I. DIES IRAE.

František Kvapil

Den přišel hněvu Tvého, ó Bože hromovládný, den soudu, v němž Ty vážíš zlob lidských úskok zrádný, a před Tvým soudem hrozným hřích neostojí žádný. Shluk andělů jsi vyslal, by duli v lesklé trouby, v jich zvučném třesku hrůza a zděšení se snoubí, a světem letí s nimi dech zničení a zhouby. I vstali mocní světa v své hrdé pýše mračné, již s vojsky valí se běd smečky krvelačné, Ty rceš, a dílo Zkázy rej strašlivý již začne. Požáry šlehly k nebi, vsi, města troskou leží, třesk pušek a děl rachot zem ryje střel svých spěží, a z mrtvol statisíců se v nivě chlumy věží. Krev proudístále proudířev, pláč se mísí kolem, krev proudírudá řeka se valí v láně holém, krev proudívzduch se chvěje úzkostí, nářkem, bolem. Krev proudíroste řeka v příšerné moře rudé, noc Smrti nad nímsvětlo v jedno plá jen chudé, Děsnad zemí on šírou svá křídla prostřel všude. A z milionů hlasů vzkřik lkavý k nebi spěje: Kde Ty jsi, Bože, zůstal, že tak se v lidstvu děje, kde lásky Tvé blesk žhavý v tu propast beznaděje? Kde dobrota Tvá, matek když zástup sterý úpí a z mrtvých synů jejich se hekatomba kupí, a v jejich pláč jen výsměch zní sveřepý a tupý? Kde Tvá je spravedlnost, když hyne spravedlivý, když s křivdou zloba, zpita již vítězstvím, v let divý o závod s vichrem pouští svých ořů černé hřívy? Jed pochybnosti stéká teď v duše, ne již víra, odlétla naděj z hrudi, již zoufalost jen svírá, a na kříži ne Kristus, však lidstvo celé zmírá!... A z mračen, temným pásem jež spjala celou zemi, hlas děsný ozývá se, hřmí vichrů peřejemi, a kol jej vesmír slyší a v hrůze trne němý: Den přišel, neřest lidstva v němž trestá Moje ruka, dnes ničím na váze váš nářek, vaše muka, nechť šílí vaše srdce, hruď zoufalstvím puká. Jáť pýchu Satana jsem kdys v propast pekla srazil, Sodomu, Gomorhu svým ohněm sírným zkazil, v prach Judy rod jsem strh, by u stop Mých se plazil. Když Jerusalém zpupně se příkazů Mých spustil, Titova zdvih vojska, je sesílil a zhustil, meč, oheň zhubil město i lidjáť neodpustil. Kde Babel, Ninive a kde Memfis? Poušť jen holá skovičí vítr v troskách, jež písek ukryl zpola, tam šakal dnes pelech, v šeř noci sýček volá. Zlo, zrající již ke žni, zřím a je zhnětu, barbarů v kořist dal jsem Řím, který vládl světu, stotisíc hvězd, když kynu, se ve zmar kácí v letu. A teď zlo rozbujelo v lidstva pláni šeré, v něm pyšně hlavu zdvihly zlovůle hydry steré, a zbujnělý hřích směle k stopě se dere. Z národů volných kdysi dnes helotů dav zbývá, jho plec jich sklání k zemi, zrak němý vzdor jen skrývá, štír užírá jim srdce, páž bezmocně však splývá. Vstal syn již proti otci, dceř matce laje v zlosti, neřesti v náruč bratr vrh sestru bez lítosti, druh druha mrzce prodá, jen zradu hruď jich hostí. Závistí planou zraky, když k jiným zdar se chýlí, před právem jde vždy útisk své zpupné vědom síly, nevěstek v loži nectném dav hýří zdivočilý. Otroků ruce zdrané a skráně zkrvavělé v skývu lkají chleba, však posměch se k nim stele, neb Mamon ujal vládu kol v šíré zemi ztmělé. Ve strži číhá lupič, by almužnu vzal vdově, hrabivě lichvář hledá groš v mošně žebrákově, na prosby, nářek boháč jed potupy v slově. Z vyschlého prsu matky ret marně ssaje děcka a hladem kvílí v slzáchjsou kámen srdce všecka, a tvrdost duší kryje tvář zbožná, pokrytecká. oltáře již zpustly, prach zářný lesk jich halí, z Mých zákonů štít zvůle si lidé zbudovali, studnici živé pravdy smeť lži a bludu kalí. Když kůň pad stržen prací, bič pánův ran mu přidá, od prahu vyhnal člověk psa, jenž mu domu hlídá, však stár již, bez užitkuteď v plen jej mrazu vydá. Zašlápne člověk brouka, jen aby život ničil, vytrhne z půdy stromek, když nejslibněji vzklíčil, však zlobě rozkypělé hráz již pevnou vztyčil. Neb jsem Jahvé mstící, Bůh jsem hromovládný, den soudu přišel, vážím zlob lidských úskok zrádný, a před Mým soudem hrozným tvor neostojí žádný. kruším lidstvo zvrhlé a ničemné a bídné, nechť v tuhých jeho žilách krev hrůzou mře a stydne, jen ve svých ono strastech svých míru hříchů zhlídne. Zlo v jeho prsou množím, vlastní jed ho tráví, kdo špatný jen byl dříve, dnes zlotřilec je pravý, jenž bičem křivdy mrská brav tupý, lidské davy. Jak žernov na šíj otců znoj mrtvých padne dětí, lkát budou v bázni starci, dech zhasne v nemluvněti, co živo, s děsem v oku se v křeči bude chvěti. A bude volat: „Sřiť se a na nás padni!“ k hoře, a bude ždát: „V svých vlnách nás ukryj, dravé moře!“ A k zemi: „Otevři se, zhlť nás i naše hoře!“... Tak pravil Bůh, jenž v mračno a blesky tvář svou halil. Hlas jeho plný hněvu dál světem Zkázu valil a dolemrtvé ticho. Zem černý soumrak zalil.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 5 míst, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

saul, izraelský, samuel, mojžíš, faraon, david, faraón, egypťan, nil, jahve

115. báseň z celkových 261

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. FLAGELLANTI. (Xaver Dvořák)
  2. Božství. (Adolf Heyduk)
  3. báseň bez názvu (Beneš Metod Kulda)
  4. AMOS. (Adolf Heyduk)
  5. Sláva Boží. (Karel Alois Vinařický)
  6. Vstaň! (Jan Pelíšek)
  7. ŽIVOT PLYNE JAKO SEN. (Otakar Theer)
  8. SAUL. ( H. Uden)
  9. Píseň. (Josef Kalus)
  10. Ohlas žalmu 140. (Karel Jaromír Erben)