromek, když nejslibněji vzklíčil,
však zlobě rozkypělé já hráz již pevnou vztyčil.
– Neb já jsem Jahvé mstící, já Bůh jsem hromovládný,
den soudu přišel, vážím zlob lidských úskok zrádný,
a před Mým soudem hrozným tvor neostojí žádný.
– Já kruším lidstvo zvrhlé a ničemné a bídné,
nechť v tuhých jeho žilách krev hrůzou mře a stydne,
jen ve svých ono strastech svých míru hříchů zhlídne.
– Zlo v jeho prsou množím, ať vlastní jed ho tráví,
kdo špatný jen byl dříve, dnes zlotřilec je pravý,
jenž bičem křivdy mrská brav tupý, lidské davy.
– Jak žernov na šíj otců znoj mrtvých padne dětí,
lkát budou v bázni starci, dech zhasne v nemluvněti,
co živo, s děsem v oku se v křeči bude chvěti.
– A bude volat: „Sřiť se a na nás padni!“ k hoře,
a bude ždát: „V svých vlnách nás ukryj, dravé moře!“
A k zemi: „Otevři se, zhlť nás i naše hoře!“...
Tak pravil Bůh, jenž v mračno a blesky tvář svou halil.
Hlas jeho plný hněvu dál světem Zkázu valil
a dole – mrtvé ticho. Zem černý soumrak zalil.